História Univerzitnej nemocnice Louise Pasteura v Košiciách

Měl jsem čest být pozván v listopadu 2012 na oslavu životního jubilea přítele profesora MUDr. Miroslava Mydlíka, DrSc., významného internisty, nefrologa a bývalého prorektora Košické univerzity. Tématem slavnostního setkání byly metabolické změny při chronické renální insuficienci, kterou inicioval prof. Mydlík, absolvent Karlovy univerzity v Praze. Spolu s prof. Mydlíkem jsem dlouhá léta v kontaktu. Společným zájmem není jen medicína, nýbrž i obecná historie a jmenovitě život a dílo Franze Kafky.

Spolu se známým košickým chirurgem prof. MUDr. Ju-liusem Vajó, DrSc., spolueditorem, předkládají dílo, které podává přehled historie univerzitní nemocnice Louise Pasteura a které by mohlo být příkladem i pro rodící se univerzitní nemocnice v České republice a které je zajímavé i vzhledem k historickým vztahům mezi slovenskou a českou medicínou.

Na objemném díle s 427 stranami se účastnilo 92 autorů, pracovníků nemocnice. Je nutné podotknout, že přes velký počet autorů se editorům podařilo, aby dílo bylo ucelené a jednotlivé příspěvky nevybočovaly z rámce jednotné koncepce.

Jak již v úvodu uvedl ředitel nemocnice MUDr. Jaroslav Šajty, je samotným označením „univerzitní nemocnice“ zdůrazněno jedinečné postavení zdravotnického zařízení.

Úvodní kapitolu napsal prof. PaedDr. Štefan Šutaj, DrSc. Uvádí historii Košic od prvních zmínek o této trhové dědině s kostelem, farářem a mlýnem z roku 1230. Po bitvě u Moháče v roce 1526 až do roku 1918 patřily Košice do habsburské monarchie s určitým výsadním postavením. V 17. století, v době protihabsburských povstání a tureckých nájezdů byla 26. února 1657 založena Košická univerzita biskupem Benediktem Kišdymem jako Universitas Cassoviensis. V tu dobu bylo zejména důležité tzv. Bethlenovo povstání vedené kapitánem J. I. Rákoczim a později Františkem II. Rákoczim. Košické zdravotnictví zaznamenalo rozkvět zejména za vlády Marie Terezie.

Zajímavé jsou demografické údaje. Začátkem 20. století měly Košice 44 000 obyvatel, z toho 18 000 Slováků a 16 000 Maďarů, téměř 7000 židů a 1900 Němců.

Československá vojska vstoupila do Košic až koncem roku 1918 a začátkem roku 1919. Maďarská menšina vedená bolševikem Bélou Kunem však nebyla spokojena se státoprávním uspořádáním a jejich aktivita vyústila dokonce do utvoření bolševické Slovenské republiky rad podle vzoru Maďarské republiky rad. Po porážce československými vojáky bylo od roku 1920 vytvořeno Československé zřízení se čtyřmi krajinami (České, Moravské, Slovenské a Podkarpatoruské). V témže roce založili lékaři Ligu pro kulturní povznesení Cikánů. V rámci ČSR došlo v Košicích k rozvoji průmyslu, kultury a školství.

Na základě Vídeňské arbitráže byly roku 1938 Košice připojené k Maďarsku. Začaly ostudné deportace židů a do června 1944 bylo deportováno 15 770 židů. Z koncentračních táborů se vrátilo do Košic jen 600 židů. Za působení strany Šípových křížů začala hrůzovláda s popravami (500 občanů), zatýkání, odsun do koncentračních táborů (1200 občanů).

K návratu Košic z Maďarska do ČSR nastalo až po osvobození Košic Rudou armádou. Košice se staly sídlem prezidenta Beneše, vlády ČSR, Slovenské národní rady pro osvobozená území. Dne 4. dubna se tu vytvořila první vláda Národní fronty Čechů a Slováků a 5. srpna 1945 byl vyhlášen Košický vládní program.

Od 25. února 1948 nastala éra komunistické diktatury. Po okupaci 21. srpna 1968 tzv. bratrskými vojsky v čele s Rudou armádou došlo dočasně k lidovému odporu proti okupantům, sedm občanů zahynulo a 57 bylo zraněno. Po listopadu 1989 nastaly zásadní demokratické změny, 1. ledna 1993 vznikly z ČSR dvě republiky, Česká a Slovenská.

V kapitole o košickém zdravotnictví popisuje prof. Vajó situace od prvních zpráv z roku 1230 až po aktuální stav. Od 13. století vznikaly chudobince (špitály). Košice jako malé město v Uhrách mělo své „městské lékaře-fiškusy“, kteří však nebyli nikterak organizováni ani jakkoliv evidováni úřady. Pocházeli většinou z Německa a Krakova. Podobný stav byl i s lékárníky. Traduje se, že italský lékař Piperellus Ezekiel pozval na svoji svatbu v roce 1597 městskou radu s darem – oslavnou básní „Hymeneum“. Jiní lékaři si stěžují na nízké platy. V roce 1668 pan doktor Brewer píše městské radě Košic požadavek, aby nemocným s vnitřními chorobami nesměli předepisovat léky lékárníci a nesměli je léčit chirurgové – barbieři. Hygienik Jozef Podesta (physicus ordinarius) píše 8. července 1694, aby se v Košicích vyčistily kanály, aby se prodávalo jen dobré víno (po špatném se pokazí žaludek). Městská rada mu poslala sud vína.

V roce 1657 Benedikt Kisdy zakládá Košickou univerzitu. Univerzitní lékaři si vydělávali na různých evropských univerzitách včetně Prahy. V letech 1709–1710 byla v Košicích morová epidemie, při níž umíralo až 20 občanů denně. Na paměť epidemie byl roku 1923 vystaven morový sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie.

V té době platily Košice lékařům 60 zlatých, sud tokajského vína, 4 sudy piva a 6 metráků obilí. Pevnější systém zdravotní péče byl zahájen až při vládě Marie Terezie. V roce 1782 byl městským fyzikem Jozef Kis Vitzai, který zavedl i přísnější řád zdravotní péče i hygieny v Košicích. (Jeho busta je ve Východoslovenském muzeu v Košicích). Založil i první park pro rekreaci. Z pamětí města lze vyčíst i zprávu o epidemii cholery v roce 1831, která postihla několik měst košického kraje. Prevence spočívala v „sypání chlorového vápna do studní“. Panika se změnila až v občanské nepokoje. V Zemplínské župě onemocnělo 40 329 lidí, zemřelo 18 627 osob. V Košicích zemřelo na choleru 1247 osob.

V roce 1831 byla postavena jednopatrová Veřejná nemocnice nadace Svaté Trojice. Nemocnice však nevyhovovala zejména po personální stránce (pracovali tu jen dva lékaři, žádný chirurg). Proto byla postavena druhá modernější městská nemocnice, která už měla od roku 1913 samostatné chirurgické oddělení, po skončení 1. světové války i psy-chiatrické a venerologické oddělení.

Stomatologické péče se datuje od roku 1852 a jsou známá i jména stomatologů. Oční lékaři a dětští jsou uváděni od roku 1851. V době napoleonských válek na začátku 19. století i v revolučních letech 1848–1849 byli vojáci léčeni v Košických kasárnách, ve škole a ve Všeobecné nemocnici. Samostatná Vojenská nemocnice byla postavena až v roce 1858.

V roce 1907 byl postaven Ústav pro vzdělávání porodních asistentek. Kurzy byly pětiměsíční a učilo se ve třech jazycích: maďarštině, němčině, slovenštině. Nával raněných v 1. světové válce do Košic si vynutil založení Nemocnice pro válečné invalidy.

Dne 24. června 1924 bylo slavnostní otevření Státní nemocnice v Košicích, která znamenala velký pokrok v péči o nemocné a sloužila i jako výukové centrum. Operovaní byli pacienti z celého východoslovenského regionu a ze středního Slovenska. Prvním ředitelem byl chirurg MUDr. Jozef Uram. Nemocnice již měla šest primariátů, 18 sekundářů, jednoho prosektora, civilní i řeholní ošetřovatelky.

Druhým ředitelem byl MUDr. Mikuláš Očenášek, narozený v roce 1886 ve Velkých Bílovicích na Břeclavsku. Promoval na Karlově univerzitě v Praze roku 1912. Přátelil se i s T. G. Masarykem a dalšími významnými osobnostmi. Jako internista pracoval v Košicích. Na jeho oddělení pracoval jako sekundář MUDr. Mikuláš Mydlík. Přijal na stáž také MUC. Miloše Nedvěda, pozdějšího internistu u prof. Prusíka. Nedvěd byl činný v lékařském odboji. Zemřel v Osvětimi v roce 1943. Ve svých pamětech vzpomíná s láskou na svůj pobyt v Košicích.

Očenášek miloval hudbu, historii hudby a byl jeden čas ředitelem pěveckého sboru. Zemřel ve svých 87 letech. Je pochovaný na hřbitově ve Strážnici (kapitolu o něm napsal prof. Mydlík).

V roce 1928 se v košickém kraji vyskytovaly četné případy vztekliny, proto byl založen „Pasteurův ústav pro antirabické ověřování osob z krajů Slovenska a Podkarpatské Rusi“, který vedl MUDr. Václav Strimpl, absolvent Univerzity Karlovy v Praze (stal se obětí holokaustu).

Prof. MUDr. Ján Kňazovický měl velké zásluhy o založení lékařské fakulty v Košicích a byl jejím prvním děkanem. Kňazovický byl výborným chirurgem i příkladným učitelem, veřejným zdravotnickým činitelem. U příležitosti 100. výročí narození prof. Kňazovického – 27. října 1993 – byla v rámci Spolku lékařů Košice založena tradice „Memoriálu prof. Kňazovického“.

Po krátkou dobu byli po Kňazovickém řediteli dr. Payer a po něm dr. Meszáros.

A. Böör, M. Mydlík a J. Vajó studovali vznik lékařských spolků v Kočicích. Po vzniku ČSR vznikla Východoslovenská župa ústřední jednoty československých lékařů v Košicích a blízkých městech. Na schůzi jednoty byl 8. srpna 1927 zvolený výbor s předsedou dr. Slabejem, místopředsedou dr. Smělým a dr. Uramem, což byl základ Spolku československých lékařů v Košicích. Dnes je tento Spolek v rámci Slovenskej lekárskej spoločnosti (která má podobné poslání jako je Československá společnost J. E. Purkyně). Ve výboru po 2. světové válce byl i prof. Mydlík, který byl hlavním organizátorem několika mezinárodních sympozií. V rámci schůzí Spolku byly i klinicko-patologické konference, které realizoval Ústav patologa Lékařské fakulty UPJŠ a UNLP pod vedením prof. Bööra. Prof. Mydlík a prof. Vajó iniciovali memoriály dvou významných představitelů Košické medicíny – internisty prof. MUDr. Františka Póra a chirurga prof. MUDr. Jána Kňazovického.

O prof. Pórovi, zakladatelovi košické internistické školy, napsali pěknou stať prof. Mydlík a ing. Katarína Derzsiová. Prof. Pór, průkopník vnitřního lékařství na Slovensku, se narodil 15. dubna 1899. Medicínu studoval v Budapešti a v Praze, kde promoval. Pracoval na různých místech na Slovensku až zakotvil v Košicích, kde byl v roce 1961 jmenován profesorem vnitřního lékařství. S panem profesorem jsem se opakovaně setkával na všeobecně internistických, endokrinologických sjezdech. Byl obecně znám svými širokými znalostmi v celé interně. Prof. Pór měl navíc mimořádný smysl pro organizaci. Byl významným funkcionářem Československé lékařské společnosti a jejích odborných společností, nositelem medaile ČLS J. E. Purkyně a dalších vyznamenání, aktivním členem Spolku lékařů. Pracoval i pro fakultu jako proděkan i pro Ministerstvo zdravotnictví Slovenska. Prof. Pór vychoval svoji školu. Autoři této kapitoly patřili k nejvýznamnějším pokračovatelům. Prof. Pór zemřel v roce 1980.

Autoři se podrobně dále zmiňují o prof. MUDr. Mikulášovi Takáčovi, DrSc. (1927–1999). Prof. Takáč promoval na Karlově univerzitě v Praze. Věnoval se hlavně kardiologii. Byl žákem prof. Herlese. Stýkal se s prof. Válkem a Vančurou. Po odchodu prof. Póra se stal přednostou 1. interní kliniky FN a LF UPJŠ. Byl rovněž lékařem širokého rozhledu. Věnoval se nejen kardiologii, v níž dosáhl velkých úspěchů, nýbrž i dalším oborům (gastroenterologií, nefrologií, imunologií). Prof. Takáč byl také vedoucím kardiorespirační laboratoře při Katedře vnitřního lékařství fakulty. Druhou část vedli doc. MUDr. M. Kandráč, CSc., který přišel na kliniku ze 3. interní kliniky prof. Charváta a který se věnoval zejména problematice steroidů s mezinárodním přesahem. Prof. Takáč byl místopředsedou Slovenské internistické společnosti, člen redakční rady časopisu Vnitřní lékařství a vedoucím kolektivu učebnice Základy diagnostiky vo vnútornom lekárstve (3. vydání). Prof. Takáče jsem osobně znal a účastnil jsem se několikrát „diskuzních kroužků“ prof. Válka. Byly to nezapomenutelné medicínsko-filozofické a umělecké diskuze.

Zvláštní stať autorů M. Mydlíka a K. Derzsiové je věnována rozvoji nefrologie na košické klinice. Prof. Mydlík zavedl nové vyšetřovací metody. Pro nefrologii je tato kapitola poučná, protože ukazuje, jak postupně se zlepšovala diagnostika i léčba při chorobách ledvin. Práce obou autorů dosáhly i mezinárodních uznání.

K interním klinikám patří klinika prof. MUDr. Ivice Lazúrové, CSc., která poskytuje diagnostiku a léčbu v gastroenterologii i v jiných oborech, zejména v endokrinologii. Na klinice je centrum pro léčbu diabetu 1. typu inzulinovými pumpami. Diabetologická a endokrinologická péče navázala na práce prof. M. Tajtákové, PhD. a dr. A. Janco a na spolupráci s SAV v Bratislavě, zejména v problematice tzv. endokrinních disruptorů. Klinika prof. Lazúrové je jediným centrem pro biologickou léčbu zánětlivých revmatických chorob. Zkušenosti prof. Lazúrové jsme využili pro naši publikaci Endokrinologie – Interdisciplinární obor (Blahoš J., Zamrazil V. (ed.) Praha: Triton 2006). Její kapitola se nazývá Endokrinológia a kardiológia (s. 265–288).

Další kapitoly v monografii prof. Mydlíka a Vajó popisují historii a náplň aktivit jednotlivých oborů a oddělení medicíny na lékařské fakultě. Náplň může zajímat příslušné odborníky.

Po přečtení díla jsem přesvědčen, že jde o významný dokument o historii i současnosti košické medicíny. Český čtenář se dozví zajímavé údaje o vztazích mezi slovenskou a českou medicínou a o významných osobnostech, na které bude medicína v Košicích hrdá.

Gratuluji editorům i jednotlivým autorům.

prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc.

předseda České lékařské společnostiJana Evangelisty Purkyně