20 let členem výboru České gastroenterologické společnosti (ČGS)

Dvacet let je obdobím jedné generace, a to je tedy i pět čtyřletých funkčních období našeho výboru. Za tuto dobu se mohou tři absolventi lékařské fakulty stát atestovanými gastroenterology. Během posledních 20 let se mnoho změnilo ve společnosti i ve světě, a tedy samozřejmě i v našem oboru.

Jak jsem se stal členem výboru ČGS? První pokus v roce 1968 byl jednoduše zlikvidován stranickou skupinou po vstupu spřátelených vojsk. Byl jsem označen za nesprávně orientovaného. Po listopadu se konaly první demokratické volby. Tedy, z dnešního pohledu, upřímně řečeno, tak úplně demokratické nebyly. Na předložené kandidátce bylo většinou uvedeno již minulé členství v KSČ. Když si uvědomíme, jak se zacházelo s některými nestraníky v minulých dobách, tak to bylo nesametové jen lehce. Nejvíce hlasů dostal J. Šetka, Z. Mařatka a já. Šetka se spokojil s přízní členů a funkci ve výboru odmítl. Mařatka se stal předsedou a já vědeckým sekretářem. Výsledky voleb byly přijaty klidně. Někteří bývalí členové strany snad měli trochu pocit studu, jiní čekali, jak se situace vyvine, a sebevědomí získali až s odstupem času.

Boj o body

V první polovině 90. let bylo naší snahou zvýšit uplatnění v Evropě, a to jak v regionálních seskupeních, tak v mezi­národních organizacích. Druhým, neméně významným úkolem bylo zvý-­šení odměny za práci v gstroentero­logii. Zvláštní pozornosti zasluhují aktivity kolem nekonečného boje o správné ohodnocení lékařské práce, v gastro­enterologii zejména. Již první jednání na ministerstvu zdravotnictví v roce 1993 bylo jakýmsi předznamenáním budoucího vývoje. Pozváni byli všichni předsedové odborných společností ČLS JEP. Úvod do problematiky měl ministr M. Bojar, neurolog z Motola. Již první reakce z pléna byly nesouhlasné. Pan ministr jednání uklidňoval slovy „že se jedná jen o body“. Mou připomínku, že se jedná od začátku o naše odměny v korunách a za gastroentero­logické přístroje musíme platit v markách nebo dolarech, nechtěl přijmout. Krátce nato se omluvil pro důležité jednání jinde a diskuzi vedl jeho náměstek--farmaceut. V dalších měsících následovalo zdlouhavé zhodnocování nákladů na jednotlivá vyšetření a výkony ve spolupráci s některými krajskými odborníky. Tato jednání probíhala většinou o víkendech. Opakovaně jsme jednali i s výrobci endoskopických přístrojů. Později jsme absolvovali s J. Špičákem několikahodinová jednání na ministerstvu. Již za ministra Rubáše byl agendou gastro­enterologie pověřen dr. Cabrnoch, také z Kolína jako ministr. Na začátku sice problému příliš nerozuměl, ale po prázdninách se velmi dobře zorien­toval a nakonec jsme došli k pravdivým a poctivým závěrům. K 1. dubnu 1994 pak dr. Cabrnoch vydal pracovní verzi tehdy prováděných výkonů v gastroenterologii. Výsledky byly pro náš obor relativně příznivé. Jako příklad je možno uvést, že za gastro­skopii měla být odměna 2 000 Kč a za koloskopii 2 900 Kč. Na podzim na našem kongresu v Hradci Králové jsem tyto výsledky oficiálně vyhlásil, což jsem neměl dělat. Měl jsem být varován datem prvního apríla. Po Novém roce 1995 vyšla totiž oficiální verze sazebníku, kde hodnoty byly podstatně sníženy. Naše protesty byly marné. Prý dr. Cabrnoch ani MZd za to nemůže, nové sazby upravilo ministerstvo financí. Z dnešního pohledu na tom nejsme o mnoho lépe. Podstatně lépe je však na tom evropský poslanec Cabrnoch. Ve srovnání s jinými odbornostmi jsme udělali chybu v tom, že jsme jednali poctivě. Jiní zástupci oborů hodnoty nadsazovali, a snížení jejich hodnot proto nebylo tak nespravedlivé. Zkrátka, ne vždy platí, že se s poctivostí nejdál dojde. Další léta a konečně i nově sestavený pražský magistrát ukazuje nezbytnost pragmatického chování.

Práce pod Mařatkou

Prof. Mařatka byl a zůstává nejen pro mě velkou osobností mezinárodního významu. Přístup k němu mi usnadnila řada skutečností. Zahrada Mařatkova dědečka v Bělé pod Bezdězem byla vzdálena od našeho letního sídla 200 metrů. Mařatka byl také pacientem mého otce, po jehož smrti se moje matka u Mařatky léčila. Navíc Mařatka přednášel v mém ročníku interní propedeutiku. Jako předseda ČGS měl Mařatka nadhled, ale pro běžnou práci v přípravě sazebníku se neangažoval. Pro svou mezinárodní proslulost byl významnou osobností při zahraničních aktivitách. Tento stav považuji za správný: předseda reprezentuje a stará se o významné věci, vědecký sekretář má řešit každodenní problematiku. Osvědčuje se to ovšem za předpokladu vzájemného respektu, což bylo pro naši dvojici samozřejmé.

Pozvolný vstup do Evropy

Zpočátku převažovaly regionální aktivity směrem na sever a jih. Trilaterální sympozia s polskou a středo­německou gastroenterologií a trilaterální sympozia pořádaná střídavě v Horních Rakousech (J. Knoflach), v Bavorsku (J. Zahner) a jižních Čechách (O. Shonová). Pomalu jsme se rozkoukávali i ve dvou evropských organizacích, ve kterých byla ČGS kolektivním členem: ­ASNEMGE a ESGE. ESGE vyvíjela pravidelnou činnost a měla a má štěstí na velmi dobré předsedy, kteří byli prezidenty nebo organizátory UEGW v různých zemích: Arvanitakis (Soluň), Cremer (Brusel), Montori a Crespi (Řím), Hagenmüller (Hamburg) a Axon (Leeds). Vyplatila se nám i systematická práce v plénu i kuloárech při ročních jednáních během UEGW. Velmi nám pomohlo uskutečnění „Live Demonstration“ pro střední a východní Evropu v Praze na podzim 1993. Organizace celé akce velmi dobře zapůsobila na členy mezinárodní „fakulty“ s evropskými špičkami v čele, jako byli ­Armengol-Miró, Cremer, Wurbs ad. Lví podíl na této akci měl J. Špičák. Díky D. Wurbsovi, u něhož jsem byl dvakrát na kratším studijním pobytu, jsem se blíže seznámil i s M. Sivakem z Cleevelandu, dlouholetým vedoucím redaktorem časopisu Gastrointestinal Endo­scopy. O hodně dříve, díky J. Ned­balovi (spolužáku z klasického gymnázia), jsem se spřátelil s M. Classenem z Mnichova. Ten se po Demlingovi z Erlangen stal na dlouhá léta šéfredaktorem proslulého časopisu Endoscopy. Stal jsem se zahraničním členem redakčních rad obou těchto časopisů. To přineslo možnost setkat se každoročně s řadou evropských a světových gastro­enterologů a endoskopistů na zasedáních konaných během DDW nebo UEGW. Tak se mohla pomalu uskutečnit moje dlouho­letá vize, aby se Praha stala místem UEGW. Napadlo mě to při začátku světového gastro­enterologického kongresu 1994 v Los Angeles. Tam jsem uviděl designovaného prezidenta UEGW 1995 Arnolda, jak intenzivně dohlíží na propagaci kongresu v Berlíně. Výhodné bylo i mé zvolení do výboru ESGE v letech ­1996–2000 a následné získání takové pozice pro Špičáka v letech 2000–2004. Na další čtyři roky si tuto nominaci vydobil i S. Reichert. V roce 1995 jsme trochu ilegálně v Berlíně vyvěsili mapky, kde byla Praha označena jako místo konání UEGW v Praze v roce 2000. Pak jsme již ve spolupráci s profesionální organizací Guarant podali řádnou přihlášku na pořádání UEGW v Praze 2001. Z přihlášených 10 měst jsme se s Amsterodamem a Lisabonem dostali do užšího výběru. Při hlasování v Barceloně o místě konání UEGW dali členové federace, kde bylo několik Holanďanů, přednost Amsterodamu. Tato prohra se později ukázala vlastně výhodou. Získali jsme čas na přípravu a poučili se z chyb předchozích pořadatelů. Praha navíc za čtyři roky zkrásněla. Další postup byl méně demokratický a značně neprůhledný. V Římě v roce 1999 při UEGW zasedala federace a já čekal na chodbě před sálem. Vyšla zástupkyně farmaceutického průmyslu Claudia Pela a sdělila mi, že po Ženevě a Madridu je přiděleno pořadatelství 12. UEGW Praze. A tak se také skutečně stalo. Jaké si z toho vzít ponaučení? Velké věci se rodí pomalu. Zrod nového léku pro široké použití dříve než za deset let není dnes možný. Stojí to úsilí mnoha vědců a také mnoho peněz. Dosažení diplomatického úspěchu, za jaký pořádání UEGW v Praze považuji, by se nepodařilo bez drobné, vytrvalé, někdy přechodně neúspěšné práce nejen jednotlivce, ale i řady našich gastroenterologů. Někdy je třeba oželet krátkodobé výhody a vydržet jednání s mnohdy nevstřícnými osobnostmi. Získání kongresu trvalo také deset let, stálo dost námahy a starostí, ale naštěstí ne tak mnoho peněz. 12. UEGW v Praze se zapsal jako velmi úspěšný i díky perfektní organizaci firmy Guarant.

Farmaceutické firmy a výrobci přístrojů

Od začátku 90. let se zvyšuje nutnost spolupráce s různými firmami. Platí základní pravidlo: producenti léků a výrobci přístrojů nemohou bez nás existovat a také my nemůžeme pracovat bez léků a diagnostických a terapeutických přístrojů. Snad jen u ­psychiatra a psycho­loga je závislost méně významná. Během poslední doby se přestaly rozlišovat tuzemské a zahraniční firmy. Některé firmy sice vyrábějí v naší zemi, zaměstnávají naše spolu­občany a také zde platí daně, ale již dlouho nevíme, kdo je jejich skutečným majitelem. U některých firem víme, že jsou jednoznačně zahraniční. Trochu jednodušší je to u přístrojů, kde většinou producenta, jeho zemi i majitele známe delší dobu. U těchto firem se však tito ukazatelé tak rychle nemění, a proto je spolupráce s nimi snazší. Některé z farmaceutických firem jsou vstřícné a snaží se podpořit naše aktivity v tuzemsku i na mezi­národních kongresech. Akce pořádané výborem ČGS, české a slovenské kongresy, Karlovarské dny a Kazuistiky by se obtížně zajišťovaly jen z kongresových poplatků. Bez pomoci firem, jako je Zentiva, Promed a další, by se úroveň akcí těžko udržovala na evropské hladině. Je třeba však vždy udržovat pravidla a morálku ve vztahu k firmám na odpovídající úrovni. Osobně jsem vždy preferoval firmy vyrábějící v naší zemi. Trochu mimo­řádná ­situace se vyvinula s firmou Promed a. s., resp. s jejím zakladatelem R. Baresem. Dr. Bares, původně spolupracovník dr. Falka, se po sametové revoluci osamostatnil a založil v Praze vlastní firmu. Spolupráce výboru ČGS s Promedem byla od začátku výborná a přínosná. Po „Live demonstration 1993“, kdy jsme se blíže poznali s Armengol-Miró, vznikla z inicia­tivy R. Barese, žijícího v Andoře, trochu neobvyklá sympozia pro katalánsky mluvící gastro­enterology na jedné straně a české, slovenské a polské gastro­enterology na straně druhé. Dr. Bares přislíbil zajišťovat ekonomickou stránku sympozií, přípravu vědeckého programu však ponechal plně na vědeckém výboru, který tvořili J. R. Armengol-Miró, J. Kotrlík, A. Nowak a A. Vavrečka. V dalších letech na programu dále spolupracovali předsedové ČGS Špičák a Dítě. Obsahem sympozií byla setkání na různá gastroentero­logická témata. Počet účastníků z výše uvedených zemí dosáhl 300. Postupem doby se uskutečnilo osm sympozií, a to v Andoře, Praze, na Mallorce, opět v Praze a Andoře. Další bylo v Krakově, Tallinu a 2010 v Kyjevě. Spektrum posluchačů se postupně změnilo. Na posledním sympoziu již bylo zastoupeno skoro 30 národů střední a východní Evropy. Jaký je význam těchto sympozií, které mají trochu napodobovat Falkova sympozia? Pro ČGS a její členy je to nepochybně možnost zviditelnit se v zahraničí. Pro mladé lékaře pak poslouchat a přednášet v angličtině a hlavně se setkat s gastroenterology z různých zemí, s nimiž by se jinak těžko potkali. Oproti Falkovým sympoziím nám není určována tematika programu.

Kolorektální karcinom

Celonárodní screening CR-CA patří ke světlým stránkám činnosti ČGS. Nevznikl náhodně. Na jedné straně je u nás nejvyšší výskyt i úmrtnost na toto onemocnění, na druhé straně výzkumná iniciativa Friče a Zavorala z doby ještě před sametovou revolucí je evidentní. Zavedení celo­státního ­screeningu u lidí nad 50 let je jedním z prvních nejen v Evropě. Začalo to téměř konspiračním setkáním v restauraci hotelu ILF v Praze 4, kdy byli přítomni pracovník MZd, ředitel ILF, M. Zavoral a já. Myšlenka byla výborná, ale její prosazení bylo dosti nesnadné. M. Zavoral jako osobní lékař rodiny prezidenta Havla velmi úspěšně zapojil nově vzniklou nadaci VIZE 97 a zejména Dagmar Havlovou do taktické přípravy veřejnosti, významných pracovníků MZd a pracovníků sdělovacích prostředků. Opakovaná jednání na Pražském hradě postupně modifikovala myšlení všech zúčastněných. Někteří ministři nebyli příliš vstřícní, ale naštěstí pro nás se na MZd nikdo dlouho neudržel. Největším problémem bylo nejen finanční zajištění, ale také přesvědčení široké obce praktických lékařů, bez nichž by byla celá akce neproveditelná. Opět zapůsobilo prostředí. V červnu 2000 krátce před oficiálním zahájením celonárodního screeningu prohlásili zástupci obvodních lékařů, že nebudou sponzorovat nápady některých gastroentero­logů. Po několikahodinovém jednání paní Dagmar Havlové a ředitele ILF se dvěma zástupci odborově organizovaných praktiků došlo k souhlasu s akcí. Praktičtí lékaři se pak postupně stali aktivními pilíři screeningu. Po deseti letech můžeme říci, že ­screening přes různé obtíže začíná ovlivňovat mortalitu na CR-CA. Podařilo se také přesvědčit poslaneckou sněmovnu, aby odhlasovala 300 milionů na vybavení koloskopy. Později sice 60 milionů bylo ubráno, ale i tak to byl úspěch. Zapůsobila myšlenka, že rakovina může postihnout každého nad 50 let bez rozdílu pohlaví, zaměstnání, výše platu či stranické příslušnosti. Prevenci kolorektálního karcinomu považuji za nejlepší aktivitu ČGS za poslední dvě dekády. Je třeba zdůraznit, že vůdčí osobností ­screeningu byl a zůstává M. Zavoral.

Nadhled nad prací výboru ČGS

Práce ve výboru je čestná. Vzniká na základě demokratických voleb. Každý si musí uvědomit, že přijetím funkce přebírá i určitou zodpovědnost, protože závěry a rozhodování jsou kolektivní. V každodenní praxi jsou v aktivitě a příspěvku do společné práce u jednotlivých členů rozdíly. Jak je v lidské přirozenosti, pro práci v orgánu je někdo aktivnější a produktivnější a někdo méně prospěšný. U někoho mohou převažovat zájmy vlastního pracoviště nebo rodiny. Jak říkával prof. Herfort, pracovníci jsou chovní a tažní. Pro práci ve výboru je třeba vytrvalost, smysl pro plnění úkolů, přehled o stavu gastro­enterologie v Čechách, ale i ve světě. Výhodou jsou kontakty s významnými zahraničními gastroenterology.

Za určitý problém považuji pozvolné změny výboru a jeho omlazování. Na konci minulého století docházelo k odchodu starších členů na jejich žádost nebo, a to již spíše výjimečně, někdo z nich nebyl zvolen. Za poslední dvě volební období se výbor nezměnil a nyní došlo k obměně pouze mini­mální. Členy výboru jsou známé tváře, a tak se není co divit, že volby mnoho nezměnily. Domnívám se, že je vhodné omezit členství ve výboru na určitá období, podobně jako je tomu v Německu nebo v Polsku. U nás se tato výměna týká pouze předsedy. Pokud bychom nyní určili tři funkční období jako horní hranici, tak by to za současné situace znamenalo, že by v příštím výboru zůstal jen předseda a O. Urban. Je třeba se nad tím zamyslet a vybrat vhodné řešení. I sebelepší funkcionář se vyčerpá v nápadech a jeho práce se může stát rutinou. Nabízí se i možnost, jako je tomu v ESGE a jiných výborech: pro člena výboru maximálně dvě dvouletá období, pro vedení pouze dva roky, ale existující funkce prezident, past prezident a prezident elect. Past prezident pomůže novému prezidentu a prezident elect má jistotu, že za dva roky bude největší zodpovědnost na něm. Tak bude předem na dva roky vtažen do práce výboru. Takto je možno postupovat pouze u velkých národů s dostatkem gastroenterologů schopných a ochotných přinést něco pro celek na úkor vlastního času a času pro rodinu.

My a Slováci

Zakladatel Československa T. G. Masaryk prosazoval myšlenku československého národa. Z pohledu dnešního sjednocování Evropy to vlastně nebylo tak nevhodné. Konkrétní situace je však jasná: Češi a Slováci jsou nejbližší bratrské národy. V gastroenterologii bylo výhodné, že již dlouho byly národní společnosti a ve federálním vedení se po dvou letech střídal český a slovenský předseda. Další výhodou našich gastroenterologů a zejména endo­skopistů je velmi dobrá vzájemná dlouhodobá spolupráce a předávání zkušeností bez postranních úmyslů. Po rozdělení Československa, neobvykle „úspěšně“ provedeném Klausem a Mečiarem, jakoby spolupráce postupně rozkvétala a v posledním desetiletí je možno označit vztahy českých a slovenských gastroenterologů za vynikající. Vzájemná účast na akcích není formální, ale pro hostitele i navštěvující spíše radostným potěšením. Přes výše uvedená fakta se stále domnívám, že celkem 15 milionů je více než 10 a 5 milionů. Navíc menšiny o malém počtu obyvatel se stávají většími. Společnou budoucnost obou gastroentero­logických společností vidím pozitivně.

Co můžeme očekávat od budoucnosti?

Počet onemocnění patřících do gastro­enterologie se zvětší jen nepatrně. I nadále bude gastroenterologie multidisciplinárním oborem. Před 60 lety gastroenterolog měl svého chirurga a radiologa, pokud si neprováděl RTG vyšetření sám, a někdy i bakteriologa. Občas potřeboval patologa, spíše však k ověření správnosti diagnózy. V nové době bude mezioborová spolupráce nutná téměř u každého pacienta. Pozvolna se bude měnit endoskopie a další diagnostické a terapeutické metody. Osobně příliš nevěřím v rozšíření ­NOTESu. Trochu se bude měnit i gastro­enterolog jako člověk, snad ne ve většině. Mám určitou obavu, že u některých mladých převažuje snaha o získání slušně placeného, klidného místa. Převládá také obava z postihu při komplikacích, které náš obor přináší. U některých zůstane touha přijmout a vyzkoušet nějakou novinku za cenu větší práce a ztráty pohodlného života. Netěší mě ani malý zájem o základní výzkum při klesající podpoře. I zde jsem však nenapravitelným optimistou a myslím, že se nenaplní heslo, že nikdy nepřijde nic lepšího. Výbor ČGS by měl mít možnost podporovat a získávat nové mladé gastro­enterology. Například nový předseda má na svém pracovišti kolem sebe dost nadějných nových tváří. Musíme si přát více takových pracovišť a věřit, že ti „úspěšní mladí“ nezmizí v cizině.

doc. MUDr. Jan Kotrlík, CSc.

jan.kotrlik@tiscali.cz