„Kádrový posudek“ na chirurga Viléma Weisse z roku 1875

Starší generace má ještě v živé paměti, že kádrové posudky vypracovávané orgány vládnoucí komunistické strany určovaly do sametové revoluce životní osudy všech obyvatel našich zemí. Obdobné posudky zaměřené nejen na odbornou úroveň, ale i na politické postoje posuzované osoby, se psaly i v dobách, kdy jsme byli součástí habsburské monarchie. Tehdy je vypracovávalo policejní ředitelství a zachovaly se jen výjimečně v některých osobních spisech. Pro učitele pražské lékařské fakulty se zatím podařilo nalézt dva. Jeden, na profesora očního lékařství Josefa Schöbla (1837–1902) byl již publikován (1), druhý předkládám čtenářům nyní.

Vilém Weiss (1835–1891) (obr. 1) získal v letech 1859–1861 na pražské lékařské fakultě postupně doktorát medicíny, magistra porodnictví a doktora chirurgie. Nastoupil jako sekundář na chirurgické oddělení v pražské všeobecné nemocnici, které patřilo k chirurgické klinice. V roce 1866 získal na této klinice asistentské místo. Často zastupoval nemocného přednostu prof. J. Blažinu (1813–1885) a doufal, že se stane jeho nástupcem. V roce 1871 se habilitoval a v roce 1873 byl jmenován přednostou urologického oddělení, které se vyčlenilo z chirurgického oddělení. Od roku 1874 působil bezplatně jako operatér i v dětské nemocnici Na Moráni. Dlouho usiloval o jmenování alespoň mimořádným profesorem (průběh tohoto jednání jsem osvětlila již před lety (2)). Jmenován byl 13. prosince 1875 a několik měsíců před tím vypracovalo pražské policejní ředitelství na V. Weisse posudek (obr. 2), který byl zaslán na prezidium místodržitelství, tehdy nejvyššího úřadu pro české země. V českém překladu zní posudek takto (3):

„Vaše Excelence!

Soukromý docent Dr. Vilém Weiss, na kterého se vztahuje vysoký výnos ze 7. června t.r. č. 3015, je po stránce morální zcela korektní a jeho politické chování v posledních letech vzalo obrat, který vypovídá pro něho příznivěji než před asi 10 lety, kdy se ještě počítal mezi exaltované Čechy a tehdy (ještě jako neženatý nemocniční lékař) patřil k nespokojené kotterii (klice L.H.) českých lékařů.

Dr. Weiss patří sice ještě stále k mladočeské straně, ne však k deklarantům (4), už se však nepodílí na nějaké národnostně politické agitaci, a u svých radikálních stejně smýšlejících druhů vzbudil již i podezření, „že už s ním není možno počítat jako v dřívějších letech“.

Zabývá se pouze svou lékařskou praxí, zároveň platí za jednoho z nejšikovnějších a nejsvědomitějších operatérů. Na politickém území aktivně nevystupuje.

Dr. Weiss je jak v národním směru, tak i ve vědecké oblasti odpůrcem profesora (operatéra) Dr. Karla Heineho (5), ale v poslední době mu jeho lékaři (lékaři K.H. – L.H.) dávají přednost a konsultují ho.

Lze také očekávat, že bude-li Dr. Weiss jmenován mimořádným profesorem na pražské univerzitě, zaměří se odpovídajícím loajálním směrem.

Praha 9. června 1875 za c. k. dvorního radu a policejního ředitele.“

(podpis nečitelný)

****

Tak tedy zhodnotilo policejní ředitelství odbornou schopnost i politické postoje V. Weisse. Jeho další úspěšný profesní postup je dokladem toho, že se opravdu zaměřil „odpovídajícím loajálním směrem“ a již nevstupoval aktivně na horké „politické území“.

Český živel ovšem nezadržitelně sílil a jazykově české vlastenectví přestávalo být čím dále tím méně výraznou překážkou v kariéře. Dne 17. listopadu 1881 byl V. Weiss jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky s vyučovací řečí českou s účinností od 1. ledna 1882 s dovětkem, že po aktivování české univerzity a její lékařské fakulty převede své pracoviště na českou fakultu. K tom pak došlo 1. října 1883. Jeho jmenování řádným profesorem bylo ovšem provázeno složitými jednáními, a to nikoliv z důvodů národnostních. Po pražské profesuře totiž toužil zároveň s Weissem již tehdy renomovaný chirurg a známý podporovatel českého národního hnutí Eduard Albert (1841–1900), tehdy přednosta chirurgické kliniky v Innsbrucku. K překvapení mnoha evropských chirurgů dalo ministerstvo přednost odborně mnohem méně schopnému Weissovi (6). I v této době hrály při obsazování nejen politických, ale i vědeckých postů úlohu zákulisní jednání, protekce apod.

Hodnocení osobnosti V. Weisse není snadné. Velmi zručný operatér, výborný učitel, avšak jeho konservatismus mu zabránil ocenit a přijímat nové progresivní trendy v chirurgii – asepsi, využívání objevů bakteriologie, nové operační postupy aj. Měl velké zásluhy o postavení nové budovy pro českou chirurgickou kliniku, jejíhož otevření se však nedočkal. Nesporné jsou také jeho zásluhy o rozvoj česky pěstované lékařské vědy. V letech 1870–1877 redigoval Časopis lékařů českých, byl spoluautorem 2. vydání české lékařské terminologie – Názvosloví lékařské a lékárnické, Praha 1881. Zvláštní povahové vlastnost mu ovšem zabraňovaly v potřebné spolupráci s některými kolegy – především s internistou Bohumilem Eiseltem (1831–1908), který stál po smrti J. E. Purkyně (1787–1869) v čele úsilí o aktivování české lékařské fakulty. Tak např. Weiss odmítl spolupracovat na Eiseltem vydávané Odborné patologii a terapii, do níž se autorsky zapojili všichni učitelé české lékařské fakulty i mnozí čeští praktičtí lékaři.

Weiss se stal prvním děkanem české lékařské fakulty, ač větší zásluhy o její aktivování měl nepochybně B. Eiselt. Ten proto nikdy nepřijal akademickou hodnost, zatímco Weiss byl třikrát děkanem a v roce 1887/1888 rektorem české univerzity.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 128 08 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz