Padesát let od vzniku samostatné Farmakologické společnosti v Československu

ÚVOD

Při příležitosti půlstoletého jubilea Farmakologické společnosti ČLS J. E. Purkyně byla z podnětu Mezinárodní farmakologické unie (International Union of Basic and Clinical Pharmacology = IUPHAR) publikována stručná historizující stať o oboru na našem území ve „Pharmacological International“ (2009; 73: 41–43). Její stylizace respektovala srovnávací aspekt ve vývoji národních farmakologií, zadaný iniciátory. Na základě příznivých ohlasů IUPHARu vyšel z výboru současné České společnosti pro experimentální a klinickou farmakologii a toxikologii ČLS JEP (ČSEKFT) záměr upravit tuto informativní stať pro Časopis lékařů českých.

Vznik samostatné farmakologické společnosti

Anamnéza vzniku samostatné farmakologické společnosti v někdejším Československu měla podobný charakter jako pozdější vytvoření IUPHARu, tj. vydělila se (v září 1959) z Československé fyziologické společnosti. Iniciátorem byla farmakologická komise, která v rámci Fyziologické společnosti fungovala od jejího ustavení v roce 1951 a která během pravidelných fyziologických sjezdů organizovala farmakologická sympozia. Po osamostatnění Česka a Slovenska v roce 1993 převzaly farmakologickou kontinuitu na straně české ČSEKFT a na straně slovenské Slovenská farmakologická a Slovenská klinicko-farmakologická společnost.

Tradice české farmakologie jako diferencovaného oboru se však datuje nejméně o 100 let dříve. Od začátku 19. století byla na pražské (tehdy Karlo-Ferdinandově) univerzitě farmakoterapeutická materie součástí obecné patologie a terapie a od poloviny téhož století v rámci lékařské chemie a fyziologie. Od konce šedesátých let lze vysledovat náznaky pro prosazení farmakologie jako samostatné disciplíny, které byly úspěšně dovršeny mezi léty 1876–1883. Jedním z iniciátorů byl profesor Jan Evangelista Purkyně s koncepcí „farmakologie vycházející z fyziologických podstat“. Pro srovnání: na celosvětové úrovni je dokumentován vznik první samostatné farmakologické laboratoře v estonském Dorpatu (nyní Tartu) z podnětu profesora Rudolfa Buchheima, a to na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Na německé části pražské univerzity byl okolo roku 1876 vytvořen nejprve farmakologický kabinet, později farmakologicko-farmakognostický institut. V čele stáli profesoři Franz Hofmeister (1883–1896), Julius Pohl (1896–1911) a Wilhelm Wiechowski (1911–1928). Česká „farmakologicko-farmakognostická stolice“ vznikla po rozdělení pražské lékařské fakulty na německou a českou, tj. záhy po roce 1882. V jejím vedení se vystřídali chemik a pozdější univerzitní rektor profesor Jan Horbaczewski (do roku 1886), lékař s botanickou erudicí profesor Bohuš Jiruš (1886–1902) a profesor Karel Chodounský – Purkyňův přímý žák a skutečný tvůrce „purkyňovského“ farmakologického pojetí (1902–1914). Odborným periodikem pro „lékově“ zaměřené publikace v českém jazyce byl v té době „Časopis lékařů českých“ (profesor K. Chodounský byl během jednoho desetiletí jeho vedoucím redaktorem; podrobněji v Čas Lék čes 2006; 145: 499–500). V období mezi světovými válkami, tj. po vzniku Československého státu, se toto tuzemské publikační fórum rozšířilo především o „Biologické listy“, editorované „Československou biologickou společností“, sdružující i teoretické a předklinické lékařské obory. Institucionálně farmakologii v této epoše reprezentovaly – kromě dvou tradičních separátních ústavů na pražských lékařských fakultách, na české a na německé – nově vzniklé na medicíně a na veterině v Brně a na Lékařské fakultě v Bratislavě. K jejich vůdčím představitelům patřili profesoři Kamil Josef Lhoták, Alois Velich, Bohuslav Bouček, Otakar Rybák, Bohuslav Polák, Emil Starkenstein, Jaroslav Lebduška, Zdeněk Köcher a Jiří Štefl.

Významným vývojovým mezníkem pro novodobý charakter a pro zásadní rozšíření vědeckých farmakologických základen bylo v Československu – podobně jako na mezinárodní úrovni – období těsně po 2. světové válce. Postupně vznikaly další farmakologické ústavy na nově zřizovaných lékařských fakultách (v Česku: Hradec Králové, Plzeň, Olomouc, na Slovensku: Košice, Martin), na farmaceutických fakultách (Bratislava, od roku 1969 Hradec Králové), na veterině (Košice). Další farmakologická pracoviště se konstituovala v rámci Československé akademie věd (postupně: Praha, Bratislava, Hradec Králové), ve Statním ústavu pro kontrolu léčiv jako rezortní instituci ministerstva zdravotnictví a ve výzkumných laboratořích tehdy celostátně sjednoceného farmaceutického průmyslu SPOFA. Od roku 1956 se začaly vytvářet i specializované klinicko-farmakologické jednotky v některých větších nemocničních základnách, postupně v Praze (oddělení, později Ústav experimentální terapie), v Plzni, v Bratislavě, v Brně, v Ostravě, v Hradci Králové, v Českých Budějovicích a v Olomouci.

V době svého vzniku a v době existence federálního státu zastřešovala Československá farmakologická společnost čtyři až pět stovek českých a slovenských farmakologů. Od samého prvopočátku byla zahájena tradice každoročních (v některých obdobích i více-ročních) farmakologických konferencí „Československé farmakologické dny“ (mnohdy s mezinárodní účastí). V roce 1961 byla Československá farmakologická společnost – z iniciativy profesorky Heleny Raškové – jednou z těch, které podnítily vznik IUPHARu. Druhý celosvětový farmakologický kongres se tak konal v roce 1963 v Praze (s účastí více jak 1600 participantů). Podobně se v roce 1963 Československá farmakologická společnost podílela na spoluzakladatelství Evropské společnosti pro toxicitu léčiv (předchůdkyni dnešní „European Union of Toxicology“ = EUROTOX). Jedny z prvních evropských toxikologických kongresů se konaly v Praze (1967) a v Karlových Varech (1974), později pak (v roce 1995) znovu v Praze. Mezi léty 1975–1982 se v rámci Československé farmakologické společnosti vytvořily dvě sekce: toxikologická a klinicko-farmakologická. Ty uspořádaly – do ukončení existence Československého státu – 11 toxikologických konferencí a 12 klinicko-farmakologických sympozií „Medicamenta nova“.

Po zmíněném rozdělení státu v roce 1993 došlo sice k organizační přeměně farmakologické společnosti podle nově vzniklých politických teritorií, avšak úzká spolupráce mezi českými a slovenskými farmakology a toxikology se příliš nenarušila. Zůstala zachována tradice každoročních společných Česko-Slovenských nebo Slovensko-Českých farmakologických dnů (i posloupnost jejich číslování pokračuje, takže v roce 2009 byl organizován padesátý devátý). Kontinuitu si zachovaly i společné konference toxikologické (v roce 2009 se uskutečnila jako Česko-Slovenská nebo Slovensko-Česká v pořadí čtrnáctá). Patronát nad klinicko-farmakologickými konferencemi, konanými od osmdesátých let 20. století v Rožnově pod Radhoštěm, převzala od roku 2009 nově ustavená samostatná Česká společnost klinické farmakologie ČLS JEP.

I novodobější (půlstoletá) farmakologická historie na území současné České republiky zaznamenala řadu jmen vynikajících badatelů (podrobněji v publikacích vydaných při 650.výročí Karlovy univerzity: „Farmakologické curriculum v Čechách a na Moravě“, Karolinum – Praha, 1998; „Od Purkyňových farmakologických pozorování k molekulárním lékovým interakcím“ – Čes. slov. Farm. 1998; 47: 284–291). Iniciátorem poválečného rozvoje české a slovenské farmakologie byla profesorka Helena Rašková (ve svých 96 letech je dosud čestnou předsedkyní ČSEKFT). Její zásluhou se v Praze setkávali i v době politické „železné opony“ významné farmakologické osobnosti z nejrůznějších zeměpisných teritorií a pro desítky českých a slovenských farmakologů byly otevřeny možnosti dlouhodobého stážování na nejednom vynikajícím výzkumném pracovišti od Severní Ameriky přes západní Evropu až po Japonsko. Většina reprezentantů této prvé a druhé „poválečné“ vědecké generace se vystřídala ve výboru farmakologické společnosti a řadě z nich se podařilo postupně vytvářet vlastní farmakologické výzkumné školy ať už v tuzemsku či v zahraničí. Z těch vyšlých z Čech to byli například (přibližně podle věkového pořadí) profesoři Zdeněk Votava, Jiří Vaněček, Václav Trčka, Vojtěch Grossmann, Max Wenke, Miroslav Mráz, Jiří Lenfled, Olga Benešová, Zdena Horáková, Ivo Janků, Jaroslav Květina, Jiří Elis, Radan Čapek, Vladislav Eybl, Karel Mašek, Sixtus Hynie, Jaroslav Jezdinský, Otakar Gulda, Miloslav Kršiak, Dana Waitzová, Elfa Mühlbachová, Jan Švihovec, Ladislav Volicer a další; z klinických farmakologů Zdeněk Modr, Lambert Klabusay, Milan Grundmann, Josef Šedivý a další. Z jejich líhně pak vyšli a vycházejí další generace nástupců až po současné pokračovatele.

Dnešní ČSEKFT ČLS JEP má přes 230 členů a reprezentuje ji výbor: předseda – Vladimír Geršl, místopředseda – František Perlík, sekretář – Pavel Anzenbacher, pokladník – Josef Šedivý, členové – Vladislav Eybl, Milan Grundmann, Miloslav Kršiak, Jaroslav Květina, Jiřina Martínková, Milan Nobilis a Zdeněk Zídek.

Adresa pro korespondenci:

prof. RNDr. Jaroslav Květina, DrSc.

Ústav experimentální biofarmacie

Heyrovského 1207, 500 03 Hradec Králové

e-mail: kvetina@uebf.cas.cz