Co udělal Václav Havel pro nás a co my můžeme udělat pro jeho odkaz?

Poslední adventní týden loňského roku jsme se s bolestí a smutkem rozloučili s Václavem Havlem, prvním prezidentem poválečného svobodného Československa a později samostatné České republiky, humanistou, filozofem, umělcem, ale především člověkem mimořádných morálních kvalit, bojovníkem za spravedlnost a svobodu nejen naši, ale svobodu všech utlačovaných a perzekvovaných lidí na celém světě.

Odchod Václava Havla většinu z nás přiměl k zamyšlení nad budoucností naší země, evropského kontinentu a celé lidské společnosti a k úvaze nad profesemi, které vykonáváme. Mnoho z nás si jistě položilo otázku, jak Václav Havel ovlivnil naše smýšlení a životní postoje. Tato otázka, i když se zdá být velmi osobní a odpověď na ni může být ovlivněna různými sympatiemi, antipatiemi, úspěchy i nezdary, je pro budoucnost naší země a potažmo i medicíny naprosto zásadní.

Každý z nás by se měl kriticky zamyslet nad tím, jak využil obrovských možností nabyté svobody k tomu, aby přispěl ke vzniku demokratického systému založeného na důvěře, zodpovědnosti a osobní angažovanosti pro dobrou věc. Stali se z nás opravdu lidé, kteří se nebojí jít s kůží na trh, bojovat ve svobodné soutěži o své místo na slunci, lidé, kteří umí podřídit vlastní ambice a partikulární zájmy vyšším cílům, i když vítězství není zaručené? V mnohém jsme se jistě zlepšili, ale velmi často se uchylujeme ke stereotypům, které se osvědčily za minulého režimu, a v hyperbyrokratickém světě fungují s určitými omezeními i dnes. Bráníme své posty proti konkurenci, nechceme soutěžit a dopřát vítězství schopným a poctivým. Podléháme mámení nezaslouženého zisku, různých prebend a formálních funkcí, které nám různé zájmové skupiny ve zdravotnictví nabízí v obrovské míře. Nechceme spolupracovat s potenciálními konkurenty a budujeme za dotační prostředky vratká impéria, která jsou často neefektivní a zbytečná. Kupujeme drahé přístroje, které nedokážeme využít a slouží nám jen jako symboly moci a vlivu a představují zcela falešný raison d‘etre.

Možná chybujeme i ve volbách našich zástupců vůči státním orgánům a v profesních organizacích, protože nám status quo vlastně vyhovuje, umíme v něm chodit a dokážeme si vymoci výjimky z chatrných zákonů, využívat vlivných konexí, které nám pomohou vypořádat se s obtížnou ekonomickou situací, zachrání naše nefunkční zařízení před jistým krachem nebo nám zajistí nesystémově a nedemokraticky výhody vůči ostatním. Mnohým z nás představa, že tyto staré zvyky skončí na smetišti dějin, jistě není příjemná a drobnými ústupky tento proces zpomalujeme. Z hlediska individuálního prospěchu je to postoj svým způsobem pochopitelný, ale v celkovém důsledku zhoubný. Nejen proto, že brání pokroku a přiblížení se našeho stavu k západoevropským či americkým vzorům, ale přenáší se i na mladší generace kolegů, kteří jednoho dne, ať chceme či nechceme, převezmou vedení ústavů a klinik po nás, pokud nedají přednost životu v zemích s jasnými pravidly a s fungující komunikací a řízením. Čím méně démonů minulé doby jim předáme, tím rychleji se poměry zlepší a vznikne otevřený, na znalostech a profesionalitě založený systém, ve kterém se pracovitým lidem dobře žije. Jak jsme uchopili toto poselství, které nám prezident Havel zanechal?

Bylo by naivní iluzí domnívat se, že odlesk světovosti velkého muže zdobí i nás. Když prezident Havel podával na Pražském hradě ruku Billu Clintonovi, Jeho Svatosti Dalajlámovi nebo třeba Micku Jaggerovi, zástupci přihlouplé popkultury, cyničtí lobbisté u toho jistě nebyli. A pokud byl mezi pozvanými jeden z nejmenovaných kolegů, který v loňském roce svými excesy zcela zdiskreditoval jinak bezúhonnou a v zásadě prospěšnou organizaci, jejímž krédem byla humanita, o to větší memento je to pro lékařský stav. Umíme se tvářit světově a získávat podporu pro své, většinou ušlechtilé cíle, ale schopnost posoudit je konsenzuálně a v širším kontextu nám často schází.

Když prezident ve svém památném prvním novoročním projevu konstatoval, že naše země nevzkvétá, měl jistě na mysli i to, že naše mentalita je zdevastovaná dlouhým obdobím totality. Za více než 20 let, které od té doby uplynuly, jsme se mnohému naučili a bylo napraveno mnoho křivd. Můžeme vidět celou řadu pozitivních příkladů a trendů, vidíme, že ve svobodném prostředí rostou velké osobnosti. Můžeme ale také nadávat na poměry a tvrdit, že s poctivostí, pracovitostí a pravdou nedojdeme dále než s mazaností, korupcí a konexemi. To, že právě tento způsob uvažování a konání je cestou špatným směrem, nám prezident Havel sděloval celý svůj život a připomínal svými skutky. Osobní integrita, kritický náhled na vlastní konání, zásadovost a schopnost naslouchat druhým patří do úspěšné politiky stejně jako do kvalitní medicíny. Jejich udržování a kultivace je trvalý a často nepříjemný proces. Proto bychom měli v prezidentově odkazu vidět především tento nesmírně významný aspekt a při každé vzpomínce na něj si udělat malou osobní bilanci a pracovat na sobě. Příležitostí k zamyšlení a změně paradigmat nám letošní rok přinese jistě více než dost. To, že na zdech našich pracoven visí naše fotografie ve společnosti pana prezidenta, nám z tíže úkolu neubírá nic.

prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D.

Interní klinika 1. LF UK a ÚVN Praha

U Vojenské nemocnice 1200169 20 Praha 6

miroslav.zavoral@uvn.cz