120 let od narození profesora Josefa Charváta

Každý obor má svého „národního zakladatele“, ale málokde je jedna osobnost tak nezpochybňovaná a nezpochybnitelná, jako v případě české endokrinologie a Josefa Charváta.

O významných osobnostech bývá v dnešní době známo a napsáno vše podstatné již krátce po jejich úmrtí. Ne tak o Josefu Charvátovi. Teprve v posledních 15 letech – především díky úsilí jeho současného následovníka ve funkci přednosty 3. interní kliniky, prof. Štěpána Svačiny, ale také historiků, nakladatelských redaktorů a vstřícnosti rodiny – vycházejí Charvátovy paměti a deníky a také vzpomínky pamětníků. Díky prof. Svačinovi redakce získala několik rozhlasových nahrávek, z nichž jsem pro toto číslo Časopisu lékařů českých vybral a přepsal tu, která vznikla přesně před 50 lety, 21. srpna 1967. Podle mého názoru je mimořádně cenná tím, že účastníci – a prof. Charvát to výslovně zmiňuje – nebyli na téma, zda by zase dělali svou vědu, kdyby se znovu narodili, předem připraveni. Zatímco prof. Blattný je mnohomluvný, místy impulzivně komentuje svého partnera, ale na druhé straně se snaží vnášet tehdy aktuální „politická“ témata, profesor Charvát se svojí typickou pomalou dikcí (kterou bohužel přepis nemůže zprostředkovat) rozvážně hledá formulace a potom je díky svému mimořádnému rozhledu dokládá příklady – a to na lékaře přeci jen trochu překvapivě – třeba z oblasti atomové fyziky.

Některá témata jsou pochopitelně věčná – a jistě k nim patří i problematika univerzálnosti a specializace. Přesto je pozoruhodné, jak jsou Charvátovy názory použitelné po dlouhých padesáti letech. Způsob, kterým v pár větách dokázal popsat význam širokého rozhledu (univerzalismu, kolem kterého se řeč točí) pro klinické rozhodování, je obdivuhodný: Já jsem musel velmi často rozhodovat sám, v krátké době, bez poradců a bez velkejch pomůcek, zejména v noci, když šlo o náhlé příhody a tak. […] Ale když pak nakonec půjde o to, že někdo stůně a je potřeba rozhodnout, no tak to já myslím, že mám před nimi výhodu, že to není jenom těmi léty, ale že to je tímto univerzalizmem. A hned se dotýká dalšího, i po padesáti letech živého problému: My ho totiž dneska potřebujeme pro výuku na vysoké škole. Výzkum a výuka jsou dvě věci. Jako učitele-internisty potřebuju lidi se značně širokou zkušeností; pro výzkum to může být člověk, který čím dál více ví víc o méně věcech, jestli jsem to dobře řekl.

Měl jsem to štěstí, že jsem profesora Charváta zažil osobně, i když jen jako medik a jeden z nejmladších lékařů kliniky (když jsem měl ze 30. na 31. ledna 1984 službu na klinice a jako jeden z prvních se dozvěděl o náhlém úmrtí pana profesora doma, byl jsem necelé tři roky po promoci). Byl osobností, kterých jsem za svůj dosavadní život potkal jen pár. Bylo to dáno nejen jeho odbornou erudicí a mezinárodním rozhledem, ale především ohromnými životními zkušenostmi. Chlapec ze zcela chudé rodiny, který ještě jako gymnazista neplánoval studium lékařství, natož akademickou dráhu. Tři roky na bojištích první světové války, věznění a pobyt v koncentračním táboře na počátku té druhé (naštěstí krátký), zkušenosti z vedení Junáka (českých skautů), ale i ze zednářské lóže. Zvolení do funkce rektora Univerzity Karlovy, které se už ale nemohl ujmout, odvolání z místa přednosty kliniky, byť maskované předpisem o nově zavedené věkové hranici, kterou v té době již překročil… Nepochybně mu nebyla zapomenuta ani závěrečná slova zmíněného rozhovoru: Nejhorší nepřítel pokroku je monopol, ať je to ve vědě nebo v čemkoli jiném. My to konečně vidíme i ve službách a ve veřejném životě. Jak má někdo na něco monopol, tak to nejde.

Profesor Josef Charvát byl nositelem státních vyznamenání, expertem WHO, na druhé straně (podle většiny pamětníků) vynikajícím šéfem, bavičem s kytarou a (to mohu potvrdit sám) famózním vypravěčem…

Výběr příspěvků k připomenutí tohoto významného výročí jsem měl velmi usnadněn více než 35 lety strávenými na klinice prof. Charváta – on tu svým způsobem s námi stále je; nebo to tak alespoň mnoho z nás ještě cítí.

Petr Sucharda