Lékařská etika

Kořenek, J.:

Lékařská etika

Praha, Triton, 2007, 234 s. ISBN 80-7254-538-8.

Nejsou to otázky lékařské etiky, co je dnes nejčastěji diskutovaným tématem v rozhovorech lékařů. Tím jsou beze sporu otázky právní stránky práce lékařů. A přece jsou to otázky etiky, které stojí v pozadí velkého množství právních problémů, jimiž si lékaři lámou hlavu.

Do této problematiky práva a etiky přichází v současné době již druhé vydání knihy, která se snaží ujasnit mnohé z toho, co leží v samém jádru existence lékařského povolání. Jde o knihu lékaře, který je cele v praktické lékařské praxi na východomoravském pomezí a při tom zároveň (nad svůj úvazek praktického lékaře) přednáší lékařskou etiku na olomoucké univerzitě.

Kniha, která právě vychází ve druhém vydání (první vyšlo v roce 2004) o rozsahu 234 stran je rozdělena do dvou částí. Prvních 145 stran je vlastní text autorova pojednání o přerůzných otázkách lékařské etiky. Druhá část (s. 186–234) je přehledem celkem 11 nejdůležitějších dokumentů, které byly vydány přerůznými organizacemi a mají bezprostřední vztah k lékařské etice. Kdyby pro nic jiného, tak přece již právě pro tuto část knihy, dávající přehled o tom, co je „právně“ důležité, stojí za to mít tuto knihu na dosah pravé ruky.

V první části recenzované knihy autor seznamuje lékaře se základy etiky, která je předpokladem lékařského etického přístupu. Po té soustavně probírá jednotlivé otázky speciálně lékařské etiky (zdroje, základní principy, otázky odpovědnosti, rozhodování v eticky složitých situacích, otázky etické výzvy a svobody). Protože se etika v mnoha ohledech týká osobního styku lékaře s pacientem, je zde v jedné kapitole pojednáno souhrnně o etice sociální komunikace. Podobně je speciální kapitola věnována etice procesu umírání a klinického výzkumu, ba i osobnosti lékaře. Následuje stručný přehled etických problémů v 11 speciálních lékařských oborech (od gynekologie a pediatrie až po transplantační medicínu a geriatrii).

Druhý důvod, proč se recenzent domnívá, že je možno tuto knihu s dobrým svědomím doporučit k „odpočinkovému“ a meditačnímu čtení, je kapitola 8. Ta se týká „ošemetného“ a vzdor tomu mimořádně závažného etického problému – lékařského étosu. Pravdou je, že slovo „étos“ se do určité míry vytratilo z biologické a technikou ovládané medicíny. Vzdor tomu to, čeho se étos týká, patří k samému jádru existence lékaře. Oč jde? To se autor snaží vysvětlit hned na začátku. Uvádí snad 10 různých pojetí předních českých, ba československých autorů z nedávné minulosti, kteří této otázce věnovali pozornost. Uveďme zde jako příklad Brázdův pokus o ujasnění tohoto pojmu: „Étos označuje určitý integrovaný soubor (celek) mravních hodnot, norem, ideálů působících jako silný hnací motiv chování a jednání jedince či sociální skupiny“ (s. 141 – zde je myšleno na jednotlivého lékaře i na lékaře jako druh povolání). Neméně hluboké je uváděné pojetí étosu Dorotíkovou: „Étos je zvláštním projevem mravní angažovanosti, vnitřní zaujatosti, uvědomělého snažení jednotlivců, sociálních skupin a přiblížení se nějaké skutečnosti, která přesahuje každodenní horizont a slibuje být pozitivní hodnotou, jakýmsi mravně dokonalým řádem, který by souzněl s lidskými ideály“ (s. 142).

Pustí-li se autor do otázek étosu lékařského povolání, nemůže se vyhnout problematice ctnosti. I zde jde o slovo dnes již často „zasunuté“ do minulosti. A přece vzdor tomu se ctností rozumí něco, co patří k samému jádru charakteru člověka (jeho osobnosti). Ctností se již v antické filozofii rozuměla příznačná charakteristika (hlavní znak) nejen dospělého, ale „osobnostně zralého“ člověka. Původně se zde jednalo o jeho zdatnost tváří v tvář přemnohým překážkám na cestě života, o jeho odvahu a statečnost. Sokol hovoří o ctnosti moderně jako o „pozitivní deviaci“, tj. odchýlení projeveného jednání jako něčeho, co se odchyluje od etického normálu směrem k eticky hodnotnější a kladnější formě jednání. A kde by se to mělo projevovat výrazněji nežli právě v jednání lékaře. Co jiného tvoří sám základ prestiže, která se vztahuje k lékařskému povolání? Proto autor konstatuje: „Lékaři svou kvalitní péčí o nemocné vytvářejí společenskou prestiž, která odpovídá vysoké úctě u ostatních občanů! (s. 165). K tomu je třeba jak vědy a techniky, tak umění. A je to právě etika, která lékaře vede k tomu, aby tomu tak bylo. Není divu, že autor své pojednání uzavírá větou: „Koncepce lékařských stavovských ctností není tedy výsledkem jenom morálky úmyslů, ale také obrazem etického odpovědnosti.“ (s. 174).

Pravdou je, že v naší společnosti „spíše nežli kult povinností vládnou subjektivní práva. Občané naší společnosti však chtějí harmonická a spravedlivá pravidla pro odpovědné – řešení životních situací.“ (s. 173).

Obohacení lékařské techniky zažitým lékařským étosem naznačuje cestu k dorozumění.

J. Křivohlavý