Ladislav Syllaba (1868–1930)

V prosincových dnech letošního roku vzpomínáme 85. výročí úmrtí Ladislava Syllaby, který patřil mezi nejpřednější české lékaře. Byl žákem Thomayerovým a byl tvůrcem vlastní školy. Krátce po 1. světové válce převzal po Emerichu Maixnerovi vedení I. interní kliniky Lékařské fakulty a Všeobecné nemocnice (dnes Všeobecné fakultní nemocnice). V tvůrčí atmosféře vytvořené profesorem Syllabou vyrůstaly výrazné osobnosti. Mnozí byli přímo zakladateli dílčích oborů vnitřního lékařství nebo se významnou měrou zasloužili o rozvoj svých specializovaných disciplín (Kamil Henner, Vladimír Jedlička, Jaroslav Jedlička, Klement Weber, Jaroslav Hořejší, Teofil Rudolf Niederland, Jiří Scheiner, František Lenoch, Pavel Lukl, Jan Brod, Vratislav Jonáš). Krátce po vzniku Československé republiky odešli ze Syllabovy kliniky dva pracovníci Kristián Hynek a Miloš Netoušek s úkolem založit bratislavskou Komenského univerzitu a její lékařskou fakultu a se ctí se tohoto úkolu zhostili.

O rok později došlo ke změně ve vedení II. interní kliniky, po Josefu Thomayerovi převzal vedení kliniky Josef Pelnář. Přednostové fakultních interních klinik byli přátelé. O to snadněji úzká spolupráce obou klíčových pracovišť vznikala. Na Pelnářově klinice vyrůstaly osobnosti jako Bohumil Prusík, Josef Charvát, Antonín Vančura, František Herles, Zdeněk Mařatka, Alexander Gjurič, Jiří Syllaba, Karel Mathon, Jaroslav Teisinger. Z pouhého výčtu uvedených osobností je zřejmé, že na obou klinikách bylo možné provádět komplexní medicínu, že studenti lékařství měli dostatek příležitosti ke kontaktu se svými vysoce erudovanými učiteli. Syllaba spolu s Pelnářem se stali vůdčími osobnostmi celé jedné lékařské generace.

Ladislav Syllaba byl vysloveně všestranně vzdělaný internista, s mimořádným rozhledem po celém oboru. Byl přesný a pečlivý pozorovatel, důsledný a logický myslitel, předurčený svými vlastnostmi pro vědeckou práci.

Na začátku jeho badatelské éry je řada prací o patogenezi perniciózní anemie a přidružené práce o experimentální hemolýze a o významu žlučového barviva. Monografie o perniciózní anemii byla jeho habilitační prací. Tyto práce jsou v mnoha ohledech prioritní a vyplývá z nich, že již záhy pochopil, že nelze vystačit s patologicko-morfologickým nazíráním na podstatu chorob, ale že je třeba chápat chorobné děje v jejich biologické, a tudíž dynamické, funkční podstatě.

Syllabovým velkolepým dílem je jeho Nauka o lékařském poslechu a poklepu, publikace vyšla ve dvou svazcích (1918 a 1925). Snad je vhodné připomenout, že materiál pro tuto práci shromažďoval vyšetřováním tisíců branců v záložních vojenských nemocnicích za války, kde nuceně pracoval, později vyšetřováním svých pacientů. Své nálezy konfrontoval s nálezy anatomickými a rentgenovými. Tyto knihy jsou v odborné literatuře 20. století ojedinělé, navazují na takové klasiky české fyzikální diagnostiky, jako byli Josef Škoda, František Hamerník, Josef Jan Čejka, Bohumil Eiselt, a završují tím významný český přínos pro základ lékařské diagnostiky. Velká osobnost české literární kritiky F. X. Šalda uvítal toto dílo nadšenou recenzí. Pro Syllabovu vědeckou důkladnost svědčí to, že zavedl do auskultační terminologie pojem chropy místo rachoty, což věrněji odpovídá staré češtině, navíc rachoty vydávají věci neživé.

Není možné ve vzpomínkové črtě zmínit všechny Syllabovy práce, které dosahují do všech oblastí vnitřního lékařství a také neurologie. S neurologickou tematikou publikoval přes 30 prací. Po 1. světové válce byly důležité práce o diagnostice epidemické encefalitidy; na této problematice spolupracoval především s K. Hennerem. Profesor Syllaba se projevil též jako významný kardiolog, publikoval řadu prací s touto tematikou. Mistrně ovládal i ostatní podobory vnitřního lékařství (endokrinologii, pneumologii, gastroenterologii, revmatologii), které také publikačně ohodnotil. Významná spolupráce jeho kliniky byla i s chirurgií, kde přispěla pozitivními výsledky při diagnostice nádorů mostomozečkového koutu nebo u léčby cholelitiázy a apendicitidy.

Prezident T. G. Masaryk u příležitosti desetiletého trvání republiky se vyjádřil, že naše medicína je výborná v rozpoznávání nemocí, ale poněkud méně se stará o terapii. Na tuto kritiku reagoval Syllaba sepsáním knihy, kde na 123 stránkách dokládá, že alespoň v jeho škole je terapie důležitou součástí veškeré činnosti.

Celý život profesora Syllaby provází láska k vlasti. Miloval přírodu a jmenovitě českou krajinu. Národní obrození vrcholící koncem 19. století posílilo jeho vlastenecké cítění a po vypuknutí 1. světové války se účastnil odboje v Mafii. Od začátku války ve svých projevech i v tisku vystupoval za právo na sebeurčení a za samostatnost pro svůj národ. Po vzniku samostatné Československé republiky se stal poslancem Národního shromáždění. Stal se osobním lékařem i přítelem prezidenta republiky, kterého doprovázel při jeho ozdravném pobytu na Capri. Syllabův zájem o společenské uplatnění je vyjádřen i tím, že je autorem knihy Cestou k svobodě (1927), ve které uveřejnil nelékařské články, eseje a přednášky.

Syllabovy aktivity byly velmi četné, vesměs významné. Byl předsedou Spolku českých lékařů, byl redaktorem Časopisu lékařů českých, Sborníku lékařského a Thomayerovy sbírky, byl spoluzakladatelem časopisu Praktický lékař. Byl členem obou našich vrcholových vědeckých institucí – Královské české společnosti nauk a České akademie věd a umění. Z mnoha různých poct a vyznamenání stačí uvést, že byl důstojníkem francouzského řádu Čestné legie.

Nejvhodnějším závěrem vzpomínky na tuto mimořádnou osobnost je citát z dopisu samotného Ladislava Syllaby Josefu Pelnářovi (17. dubna 1917):

„Věřím a doufám v budoucnost, věřím, že zvítězí dobro a pokrok, a z této víry a naděje prýští má síla. Děkuji prozřetelnosti, že mi ukázala zdroje vnitřních radostí, kterých jsem dříve plně nechápal anebo jich vůbec neznal.“

Na Syllabově pohřbu se s ním rozloučil prof. Netoušek slovy: „Ave, anima candida!“

doc. MUDr. Václav Jirásek, CSc.

MUDr. Hana Dvořáková, CSc.

e-mail: babihani@seznam.cz