Sebereflexe potřeb pacientů s tělesným znevýhodněním v průběhu hospitalizace

Súhrn

Teoretické poznatky hovoří o širokém spektru potřeb, které se mění v závislosti na zdravotním stavu a délce hospitalizace. Náš výzkum reflektuje subjektivní prožívání hospitalizace u pacientů s tělesným znevýhodněním se zaměřením na věk. Pro zdravotnický personál je přirozené standardně monitorovat zmíněné potřeby u pacientů ve věku 65+, avšak z pohledu pacientů ze skupiny 18–40 let není monitorace standardně prováděna. Pacienti ze skupiny 18–40 let nepovažují některé ze sledovaných potřeb za prioritní a není pro ně zásadní jejich monitorace zdravotnickým personálem.

Uspokojení potřeb má vliv na psychický stav i průběh léčby, a proto je u pacientů 65+ více monitorován spánek, vyprazdňování, aktivita, stres, vnímání sama sebe i mezilidských vztahů.

Klíčová slova:

geriatrie – tělesné znevýhodnění – hospitalizace – potřeby – sebereflexe

ÚVOD

Tělesné znevýhodnění je jedním z moderních výrazů vyplývající ze soběstačnosti nebo závislosti pacientů (13). Nejvyšší počet pacientů s tělesným znevýhodněním je evidován zejména v geriatrické populaci a již od devadesátých let 20. století je řešena individualita a autonomie hospitalizovaných pacientů s tělesným znevýhodněním (3). Při poskytování profesionální ošetřovatelské péče se dbá zejména na biologické potřeby a při prognóze dlouhodobé hospitalizace se následně monitorují i psychické a sociálně-spirituální potřeby (9). Z dostupných zdrojů víme, že spánek, aktivita, vylučování, stres, vnímání sama sebe a mezilidské vztahy přispívají zejména k navození psychické harmonie a tím mohou ovlivnit průběh léčby (1, 4, 5, 7, 8, 11, 15). I přes značné úsilí zdravotnických pracovníků nemusí být monitorování a uspokojování těchto potřeb vnímáno pacientem jako uspokojivé a nedochází k již zmíněné harmonizaci organismu.

V průběhu onemocnění i hospitalizace dochází k modifikování základních potřeb a pacient je nucen přehodnotit své priority. Zdravotnický personál by na tento fakt měl pružně reagovat a být schopen monitorovat, kdy má pacient základně modifikovanou potřebu „uzdravit se“ a kdy již dochází k opětovnému přehodnocování a nastavování si jiných priorit (17). Psychické zdraví se odvíjí zejména od subjektivního vnímání uspokojování právě aktuálních potřeb. Je tedy nedílnou součástí ošetřovatelské péče monitorovat aktuální potřeby pacientů, ať jsou již typické, nebo specifické (16).

METODIKA

Pro účely této studie byla vybrána kvantitativní forma výzkumného šetření. Technikou byl nestandardizovaný dotazník zaměřující se na subjektivní hodnocení pacientů, mimo jiné v oblastech: aktivita, vylučování, spánek, stres, sebeúcta a mezilidské vztahy.

Průběh výzkumného šetření

Sběr dat probíhal v období duben 2019 až prosinec 2019. Kompletní dotazníky byly vkládány do programu SASD a vyhodnoceny pomocí frekvenčních tabulek s přehledy četností jednotlivých odpovědí. Participanti byli seznámeni s možností odstoupit od výzkumného šetření, s jeho anonymitou a nutností postupovat čistě subjektivně, nikoliv tak, „jak by se očekávalo“.

Charakteristika zkoumaného souboru

Výzkumný soubor tvořily dvě cílové skupiny – pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let a pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více. Všichni pacienti museli být hospitalizováni a schopni vyplnit dotazník.

Analýza dat

Dotazník byl koncipován do tří částí:

1. evidenci věku, hospitalizace a přítomnost tělesného znevýhodnění

2. spokojenost s poskytovanou péčí

3. subjektivní hodnocení priority potřeb v průběhu hospitalizace

VÝSLEDKY

Kategorie 1: skupina pacientů s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let

Spánek

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci spánku spíše záporně, konkrétně 53,2 % (n = 114) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich spánku zdravotnickým personálem, a 46,8 % (n = 100) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich spánku.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu spánku jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 8,8 % (n =  19) pacientů kladně, 36,4 % (n = 78) neutrálně a 54,7 % (n = 117) záporně.

Aktivita

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci aktivity spíše záporně, konkrétně 94 % (n = 202) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich aktivity zdravotnickým personálem, a 5,6 % (n = 12) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich aktivity.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu aktivity jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 5,6 % (n = 12) pacientů kladně, 77,6 % (n = 166) neutrálně a 16,8 % (n = 36) záporně.

Vyprazdňování

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci vyprazdňování spíše záporně, konkrétně 70,1 % (n = 150) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich vyprazdňování zdravotnickým personálem, a 29,9 % (n = 64) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich vyprazdňování.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu vyprazdňování jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 33,7 % (n = 72) pacientů kladně, 30,8 % (n = 66) neutrálně a 35,5 % (n = 76) záporně.

Stres

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci stresu záporně, konkrétně 95,8 % (n = 205) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich stresu zdravotnickým personálem, a 4,2 % (n = 9) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich stresu.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu řešení stresových situací jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 33,6 % (n = 72) pacientů kladně, 26,2 % (n = 56) neutrálně a 40,2 % (n = 86) záporně.

Vnímání sebe sama

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci vnímání sebe sama spíše záporně, konkrétně 72,9 % (n = 156) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich vnímání sebe sama zdravotnickým personálem, a 27,1 % (n = 58) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich vnímání sebe sama.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu vnímání sebe sama jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 44,9 % (n = 96) pacientů kladně, 6,5 % (n = 14) neutrálně a 48,6 % (n = 104) záporně.

Mezilidské vztahy

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let hodnotí monitoraci mezilidských vztahů spíše záporně, konkrétně 97,7 % (n = 209) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich mezilidských vztahů zdravotnickým personálem, a 2,3 % (n = 5) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich mezilidských vztahů.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu mezilidských vztahů jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 28,5 % (n = 61) pacientů kladně, 28,5 % (n = 61) neutrálně a 43 % (n = 92) záporně.

Kategorie 2: skupina pacientů s tělesným znevýhodněním ve věku 65 a více let

Spánek

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci spánku spíše kladně, konkrétně 56 % (n = 279) odpovědělo, že subjektivně pociťuje dostatečnou monitoraci jejich spánku zdravotnickým personálem, a 44 % (n = 219) pacientů se cítí nedostatečně.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu spánku jako prioritní, odpovědělo 42,2 % (n = 210) pacientů kladně, 31,3 % (n = 156) neutrálně a 26,5 % (n = 132) záporně.

Aktivita

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci aktivity spíše kladně, konkrétně 54 % (n = 269) odpovědělo, že subjektivně pociťuje dostatečnou monitoraci jejich aktivity zdravotnickým personálem, a 46 % (n = 229) pacientů se cítí nedostatečně.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu aktivity jako prioritní, odpovědělo 30,7 % (n = 154) pacientů kladně, 36,1 % (n = 180) neutrálně a 33,1 % (n = 165) záporně.

Vyprazdňování

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci vyprazdňování spíše kladně, konkrétně 73,1 % (n = 364) odpovědělo, že subjektivně pociťuje dostatečnou monitoraci jejich vyprazdňování zdravotnickým personálem, a 26,9 % (n = 134) pacientů se cítí nedostatečně.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu aktivity jako prioritní, odpovědělo 50,2 % (n = 250) pacientů kladně, 22,9 % (n = 114) neutrálně a 26,9 % (n = 134) záporně.

Stres

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci stresu spíše záporně, konkrétně 63,3 % (n = 315) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich stresu zdravotnickým personálem, a 36,7 % (n = 183) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci stresu.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu řešení stresových situací jako prioritní, odpovědělo 23,3 % (n = 116) pacientů kladně, 27,3 % (n = 136) neutrálně a 49,4 % (n= 246) záporně.

Vnímání sebe sama

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci vnímání sebe sama spíše záporně, konkrétně 78,1 % (n = 389) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich sebepojetí zdravotnickým personálem, a 21,9 % (n = 109) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci sebepojetí.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu vnímání sebe sama jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 25,1 % (n = 125) pacientů kladně, 31,1 % (n = 155) neutrálně a 43,8 % (n = 218) záporně.

Mezilidské vztahy

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65 let a více hodnotí monitoraci mezilidských vztahů spíše záporně, konkrétně 57 % (n = 284) odpovědělo, že subjektivně pociťuje nedostatečnou monitoraci jejich mezilidských vztahů zdravotnickým personálem, a 43 % (n = 214) pacientů pociťuje dostatečnou monitoraci jejich mezilidských vztahů.

Na otázku, jestli pacienti vnímají potřebu mezilidských vztahů jako prioritní při hospitalizaci, odpovědělo 30 % (n = 149) pacientů kladně, 26,2 % (n = 131) neutrálně a 43,8 % (n = 218) záporně.

DISKUZE

Spánek jako jeden z důležitých faktorů napomáhajících k úspěšné léčbě pacienta je v nemocničním prostředí mnohdy podceňován. U pacientů s tělesným znevýhodněním v obou věkových kategoriích jsou přítomny poruchy, ať už z důvodu bolesti, stresu či jiné patologie. Touto problematikou se zabývalo několik autorů, kteří referují o spánku jako o velice důležité potřebě, zejména v intenzivní péči. Považují za nutné, aby tato potřeba byla v praxi monitorována a při přítomnosti patologie včas řešena, ať už farmakologicky nebo nefarmakologicky (14). Na základě výsledků našeho výzkumu můžeme potvrdit, že pacienti 65+ považují potřebu spánku za jednu z prioritních, kdežto pacienti ve věku 18–40 let tuto potřebu nemají. Monitorace pomocí hodnotícího nástroje by mohla napomoci k rozlišení individuálního pojetí pacientovo potřeby spánku. Jedním z těchto nástrojů by mohla být Visual Analog Sleep Scale, která má dobré hodnocení ve světové literatuře a v zahraniční klinické praxi je již používána (2, 5).

Mezi další faktory podporující úspěšnou léčbu pacienta patří aktivita a vyprazdňování. Zahraniční publikace hovoří o nutnosti hodnocení těchto potřeb, neboť jsou vedeny jako prediktory vzniku dekubitů, pádů nebo geriatrické křehkosti či sarkopenie (5, 6, 17). 
Náš výzkum potvrzuje, že u geriatrických pacientů je hodnocení aktivity spíše prováděno, avšak u pa­cientů ve věku 18–40 ve většině případů toto hodnocení chybí i přesto, že se jedná o pacienty s tělesným znevýhodněním. Vyprazdňování je pacienty stejně jako aktivita u geriatrických pacientů hodnocena, avšak u druhé skupiny je nejspíše považováno, že žádná patologie nebude přítomna, a proto není nutné tyto oblasti hodnotit. Zahraniční výzkumy ovšem potvrzují naše tvrzení, že pacienti s tělesným znevýhodněním mívají v průběhu dlouhodobé i krátkodobé hospitalizace problémy s aktivitou i vyprazdňováním (16). S těmito fakty přímo souvisí přítomnost stresu a reakce na něj. Ten je přítomen prakticky vždy, když je pacient hospitalizován ve snesitelné míře, avšak další faktory míru stresu zvyšují. Náš výzkum potvrzuje názory odborníků a z pohledu pacientů není dostatečně monitorován a řešen (18). Z výsledků naše výzkumu je patrné, že obě skupiny nepovažují řešení stresu v průběhu hospitalizace jako prioritní.

Dalšími dílčími faktory, které bývají v zahraničí standardně monitorovány pro komplexní hodnocení pacientů, patří mezilidské vztahy a vnímání sebe sama. Pacienti s tělesným znevýhodněním, nejen ve věku 65+, jsou znevýhodnění i v navozování nebo udržování mezilidských vztahů a mají patologické vnímání sebe sama (18). Výsledky našeho výzkumu potvrzují, že v klinické praxi se tyto faktory spíše nemonitorují. Pacienti z kategorie 65+ nepovažují monitoraci za prioritní, oproti tomu polovina pacientů 18–40 považuje vnímání sama sebe za důležitou.

ZÁVĚR

Pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 18–40 let mají jiné spektrum priorit než pacienti s tělesným znevýhodněním ve věku 65+. Obě skupiny se domnívají, že spánek, vyprazdňování a aktivita jsou v ošetřovatelské péči monitorovány a jsou brány jako prioritní i pro samotného pacienta. Vnímání sebe sama, mezilidské vztahy a přítomnost stresu hrají při poskytování profesionální péče také důležitou roli. Jejich monitorace u pacientů s tělesným znevýhodněním není dostatečná, avšak sami pacienti je nepovažují za prioritní a důležité. Možností pro zlepšení dosavadní poskytované péče by mohlo být zvýšení monitorace spánku, aktivity, vyprazdňování i pojetí sebe sama. Tento proces může být podpořen některým ze standardizovaných a v praxi používaných nástrojů.

Projekt je podporován Grantovou agenturou Jiho­české Univerzity v Českých Budějovicích (projekt registrovaný jako: GAJU 058/2018/s).

Konflikt zájmů: žádný.

adresa pro korespondenci:

Mgr. Jan Neugebauer

Zdravotně sociální fakulta JU ČB

Ústav ošetřovatelství, porodní asistence a neodkladné péče

J. Boreckého 1167/27, 370 11 České Budějovice

e-mail: neugebauer@zsf.jcu.cz