Tate P. Příručka komunikace pro lékaře. Jak získat důvěru pacienta

Praha: Grada Publishing 2004. 164 stran. ISBN 80−247−0911−2.

Nikdo z nás nepochybuje o důležitosti mezilidské komunikace, stejně jako o tom, že každá komunikace má vedle obecně platných zásad i svá specifická zadání a požadavky. U nás se doposud těmto problémům v praxi nevěnuje odpovídající pozornost, snad jen s výjimkou některých obchodních a delearských profesí. Proto je třeba každou publikaci o profesní komunikaci vítat, byť jen jako nastavené zrcadlo.

Příručka komunikace pro lékaře, uvedená v závěru loňského roku na trh, je už 4. přepracovaným a doplněným vydáním základních poznatků o komunikaci s pacienty od zkušeného praktického lékaře a učitele dr. Petera Tate. Vychází v ní z analýzy desetitisíců videozáznamů autentických rozhovorů v ordinacích mezi lékařem a pacientem, které jako povinnou součást odborné zkoušky předkládají angličtí lékaři Královské akademii praktických lékařů. Ukazuje se, že i v zemi, kde se profesní komunikaci věnuje nesrovnatelně více pozornosti než u nás, je vedení rozhovoru požadovaného obsahu a také správného formou, stále silně kritizováno, a to nejen odbornými porotami, ale hlavně pacienty a jejich právními zástupci.

Zatím si neumím představit podobnou zkoušku u nás. Při kolokviu z rétoriky v postgraduálním studiu mi jeden z lékařů, který je momentálně zaměstnán v Sydney, vyprávěl o své zkoušce, pro australské lékaře naprosto běžné, jejíž součástí byl rovněž záznam přímé komunikace lékaře s pacientem. Australský lékař dostane téma rozhovoru až v průběhu zkoušky a tři minuty na přípravu. Poté přijde figurant a rozhovor s ním je natáčen na dvě kamery. Videozáznam je promítán, efektivita rozhovoru vyhodnocena odbornou porotou, posouzena je metodika vedení rozhovoru, lékařova verbální dovednost i doprovodná mimika a gestikulace.

Asi nejsme příliš vzdáleni době, kdy se obdobné nároky objeví i u odborných zkoušek našich lékařů. Bohužel, statistiky stále vykazují procentuálně poměrně nízký skutečný zájem o pacienty a přirozenou dovednost mluvit s nimi. Proto je nutné se profesní komunikaci vytrvale učit. Z vlastních zkušeností doplňuji, že je třeba především dobře si osvojit psychologii osobnosti a nezapomínat, že všichni jsme jedineční, odlišní, ale zasloužíme si stejný respekt, a to vzájemný. Je známo, že pacienti se často lékaře bojí, přicházejí k němu se svými představami a očekáváními, a to proto, že se mění jejich zdravotní stav. Chtějí být dostatečně informováni a navíc s léčbou musí souhlasit. Chtějí si odnést radu i léčbu, přísně individuální (na míru šitý) léčebný plán a naději. Jejich očekávání jsou jasná, méně jasně je však obvykle dokáží formulovat. Na lékaři je sdílené porozumění – právě tady je třeba mnohému se učit. Např. poskytnout tolik informací, kolik jich nemocný dokáže přijmout, formou, které rozumí a hlavně je chce slyšet přímo od lékaře. Psané informace (brožurky a letáky) jsou jen doprovodné, obtížně totiž zjistíme, zda je pacient skutečně četl a zda jim rozumí. Proto nemohou v žádném případě suplovat mluvené slovo.

O tom všem je Tateova kniha. Autor v ní také rozvádí zásady konzultací mezi lékařem a pacientem, pojednává hlavně o partnersky a odborně vedených rozhovorech, v nichž jsou respektovány i neodborné či dokonce zcestné názory pacientovy. Výsledkem rozhovoru má být mj. i pacientem odsouhlasený společný plán managementu léčby. Tate účelově charakterizuje potřebné verbální i neverbální dovednosti lékaře, nabízí různé strategie konzultací a formuluje jejich cíle: najít skutečně důvod, proč pacient přišel (ne vždycky ho do ordinace přivádějí symptomy, které uvádí), definovat klinický problém, pochopit problém pacientův, umět mu ho vysvětlit, zjistit, zda mu rozumí a zformulovat zdravotní rady tak efektivně, aby si zachoval či získal pacientovu důvěru. Autor často cituje ukázky z konkrétně vedených konzultací s různými psychickými i mentálními typy pacientů.

Stále více se ukazuje, že role lékařů se mění a ne všem se to líbí. I proto doporučujeme prostudovat Tateovu komunikaci, v níž se opírá o více než 130 publikací vesměs anglosaské provenience. To studium nás přinutí uvažovat nejen o tom, jak je důležité v nemocnicích a ordinacích mluvit s pacienty, ale také jak je třeba umět ovládat vlastní verbální i neverbální chování a jak číst z obdobného chování pacientů. Myslím si, že v mnohém je kniha pro naše lékaře provokující i šokující. Rozhodně je poučná a motivující.

doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc.

Oddělení dějin lékařství

Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví LF MU

Komenského nám. 2, 662 43 Brno

e-mail: vlinhart@med.muni.cz

Doručeno do redakce: 15. 4. 2005