MASÁŽ JAKO PROSTŘEDEK KOMPENZACE ZMĚN SPOJENÝCH SE STÁRNUTÍM ORGANISMU

Souhrn

Za obecné charakteristiky stárnutí se považují individuální rozdíly v procesu stárnutí mezi jedinci, asynchronnost stárnutí jednotlivých systémů u téhož jedince, a v neposlední řadě involuce, regrese a úbytek struktur a funkcí. Za obecné důsledky stárnutí jsou považovány ztráta rezerv každého orgánu, pokles kompenzačních mechanismů, progresivní pokles somatické a psychické reaktivity a celkově snížená adaptabilita na změny vnějšího i vnitřního prostředí. Mnoho autorů je toho názoru, že kvalitně prožité stáří je závislé na soběstačnosti seniora. V předkládané práci se autorky věnují problematice fyziologických změn u stárnoucího organismu a možnostem jak tento proces ovlivnit pomocí masáží.

Klíčová slova:
stárnutí, sarkopenie, masáže, kontraindikace masáží

ÚVOD

Stárnutí je jednou z fází životního cyklu. Populace seniorů je z hlediska zdravotního stavu velmi heterogenní (1). Jako celek se oproti mladším věkovým skupinám vyznačuje vyšší celkovou morbiditou, především vysokým výskytem chronických a degenerativních nemocí, ale i vyšší incidencí akutních zhoršení a dekompenzací. Vzhledem k faktu, že senioři představují specifickou skupinu se zcela specifickými problémy, rozhodly jsme se zaměřit tuto práci především na kompenzaci změn spojených se stárnutím organismu prostřednictvím masáže. Životní styl seniorů by měl zahrnovat mimo jiné i pohybovou a duševní aktivitu a k tomuto tématu náš příspěvek směřuje, neboť se domníváme, že masáže jsou jedním ze způsobů jak fyzickou a duševní kondici seniorů vylepšit, nebo udržet.

Masáž je starý prostředek používaný po celá staletí nejen k udržování tělesné a duševní rovnováhy, ale také k předcházení nemocem a k jejich léčení. V masáži se v podstatě využívá jednoduchých prostředků, dotyků. Dotek ruky je elementární formou lidské komunikace. Masáž je cílená forma dotyků, která má za následek nejen odezvu na úrovni fyzické, ale také odezvu v oblasti psychiky. (2). V souvislosti s úbytkem a někdy i  kompletní ztrátou smyslového vnímání zrakem a sluchem u seniorů se hmat (a tedy dotyk) stávají zásadní nejen pro mechanické úkony spojené s péčí o seniora. Dotyk je možností projevit blízkost, uklidnit a ubezpečit. U seniorů s demencí je možné dotýkáním zmírňovat agresi nebo spolu s mluveným slovem vést k udržování povědomí o vlastním těle a tělesném schématu. A v neposlední řadě je dotek a jemná masáž rukou významným prostředkem v situaci doprovázení starého člověka na konci života (3).

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

V naší práci používáme termín masáž jako označení pro masáž vycházející z  postupů klasické (švédské) masáže, kterou, vzhledem ke změnám spojeným se stárnutím, doporučujeme modifikovat. Klasifikace masáží je v odborné literatuře značně nejednotná. Jednotliví autoři používají různé termíny: klasická, kondiční, relační masáž atd. (4, 5, 6). Naše modifikace se nejvíce blíží pojetí relaxační masáže.

FYZIOLOGICKÉ A PATOLOGICKÉ ZMĚNY U STÁRNOUCÍHO ORGANISMU A JEJICH VZTAH K MASÁŽI

U stárnoucího organismu dochází k regresním změnám u řady životně důležitých systémů. Z našeho pohledu je významné uvažovat o těchto fyziologických změnách:

Kostěný a svalový aparát

Dochází k postupnému úbytku svalové hmoty, který je zcela fyziologický a u každého seniora jinak rychlý. U pasivního systému jde o úbytek kostní tkáně vlivem např. osteoporotických a osteomalatických změn. U aktivního systému dochází k úbytku svalové tkáně. V každém případě tedy dochází ke změně parametrů zajišťujících materiálně funkčnost stabilizační složky. Funkční kapacita pohybového aparátu postupně klesá ze svého vrcholu (25-30 let). Kalvach a spol. (7) a Skelton (8) jsou dokonce toho názoru, že snížení tělesné aktivity je hlavní příčinou, která dále ovlivňuje průběh stárnutí. Při snížené svalové aktivitě ubývá objem poklesem počtu svalových vláken, klesá síla a objevují se další regresní změny jak v aktivním tak pasivním pohybovém systému (9). Z pohledu histochemického (a pro nás z hlediska možného účinku masáží) nás zajímá především význam dvou typů svalových vláken (motorických jednotek). Gibbons, Commerford (10) poukazují na to, že svalová vlákna typu I. (pomalá, tonická, označovaná jako slow oxidative, nebo slow twich fibres) se nacházejí převážně v lokálních stabilizátorech, přičemž jde pouze o převahu v rámci jednoho typu svalu, kde jsou zastoupeny všechny typy vláken (11). Během stárnutí se snižuje počet především bílých svalových vláken (typ II.) až o 26 %, ale nikoli jejich velikost. Tím se relativně zvyšuje počet červených pomalých (typ I.) (12), přestože celkový absolutní počet obou typů vláken však spíše klesá (v 80 letech může úbytek činit až 40 %). Kirkendall a Garet (12) dále uvádějí, že proces „ubývání“ vláken se zrychluje zvláště od 65 let. S úbytkem svaloviny souvisí v neposlední řadě i zajištění postury ve smyslu udržení vzpřímeného držení, které je s přibývajícím věkem energeticky stále náročnější.

Průřezové studie srovnávající mladé jedince se starými ukazují úbytek svalové hmoty zhruba o 25 - 30% od mládí do počátku stáří, tedy do 65 let (13). Úbytek svaloviny je z části kryt zmnožením tukové tkáně. Histologicky je prokazována atrofie myocytů se selektivním úbytkem rychlých vláken 2. typu, zmnožení vaziva a ukládání lipofuscinu (pigment stáří, též stařecké barvivo). Ubývá motorických jednotek a vláken v nich (14). Nicméně kontraktilní schopnosti zůstávají zachovány do vysokého věku prakticky beze změny a maximální svalová síla klesá jen mírně. Při jejím poklesu a v celé sarkopenii se zřejmě výrazně uplatňuje rozpojení excitace a kontrakce (15, 16, 17). U vláken 2. typu je popisována fragmentace a mizení Z-linií, v nichž je zakotven kontraktilní aktin (18).

Podle některých autorů se zdá, že za fyziologických poměrů se ve svalu nemění poměr kapilár k vláknům (19) ani počet mitochondrií, v nichž se odehrává aktivní fosforylace (20) ani enzymatická aktivita na jednotku svalové hmoty (21). Jiní autoři jsou však toho názoru, že množství mitochondrií a množství oxidačních enzymů s věkem klesá (22) a že jsou to mutace mitochondrií, které vykazují zvýšenou asociaci k postupujícímu věku (7). Mutace a delece mtDNA jsou považovány za jednu z příčin stárnutí organismu, neboť jejich množství prokazatelně stoupá s věkem (23).

Kůže

V průběhu stáří se kůže mění: je suchá, atrofuje, tvoří se vrásky, ztrácí elasticitu a ubývá podkožního tuku. Dochází k destrukci kolagenních a elastických vláken. Kolagen dodává kůži pevnost v tahu, proto ztráta integrity kolagenních vláken může vysvětlovat větší náchylnost kůže k potrhání i při mírném tahu. V kůži ubývá cévního zásobení, v důsledku této skutečnosti je kůže seniorů bledší a také chladnější. Výrazný úbytek podpůrných struktur kožních cév může u seniorů vést k častějšímu výskytu pohmožděnin. Vedle výše uvedených změn je třeba ještě zmínit některé klinické změny spojené se stárnutím kůže: změny pigmentových skvrn, bradavice, drobná poškození kůže i častější výskyt závažnějším kožních onemocnění (zejména benigní i maligní nádory) (7). Z hlediska masáží je nutné kvůli možným kontraindikacím, i s ohledem na provádění jednotlivých hmatů, věnovat kůži seniorů značnou pozornost.

Propriocepce

Propriocepce je důležitá především z hlediska posturální rovnováhy seniora, ale také z hlediska citlivosti seniora na vnímání masáže. Citlivost jednotlivých receptorů a schopnost adekvátně vyhodnocovat získávané informace involučně klesá (24). Stárnutí výše zmíněných systémů má v praxi často za následek zvýšenou titubaci jak v klidu, tak i během lokomoce, která jen umocní pocity nejistoty a strachu seniora (anxieta), což může často vést k mnohočetným pádům. Z hlediska masáží je to problematické, neboť se zhoršeným vnímáním doteku se snižuje efekt masáže.

Nervový systém

V nervovém systému dochází k progresivnímu úbytku neuronů, objevují se poruchy myelinizace a dysbalance neurotransmitérů. Úbytek neuronové sítě může mít za následek poruchy intelektových schopností. U seniorů dochází k poruchám chování a velmi často k depresím, které jsou obtížně diagnostikovatelné a ve stáří se projevují především somaticky (1, 7). Vzrůstající míra entropie (množství informace, která se při přenosu ztratí) zpomaluje průběh reflexů. Klesá schopnost pasivní regenerace, objevují se poruchy spánku jak ve smyslu spánkového deficitu, tak také jako poruchy spánkové kontinuity (7).

Ostatní (kardiovaskulární systém, metabolismus, vodní hospodářství, termoregulace)

U kardiovaskulárního systému dochází ke ztrátě elasticity velkých cév a následnému zhoršení autoregulace prokrvení a žilního návratu. Následné klinické projevy bývají: vzestup TK, pokles TF, sklon k ortostatické hypotenzi, nestabilita srdečního rytmu až sklon k arytmiím. Objevuje se též ortostatický syndrom a hrozí zvýšené riziko pádů. Se zvyšujícím se věkem dále dochází k poklesu celkového množství tělesné vody a ztrátě pocitu žízně. Objevuje se skrytá dehydratace a s ní spojené kolapsové stavy. Nedostatek pohybu, výše zmíněný relativní nárůst tukové tkáně a úbytek svaloviny vedou v mnoha případech k tzv. Syndromu Seniorské Dekondice, který může přerůst v imobilizační syndrom (1, 7). Kromě měnícího se poměru tukové a svalové tkáně je třeba u seniorů počítat se zhoršenou činností ledvin a jater. V ledvinách dochází k poklesu glomerulární filtrace již od 40 let (1, 7), dále klesá zřeďovací i koncentrační kapacita. Játra zvyšují citlivost na hypoxii a hypotenzi a zpomaluje se biotransformace léčiv, což vede ke změně v reaktivitě. V souvislosti se změnou tělesného složení spojenou s úbytkem svalové hmoty se zhoršují podmínky pro přídatnou tvorbu tepla, a tedy zhoršenou možnost termoregulace. Zhoršení teplotního čití spolu s poruchami vazokonstrikce a vazodilatace, stejně jako úbytek potních žláz a úbytek podkožního tuku, vedou k poruchám termoregulace (7). Domnívám se, že řada těchto poruch termoregulace je z hlediska provádění masáží limitující.

I přesto, že je velmi obtížné přesně oddělit fyziologické změny spojené se stárnutím organismu a změny patologické, domníváme se, že je potřeba rozlišovat mezi fyziologickým stárnutím a jeho projevy a patologickými jevy, které se zpočátku projevují jako fyziologické. Patologické projevy zpočátku fyziologických změn jsou problematické a v seniorském věku často ireverzibilní. Mezi nejčastěji diskutované patologické jevy patří Sarkopenia a Frailty (1, 7, 25). Vzhledem k našemu tématu se o Sarkopenii dále zmíníme. Sarkopenia je považována za jedno z typických onemocnění seniorů a je popisována jako degenerativní úbytek kosterního svalstva. Přičemž je nutné brát v úvahu, že úbytek svalstva dosahuje u starších seniorů běžně 1/3 z původních hodnot (26). Kalvach a spol. (7) a Topinková (1) uvádějí, že tento úbytek může dosáhnout až 40 %. Literatura uvádí, že vyhovující terapií je pohyb (vhodné posilování) a dodržování určitých zásad ve výživě (např. zvýšený přísun proteinů apod.). Domníváme se, že je zde prostor i pro masáže, a tím tedy pro další výzkum. V praxi kromě úbytku svaloviny se často přidává křehnutí kostí, úbytek síly, oslabení imunitního systému a často i progresivní zhoršování kognitivních funkcí. Pro seniory to znamená, že stresové zátěže všeho druhu nabývají rozměrů, které se pro stárnoucí organismus ukazují jako nezvládnutelné. Tyto stavy bývají doprovázeny zvýšeným úbytkem váhy, celkovou slabostí, rychlým nástupem únavy a celkovou dekondicí. K tomu se přidává i zhoršující se motorika a její kontrola. Ve všech těchto oblastech se domníváme, že masáž uleví aktuálnímu špatnému stavu a pozitivně tak může ovlivnit další vývoj choroby.

ÚČINKY MASÁŽE

Výzkum týkající se účinků masáže u seniorů bohužel chybí. Veškeré námi nalezené výzkumné studie se zabývaly mladou sportovní populací a vlivem masáže na urychlení regeneračních procesů po sportovní zátěži. Nicméně se domníváme, že účinky masáže, které byly zkoumány u populace mladší, mohou být platné i v pozdějším věku.

Jako obecné účinky sportovní masáže na lidský organismus literatura uvádí účinky mechanické, fyziologické, reflexní, biochemické a psychologické. Mechanické účinky jsou výsledkem působení tlaku na sval, dochází ke zrychlení průtoku krve. S tím souvisí účinek fyziologický, jenž poukazuje na metabolické změny ve svalu, na který je působeno, a to ve smyslu urychlení metabolických pochodů. Jedná se o urychlení krevního oběhu a s ním souvisejícími jevy (např. odstranění laktátu, kreatinkinázy, enzymů, histaminu, prostaglandinů, močoviny, dále akumulace neutrofylů ve svalu (27). Tiidus (28) píše o zvýšení vyplavování hydrogenových iontů ze svalových buněk, doplnění draslíku, vysoko-energetických fosfátů či glykogenu atd. S fyziologickými účinky souvisí dále reflexníúčinky. Dochází ke dráždění proprioreceptorů v kůži, podkoží, ve svalech i šlachách. Při masáži dochází k iradiaci vzruchů a tak má vliv i na okolní tkáně a vyvolává v nich reakce (např. změny svalového tonu). Z tohoto vyplývá celkový dopad masáže na organismus. Souvislost s účinkem reflexním mají biochemické účinky. Dochází k uvolňování látek histaminového charakteru. Ty způsobují vazodilataci v kůži a v podkoží. Uvolňuje se adrenalin a acetylcholin. Psychologické účinky se váží na reakci na dotek. Velikost psychologického účinku je velmi individuální a může ovlivnit celkový dopad masáže na jedince vzhledem k vnímání masáže na svém těle a jeho postoji k masáži jako prostředku aktivní regenerace. Masáž je hojně používána v rehabilitaci pro podpoření relaxace (29). Relaxace se vlivem masáže může projevovat např. zvýšením endorfinů v plazmě, snížením úrovně vzrušení, úrovně stresových hormonů a aktivací parasympatické odpovědi. Weerapong a spol. (30) při zkoumání psychologického účinku masáží pracují se standardizovaným dotazníkem, nejčastěji POMS (Profile of Mood States), i když přiznávají, že tento dotazník není ideální pro posuzování relaxace. Odkazují se na výzkumy Weinberga a spol. (31) a Hemmingse (32), kteří potvrzují pozitivní psychologický účinek masáže z hlediska zlepšení nálady. Weerapong a spol. (30) uvádějí pozitivní vliv na úzkostlivost (anxiety) (nejčastěji dle STAI – State Trade Anxiety Inventory) (obr. 1).

V souvislosti se shrnutím  psychologických účinků masáží na seniory lze uvést také možnost využití senzuální a erotické masáže jako náhradní formy sexuální aktivity v seniorském věku. Masters a. Johnsonová (33) ve svém výzkumu lidské sexuality uvádějí, že věk nemusí nutně snižovat psychologický zájem o sexuální aktivitu a uspokojení. S věkem narůstá frekvence některých fyziologických poruch, objevují se i nové psychické, sociální a kulturní překážky, které hrají často důležitější roli ve vzájemném sexuálním životě (33). K překonání výše zmíněných překážek může dle našeho mínění přispět také některá z forem masáží.

DISKUSE

Ve vyšším věku je nutno respektovat uvedené fyziologické a patologické změny, které organismus ve stáří prodělává. Vzhledem k těmto změnám je nutné poukázat na okolnosti, kdy je masáž kontraindikována. Kontraindikace masáže se týkají jakéhokoliv masírovaného bez ohledu na věk, avšak v seniorském věku mají ještě navíc svá specifika, která musíme brát v úvahu. Bez ohledu na věk se jako celková kontraindikace masáže (tedy situace, kdy nelze u daného člověka masáž provést), uvádí horečnatá, infekční nebo akutně zánětlivá onemocnění, celkové tělesné vyčerpání nebo sešlost (nádorová, aterosklerotická, při selhání životně důležitých orgánů), bezprostředně po jídle, závažnější krvácivé stavy (hemofilie, leukémie), opilost, stavy pod vlivem psychotropních látek (4, 5, 6). Sedmík navíc uvádí jako důvod celkové kontraindikace onemocnění břišní dutiny spojené se záněty (apendicitida, cholecystitida apod.) nebo s krvácením (žaludeční, dvanácterníkový vřed, nádory trávícího traktu) (5). Částečná kontraindikace se týká masáže některých částí těla: u zdravého člověka nesmíme masírovat podkolenní jamky, třísla, loketní jamky, podpaží, krk zepředu, bradavky, prsy u žen, krajinu pohlavních orgánů, těsně pod kůží uložené hrany kostí nebo trny obratlů a břicho během menstruace a těhotenství. Částečná kontraindikace kvůli chorobě či úrazu nám zakazuje masírovat v místě poškození povrchu kůže (infekce, alergie, plísně, bodnutí hmyzem), dále v místech zanícených kloubů (akutní revmatismus, akutní ataka dny), v místě rozsáhlejšího zhmoždění, otoků neznámého původu, v místě křečových žil (varixů), námětů žil nebo bércového vředu. Také je třeba se vyvarovat masáži zvětšených místních uzlin, dále se vyhýbáme bradavicím, mateřským znaménkům (5). Vzhledem k charakteru kůže seniorů je třeba zvláště tyto kontraindikace brát v potaz a neopomíjet je.

S ohledem na obecné celkové i částečné kontraindikace masáže můžeme konstatovat, že se v seniorském věku musíme více soustředit na aktuální zdravotní stav masírovaného seniora. Musíme znát stav kardiovaskulárního systému – zvýšený výskyt varixů, hypertenze, možnost rizika zvýšené krvácivosti vzhledem k méně kvalitnímu stavu cév. Nádorová onemocnění se v seniorském věku vyskytují taktéž ve větší míře. Rovněž bychom měli brát v potaz stařecký diabetes, jehož následky se projevují. Avšak domníváme se, že například diabetická neuropatie vyskytující se u 40 – 90 % diabetiků, a která invalidizuje nemocné silnými bolestmi, svalovou slabostí, parézami nervů, zhoršenou kloubní pohyblivostí nohou, ale i dalších tělesných partií (motorická neuropatie) (35), by pro seniora nemusela být kontraindikována, masáž by naopak mohla při tomto problému být prospěšná. Při provádění vlastní masáže, ale i při výběru vhodného masážního prostředku, bychom měli přihlížet ke stavu kůže. Objevuje se větší či menší množství změn na povrchu kůže, ale i v podkoží (tzv. skleněná kůže, změny pigmentových skvrn, rozšířené cévy, prominující výstupky kostí, bradavice a další).

Vzhledem k výše uvedenému doporučujeme při masáži dbát na to, aby tempo a intenzita používaných hmatů nebyly vysoké. U seniorů je vhodná masáž modifikovaná (viz výše), vycházející z masáže klasické nebo masérských technik odstraňujících únavu. Masáž seniorů by měla být šetrná, měli bychom využívat všech povrchně působících hmatů (tření a roztírání), hluboké hmaty (hnětení a chvění) nejsou doporučovány. Tepání se má provádět pouze povrchově. Otázkou však zůstává, je-li možné ovlivnit i generativní úbytek v hlubokých svalových vrstvách pouze povrchovou masáží. Obecně lze říci, že masážní hmaty by měly u masáže seniora být jemnější s ohledem na stav jeho svalového a kloubního aparátu. Na druhé straně si klademe otázku, jak silné doteky mají být, neboť s výše zmíněnou regresí propriocepce a aferentace se může stát, že senior dotyky skoro neucítí a výsledný efekt masáže tím bude ovlivněn. Možnost jemného pohybu v kloubech se jeví jako příznivá pro udržování kloubního rozsahu. Je však třeba brát v potaz, že jsou někteří senioři „pohybově“ aktivnější a někteří méně. U aktivnějších seniorů je možné mluvit o kompenzaci fyzické zátěže a kvalitnější regeneraci (schopnost regenerace s věkem klesá). U méně aktivních seniorů bude přínos masáže patrný zejména v oblasti psychosociální.

Při provádění masáže u seniorů bychom měli též respektovat horší termoregulaci. Proto doporučujeme odhalovat při masáži pouze masírovanou část. Sedmík (5) nedoporučuje například provádět u seniorů celkovou masáž, pouze částečnou, a to na nejvíce unavené části těla. Domníváme se, že je tomu tak, protože celková masáž by pro seniora mohla být vyčerpávající. Sedmík dále uvádí, že není vhodné masírovat za každou cenu vleže, bohužel neuvádí důvod svého tvrzení. My si však klademe otázku proč. Jako možný důvod nás napadá např. ortostatický syndrom u masáže, tj. změna TF a TK při vstávání po skončení masáže. Masáž lze provádět vsedě, ale dle našeho názoru je tato poloha pro masáž většiny částí těla nevýhodná, navíc poloha sama zatěžuje organismus z hlediska neustálé korekce držení těla proti gravitaci (34). Poloha vleže se nám jeví jako vhodná pokud po masáži seniora necháme v klidu odpočívat, v teple, můžeme ho přikrýt a po 15 minutách mu pomalu pomůžeme vstát. Mohli bychom tak předejít výše uvedenému ortostatickému syndromu.

U seniorů je vhodná masáž modifikovaná (viz výše), vycházející z masáže klasické nebo masérských technik odstraňujících únavu. Masáž seniorů by měla být šetrná, měli bychom využívat všech povrchně působících hmatů (tření a roztírání), hluboké hmaty (hnětení a chvění) nejsou doporučovány. Tepání se má provádět pouze povrchově. Otázkou však zůstává, je-li možné ovlivnit i generativní úbytek v hlubokých svalových vrstvách pouze povrchovou masáží. Obecně lze říci, že masážní hmaty by měly u masáže seniora být jemnější s ohledem na stav jeho svalového a kloubního aparátu. Na druhé straně si klademe otázku, jak silné doteky mají být, neboť s výše zmíněnou regresí propriocepce a aferentace se může stát, že senior dotyky skoro neucítí a výsledný efekt masáže tím bude ovlivněn. Možnost jemného pohybu v kloubech se jeví jako příznivá pro udržování kloubního rozsahu. Je však třeba brát v potaz, že jsou někteří senioři „pohybově“ aktivnější a někteří méně. U aktivnějších seniorů je možné mluvit o kompenzaci fyzické zátěže a kvalitnější regeneraci. U méně aktivních seniorů bude přínos masáže patrný zejména v oblasti psychosociální.

Literatura uvádí, že různé druhy masáže mohou zvýšit prokrvení svalu a s ním související jevy. Zvýšené prokrvení může zvýšit přívod O₂ do poškozené tkáně a tak teoreticky urychlit proces hojení. Avšak jasný důkaz, že masáž má přímý vliv na prokrvení svalu zůstává nadále pochybný (28). V případě vyplavení látek histaminového charakteru v rámci biochemických účinků se však opět uvádí, že dochází ke zvýšení prokrvení, navíc vyplavovaný adrenalin může zlepšit svalovou kontrakci a rovněž tlumit bolest. Reflexní účinky masáže, při kterých dochází k iradiaci vzruchů, mohou mít vliv na uvolnění svalového spasmu, a tedy i úlevě od bolesti, kterou téměř každý senior často pociťuje, i proto, že většina seniorů je polymorbidních (1). Jako neméně důležité (z hlediska vlivu masáže na organismus seniora) se nám jeví účinky psychologické. Masáž musí být tedy individuálním způsobem modifikovaná, což může být během dalšího experimentálního zkoumání problematické z hlediska metodologie. Nicméně považujeme za důležité vyjít vstříc právě potřebám seniorům, pro které je budoucí výzkum koncipován.

ZÁVĚR

Masáž patří mezi prostředky aktivní regenerace ve smyslu návratu organismu do rovnováhy po určité tělesné zátěži. Domníváme se, že ve starším věku je důležitý nejen regenerační účinek masáže (ve smyslu urychlení návratu organismu do původního stavu před pohybovou aktivitou), ale neméně důležité je také pojetí masáže jako významného prostředku kompenzačního (ve smyslu kompenzace některých změn spojených se stárnutím organismu) Zvláště u seniorů hraje významnou roli otázka psychologického účinku masáže. Dotyk často v tomto věku velmi chybí a masáž má dle zahraniční literatury velmi pozitivní psychologický vliv. Zdá se, že dotyk a stimulace dotykem je pro člověka stejně důležitá na počátku života, tak také na jeho konci (3). Z hlediska sociálního i fyziologického je psychický stav pro seniora velmi důležitý.

Závěrem je nutné doplnit, že účinnost jakékoli masáže je závislá na druhu masáže, masážní technice (hloubka, rychlost, posloupnost hmatů), délce masáže, době aplikace masáže po zátěži, na masážním prostředku, který masáž usnadňuje a může potencovat její účinky a v neposlední řadě na samotném terapeutovi – masérovi. Jsme toho názoru, že především osobnost terapeuta, jeho vnímání, vzdělání a empatie, udělají z jeho dotyku zázračný lék.

Tento článek vznikl za podpory výzkumného projektu MSM 0021620864 a IGA 2007.

Jitka Jančová

U Kombinátu 37

100 00 Praha 10

e-mail: jitka.vseteckova@post.cz