Zívání – jaký má (asi) význam?

Zívání je fylogeneticky starý nepodmíněný reflex, vyskytující se napříč rody vyšších obratlovců. V říši zvířat plní zívání funkce více či méně specifické k jednotlivým třídám. Fenoménu zívání nebyla věnována příliš velká pozornost a v minulosti bylo zívání vnímáno spíše jako průvodní jev ospalosti a nedostatku zevních podnětů. Výsledky recentních studií naznačují fascinující komplexnost reflexu, spojitost s řadou fyziologických i patofyziologických dějů a s velkou pravděpodobností i jako projev snahy organismu „něco“ signalizovat a/nebo dosáhnout.

Při zívání dochází k mohutnému inspiriu, krátké akmé fázi maximálního nádechu s apnoe a poté k mohutné exhalaci. Bývá doprovázeno polknutím [1], protažením, mnohdy zvýšenou salivací a produkcí slz. Dochází ke komplexnímu zapojení mnoha svalových skupin (dýchací svaly, svaly patra a krku, žvýkací svaly a svaly laryngu) a rovněž dochází ke změně postavení dolní čelisti. Zároveň dochází k vyrovnání tlaku ve středouší a protažení ušních bubínků. Průměrná doba zívání je udávána 5 sekund. Mechanismus vzniku zívání není zcela vysvětlen, hlavní roli hrají zřejmě centra v prodloužené míše, respektive retikulární formaci. Mezi hlavní neurotransmitery zívání patří acetylcholin, dopamin [2], glutamát, oxytocin a oxid dusnatý.

Jaký je význam zívání? Ani současná fyziologie nemá jednoznačné vysvětlení, nejvíce je diskutována jeho role v termoregulaci centrálního nervového systému (CNS) a zabránění vzestupu teploty v mozku – tzv. teorie ochlazení mozku [3–5], pro kterou svědčí pneumatizace lebečních kostí splanchnokrania a anatomická blízkost mozku k horním dýchacím cestám – nos a vedlejší dutiny nosní [6]. Teorie vychází z předpokladu, že CNS funguje nejlépe v úzkém definovaném teplotním rozmezí (v tomto rozmezí lépe pracujeme, možná i proto zíváme před usínáním). Po zívání dochází ke zvýšení pozornosti i k lepší fyzické kondici, což může mít souvislost se vzestupem hladiny kortizolu v krvi a slinách [7]. Během zívání dochází rovněž k odplavování tzv. somnogenních neuromediátorů, zvyšuje se cirkulace mozkomíšního moku [8] a dochází ke dráždění karotických tělísek [9] s následným zvýšením prokrvení CNS. V optimálním teplotním rozmezí se lidský mozek pravděpodobně i nejlépe vyvíjí, proto je zívání velmi časté u novorozenců, přičemž tento reflex si začínáme osvojovat již ve 3. měsíci intrauterinního života. Druhou uváděnou teorií významu zívání je tzv. teorie okysličení mozku, která vychází z dřívější spojitosti zívání s únavou. Je prokázáno, že při poklesu parciálního tlaku kyslíku v mozku a mozkovém kmeni je retikulární formací zívání vyvoláno, což může být např. i známkou centrální mozkové příhody. Pokles tenze kyslíku v mozkovém kmeni k vyvolání zívání však musí být výrazný [10]. Proti této teorii jde fakt, že během zívání na chvíli dojde ke zvýšení dechového objemu a tepové frekvence, ale tento výkyv brzy po zívnutí mizí a naopak dojde k poklesu dechového objemu a následnému poklesu tenze kyslíku v plicích. Zívání je rovněž považováno za spontánní fyziologický „otevírací“ manévr, který provzdušňuje případně hypoventilované oblasti plic a upravuje poměr ventilace/perfuze.

Psychosociální úloha zívání má význam již ve smečkách šelem, které si tímto dávají najevo potenciální ohrožení a zíváním se na něj instinktivně připravují. Tuto spojitost lze vystopovat i u lidí a není náhodou, že zívání je daleko více „nakažlivé“ u příbuzných a u dobrých přátel než mezi cizími lidmi. V historii lidstva mělo zívání i animistické a exorcistické odůvodnění.

Zívání jako symptom – co vše může signalizovat?

Zívání může být projevem poškození či ohrožení CNS. Je příznačné kinetózám, onemocněním spojeným s poruchou termoregulace [11], roztroušené skleróze mozkomíšní [12], depresi – kde dochází pod vlivem medikace zvyšující hladinu serotoninu nejprve ke zvýšení frekvence zívání a po 3 týdnech téměř k vymizení [13]. Zívání může být průvodní jev při iktu, mozkové komoci, intrakraniální hypertenzi, intrakraniálních tumorech, více však u lézí postihujících mozkový kmen. Typická lokalizace ischémie mozku spojená s vyšší frekvencí zívání je nukleus caudatus a insulární oblast [14]. Při nádorovém postižení CNS bylo popsáno neustupující zívání při tumorech v oblasti foramen magnum [15] a supramediálního cerebella [16]. Podobně neutišitelné zívání bylo popsáno i při Arnold-Chiariho malformaci [17]. Zívání je dále spojeno s behaviorálními poruchami, jako je např. autismus [18].

K zívání dochází často i při úvodu do anestezie. Můžeme to chápat i jako poslední pokus mozku odvrátit nepřirozený útlum své funkce. Zívání je nejvýraznější po podání thiopentalu [19] a propofolu v závislosti na úvodní dávce opiátů, které zívání tlumí. U propofolu se při zívání vyskytuje přechodně fluktuace v autonomních funkcích kardiovaskulárního aparátu a kardiopulmonálních interakcích [20]. Výrazné zívání může vést až k dislokaci temporo-mandibulárního skloubení při nastupující myorelaxaci [21]. Jako inhibitory zívání fungují endogenní i exogenní opioidy a zívání bývá jedním ze symptomů syndromu z odnětí opioidů.

Body k zapamatování

• Zívání představuje jednu z doposud ne zcela prozkoumaných fyziologických reakcí člověka.
• Smysl zívání není jednoznačně vysvětlen, nejpravděpodobnější se zdá být jeho role v udržování optimálního teplotního rozmezí pro fungování CNS, rovněž jeho role jako spontánního otevíracího manévru plic se jeví logická.
• V klinické medicíně může mít i roli signální a upozorňovat na možnou poruchu CNS.

Do redakce došlo dne 26. 7. 2016.

Do tisku přijato dne 28. 7. 2016.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. David Astapenko

Klinika anesteziologie, resuscitacea intenzivní medicíny

Univerzita Karlova v PrazeLékařská fakulta v Hradci Králové

Sokolská 581

500 05 Hradec Králové

e-mail: astapenko.d@seznam.cz