Adiponektin a inzulinová rezistence - editorial

Lacinová Z et al. Vliv obezity na genovou expresi adiponektinu a jeho receptorů v subkutánní tukové tkáni. Vnitř Lék 2007; 53(11): 1190–1197.

Pandemie obezity se v posledních desetiletích stala dominantním zdravotním problémem s celospolečenským dopadem. Interakcí genetických determinant s vlivy zevního prostředí dochází k nadměrné akumulaci tukových zásob v organizmu, která společně s nízkou úrovní pohybové aktivity s sebou přináší vysoké riziko vzniku řady onemocnění včetně metabolických poruch. Tyto se manifestují v klinických jednotkách jako diabetes mellitus 2. typu, dyslipidemie, jaterní steatóza až steatohepatitida, hypertenze, ateroskleróza. Společným patofyziologickým jmenovatelem těchto chorob je rozvoj metabolického stavu, při němž dochází k poruše citlivosti periferních tkání (svalová, jaterní, tuková) k účinkům inzulinu: vzniká inzulinová rezistence.

Mechanizmy zprostředkovávající vazbu mezi obezitou a vznikem inzulinové rezistence nejsou dosud plně objasněny. Poznatky posledních let nasvědčují tomu, že tuková tkáň je zdrojem široké škály proteinů s endokrinními i parakrinními funkcemi zasahujícími do regulace substrátové utilizace, imunitních funkcí včetně zánětlivých reakcí, koagulačních procesů, řízení příjmu potravy, aktivity sympatického nervového systému a řady dalších procesů [1,2]. Tyto proteiny (např. leptin, visfatin, adiponektin, tumor-nekrotizující faktor alfa - TNFα, interleukin-6 - IL-6, interleukin-8 - IL-8, plasminogen activator inhibitor-1, retinol-binding protein 4 - RBP-4) jsou označovány souhrnným názvem adipokiny. Adipokiny jsou vytvářeny jak v samotných adipocytech (v nichž jsou vytvářeny především adiponektin a leptin), tak v dalších buňkách tukové tkáně: např. IL-6, IL-8, TNFα jsou produkovány především makrofágy rezidentními v tukové tkáni a dalšími imunokompetentními buňkami. Výsledky řady studií nasvědčují tomu, že hladiny adipokinů jsou u jedinců s obezitou, poruchou glukózové tolerance, diabetes mellitus 2. typu změněny [1-4]. Vzhledem k výše zmíněným funkcím adipokinů v regulaci metabolizmu tuků a sacharidů lze tedy předpokládat, že změněné hladiny adipokinů mohou být jedním z faktorů podílejících se na patogenezi inzulinové rezistence.

Mezi intenzivně studované adipokiny patří adiponektin. Je produkován především adipocyty a zasahuje do regulace lipidového a sacharidového metabolizmu a v důsledku toho má inzulin-senzitizující, antidiabetické a antiaterogenní účinky [3,4]. Příznivé metabolické účinky adiponektinu mu vyhrazují mezi ostatními adipokiny specifické místo: zatímco velká většina adipokinů je u stavů s inzulinovou rezistencí zvýšena [2], cirkulující hladiny i exprese adiponektinu jsou ve většině studií u jedinců s obezitou a diabetem 2. typu sníženy [3,4].

Práce autorského kolektivu Lacinová et al v tomto čísle Vnitřního lékařství [10] dále přispívá k poznání souvislosti mezi obezitou a inzulinovou rezistencí na straně jedné a cirkulující hladinou adiponektinu a jeho expresí v tukové tkáni na straně druhé. Významným příspěvkem práce je skutečnost, že analyzuje i souvislosti s expresí membránových receptorů pro adiponektin označovaných AdipoR1 a AdipoR2 v podkožní tukové tkáni: poznatky posledních let ukazují, že inzulinová rezistence u obézních jedinců nemusí být pouze důsledkem snížení produkce adiponektinu, ale roli hraje i snížení exprese receptorů pro adiponektin v cílových tkáních [4]. Autoři na souboru obézních a kontrolních subjektů potvrzují negativní asociace mezi plazmatickou hladinou adiponektinu a jeho expresí v tukové tkání na straně jedné a hmotnostním indexem a indexem inzulinové rezistence (HOMA) na straně druhé. Obdobnou negativní asociaci pozorují pro receptor AdipoR1. Při redukcí váhy spojené s poklesem inzulinové rezistence však ke změnám, tj. předpokládanému vzestupu hladin a exprese adiponektinu, nedochází.

Absence změn adiponektinu v longitudinálních studiích redukčního režimu byla pozorována i v celé řadě dalších studií [5,6]. Pokud, na základě výsledků průřezových studií, považujeme adiponektin za jeden z určujících faktorů inzulinové rezistence, je překvapivé, že ke změnám jeho hladin a exprese nedochází při redukcí váhy, která je jedním ze spolehlivých způsobů snížení inzulinové rezistence. Může to nasvědčovat tomu, že změny hladin adiponektinu podléhají pomalým mechanizmům regulace a na změnách inzulinové rezistence v kratších časových úsecích, např. při střednědobých intervencích životního stylu, se tak nepodílejí. Opakovaně prokázaná absence výrazných změn hladin adiponektinu při hyperinzulinemickém clampu může nasvědčovat témuž závěru. Při hledání asociací mezi hladinami adiponektinu a metabolickými komplikacemi je třeba dále brát v úvahu, že adiponektin se vyskytuje v cirkulaci v několika polymerních formách a významný metabolický efekt může mít především vysokomolekulární forma adiponektinu [3]. Absence změny celkové hladiny adiponektinu nevylučuje významnou změnu některé z polymerních izoforem [8,9].

Adiponektin se tak jeví jako jeden z faktorů podílejících se na regulací inzulinové senzitivity a v patogenezi inzulinové rezistence můžeme tak hovořit o mechanizmech adiponektin-dependentních a nondependentních [4]. Jak sekreci adiponektinu, tak expresi jeho receptorů je nutno považovat ze perspektivní cíl možných farmakologických postupů ovlivnění inzulinové rezistence (jak o tom svědčí již nyní historie thiazolidindionů). Nicméně poznatky o tom, že při redukcí váhy či pravidelném tréninku dochází ke změnám inzulinové rezistence zřejmě bez přispění adiponektinu, ukazují, že to není cíl jediný.

Mgr. Zuzana Kováčová

www.fnkv.cz

e-mail: zuzkakovi@post.sk

Doručeno do redakce: 24. 7. 2007