K nedožitým osmdesátinám Vladimíra Jandy

Snad je lépe jej uvádět bez titulů, poněvadž je to jeho jméno, které se stalo pojmem.

Do jeho osudu zasáhla určujícím způsobem ve věku 14 let těžká forma poliomyelitidy.

Mladý student, dobrý sportovec, s převážně technickými zájmy, musel bojovat o život v „železných

plících“ a po záchraně holého života s ochrnutím především dolní poloviny těla s trvalými následky.

Tehdy poznal obrovský význam rehabilitace, když právě díky jí se po dlouhých měsících mohl opět postavit na vlastní nohy. Tehdy byla u nás zavedena terapie podle sestry Kenny, která zásadně změnila nejen způsob léčení, ale i teoretické myšlení: prokázala ochrnutí následkem spasmu, nebo hyperaktivity antagonistů. Rozhodl se pro studium medicíny, a to s jediným cílem: věnovat se rehabilitaci a tělesně postiženým.

Tak jsem jej poznal jako „fiškuse“ na dětském rehabilitačním odd. neurologické kliniky akademika Hennera. Již tehdy psal svůj Svalový test , který se stal evergreenem mezi učebnicemi. Ukázal přesné posouzení svalové síly.

Po promoci nastoupil v Janských Lázních a pak přešel na neurologickou kliniku prof. Šebka na Královských Vinohradech v Praze. O několik let později jsme se blíže poznali na téže klinice, již pod vedením prof. Macka, který záhy pověřil mladého sekundáře Jandu vedením neurologické rehabilitace a pro jeho pedagogický talent také výukou na tehdejším Institutu pro další vzdělávání lékařů. Věnoval se i výuce tehdy rehabilitačních pracovníků na Alšově nábřeží, později prosadil vysokoškolskou výuku fyzioterapeutů na FTVS.

Založil 1.rehabilitační kliniku u nás, v jejímž čele stál a měl řadu diagnostických i terapeutických úspěchů. V této době jsme se už začali věnovat stále palčivějšímu problému bolestivých poruch pohybové soustavy. Dosud se používaly převážně pasivní trakční a manipulační techniky, které prokázaly pro tehdejší dobu někdy překvapivý, ale často jen pomíjivý efekt. V duchu zakladatelů české školy rehabilitace, doc.Obrdy a také prof. Starého, jsme si byli vědomi, že bez rehabilitace nelze dosáhnout trvalých výsledků. Otázka však byla: Co máme rehabilitovat? Vždyť pacienti žádnou hrubší poruchou hybnosti netrpěli, trpěli bolestí, a ta je sotva předmětem rehabilitace.

Zásadním objevem, a tím také obratem v rehabilitaci bolestivých poruch hybné soustavy, bylo poznání, že to co funguje ve „velkém“ u poliomyelitis, zásadně platí také u bolestivých poruch i obecně: jsou svaly, které se stávají hyperaktivní s tendencí se zkracovat a tlumí, nebo oslabují jiné, často jejich antagonisty, které ochabují. V tom pak V. Janda nacházel významné zákonitosti, určil, které svaly mají tendenci k hyperaktivitě a které ochabují, takže postupně mohl popsat diagnosticky charakteristické syndromy pro nový nozologický pojem „svalová dysbalance“. Zásadní význam tohoto pojmu tkví v tom, že tak definoval významný objekt a cíl pro rehabilitaci funkčních poruch pohybové soustavy- upravit svalovou dysbalanci. Postupně poznal, že tato dysbalance se projevuje také během únavy, že je charakteristická u centrálních poruch hybnosti, a to vedlo k poznatku, že lehké formy dětské mozkové obrny, označené jako „minimal brain damage /MBD/“, hrají ve vzniku funkčních poruch pohybové soustavy významnou úlohu. V terapii bylo pak logické tlumit hyperaktivní a posilovat oslabené svalové skupiny. Později zjistil, že obdobné výsledky také lze dosáhnout automatičtěji, senzomotorickým cvičením.

Tyto zásady Janda brilantně předával bezpočetným žákům na celém světě, kde šířil slávu Pražské rehabilitační školy. Pokud mu vytýkali jeho časté zahraniční cesty, bylo tomu tak proto, že v rozhodujících letech nebyla možnost u nás uskutečnit vědecké centrum navštěvované zájemci z celého světa.

Při svých významných teoretických objevech byl Janda především vynikající klinik. Dovedl pouhým okem poznat a demonstrovat i velmi jemné a současně významné svalové poruchy. Tak utvořil školu nejen u nás, ale lze říci školu světovou, která otevřela svět pro naši mladší generaci, těch, kteří v jeho díle pokračují.

Několik generací lékařů, odborníků FBLR, mají nezapomenutelné zážitky z atestační zkoušky, na kterou se se strachem připravovali.

Prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.