Editorial

S objevem radioaktivity a ionizujícího záření svět vstoupil do nové éry atomového věku, aby poté už nikdy nebyl stejný jako dříve. Od tohoto epochálního přelomu uplynulo již mnoho let a došlo k udělení řady Nobelových cen za objevy spjaté se zářením, které se mezitím dočkalo aplikací v nejrůznějších oblastech lidského činění, včetně medicíny.

Ačkoliv by se však mohlo zdát, že radiobiologie má zlatý věk již za sebou, v posledních letech zažívá svou renesanci. Znovu se před námi otvírají některé stěžejní otázky doprovázející radiobiologii od samého jejího počátku, jež ovšem dosud nebyly experimentálně uchopitelné. Jako bychom se tedy po pomyslné spirále vrátili do časů původního nadšení pro výzkum ionizujícího záření, přičemž se však nacházíme o jednu otáčku výše, respektive hlouběji uvnitř buněčného nanokosmu, disponujíce dříve nedostupnými technologiemi a experimentálními možnostmi. Současná situace nám poskytuje obrovskou šanci k zásadnímu prohloubení znalostí o působení ionizujícího záření různého typu na biologické systémy na molekulární úrovni a jejich následné převedení do klinické praxe a radiační ochrany.

Léčbu ionizujícím zářením dnes v určité fázi choroby podstupuje, často velmi úspěšně, přibližně polovina onkologických pacientů. Technologický rozvoj též vedl k výraznému zpřesnění zobrazovacích metod doprovázenému extrémním nárůstem počtu radiodiagnostických vyšetření, nezřídka však málo opodstatněných. Zejména v některých zubních ordinacích je „rentgen“ prováděn již téměř automaticky, s nadsázkou při každé návštěvě, a z USA hrozí svým rozšířením do světa jako nový „výdobytek“ medicíny preventivní celotělové CT.

Mimo lékařské aplikace se přitom v mnoha státech naopak značně stupňuje radiofobie, vedoucí např. až k iracionálnímu a téměř sebedestrukčnímu tlaku na uzavření všech jaderných elektráren ve státech EU (Německo budiž tragickým příkladem). Zmíníme-li ještě aktuálnost „radiobiologie“ a potažmo radiační ochrany v kontextu plánovaní prvního pilotovaného letu na Mars a bohužel také stupňujícího se rizika zneužití radioaktivních materiálů, či dokonce atomových zbraní teroristy nebo teroristicky smýšlejícími státy, nikoho nepřekvapí, že málokterý fenomén vyvolává ve společnosti aktuálně tak protichůdné emoce jako právě ionizující záření. Šíření hlubšího a racionálního povědomí o biologických účincích ionizujícího záření je proto v dnešním světě velice důležité. Naplňovat tento úkol se snaží mj. Společnost pro radiobiologii a krizové plánování České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (SRKP ČLS JEP, www.srkp.cz), mezi jejíž členy patří i většina autorů, kteří přispěli do tohoto vydání Časopisu lékařů českých.

Připravili jsme celkem 7 článků, jež se v logické posloupnosti dotýkají vybraných horkých radiomedicínských a radiobiologických témat. Kromě představení české radiobiologie a jejích úspěchů v historickém kontextu je – vzhledem k zaměření časopisu – prostor věnován zejména novým poznatkům o biologických účincích ionizujícího záření, možnostem jejich terapeutického ovlivnění a radioterapii. S důrazem na přístrojové vybavení dostupné pro pacienty v Česku se seznámíme s nejnovějšími trendy v radioterapeutických přístupech. Zásadního zdokonalení se dočkaly zejména metody zacílení dávky do oblasti nádoru a plánování radioterapie, jež nyní dovolují zohlednit i pohyb a změny cílové oblasti v průběhu ozařování. Nové naděje přináší také využití protonového záření a v několika centech ve světě rovněž iontových svazků. Díky těmto vymoženostem dnes dokážeme likvidovat nebo alespoň kontrolovat i nádory v kritických oblastech lidského těla, kde by obdobný zákrok v minulosti byl nepředstavitelný. Biologickým účinkům těchto typů ionizujícího záření však doposud zcela nerozumíme.

Problémy, se kterými se radioterapie i přes dosažené pokroky stále potýká, jsou ilustrovány na léčbě nádorů hlavy a krku. Zhruba polovina těchto nádorů totiž na radioterapii nereaguje, přičemž důvody tohoto chování nejsou známy. Vyvstává tak závažné dilema výběru primární léčebné modality, poukazující na nutnost a zároveň obtížnost identifikace biomarkerů radiorezistence umožňujících personalizovanou onkologickou péči.

V závěru se potom z klinické praxe přeneseme do základního výzkumu, abychom se pokusili lépe porozumět vztahům mezi fyzikálními vlastnostmi různých typů ionizujícího záření, charakterem poškození DNA, výběrem reparačních mechanismů, efektivitou reparace DNA a přežíváním ozářených buněk. Toto poznání je důležitým předpokladem nejen rozvoje hadronové radioterapie, ale také třeba efektivní ochrany posádek plánovaných vesmírných misí. Využívajíce superrozlišovací mikroskopie přivádějí autoři čtenáře až na samotnou hranici rozlišitelnosti buněčných struktur a procesů v intaktních buňkách.

Předkládané články, přestože všechny přehledového charakteru, pokrývají pouze špičku špičky současného dění v radiobiologii. Zájemcům o získání širšího povědomí o „nových trendech“ v radiomedicíně a radiobiologii proto nelze než doporučit k nahlédnutí obsáhlejší odbornou literaturu, např. nedávno vydanou knihu kolektivu zde prezentujících autorů (Klinická radiobiologie. Grada, 2020) nebo sborník příspěvků z posledního Mezinárodního kongresu radiačního výzkumu (ICRR 2019) proběhnuvšího v anglickém Manchesteru.

Zdá se až neuvěřitelné, jak daleko radioterapie dospěla od časů svého zrodu. Už jen vizuální porovnání původních ozařovačů a dnešních urychlovačů je nade vše výmluvné. Přesto však řada nádorů zůstává k radioterapii rezistentní a stále nerozumíme ani řadě základních radiobiologických problémů. V potaz musíme bohužel brát rovněž „ekonomickou“ toxicitu moderních radioterapeutických technologií. Leckterého čtenáře tak po vypití námi namíchaného koktejlu patrně dosti rozbolí hlava, poté co se absorbované informace plně rozvinou v protichůdné pocity nadšení, naděje a zároveň jisté deprese.

Přesto všem přeji zajímavé čtení a autorům srdečně děkuji za jejich ochotu přispět k popularizaci radiobiologie v naší zemi.

RNDr. Martin Falk, Ph.D.

vědecký sekretář Společnosti pro radiobiologii a krizové plánování ČLS JEP