Doc. MUDr. Milan Špála, CSc. – 85 let (*20. listopadu 1930)

Když jsem byl v létě požádán o napsání medailonu k 85. narozeninám doc. MUDr. Milana Špály, CSc., bylo to po 10 letech, co jsem v Časopisu lékařů českých (Čas. Lék. čes. 2005; 144(12): 856–857) uveřejnil v rubrice osobních zpráv biografickou vzpomínkou k jeho pětasedmdesátinám. A protože to bylo poprvé, co jsem o něm psal, dnes shledávám, že je to v podstatě od jeho vstupu na lékařskou fakultu v roce 1950 až do začátku nového století, kdy již byl na odpočinku, ale pedagogickou ani vědeckou činnost neopustil. Letos mi na závěr svého „životopisu“ připojil tři svazky své bibliografie zhotovené laskavostí Národní lékařské knihovny – jako podpůrné materiály, co za svého života publikoval. Z databáze Bibliographia medica čechoslovaca (BMČ) je to rovných 100, první je z roku 1958 s experimentálními výsledky měření teploty krve ve stehenních cévách před a po zahřívání kolenního kloubu vysokofrekvenčním polem u psa v narkóze (uveřejněno ve Sborníku lékařském (SL) a Československé fyziologii ve spolupráci s doc. O. Riedlem ze IV. interní kliniky. V této tříleté práci, ze které vznikly potom kandidátské dizertace doc. Riedla i doc. Špály, poskytoval začínající řádný a jediný vědecký aspirant prof. J. Hepnera v Ústavu experimentální patologie své počínající experimentální a metodologické zkušenosti někdejšímu klinickému učiteli za studií a on jako zkušený šéfredaktor SL a po té i Čas. Lék. čes. ho pozvolna uváděl do editorských postupů. Začínající teoretický pracovník je pak ve své činnosti bohatě uplatňoval nejen při publikování vlastních článků, ale i při převzetí funkce tajemníka redakční rady anglicky tištěného univerzitního časopisu Acta Universitatis Carolinae Medica (AUCM) a nakonec v prvním desetiletí 21. století i jako šéfeditor fakultního časopisu Sborník lékařský – ve spolupráci s dr. Táborskou ho převedli do on-line digitálního redigování i tisku. K pětaosmdesátinám se podařilo doc. Špálovi docílit propojení jeho celoživotní činnosti jako patofyziologa – experimentátora i jako editora fakultních (SL) i univerzitních (AUCM) lékařských časopisů.

V databázi Ovid MEDLINE^® je 28 referencí, převážně ze SL, Čas. Lék. čes. a AUCM. Chybí ale záznamy z poslední doby, tedy i texty z května 2015, kdy se konalo Inforum 2015. Je třeba tedy doplnit, že na závěrečném večerním Infomejdanu udělila „Albertina icome Praha“ vedle ceny Národní knihovně výjimečně ještě druhou zvláštní cenu za dlouholetý přínos konferenci Inforum doc. Milanu Špálovi. A protože jde o konferenci o profesionálních informačních zdrojích, je v diplomu taxativně uvedeno, že jmenovaný byl za 21 let konání konferencí v Praze 18krát přednášejícím, 12krát moderátorem sekce a 15krát členem organizačního výboru. Rád zdůrazňuji, že to byl doc. Špála, který v roce 1994 v Oslo spolu s dr. Chocem, ředitelem knihovny 1. LF UK, dojednali na zasedání European Association for Health Information and Libraries (EAHIL) s dr. Eugenem Garfieldem, zakladatelem a čestným prezidentem Institute for Scientific Information ve Filadelfii, jeho návštěvu Prahy (1995), při které mu měl být udělen čestný doktorát Karlovy Univerzity. Měl jsem možnost zpovzdálí sledovat přípravy, protože to bylo poprvé, co byl dr. Garfield na pozvání v Praze na Univerzitě Karlově. Jeho dvě předchozí návštěvy byly organizovány na ČSAV bez účasti další veřejnosti.

Pobyt dr. Garfielda se synem Joshuou s ubytováním v hotelu UK proběhl velmi dobře a jeho přednáška pro pražskou odbornou veřejnost v posluchárně III. Charvátovy kliniky se setkala s mimořádným zájmem. Rovněž jeho přednáška v Planetáriu v Holešovicích byla splněným snem mnoha Garfieldovým vyznavačům scientometrických postupů. Především však mohli vyslechnout přednášku srovnávající publikační výsledky československých vysokoškolských institucí v porovnání s těmi z ČSAV, a ukázalo se, že měřeno podle dr. Garfielda ve Filadelfii podle Science Citation Index československé vysoké školy byly na tom přece o trochu lépe. Přímým výsledkem Garfieldova pobytu v Praze bylo mimo jiné, že jeho dlouholetý přítel a spolupracovník ing. Jan Vlachý, nukleární fyzik a výkonný redaktor časopisu Czechoslovak Journal of Physics, odjel na pozvání do USA, a tím vlastně u nás vešlo veřejně ve známost, že pokud prvním nositelem mezinárodní scientometrické ceny Derrek de Solla Price byl Eugen Garfield, za 5 let poté ji v roce 1989 obdržel za dosavadní přínos ke scientometrii jako osmý Jan Vlachý, a byl tak v osmdesátých letech první Čechoslovák ve skupině celkem čtyř Američanů a tří Evropanů.

Mám dojem, že z diplomu zvláštní ceny na letošní 21. konferenci Inforum je zřejmé, že doc. Špála je asi jeden z mála žijících účastníků každoročních setkání. Přednášel na 18 z nich včetně té úvodní, kterou uváděl svou přednáškou dr. Garfield. Jeden z účastníků konference předchozí v roce 2014, kde měl doc. Špála v knihovnické sekci s názvem „Knihovníci musíme si pomáhat“ přednášku „Postavení, aktivity a spolupráce knihoven zařazených do lékařských fakult nebo do badatelských institucí působících v oblasti biomedicínských věd“, napsal hned do č. 8 časopisu „Ikaros“ komentář k proběhlé konferenci „Inforum 2014“ s mezititulkem „Pomocné vědy informační jako suma kompetencí“. Autorem je dr. M Krčál z brněnské Filozofické fakulty z oboru knihovnictví, tedy povolaný odborník. Hned v úvodu svého komentáře k přednášce doc. Špály uvádí podle toho, co vyslechl „ … že publikační činnost je základní součástí vědy a případné náklady spojené s publikováním jsou uznatelnými výdaji jakéhokoliv výzkumu. Vyzdvihl důležitost neformálního vzdělávání (invisible college), například ve formě setkávání a zákulisních diskuzí na konferencích. Zamýšlel se také nad otázkou, zda může knihovník učit něco, co nevystudoval. Řešení spatřuje v dvouoborovém studiu, tedy v kombinaci ISK s jiným oborem. Ze svých zkušeností vím, že k nám do kabinetu informačních studií a knihovnictví (KISK) se hlásí stále více studentů z jiných oborů, případě studují náš obor společně s dalším, takže tato úvaha není úplně  scestná. S ohlasem se setkalo i zavedení pojmu pomocné vědy informační, který by měl pokrývat oblasti jako vyhledávání a práce s literaturou, kvalita zdrojů, psaní odborných prací, znalosti jak a kde publikovat, jak správně prezentovat dosažené výsledky, nástroje pro hodnocení vědy apod. Jde o kompetence, které by absolventi oboru ISK měli skvěle ovládat a měli by je dokázat předávat i ostatním. .....“ Jako knihovnický laik jsem byl překvapen, co společného našel knihovník v názorech experimentálního patofyziologa, když oba hovořili o stejné problematice. A zcela zásadní byla jeho formulace nové knihovnické discipliny „pomocné vědy informační“, se kterou chtěl doc. Špála vystoupit jako s novým informačním tématem na Inforu 2015. A jak je z komentáře dr. Krčála patrné, již o tom hovořil rok před tím.

Když píši tento medailon, vidím, že jsem se dostal do kritické situace, kdy si jubilant volí jako spoluautora jednoho ze dvou doktorandů, jež dovedl jako školitel na Filozofické fakultě ke zdárnému konci (Ph.D.), a dále, že pokus o formulování nové knihovnické disciplíny má za cíl vytvořit nové postupy, které by z hlediska metodologie vědy měly přispět ke zlepšení exaktnosti a korektnosti při komunikaci ve vědě. Tedy je to interdisciplinární přístup, který vyžaduje, aby, pokud to bude knihovník, měl ještě vzdělání z nějaké jiné vědní discipliny, kde by se seznámil s metodologií vědecké práce také z jiného oboru. A knihovnictví nebo informační vědy patří přece jen k vědám humanitním a např. vědy exaktní nebo přírodní nabízejí mnohem více pracovních postupů. Proto jsem si nyní uvědomil, že pozice doc. Špály jako lékaře nebo absolventa teoretického lékařského oboru ho vždy řadila do neobvyklé situace, a ne vždy mezi knihovníky v jeho prospěch. Ale jak jsem měl možnost v jeho materiálech a pomůckách, ke kterým mi nabídl přístup, zjistit, jeho teoretické biomedicínské vzdělání mu vždy nabízelo v knihovnické nebo informační problematice neobvyklý nebo zcela jiný přístup, než by volil knihovník.

A měl velkou výhodu, že mezi jeho posluchače patřili pregraduální i postgraduální studenti, kteří mu již byli partnery s vlastními zkušenostmi. Viděl jsem, že měl posluchače z „ergoterapie“, „fyzioterapie“, „informatiky a zdravotnictví“, „medicíny“, ale i ze všech univerzitních postgraduálních oborů – klasickými jazyky počínaje přes matematiku až po paleopatologii. To pro něj zřejmě vyžadovalo patřičné doplnění vzdělání podle oborů, ale i podle stupně studia (pre- nebo postgraduálního). Na druhé straně v tom byla i výhoda podle úsloví „docendo discimus“. A doktorandi již mají během oněch 3 až 4 let studia velmi konkrétní zkušenosti a samozřejmě i otázky.

V manuálu s tématem „Odborná a vědecká komunikace písmem v medicíně“ pro doktorandy od doc. Špály jsem si všiml, že téma „Jak napsat dobře a efektivně článek“ je rozděleno do čtyř oddílů, kde k jednotlivým jejich názvům je vždy doplněno heslovitě označení i formou úsloví: 1. Proč se vůbec učit publikovat? – Publico ergo sum; 2. Jak zvládnout cestu od dopisu k e-printu? – Litera scripta manet; 3. Hledáte cestu k (první) úspěšné publikaci? – Information is nothing if not shared, a 4. Nezapomněl jste na dobré publikační chování? – Caveat auctor.

Se zájmem jsem si také přečetl jeho „Praktické desatero (vice méně) úspěšného autora“ a dovolím, si ocitovat dvě z nich: 1. „Piš, až když jsi přesvědčen, že tvé sdělení přinese čtoucím něco skutečně nového (work – finish – publish). Publikuj hlavně, abys komunikoval, a nejen, abys byl (hlavně) citován. To je také základem skutečného autorství (intelektuálního podílu na vzniku díla). (Spolu)autorství si nevynucuj, nedej si ho ani upřít. Autorství také nelze nikomu darovat (gifted autorship)“. 2. „Uvědom si, že publikační činnost patří svým způsobem k tvé profesi (nezapomínej na tvrdé a uplatňované pravidlo „publish or perish“, ale měj na mysli i zásadu „publico ergo sum“. Podle toho si proto osvoj příslušné dovednosti i znalosti (publikační gramotnost, good publication practices, science writing)“.

Postřehl jsem rovněž, že v rámci řady výukových materiálů používá doc. Špála zcela konkrétní časopisecké články a z nich pak vybírá citáty všeobecnější platnosti. Tento postup používá zřejmě proto, aby ukázal, že i obecně platná tvrzení jsou vyvozována z konkrétních v literatuře přesně citovatelných zdrojů. Samozřejmě autoři těchto pramenů jsou významní vědci. Jeden z takových článků pochází od E. Garfielda (The Scientist 1990; 4(8): 14) a jmenuje se „Fast Science vs. Slow Science, Or Slow and Steady Wins the Race“. Poukazuje na to, že neočekávaný objev je ve výzkumu velmi vzácná výjimka; valná část pokroku ve vědě závisí od dlouhodobého, soustavného, metodicky prováděného výzkumu. To je obvyklá cesta, kterou se ubírá věda. Myslím, že právě pro začínající doktorandy je to velmi vhodné a působivé. Druhým příkladem je text o zhruba 100 let starší (vyšel v letech 1891–1894) a pochází od lorda Kelvina (1824–1907), významného britského fyzika. Text použil ve svém materiálu producent Web of Science, aby získal podporu jak použít tuto citační databázi k bibliometrickému hodnocení výzkumu. Vychází z toho, že ve fyzikálních vědách je první podstatný krok při studiu jakékoliv otázky nalézt principy numerického výpočtu a praktické metody měření nějaké hodnoty, kvality, která je s takovým studiem spojená. Pokud můžete to, o čem uvažujete, měřit a vyjádřit to v číslech, víte něco podstatného. Když nemůžete žádnou hodnotu měřit, vaše poznání je chabé a nedostatečné. Je možné, že jste na počátku nějakého poznání, ale pokročili jste na své cestě ke skutečné vědě nepatrně, ať se jedná o jakoukoliv otázku. Proto se nyní v takovém případě mluví o scientometrii. Tyto dva uvedené články jsou příkladem, jak je v bibliometrických ukazatelích možné získat důkazy pro exaktní podporu, nebo zamítnutí svých předpokladů. Jsem velmi rád, že jsem při rozboru článků zveřejněných doc. Špálou mohl nalézt podporu jím navrhovaných postupů, kdy v roce 2002 uveřejnil tým pracovnic z Národní lékařské knihovny (byl mezi nimi i doc. Špála) v Praktickém lékaři (2002; 82(6)) důkaz, že i u nás lze pro v Čechách vycházející lékařské časopisy vypočítat jejich bibliometrické ukazatele umožňující sledovat citační analýzu stejnými postupy, jako se provádí pomocí Science Citation Index.

Jestliže jsem podstatnou část této stati věnoval zásluhám pana docenta o implementaci pojmu scientometrie do vědomí lékařské veřejnosti, učinil jsem tak na úkor jeho zásluh na poli pedagogiky, resp. didaktiky. Jako mediky si nás totiž v šedesátých letech získával přednáškami a demonstračními semináři, při nichž bylo zřejmé, že je nejen zcela oddán svému oboru patologické fyziologie, ale především mimořádnou schopností srozumitelně a s vtipem předávat informace, které jsme docenili zvláště v klinických předmětech. Od naprosté většiny „teoretiků“ se odlišoval laskavým, vlídným jednáním, aniž mu to ubralo respektu jako examinátorovi. Ostatně, že byl žádaným učitelem, dokládá i jeho působení na lékařské fakultě (Institut des Sciences Medicales) na univerzitě v Oranu v letech 1970–1974.

V závěru bych rád čtenářům sdělil, že jubilant, doc. Milan Špála, se dožívá nejen významného životního jubilea, ale daří se mu pokračovat v činnosti, kterou započal před 55 lety publikací o výsledcích experimentů prováděných ve spolupráci s doc. O. Riedlem, a končí v tomto roce zveřejněním článku o možnosti používat pomocných informačních věd ke zlepšení exaktnosti a korektnosti při komunikaci ve vědě ve spolupráci se svým doktorandem dr. ing. J. Vejvalkou.

Last but not least nemohu nezmínit tu, která tvořila po celá ta dlouhá léta jeho centrum securitatis, jeho obětavou ženu, paní MUDr. J. Špálovou, skvělou anestezioložku, kterou jsem poznal osobně z jejích mnoha konzilií na jednotce intenzivní péče, kde jsem pracoval. Nepochybně to byla právě ona, kdo vytvořil doc. M. Špálovi pevné rodinné zázemí, jednu ze základních podmínek jeho mnoha úspěchů. Přeji oběma pevné zdraví, nadále tvořivého ducha a ještě mnoho společných spokojených let.

doc. MUDr. Petr Bartůněk, CSc.

IV. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha