Gastroenterologie a hepatologie nebude registrována v PubMed a co z toho plyne
Odpověď předsedovi České gastroenterologické společnosti

V minulém čísle časopisu vyšel editorial předsedy České gastroenterologické společnosti (ČGS) oznamující a vysvětlující nepřijetí periodika do databáze PubMed. Soudím, že vysvětlení neposkytuje komplexní vyváženou analýzu této neveselé skutečnosti a z pozice dlouhodobého člena výboru ČGS, bývalého člena výboru Evropské endoskopické společnosti a bývalého člena redakčních rad Endoscopy a Gastrointestinal Endoscopy si dovolím zareagovat.

Profesor Lukáš zábavným citátem končí, já si dovolím obdobně zahájit. „Tak nám zabili Ferdinanda,“ oznamuje nepříliš vzrušeně paní Müllerová Švejkovi a ten, jsa jistě reprezentantem většinové společnosti, ve stejném duchu odpovídá: „Kterého?“ – nejsa si vědom významu a důsledků této události. Podobně od většiny domácí logicky prakticky (vůbec nic ve zlém) zaměřené gastroenterologické komunity nelze očekávat, že by souvislosti nepřijetí domácího časopisu mezi oborovou smetánku považovala za osudové selhání našich gastroenterologických elit.

Oč se vlastně jedná – veškeré lidské konání je charakterizováno určitými atributy a v případě odborných společností je jedním z nejvýznamnějších právě oborový časopis. Nejen jeho samotná existence, ale jeho indexace, kterou se poměřuje s jinými společnostmi. Ve zkratce – lepší indexace časopisu je odznakem vědecké kvality společnosti a vědecká kvalita za sebou samozřejmě s výhradami táhne společnost jako takovou. A, opět s klasikem, vědecká kvalita naší společnosti „nevzkvétá“ v měřítku národním i mezinárodním. Důvodů je jistě více, nicméně nabízím několik zřejmých ukazatelů: domácí gastroenterologové a hepatologové jsou relativně málo zastoupeni ve významných domácích akademických a vědeckých strukturách, jako jsou panely grantových agentur, akademické funkce a různé vědecké rady, a pokud ano, jsou to bez výjimky příslušníci generace, která si své již odpracovala. Oborový preklinický výzkum je velmi omezen na několik nekompletně vybavených laboratoří, pročež se gastroenterologové a hepatologové prakticky neuchází o náročnější granty (například Grantové agentury ČR), nedostatečně publikují v náročnějších periodicích a jejich vědecká kvalifikace   (H index, IF, citace atp.) jsou poměrně nízké, na rozdíl od protagonistů jiných oborů, jakými jsou kardiologie, onkologie nebo i diabetologie. Podobně nedostatečná je prezentační účast na významných mezinárodních akcích. Toto pochopitelně neuniklo pozornosti představitelů mezinárodních oborových organizací, a tak zastoupení našinců v reprezentativních mezinárodních strukturách významně pokleslo. Před 15 lety byli členy redakčních rad významných endoskopických časopisů vedle pisatele i Petr Dítě, Miroslav Zavoral a Jan Bureš, v posledních letech je na této úrovni česká stopa pod rozlišovací schopností. To vše signalizuje, že původní domácí výzkum může jen stěží naplnit ambiciózní časopis vlastními výsledky. K nedostatečné nabídce zajímavých prezentací přispívá i nevstřícnost mezi představiteli společnosti à la: „Přece nepodpořím projekt/kongres/časopis, když jej organizuje můj konkurent.“

Na tuto neveselou skutečnost lze zareagovat dvěma způsoby. Jednou cestou je umanutě setrvat na cestě k mezinárodnímu uznání a časopis přizpůsobit nediktovaným, nicméně zjevným požadavkům: redakce musí mít jasnou vizi a energii ji naplnit. Časopis se prezentuje převážně v angličtině a energie redaktorů přivede vedle domácích i zahraniční autory, kteří jej naplní autentickými výsledky. Prezentace původních výsledků musí jasně dominovat a ostatní příspěvky jako editorial, souhrnná sdělení, kazuistiky či doporučené postupy atd. mohou být pouze doplňujícím osvěžením. Očekává se i střízlivá, barvami nehýřící grafika. Takto jsou organizovány například časopisy rumunské a turecké gastroenterologické společnosti, které se podobně nemohou spolehnout výlučně na domácí náplň, nicméně dosáhly nikoli pouze indexace v PubMed, ale dokonce i impact factoru.

Jak vidno náš časopis vypadá dosti jinak. Po editorialu následuje doporučený postup a poté max. dvě prezentace autentických výsledků, obvykle v podobě, která vylučuje uplatnění v kvalitním mezinárodním časopisu, což je z metodiky patrné. Následuje několik souhrnných referátů, kazuistik, abstrakta zajímavých článků v jiných časopisech a patrně autorsky sponzorovaný převyprávěný příbalový leták nového farmaka. Skutečnou kuriozitou, kterou aby v ambiciózním mezinárodním písemnictví pohledal, je zpráva o domácích kongresech. Zde se autor vyřádí, kongres květnatě pochválí, pokud jej ovšem organizuje nespřízněná duše, neodpustí si jemné kritické šlehnutí, aby organizátor příliš nevyrostl.

Ohodnocení našeho časopisu tedy nemohlo dopadnout jinak, než dopadlo, a o nedostatečné sebekritičnosti redakce svědčí to, že se o indexaci vůbec rozhodla ucházet, jakož i to, že po nesplněném úkolu, který si sama uložila, nerezignovala. Argumentovat ve zdůvodnění neúspěchu atlantickými byrokraty zní, jako by bylo převzato z horších pater naší politické scény. Příště se možná pustíme i do bruselských samozvanců.

Takže pokud by se měla naplnit výše nastíněná ambiciózní cesta, musel by vedoucí redaktor rezignovat a úkolu se chopit někdo jiný, na výběr ovšem příliš není. Autor sám podobnou výměnu zažil v přímém přenosu u časopisu Endoscopy a bylo to velmi poučné. Zde totiž s úrovní časopisu (IF nad 6, pád pod 5 by vnímala endoskopická komunita jako naprosté selhání) vše stojí a padá a není prostor pro uplatnění jakýchkoli úletů. Výměně Thomase Rösche z rodinných důvodů a nástupu Petera Siersemy (oba jsou autorovými přáteli po čtvrt století) totiž nepředcházel všelidový chural, jak si my, nedoučení demokraté myslíme, ale kuloární jednání v nejužším kruhu 5–6 vrcholných oborových představitelů, kteří disponují příslušnou autoritou a kterou ostatní přirozeně respektují. Je nepředstavitelné, aby se konalo jakési širší hlasování a vyjadřoval se někdo, kdo sám dostatečně nepublikuje. Prostě leader buď je, nebo není a v žádném případě se nevygeneruje plenárkou à la: „Každý má právo na svůj názor… Máš pravdu, předsedo.“ Bohužel soudím, že na přibližně popsané řešení není naše společnost zralá a patrně si odůvodní druhou variantu, jak naznačuje zmínka o byrokratech. Okolnosti nám nepřejí, ale proč nemít náš časopis takový hezký český, že? Koneckonců koho vlastně věda zajímá a body mi to nepřinese.

Závěrem odkaz na dvě skutečnosti. V minulých volbách do výboru chirurgické společnosti dosáhl nejvíce hlasů Miroslav Ryska, který dostál v životě mnoha výzvám. Založil vlastní časopis, respektované sympozium (Loket), do té doby nepředstavitelně komplikovaný transplantační program, získal mezinárodní respekt, do Prahy přivedl mnoho mezinárodních kongresů, chirurgické společnosti šéfoval po 12 let. Přesto nepřijal členství v novém výboru a požádal o šéfredaktorství Rozhledů v chirurgii (jsou registrované v PubMed) s tím, že slibuje dosažení impact factoru. Do časopisu začínají přispívat i gastroenterologové (podobně do Vnitřního lékařství) a jak jej znám, slibovaného  dosáhne.

Poslední odkaz je historický: náš časopis založil jako jeden z prvních oborových periodik v celosvětovém měřítku profesor Mařatka, kterým se tak rádi oháníme, avšak kterému by bylo nad současným vývojem jeho produktu smutno, protože byl vždy mužem vizí a nejvyšších ambicí. Takže kterou cestou by se dnešní Mařatka vydal, je jasné. Nicméně Vám přeji příjemné poprázdninové počtení.

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.

Klinika hepatogastroenterologie

Institut klinické a experimentální medicíny

Vídeňská 1958/9

140 21 Praha 4

julius.spicak@ikem.cz