Záchytné stanice v České republicev kontextu obdobných služebo akutně intoxikované v Evropě
Sobering-up stations in the Czech Republic in the context of analogous models of care for acute intoxications in Europe
Background:
To map systems of care for persons with acute intoxications with alcohol and other drugs in European countries, to identify various models of this care and to contribute to discussion on the reform of sobering-up stations in the Czech Republic.
Methods:
In 2012, a questionnaire survey was performed among national institutions which are focal points to European monitoring centre for drugs and drug addiction. All 27 EU member states, Norway, Croatia and Turkey were addressed, altogether 30 countries. Questionnaire consisted of 4 open questions.
Results:
16 countries responded. Specific system of supervised recovery, which is close to the system of sobering-up stations in the Czech Republic, exists in 5 countries, i.e. approximately one third of participating countries. In remaining 11 countries, a care of boozers and persons intoxicated with other drugs is provided within acute or intensive medical care or in case of public nuisance by police. Model of sobering-up stations existed in past in countries of the Soviet bloc. Aside from the Czech Republic, sobering-up stations have remained in Poland, where the functions of the service as well as status and rights of clients were reformed. The change has an impact on the increase of prestige of the service and sobering-up stations are regarded as the essential element of medical care for the intoxicated persons. Special sobering-up services can play in different countries similar functions: supervised recovery and care for intoxicated persons, prevention of health harms and injuries, counselling and motivation of clients to reduce the drug consumption and to start treatment, facilitating further special addiction care and prevention of public nuisance and damages to other persons and properties.
Conclusions:
Special system of care of boozers and persons acutely intoxicated with other drugs exists in several European countries with number of useful public health and public order functions. It diverts uncomplicated intoxications from intensive medical care or police intervention, which is efficient also in economical terms. The reform of the system of sobering-up stations in the Czech Republic should take into account its role within the system of addiction prevention and treatment, status and rights of clients and issues of financing and payments for the service.
Keywords:
intoxication – alcohol – drugs – recovery – sobering-up
Autoři:
Viktor Mravčík 1,2; Zdeňka Burešová 2; Petr Popov 2; Michal Miovský 2
Působiště autorů:
Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti, Praha
1; Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN, Praha
2
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2013; 152: 129-134
Kategorie:
Původní práce
Souhrn
Východisko:
Zmapovat institucionální sítě typu záchytných stanic, které poskytují péči o osoby akutně intoxikované alkoholem a dalšími drogami v evropských zemích, identifikovat různé modely péče, a tím přispět k diskuzi o změně systému záchytných stanic v České republice.
Metody:
V roce 2012 bylo provedeno dotazníkové šetření mezi národními monitorovacími středisky pro drogy a drogové závislosti, které jsou kontaktními místy pro Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost. E-mailem bylo osloveno všech 27 členských států Evropské unie, Chorvatsko, Turecko a Norsko – celkem tedy 30 zemí. Dotazník tvořily čtyři otevřené otázky.
Výsledky:
Odpovědělo celkem 16 zemí. Specifický systém, který se svými funkcemi více či méně blíží systému záchytných stanic v České republice, existuje v pěti zemích, čili přibližně ve třetině z těch, které se průzkumu zúčastnily. Ve zbývajících jedenácti státech speciální typ služeb nemají a péče o opilce a osoby intoxikované drogami je zajištěna prostřednictvím zdravotní péče poskytované na lůžkových odděleních akutní nebo intenzivní péče různých oborů, nebo v případě porušování veřejného pořádku policií. Model typu záchytných stanic, jak jej známe z České republiky, existoval v minulosti v zemích, které patřily k východnímu bloku. Do současnosti přetrval kromě České republiky pouze v Polsku, kde byly funkce záchytných stanic, ale i postavení a práva zachycených osob reformovány. To následně přispělo ke zvýšení prestiže této služby a záchytné stanice jsou považovány za významný prvek zdravotní péče o intoxikované osoby. Speciální služby typu záchytných stanic plní v zemích, kde existují, v různé míře následující funkce: poskytují základní zdravotní dohled a péči o akutně intoxikované osoby, předcházejí dalším zdravotním poškozením ve stavu intoxikace, informují a motivují klienty k redukci konzumace a případně k další léčbě, zajišťují návaznost na další specializovanou péči a předcházejí ohrožení ostatních osob, pořádku a majetku.
Závěry:
Speciální systém péče o akutní nekomplikované intoxikace alkoholem existuje v několika evropských zemích, kde plní řadu užitečných veřejnozdravotních a pořádkových funkcí. Díky tomu není zatěžována intenzivní medicína nebo policie v případech, kdy to není potřeba, což má mimo jiné ekonomické přínosy. V České republice je pro další fungování záchytných stanic potřeba dořešit zejména jejich návaznost na specializovanou adiktologickou léčebně-preventivní péči, statut a lidská práva zachycených osob včetně otázky financování a zpoplatnění této služby.
Klíčová slova:
intoxikace – alkohol – drogy – záchytná stanice
ÚVOD
První protialkoholní záchytnou stanici v Československu založil v roce 1951 na Protialkoholním oddělení v Praze u Apolináře MUDr. Jaroslav Skála jako speciální medicínské zařízení pro krátkodobý pobyt při akutní intoxikaci zejména alkoholem a později také jinými návykovými látkami v délce trvání několik hodin, resp. do vystřízlivění či alespoň ostřízlivění do druhého dne. Byla součástí celého komplexu ambulantních, rezidenčních, svépomocných a režimových intervencí určených nejdříve pro problémové uživatele alkoholu, resp. osoby závislé na alkoholu, později i pro závislé na nealkoholových drogách (1, 2).
Postupně došlo k rozvoji celé sítě záchytných stanic, což souviselo s nárůstem výskytu sociálně patologických jevů po 2. světové válce včetně rozvoje alkoholismu (3). Systematický sběr dat o činnosti záchytných stanic probíhá od roku 1963, kdy bylo v České republice evidováno již 21 zařízení. Svého vrcholu dosáhla síť v roce 1989, kdy vzrostl počet záchytných stanic na 34. S rostoucím počtem zařízení se zvyšoval také souhrnný počet lůžek, který se od roku 1963 do roku 1989 zvýšil z 222 na 325 lůžek. Od roku 1990 se počet záchytek i jejich kapacita snižovaly, v roce 2011 dosáhl jejich počet 17 zařízení se 152 lůžky (4–7).
Od roku 1963, kdy bylo v záchytných stanicích ošetřeno přes 16 000 osob, počet případů zachycených rostl. K největšímu nárůstu došlo mezi lety 1968 a 1972 a v roce 1984 dosáhl roční počet zachycených historického maxima 33 000 osob. V následujících letech počet zachycených osob klesal, od roku 1989 prudce a v roce 1996 dosáhl počet zachycených historického minima 9500 osob. K dalšímu významnému nárůstu počtu zachycených došlo od roku 2006, v roce 2010 bylo evidováno více než 30 000 osob. V roce 1963 tvořili muži 96 % a v roce 2011 84 % osob ošetřených v záchytných stanicích. V roce 1963 byl podíl osob do 20 let 6 %, v roce 2011 7,3 % (4–7) .
V roce 2011 rozdělil ÚZIS ČR poprvé výkaz zachycených osob podle toho, zda se jednalo o intoxikaci alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Z celkového počtu 28 365 zachycených bylo 23 429 osob intoxikováno alkoholem a 3760 ostatními drogami (jedna záchytná stanice nerozdělila zachycené podle látky). Větší podíl případů v souvislosti s nealkoholovými drogami byl zaznamenán u mužů (15 %) než u žen (8 %). Nejvyšší podíl zachycených pro nealkoholové drogy byl ve věkové skupině 0–19 let (20 %), ve věku 20–64 let to bylo 14 % a nad 65 let necelých 8 % z celkového počtu zachycených dané věkové skupiny. Většinu pacientů intoxikovaných nealkoholovými drogami – 3657 pacientů (tj. více než 97 % záchytů intoxikovaných nealkoholovými drogami) – vykázala záchytná stanice v Praze (8).
V současné době je činnost záchytných stanic definována v § 17 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Zákon zavedl oficiální název „protialkoholní a protitoxikomanická záchytná stanice“. Záchytky zřizují nebo jinak zajišťují „záchytnou službu“ na svém území kraje tak, aby byla dostupná s dojezdovou vzdáleností (dobou) do 45 minut. Zákon (v indikacích pro umístění osoby na záchytnou stanici) stanoví fyzické osobě povinnost „podrobit se ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace“, není-li ohrožena na životě, a pokud „pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení“. Zákon dále stanoví, že dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici hradí ošetřená osoba, pokud se intoxikace prokáže.
Pro další odbornou péči o zachycené osoby je podstatné, že ošetření osoby na záchytné stanici by mělo být podle zákona oznámeno jejímu registrujícímu praktickému lékaři. Jde-li o osobu mladší 18 let, měl by být informován její zákonný zástupce nebo jiná osoba odpovědná za její výchovu a též orgán sociálně-právní ochrany dětí. Jde-li o osobu zbavenou způsobilosti nebo s omezenou způsobilostí k právním úkonům, oznamuje se tato skutečnost opatrovníkovi.
Předchozí předlistopadový zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, obsahoval podobná ustanovení, záchytky zřizovaly národní výbory a navíc se zachycená osoba musela „zúčastnit výchovy k ochraně před alkoholismem“. Ta byla prakticky realizována přednáškami, které pořádaly specializovaná ambulantní (ordinace pro léčbu alkoholismu a jiných toxikománií, OAT), případně lůžková oddělení pro léčbu závislostí. Klíčovou roli hrály nejen u osob na alkoholu již závislých, kterým nabídly bezprostřední možnost léčby, ale byly také zaměřeny na prevenci rozvoje alkoholismu u osob problémově, resp. škodlivě pijících alkohol.
V současnosti je činnost záchytných stanic financována téměř výhradně z rozpočtu krajů. Ročně je na jejich činnost v posledních letech vynakládáno 70 až 80 mil. Kč, což je přibližně 40 % všech výdajů krajů na politiku v oblasti alkoholu a dalších drog (7). Jediný kraj, který momentálně nezřizuje ani jednu záchytnou stanici, je kraj Ústecký. V Liberci byla po 12 letech otevřena záchytná stanice na konci listopadu 2012 – dosud kraj dotoval ošetření intoxikovaných osob v nemocnicích v kraji (9, 10).
V posledních měsících se v odborné veřejnosti i v médiích objevily diskuze na téma přítomnosti a budoucnosti záchytných stanic v České republice a jejich zajištění, velkým problémem se jeví také statut zachycených osob a lidskoprávní aspekty omezení jejich svobody. Tyto diskuze o dalším fungování záchytných stanic by bylo velmi vhodné založit na dostupných datech a analýze funkcí, které záchytné stanice plní nebo by plnit měly. Užitečné a inspirující by také mohly být informace o systému péče o intoxikované osoby v jiných zemích. S tímto cílem byl proveden dotazníkový průzkum v zemích, které jsou členy Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti (EMCDDA).
METODIKA
V první polovině roku 2012 byli osloveni členové sítě Reitox, čili sítě národních monitorovacích středisek pro drogy a drogové závislosti (NMS), které jsou národními kontaktními místy pro hlášení dat do EMCDDA (11). E-mailem byla oslovena NMS všech 27 členských států Evropské unie, Chorvatska, Turecka a Norska, celkem tedy 30 zemí. Vedoucím NMS byly položen krátký dotazník se čtyřmi otázkami:
- Existuje ve vaší zemi speciální zařízení, síť služeb nebo program, který se zaměřuje na krátkodobou detenci a dohled nad vystřízlivěním u osob pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek, které ruší veřejný pořádek, případně se chovají antisociálně nebo kriminálně?
- Pokud takové zařízení ve vaší zemi existuje, můžete nám o něm poskytnout více informací (jeho hlavní funkce, metody, prostředky, kritéria přijetí, kdy bylo založeno, proč atd.)?
- Pokud takové zařízení neexistuje, jak se vaše země vypořádává s rušením veřejného pořádku, sociálně nevhodným nebo nebezpečným chováním u osob intoxikovaných alkoholem nebo jinými drogami?
- Pokud existují bližší informace (např. předpisy, směrnice, analýzy, články, zprávy), které se této problematice věnují, budeme rádi za jejich poskytnutí.
Z 30 oslovených odpověděla NMS z 16 evropských zemí, konkrétně z Dánska, Finska, Francie, Chorvatska, Kypru, Litvy, Maďarska, Německa, Polska, Portugalska, Rakouska, Řecka, Slovinska, Španělska, Turecka a Velké Británie. Některé země kromě odpovědí poskytly také dodatečné informace nebo odkazy na ně.
VÝSLEDKY
Speciální systém péče o intoxikované osoby existuje v pěti zemích z 16, které se zapojily do průzkumu: ve Finsku, Litvě, Polsku, Rakousku a ve Velké Británii. Z toho ve Finsku, Polsku a Rakousku se jedná o systém založený na zdravotnických zařízeních, který do značné míry odpovídá modelu protialkoholních záchytných stanic v České republice. V Litvě fungoval systém záchytných stanic v minulosti, v současnosti tam funguje do značné míry odlišný typ speciálních služeb. To platí rovněž o Velké Británii. Získané podrobnější informace z těchto pěti zemí jsou uvedeny níže. V ostatních jedenácti státech, které se průzkumu zúčastnily, žádné speciální zařízení, síť služeb nebo program pro akutně intoxikované osoby neexistuje. Intervence pak probíhá v rámci zdravotnického systému, pokud je ohroženo zdraví nebo život intoxikovaného (nejčastěji na psychiatrii, detoxifikační jednotce nebo na jednotce intenzivní péče), nebo v rámci systému prosazování práva, pokud je narušen veřejný pořádek nebo bezpečnost intoxikovaného, dalších osob nebo okolí. Některé z těchto jedenácti zemí také poskytly podrobnější informace o tom, jak je v případě zajištění intoxikovaných osob systémově postupováno.
Finsko
Policie má dle zákona povinnost přijmout intoxikovanou osobu a vzít ji na „sobering-up station“ (dále je pro anglický výraz sobering-up station používán termín záchytná stanice) nebo do jiného léčebného zařízení, pokud o osobu nemůže být postaráno jinak. Záchytná stanice je obvykle zřízena v rámci detoxifikačního centra ve zdravotnickém zařízení. Osoby jsou během detoxifikace vyšetřeny a pod dohledem. Hlavním cílem je garance dobrého stavu klienta a jeho motivace k další léčbě. Během detoxifikace je klientovi provedeno vyšetření a absolvuje rozhovor, při kterém jsou mu nabídnuty další možnosti léčby. Tato zařízení jsou určena především pro intoxikované alkoholem. V případě intoxikace jinou látkou je ale proces podobný. Existuje národní směrnice pro postup při zajištění intoxikovaných. Ministerstvo vnitra odhaduje, že celková potřeba pro Finsko (které má přibližně 5,5 milionu obyvatel) činí 20–25 záchytných stanic.
Litva
Celonárodní jednotný systém neexistuje, každá obec a každý okres řeší problém individuálně. Praxe a statut služeb, které se problematikou zabývají, se různí. Zákon tyto služby nyní nenazývá záchytné stanice. V době SSSR i nějakou dobu poté existovaly skutečné záchytné stanice u každé policejní stanice, teď jsou ale již 10–15 let všechny zavřeny. Novinkou je obdoba záchytné stanice ve druhém největším litevském městě Kaunasu, která funguje od roku 2012 v rámci centra pro léčbu závislostí a má charakter sociální služby.
Pokud je v Litvě na ulici nalezena osoba v pokročilejším stadiu ebriety, existují tři možnosti:
- Obecní noclehárny, které mají charakter sociální služby pro bezdomovce i pro osoby z ulice ve stavu opilosti, které nejsou ohroženy na zdraví a životě. Ty neposkytují zdravotní služby. Některé poskytují další služby pro uživatele alkoholu typu poradenství nebo svépomocných skupin. V případě, že je osoba ohrožena na zdraví/životě, je zavolána policie, která zajistí převoz do nemocnice. Tyto noclehárny jsou ale dostupné pouze v několika obcích. Intoxikovaní klienti musí za tuto službu zaplatit(cca 15 euro/1 noc).
- Pokud není dostupná noclehárna, o osobu je postaráno v nemocnici. Některé nemocnice (všeobecné nemocnice, pohotovost) mají zvláštní místnosti s vyčleněnými lůžky, pro osoby pod vlivem alkoholu. V případě malých nemocnic jsou ale tyto osoby na pokoji s ostatními pacienty.
- Jednotky policejní detence, pokud nejsou možná předchozí dvě řešení. Oficiálně jsou osoby v detenci drženy z důvodu porušování veřejného pořádku přes noc, nebo dokud nevystřízliví a mohou se o sebe postarat samy.
Polsko
Záchytné stanice se nazývají „izby wytrzezwien“ (pokoje pro vystřízlivění, dále je rovněž používán český termín záchytná stanice). Jedná se o zdravotnické instituce samosprávy, které fungují 24 hodin denně a podporují orgány prosazování práva a veřejného pořádku. Od roku 1956 jsou zřizovány ve větších městech. Občané za pobyt na těchto stanicích platí. Hlavním úkolem těchto služeb je: 1. péče o pacienty intoxikované alkoholem; 2. poskytnutí hygienických a zdravotních služeb pacientům intoxikovaným alkoholem; 3. poskytnutí první pomoci v urgentních případech; 4. poradenství a poskytnutí informací o škodlivosti užívání alkoholu; 5. motivace klientů k protialkoholní léčbě; 6. příjem klientů ve stavu alkoholové intoxikace, kteří obtěžují veřejnost nevhodným chováním a ohrožují zdraví nebo život svůj i ostatních.
V první fázi existence systému do roku 1981 muselo mít záchytnou stanici každé město nad 100 000 obyvatel. Bylo také možné umístit tam osoby, které byly shledány pod vlivem alkoholu v práci.
Od roku 1997, kdy vstoupila v účinnost nová polská ústava, platí ustanovení, že zachycené osoby se mohou do 7 dnů od nedobrovolného umístění obrátit na soud s žádostí o přezkoumání. V případě, že je neoprávněnost nebo nelegálnost zadržení uznána, soud uvědomí státního zástupce a nadřízené orgány toho, kdo osobu na záchytnou stanici umístil. Do doby nové ústavy nebyla absence možnosti soudního přezkumu protiústavní (12).
Rakousko
„Blue rooms“ (modré pokoje) v rakouských nemocnicích jsou určeny pacientům s akutní alkoholovou intoxikací. Pacienti jsou zde sledováni do doby, než mohou odejít sami. Pacienti se do nemocnice dostávají záchrannou zdravotní službou. Kdokoliv, kdo najde v zimě člověka spícího venku ve stavu opilosti, může zavolat záchrannou službu. Obvykle je záchranná služba volána policií. V případě, že není intoxikace osoby závažná (pacient není ohrožen na zdraví/životě), ale obtěžuje okolí, je osoba převezena na policejní stanici. V případě jiných psychoaktivních látek jsou lidé při závažnějších intoxikacích také převezeni do nemocnice, většinou jsou ale přijímáni na oddělení intenzivní péče nebo na psychiatrii. Ve Vídni existuje specializovaná „toxikologická intenzivní stanice“ pro všechny druhy intoxikací, která přijímá většinu intoxikovaných osob ve Vídni.
Velká Británie
Systém péče o intoxikované osoby není dostupný v celé zemi, ale služby, které by mohly být označovány jako „Sobering Up Station“ (stanice pro vystřízlivění nebo záchytná stanice), „Drunk Tank“ (místo pro opilce) nebo „Field Hospital“ (polní ošetřovna) fungují v řadě měst. Tzv. „alternative response vehicles“ (vozidla alternativní reakce) známé jako „Booze Buses“ (opilecké autobusy) jsou v provozu řadu let v různých městech Anglie. Londýn navíc během vánočních svátků rozšířil pomoc intoxikovaným jedincům o místa v určených léčebných centrech, kde mohou vystřízlivět, tato místa se nazývají ARC – „Alcohol recovery centre“ (středisko zotavení po alkoholu). Služba nabízí pro intoxikované jedince bezpečné místo, kterým se mohou vyhnout policejní vazbě nebo jednotce intenzivní péče. Booze bus je vozidlo, které parkuje uprostřed města. V některých městech tato služba funguje jen v době Vánoc a během velkých sportovních událostí např. v Cardiffu nebo Yorku. Jinde fungují jen o víkendech (např. Londýn). V Cardiffu je Booze Bus v době sportovních utkání (např. v době ragbyového turnaje šesti národů) umístěn poblíž stadionu a v blízkosti barů a hospod, kde nabízí i zdravotnické služby (drobná ošetření) do 3:00. Alternativou jsou služby „street pastors“ nebo „street angels“, což jsou noční hlídky dobrovolníků, které poskytují pomoc v místech, kde je větší výskyt barů a hospod.
Ostatní země
Z ostatních zemí, které nemají speciální typ služeb, poskytlo některé podrobnější informace o tom, jak se řeší výskyt intoxikovaných osob ve veřejném prostoru, Chorvatsko, Německo, Portugalsko a Turecko.
V Chorvatsku je osoba intoxikovaná alkoholem, která obtěžuje okolí, narušuje veřejnou bezpečnost a pořádek, převezena do policejní cely, kde je do vystřízlivění. V případě, že je osoba intoxikována jinou látkou, je převezena na detoxifikaci a poté si ji převezme policie. Podle přestupkového zákona může být osoba, která byla chycena při činu narušujícím veřejný pořádek a za okolností nasvědčujících tomu, že by mohla v jednání pokračovat, zadržena do vystřízlivění, nikoliv však na dobu delší než 12 hodin.
V Německu mohou být osoby pod vlivem alkoholu (nebo jiné látky) obtěžující veřejnost zadrženy do druhého dne na policejní stanici, nebo jsou tyto osoby přijaty na psychiatrické (nebo jiné vhodné) oddělení k vystřízlivění (obvykle trvá pobyt pár hodin). Běžná praxe je taková, že pokud jedinec nechce dobrovolně podstoupit systematickou detoxifikaci v délce 10–14 dní, druhý den odchází. Jedinou výjimkou jsou osoby, které jsou nebezpečné sobě nebo okolí – v takovém případě je možné osobu držet proti její vůli nejvýše 24 hodin, pokud soud nepotvrdí toto rozhodnutí (alespoň ve většině zemí SRN).
Z Portugalska hlásili existenci služby na velkých hudebních a tanečních festivalech, která pomáhá lidem intoxikovaným alkoholem nebo jinou látkou a kde mohou intoxikovaní zůstat do doby, než se cítí lépe.
V Turecku vydalo ministerstvo vnitra pokyn všem provinciím, aby intoxikované umisťovali do policejních cel zvláště v zimě. Mnoho provincií poskytuje intoxikovaným osobám přístřeší. Pokud je potřeba léčba, je kontaktován zdravotní systém, rezortem vnitra je kontrolován trestní rejstřík zadržených, v případě problémů s identifikací je kontaktováno oddělení evidence obyvatel.
DISKUZE
Provedený průzkum byl velmi krátkou a jednoduchou sondou cílenou na úzký okruh klíčových informantů v dané zemi, přičemž míra respondence mírně přesáhla 50 % – výsledky tedy neposkytují ucelený obrázek o situaci v celé Evropě. Z odpovědí respondentů vyplývá, že specifický systém péče o intoxikované, který se svými funkcemi více či méně blíží systému záchytných stanic, jak jej známe z České republiky, existuje přibližně ve třetině evropských zemí.
Bohužel mezi non-respondenty bylo slovenské NMS. Slovensko díky společné historii mělo donedávna podobně jako Česká republika funkční síť záchytných stanic, která ovšem přibližně před 10 lety zanikla v zásadě z finančních důvodů. V současnosti tvoří pacienti intoxikovaní alkoholem značné potíže na standardních lůžkových odděleních, zejména na internách nebo psychiatriích, kam bývají odváženi. V tomto smyslu je vývoj na Slovensku zajímavým srovnáním s naší zemí zejména z hlediska diskuzí o možných konsekvencích spojených s případným omezením či zrušením této sítě institucí (13, 14).
Litva a Polsko, dvě z pěti zemí v průzkumu, kde specializovaný systém péče o intoxikované osoby existuje, jsou také z bývalého východního bloku, kde fungovaly systémy na principu záchytných stanic. Ty měly svůj původ v Sovětském svazu, kde byla první záchytná stanice založena v Moskvě v roce 1923 a postupně vznikla celostátní síť těchto stanic. Ty byly určeny pro podnapilé osoby mimo ohrožení zdraví nebo života, které nebyly zdrojem „společenských problémů“ a neměly psychiatrickou diagnózu. Na záchytce vystřízlivěly a byly druhý den propuštěny. Sovětské záchytky fungovaly v pravomoci policie, ale pod medicínským vedením. Pobyt na nich byl zpoplatněn. Sloužící lékař zabezpečoval akutní medicínský dohled, ale také se měl postarat o zajištění další odborné péče u indikovaných případů. Pobyt na záchytce byl hlášen zaměstnavateli. Sovětské záchytné stanice byly považovány za první stupeň péče o osoby závislé na alkoholu v rámci celého sovětského systému tzv. narkologické péče (15). Z popisu funkcí, které plnily záchytné stanice v Sovětském svazu, je vidět, že byly předobrazem záchytných stanic v celém sovětském bloku a že je potřeba korigovat u nás rozšířené vnímání záchytných stanic jako českého vynálezu či exportního artiklu.
V postsovětské Litvě systém záchytných stanic před 10–15 lety zanikl. Také na Ukrajině byly záchytky zrušeny v roce 2000 a péči o opilce a akutně intoxikované osoby zde zajišťují záchranná služba spolu s regionálními nemocnicemi a zdravotními středisky (Svetlana Sidyak z ukrajinského NMS, osobní komunikace, leden 2013). V Polsku přetrval systém záchytných stanic do současnosti a jeho více než padesátiletá historie je spojena s řadou změn, které reagovaly na měnící se společenskou situaci a potřeby. Záchytné stanice jsou v Polsku považovány za významný prvek systému redukce škod působených alkoholem, i když je jejich existence stále kontroverzní. V době svého vzniku byly vnímány jako moderní nástroj, který omezil trestně-represivní řešení případů intoxikovaných osob, a současně zabezpečil minimální zdravotní péči intoxikovaným osobám a ochránil je před úrazem, smrtí podchlazením nebo pácháním kriminality. Záchytné stanice v Polsku jsou zdravotnická zařízení, která plní současně i funkci pořádkovou či represivní – vůči osobám, které nepředstavují hrozbu pro sebe nebo pro okolí, se projevuje výlučně funkce pečovatelská. Milník představuje možnost zpětně přezkoumat oprávněnost zadržení na záchytné stanici soudem, což uvedlo činnost záchytných stanic v Polsku do souladu s lidskými právy klientů a snížilo pravděpodobnost represivního zneužití záchytek. Velmi pravděpodobně mělo upravení statutu záchytné služby v Polsku také za důsledek zvýšení profesní prestiže personálu. Stále nevyřešená zůstává v Polsku otázka plateb za pobyt na záchytných stanicích, které jsou považovány za podporu jejich represivní funkce, ale na druhé straně je zmiňována také preventivní funkce vůči některým skupinám klientů (12).
Systémy ve třech dalších zemích, ve kterých existují specializované služby pro intoxikované, ale které nebyly součástí východního bloku, tj. ve Finsku, Rakousku a Velké Británii se liší svou historií i organizací, ale mají s ostatními systémy na bázi záchytných stanic společného jmenovatele – poskytují základní medicínskou péči intoxikovaným osobám s cílem ochránit zdraví a bezpečí samotných intoxikovaných i jejich okolí a jako takové mají výraznou preventivní funkci a funkci minimalizace rizik a škod (harm-reduction).
Záchytné stanice v Československu před více než 60 lety vznikly jako specifická veřejně zdravotní služba, která v tehdejší době představovala velmi moderní přístupy k řešení problémů spojených s užíváním alkoholu, s jasnou návazností na další odvykací léčbu alkoholizmu již v době svého vzniku – každá opakovaně zachycená osoba byla pozvána na vyšetření do protialkoholní poradny (1). I současný zákon dobře pamatuje na „záchytnou“ funkci „záchytek“ a navázání ošetřených osob na další intervence zdravotního nebo sociálního charakteru, na což se v současných diskuzích také často zapomíná – kulhá především prováděcí praxe a vymáhání zákonných ustanovení a koordinace činnosti záchytných stanic a jejich funkce v rámci celého systému péče o závislé. Zásadním problémem je pak naprostý nedostatek specializovaných ambulantních pracovišť (dřívějších OAT), kam by bylo možno indikované klienty delegovat. V této souvislosti je zajímavým počinem spolupráce záchytné stanice v Českých Budějovicích s o. s. Prevent, které je zavedeným regionálním poskytovatelem adiktologických služeb nejen zdravotních. Spolupráce, která byla zahájena v polovině roku 2012, spočívá v zajištění adiktologického vyšetření a poradenství u mladistvých klientů záchytné stanice a v případě potřeby v zajištění další péče a služeb klientům i rodině (16).
Jak zjistil průzkum provedený v letech 2011–2012, činnost záchytných stanic se v České republice v současnosti potýká s řadou problémů (17). Polovina stanic nehlásí v rozporu se zákonem příjem klienta praktickému lékaři. Jako důvod jsou uváděny chybějící finanční a personální kapacity. Záchyt mladistvé osoby zákonnému zástupci a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který je podle zákona rovněž povinný, oznamuje jen třetina stanic. Se spádovou OAT, jejichž síť se v průběhu posledních 20 let fakticky rozpadla, spolupracují jen čtyři stanice z celkem 17 v České republice. Téměř na polovině pracovišť zajišťuje provoz lékař se zdravotní sestrou a sanitářem/ošetřovatelem. Častá praxe je, že lékař je přítomen pouze při příjmu a propouštění klienta, jinak je v pohotovosti na telefonu. V záchytných stanicích ve velkých městech považují kapacitu za nedostatečnou, v malých městech naopak.
Poplatek za pobyt na českých záchytných stanicích není jednotný, je určen zřizovatelem a pohybuje se v rozmezí 600–9000 Kč, obvykle 2000–3000 korun (18). S platbami ze strany zachycených osob jsou problémy. Pražská stanice v roce 2006 například vydala 4000 faktur k úhradě pobytu za více než 8 mil. Kč, z toho zůstalo bezmála 3000 faktur neuhrazeno (19). Situaci navíc komplikuje skutečnost, že většina dlužníků není po propuštění k dohledání. Většina nákladů spojená s provozem je tedy na zřizovateli, což může představovat v některých krajích problém (20).
Problém představuje také indikace k pobytu na záchytné stanici versus indikace na nemocničních odděleních intenzivní péče. Kromě výše uvedených indikací uvedených přímo v zákoně č. 379/2005 Sb. nejsou indikační kritéria a postupy péče o zachycené osoby během pobytu na záchytce blíže specifikovány; k zákonu nebyla vydána žádná vyhláška. Vzhledem k tomu, že opilý pacient je pravidelně špinavý, nepříjemný a mnohdy agresivní, nebývá mu na standardních odděleních poskytnuta adekvátní péče nebo mu není péče poskytnuta vůbec (21). Naopak existují případy, kdy primárně bývají osoby odesílány k hospitalizaci na jiných nemocničních odděleních, i když jsou indikovány k ošetření na záchytné stanici, a to i policií, která nejčastěji u intoxikovaných osob zasahuje jako první. Problémem je také prostorové a technické vybavení záchytných stanic, které neodpovídá případnému zvládání život ohrožujících stavů (22). U vážnějších stavů je tedy nutný překlad na jednotku intenzivní péče.
ZÁVĚR
Problematika speciální péče o intoxikované osoby a jejího nastavení je aktuální v různých zemích s různými historickými zkušenostmi a různými systémy zdravotní péče. V zemích, kde v nějaké formě speciální péče typu záchytných stanic nebo záchytné služby existuje, plní v zásadě tyto základní funkce:
- poskytnutí základního zdravotního dohledu a péče intoxikovaným osobám, pokud o ně nemůže být postaráno jinak,
- prevence zdravotního poškození ve stavu intoxikace jako jsou úrazy, podchlazení, udušení v důsledku vdechnutí zvratků apod.,
- poskytnutí základních informací o škodlivosti alkoholu a jiných drog, poradenství a motivace k další léčbě,
- systémové navázání indikovaných osob na síť zařízení pro léčbu závislostí a na další zdravotní a sociální služby,
- řešení a prevence ohrožení ostatních osob, veřejného pořádku a majetku způsobeného chováním intoxikovaných osob.
Současně speciální systém péče o intoxikované osoby zaručuje, že není nadužíván a zneužíván systém poskytování intenzivní zdravotní péče na jedné straně a ani systém prosazování práva na straně druhé. Jednoduše řečeno, osoby akutně intoxikované alkoholem nezatěžují systém tam, kde to není třeba. Z tohoto hlediska a v současné ekonomické situaci představují záchytné stanice v České republice pravděpodobně i ekonomicky zajímavé řešení. Je ovšem nutné dořešit jejich návaznost na systém léčebně-preventivní péče v oblasti závislostí (a to jak u praktických lékařů, tak ve specializovaných programech oboru návykových nemocí a adiktologie), statut a práva zachycených osob a otázky financování a zpoplatnění této služby. Tyto otázky by mohla řešit např. vyhláška k připravovanému zákonu, který nahradí výše zmiňovaný zákon č. 379/2005 Sb.
Zkratky
ARC | Alcohol recovery centre |
EMCDDA | Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost |
NMS | Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti |
OAT | ordinace pro léčbu alkoholismu a jiných toxikománií |
Vznik textu byl podpořen projektem NETAD („Síťování vědecko-výzkumných kapacit a cílený rozvoj spolupráce mezi vysokými školami, veřejnou správou,soukromým a neziskovým sektorem v adiktologii“, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/17.0111 OP VK), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky a institucionálním programem podpory PRVOUK-P03/LF1/9.
ADRESA PRO KORESPONDENCI:
MUDr. Viktor Mravčík
Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti
Úřad vlády ČR
nábřeží E. Beneše 4, 118 01 Praha 1
e-mail: mravcik.viktor@vlada.cz
Zdroje
1. Skála J. Historie léčby závislosti v České republice. Kalina K. et al. Drogy a drogové závislosti – mezioborový přístup 2. Praha: Úřad vlády ČR 2003: 91–96.
2. Kalina K, Douda I, Klímová H, et al. Spravedlivý jako palma kvést bude. Jaroslav Skála - zakladatel české adiktologie. Zaostřeno Na Drogy 2008; 6 (1): 1–12.
3. Rubeš J. Projekt Záchytného ústavu Hlavního města Prahy. Protialkoholický Obzor 1973; 8(2): 65–68.
4. Mravčík V, Nechanská B, Šťastná L. Ambulantní péče o uživatele a závislé na návykových látkách v ČR ve zdravotnické statistice od roku 1963. Epidemiologie, Mikrobiologie, Imunologie 2011; 60(2): 64–73.
5. Nechanská B, Mravčík V, Šťastná L, Brožová J. Uživatelé alkoholu a dalších drog ve zdravotnické statistice od roku 1959. Praha: Úřad vlády ČR a ÚZIS ČR 2011.
6. Nechanská B. Činnost záchytných stanic v roce 2011. Aktuální informace č. 14/2012. Praha: ÚZIS ČR 2012.
7. Mravčík V, Grohmannová K, Chomynová P, et al. Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2011. Praha: Úřad vlády ČR 2012.
8. Nechanská B. Údaje v Národním registru uživatelů lékařsky indikovaných substitučních látek – rok 2011. Aktuální informace č. 01/2012. Praha: ÚZIS ČR 2012.
9. Liberecký kraj. Liberecký kraj obnovuje po 12 letech záchytnou stanici v Liberci. 2012. [Web Page]. 14. srpna 2012. http://www.kraj-lbc.cz/aktuality/id:164924 [06/01/2013].
10. Liberecký kraj. Záchytná stanice začne v Liberci zkuššebně fungovat 3. prosince. 2012. http://www.kraj-lbc.cz/aktuality/id:175069 [06/01/2013].
11. European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction. Reitox network. 2012. [Web Page]. 25. září 2012. http://www.emcdda.europa.eu/about/partners/reitox-network [07/01/2013].
12. Zulewska-Sak J. Funkcjonowanie izb wytrzezwien w Polsce (Fungování záchytných stanic v Polsku). Alkoholizm i Narkomania 2005; 18(1–2): 89–103.
13. Turček K, Novotný V. K znovuzriadovaniu protialkoholických záchytných staníc. Alkoholizmus a Drogové Závislosti (Protialkoholický Obzor) 2009; 44(3): 182–184.
14. Novotný V , Janík P. Supluje psychiatria záchytku? Alkoholizmus a Drogové Závislosti (Protialkoholický Obzor) 2010; 45(1): 107–112.
15. Wortis J. Alcoholism in the Soviet Union: Public Health and Social Aspects. American Journal of Public Health and the Nations Health 1963; 53(10): 1644–1655.
16. OS PREVENT. Přibývá mladistvých, kteří mají problémy s alkoholem. Tisková zpráva. 28. června 2012. http://www.os-prevent.cz/aktuality/pribyvamladistvychkterimajiproblemysalkoholem [09/01/2013].
17. Burešová Z, Mravčík V, Popov P, Miovský M. Institucionální analýza současného stavu záchytných stanic v České republice. Česká a slovenská psychiatrie 2013, v tisku.
18. Burešová Z, Janouškovec V, Sklenář O, Popov P. Analýza současného stavu záchytných stanic. Praha: 1. LF UK 2011 (nepublikováno).19. Chromčák V, Beran M, Novák J. Protialkoholní záchytná stanice – co s klienty dále? Referátový Výběr z Psychiatrie 2007; 6(2 Speciál): 22–23.
20. Hlásenský V. Soumrak záchytek. Zdravotnické Noviny 2003; 52(49): 19.
21. Podlaha J. Těžké stavy provázející intoxikaci alkoholem a následné komplikace. Adiktologie 2005; 5 (S2): 271–273. Příspěvek ze sborníku XI. celostátní konference Společnosti pro návykové nemoci a 44. konference sekce AT při ČLS JEP, Měřín 2.–5. 5. 2005.
22. Wildová O. 60 let protialkoholní záchytné stanice u Apolináře. www.medicina.cz 16. května 2011.http://www.medicina.cz/verejne/clanek.dss?s_id=8966&s_ts=40680,0738888889 [2012-08-09].
Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistkaČlánok vyšiel v časopise
Časopis lékařů českých
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Kardiovaskulární změnyu jaterní cirhózy
- Záchytné stanice v České republicev kontextu obdobných služebo akutně intoxikované v Evropě
- Doc. MUDr. Jan Malý, CSc., sedmdesátníkem
- 16. celostátní konference DNA diagnostiky (Brno, 28.–30. listopadu 2012)