Prof. MUDr. Antonín Heveroch (1869–1927)

Souhrn

Stručná přehledová biografická studie k 90. výročí úmrtí prof. Antonína Heverocha (1869–1927), který byl významným představitelem české psychiatrie první čtvrtiny 20. století.

Klíčová slova:
Antonín Heveroch, dějiny, psychiatrie, 1. lékařská fakulta, Univerzita Karlova

Úvod

První desetiletí psychiatrie po rozdělení Univerzity Karlovy na českou a německou část v letech 1882–1883 jsou spojena se třemi profesory: Benjamínem Čumpelíkem (1854–1909), Karlem Kuffnerem (1858–1940) a Antonínem Heverochem (1869–1927). Poslední jmenovaný byl patrně odborně nejvýznamnější osobností, ačkoli se dočkal řádné profesury teprve několik let před smrtí.

Případy z ulice

Antonín Heveroch se narodil 29. ledna 1869 v Minicích u Slaného v rodině venkovského učitele. Medicínu absolvoval až po rozdělení univerzity v roce 1894 na české fakultě a zpočátku se krátce uchytil na poliklinice prof. Josefa Thomayera (1853–1927), kde se také poprvé projevil jeho zájem o psychiatrii a neurologii, což v té době byly obory ještě chápané jako blízce příbuzné. Heveroch šel tak daleko, že vyhledával zajímavé neurologické případy přímo na ulici a vodil je k rozboru Thomayerovi na polikliniku. Jak to vypadalo v praxi, líčí sám Heveroch: „… loni při jízdě v tramwayovém voze upoutal mou pozornost dělník jeden tím, že těžko peníze na lístek z tobolky vybírá, těžko tobolku zapíná; nápadno mi bylo hned vklesnutí spatii interossei a hlavně vklesnutí prostoru mezi palcem a ukazovákem na obou jeho upracovaných rukou. Nápadnost této atrofie a nemožnost ustaviti na bezpečné diagnose (atrofie svalová, neuritis, syringomyelie) při této inspekci popouzela moji zvědavost, až jsme spolu navázali hovor.“ (1) Thomayer si tohoto přístupu sice velice cenil, ale nemohl mu nabídnout místo, protože měl v té době sám pouze jednu asistentskou pozici, do které právě nastoupil pozdější slavný profesor Syllaba (1).

Mezi psychiatrií, neurologií a internou

Díky svému odbornému zaměření však Heveroch dva roky po absolvování získal místo na české psychiatrické klinice, kterou již v té době vedl Čumpelíkův nástupce Karel Kuffner. Po nedlouhé praxi odtud odešel v roce 1897 coby sekundární lékař do pražského ústavu pro choromyslné. V rámci svého působení v tomto ústavu absolvoval také studijní pobyt v Paříži.

Ještě během tohoto období jej profesor Kuffner habilitoval z psychiatrie a neuropatologie, a v roce 1906 dosáhl Heveroch dokonce mimořádné profesury v této oblasti. To však již nepracoval v ústavu, ale vedl vlastní neurologickou ambulanci na poliklinice a také pracoval na interní klinice prof. Emericha Maixnera (1847–1920).

Vrchol profesní dráhy

V době první světové války byl Heveroch v armádě a zpracoval několik případů, s nimiž se setkal na ruské frontě (1). Po vzniku samostatného Československa se stal roku 1919 vrchním ředitelem pražského ústavu pro choromyslné. Záhy byl také jmenován řádným profesorem psychiatrie a neuropatologie a od roku 1924 měl samostatnou stolici psychiatrie. Bohužel mu nebylo dáno užívat této nové pozice dlouho, neboť již 2. března 1927 zemřel (2, 3). Čeští lékaři mu prokázali svoji úctu smutečním setkáním Spolku českých lékařů, nad Heverochovým hrobem tehdy promluvil slavný český internista Josef Pelnář (1872–1964). Svůj majetek Heveroch odkázal Akademii věd a umění.

Terminologický i strukturální pořádek

Heverochova publikační činnost začíná v roce 1895 článkem nazvaným „Vzácnější případy tabes dorsalis“, publikovaným v Časopisu lékařů českých, a celkově čítá 119 položek. Kompletní bibliografii najde zájemce na s. 474–476 ročníku 1927 tohoto časopisu. Jak už bylo v té době zvykem, zahrnovala práce z oboru psychiatrie i neurologie. Profesor Otakar Janota se o konci 19. století vyjádřil v tom smyslu, že v té době byla česká psychiatrie „v počátcích majíc nevelkou literaturu a tradici“ (4). Heverochovu roli pak charakterizoval takto: „Heveroch se vrhl s plnou vervou do tohoto mladého ruchu a vida, že ještě mnoho otázek doléhá na mladého českého psychiatra, které žádají o české zpracování, zabíral ve své práci ze široka a četné problémy a jich řešení první vsazoval na českou půdu.“ (4). Charakteristickým rysem jeho produkce byla potřeba vnášet do textů terminologický i strukturální pořádek.

Práce průbojná mimo zdi ústavů

Šíře autorova zájmu je patrná ze skutečnosti, že mezi první texty patří také například drobný spis „O psychologii davu“ (1898), který reagoval na dobové sociální otřesy, a vedle toho tu nacházíme pojednání o morfologické skladbě krve při psychózách. Dále napsal knihu „O podivínech a lidech nápadných“ z roku 1901, kterou Eugen Vencovský definuje jako průbojnou práci ve smyslu rozšiřování pole psychiatrie i mimo samotné „zdi ústavů pro choromyslné“. Heveroch zde chápal podivíny jako „devianty“ v sociologickém pojetí (3).

Patrně nejvýznamnějším dílem byla „Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře“ z roku 1904. Jeden z četných meziválečných ruských emigrantů, působící jako docent psychiatrie v Čechách, Nikolaj Jevgrafovič Osipov (1877–1934), se o ní při příležitosti Heverochova úmrtí vyjádřil mimořádně pochvalně jako o velmi originální práci, zakládající se na organickém chápání přírody a v tomto smyslu navazující na purkyňovskou tradici (5). Heveroch prosazoval v diagnostice pořadí a) studium individua, b) typu a c) symptomů.

Výzkum zmatenosti a bludů

Při rozborech psychiatrických teorií 19. století byl většinou následovníkem Kraepelinova pojetí (německý psychiatr Emil Kraepelin, 1856–1926), i když se s ním rozcházel v názoru na paranoidní stavy či dementia praecox. Tyto diskuze se vztahují k Heverochovu výzkumu na téma zmatenosti, k níž vytvořil (opíraje se o Kraepelinovu dementia juvenilis a senilis) zvláštní kategorii dementia maturae aetatis (středního či zralého věku). V rámci tohoto výzkumu také odmítl některé názory dalších tehdy často citovaných autorů, např. Paula Eugena Bleulera (1857–1839) o schizofrenii a Ernsta Kretschmera (1888–1964) o problému vztahů schizofrenie a maniodepresivní psychózy.

Dalším dominantním tématem raného Heverochova výzkumu byly bludy: „ta nezlomná přesvědčenost majestátů i stíhanců“ (4). Uvědomil si, že je nelze vykládat jako důsledek úbytku inteligence a zkoumal je ve vztahu k afektivní složce či asociační a apercepční psychologii. Z tohoto zájmu pak vyplynulo studium řady příbuzných témat – halucinací, psychastenie, obsese, podvržených myšlenek, vztahovačnosti, ovládavých myšlenek, psychopatologických souvislostí paranoidních stavů, psychologie intuice, podstaty spánku, ale také otázek uvědomování jsoucna.

Tyto práce se točily kolem konceptu jáství (používal jej již Kuffner), jež podle Heverocha při duševních chorobách různým způsobem trpělo. Kupříkladu psychastenie byla typická jeho hypofunkcí.

Na hranicích filozofie

Jak předchozí řádky dokládají, Heveroch zde zacházel až na hranice filozofie, protože jáství podle něj hrálo svoji roli při uvědomování si jsoucna. Kritizoval při tom známé Descartovo cogito ergo sum, neboť poukázal na nemocné, kteří sice myslí, ale proces myšlení jim není průkazem jsoucna, protože bytí své i okolního světa v důsledku choroby popírají.

Filozoficky byl Heveroch zastáncem idealistického pojetí, především vitalismu, a naopak vystupoval proti mechanismu a materialismu v psychiatrii a psychologii. Také odmítal psychoanalýzu jako nedostatečně vědecký směr s vágními závěry.

Dalším parafilozofickým tématem byla otázka pravdy, při jejímž rozboru ukázal na potíže plynoucí ze subjektivní přesvědčenosti a řešil toto dilema rozlišováním mezi pojmy „správnost“ a „pravda“. První kategorie představovala shodu myšlení se skutečností a druhá vyplývala z přesvědčení subjektu o správnosti úsudku. Každá pravda, tedy i ta tzv. objektivní, měla mít podle Heverocha základní subjektivní rys. Domnívám se, že se zde zajímavým způsobem předjímají témata později diskutovaná v evropské filozofii v rámci tzv. lingvistického obratu v polovině 20. století.

Široké mantinely normálnosti

Mezi jiné Heverochovy výzkumy patřilo studium mrákotných stavů, autismu či forenzní psychiatrie. Z posledně jmenované oblasti publikoval řadu kazuistik.

Přednášel a psal též o duševních poruchách u dětí, přičemž o těchto otázkách publikoval i v nelékařském tisku zejména pro potřeby pedagogů. Podle Otakara Janoty, z něhož cituji většinu předchozích hodnotících soudů o Heverochově psychiatrickém díle, pro něj bylo typické, že vymezoval normálnosti ve společnosti poměrně široké mantinely a dále že dokázal své závěry jasně a srozumitelně vysvětlit i laické veřejnosti (4).

Na křižovatce oborů a škol

Vzhledem k úzké příbuznosti oborů se věnoval i neurologii, což je patrné z jeho podílu na zřízení ústavu pro epileptiky Valentinum (3, 4). K tomu je potřeba poznamenat, že v Čechách se psychiatrie a neurologie poněkud rozchází až ve 20. století, a to především díky postavě profesora Ladislava Haškovce (1866–1944), který prošel v Paříži školou Jean-Martina Charcota (1825–1893), zatímco psychiatři se shromažďovali kolem Kuffnera, Heverocha a později Zdeňka Myslivečka (1881–1974), jak o tom ostatně na různých místech svých vzpomínek podává svědectví jeho slavný nástupce Vladimír Vondráček (1895–1978) (6–8). Důležitou platformou byl také vznik časopisu Revue v neurologii a psychiatrii (1904) a následně také druhé české odborné lékařské společnosti, Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva (1919).

K dokreslení pražské vysokoškolské psychiatrie samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na skutečnost, že zde vedle české školy, která se zejména v první fázi zaměřovala hlavně na budování národní psychiatrie, existovala také klinika německé lékařské fakulty, kde působil zejména světově proslulý profesor Arnold Pick (1851–1924) a dále například profesor Oscar Fischer (1876–1942), jenž se významně podílel na identifikaci a popisu Alzheimerovy choroby (9, 10). Ačkoli se česká a německá lékařská věda v Praze v době Rakousko-Uherska i první republiky většinou míjely, vystoupení profesora německé psychiatrické kliniky Otto Pötzla na smutečním setkání Spolku lékařů českých po Heverochově smrti v roce 1927 naznačuje, že Heveroch dohlédl i přes nacionální hranice (11, 12).

Jak připomíná Pelnář, Heveroch se ve svém bádání nevyhýbal ani neurologickým tématům, jako například studiu afázie, dysartrie a dysgrafie. Zde byly nejdůležitější zřejmě jeho poznámky k obratu v této problematice vyvolanému v letech 1908–1909 francouzským neurologem Pierrem Mariem (1853–1940). Své závěry úspěšně přednášel na londýnském kongresu v roce 1913.

Člověk platný lidské společnosti

Antonín Heveroch se považoval především za žáka Josefa Thomayera a vedle toho si ještě mimořádně vážil patologa Jaroslava Hlavy (1855–1924) a fyziologa Františka Mareše (1857–1942). Mezi Heverochovy žáky lze zařadit profesora Otakara Janotu (1898–1969), již zmíněného Vladimíra Vondráčka a také předčasně zemřelou asistentku II. psychiatrické kliniky Marii Špringlovou-Seyfarthovou (1900–1935), která v roce 1927 podrobně popsala také Heverochovo terminální onemocnění (2, 3, 13).

Vencovský ve zde často citované shrnující stati hovoří o tom, že Heveroch byl představitelem pokrokového postoje k psychiatrii s důrazem na roli jedince v rámci širšího prostředí (3). Cílem jeho léčby nebyl jen člověk vyrovnaný a spokojený, ale také člověk platný lidské společnosti. V této souvislosti literatura často cituje jeho práci sugestivně nazvanou „O hýčkání slabochů“, jež vyšla v tomto časopise v roce 1916. Méně již se ví, že tato práce vznikla v souvislosti s válečným stavem Rakousko-Uherska (14).

Heveroch byl místopředsedou Spolku českých lékařů a od roku 1904 místopředsedou a později (1911) předsedou Lékařské komory pro Čechy. Dále předsedou Sboru pro postavení Lékařského domu a spolu s profesorem Jaroslavem Hlavou působil ve společnosti Národního divadla. Byl také členem Spolku mediků českých, Československé akademie věd a umění, Masarykovy akademie práce a byl čestným členem Spolku pro péči o slabomyslné. V zahraničí náležel do řad Spolku psychiatrického v Petrohradě, Spolku pro psychiatrii a neurologii ve Vídni, Société de Neurologie de Paris, Estonské neurologické společnosti a Comité International d‘Hygiène Mentale. Za svou činnost byl vyznamenán Řádem železné koruny III. třídy.

Korespondenční adresa

doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků

1. LF UK U Nemocnice 4

121 08  Praha 2

Tel.: 224 965 621

e-mail: karel.cerny@lf1.cuni.cz