Etika a sociální pediatrie

Úskalí posudkové péče v pediatrické praxi

Kyjonková A.

Praktická lékařka pro děti a dorost, Odolena Voda, Česká republika

„Potřebuji jenom razítko… na tábor, školu v přírodě, střední školu, sport, brigádu, řidičský průkaz…“ Každý z nás jistě už mnohokrát slyšel tuto větu, která charakterizuje obecné vnímání této problematiky rodiči.

Skutečnost ale zdaleka není tak prostá. Posudková péče představuje významnou část pracovní náplně praktických lékařů pro děti a dorost a je nedílnou součástí jejich práce. Má svá pravidla a její zodpovědný a správný výkon je velmi důležitý.

Proč? Existuje hned několik podstatných důvodů:

• Jde o zdraví – smyslem posudkové činnosti je posouzení zdravotní způsobilosti k určité činnosti ev. upozornit na možná zdravotní rizika a předcházet tak ohrožení zdraví.
• Lékařské posudky jsou často spojeny s důležitými rozhodnutími, která mohou významně ovlivnit další život člověka (např. volba povolání).
• Kromě toho může mít chyba i závažné důsledky právní (žaloby, sankce).

Pravidla pro vystavování posudků o zdravotní způsobilosti upravuje řada zákonů, vyhlášek a dalších zákonných norem, jejichž znalost je nutná. Jsou to především:

• Zákon č. 373/2011 o specifických zdravotních službách, definující pravidla pro provádění posudkové péče (co je to posudek, k čemu se vydává, kdo ho vystavuje, kdo ho hradí, jaká je lhůta pro vystavení, jak se předává, jaká je platnost…).
• Vyhláška 98/2012 o zdravotnické dokumentaci, vymezující náležitosti posudku, který je výstupem posudkové činnosti. Pokud posudek tyto náležitosti nesplňuje, není platný a posuzovaná osoba se považuje za zdravotně nezpůsobilou.

Řada dalších právních norem se pak detailně věnuje konkrétním oblastem, pro něž jsou posudky vydávány a často přesně specifikují konkrétní provedení a obsah lékařské prohlídky (ke vzdělávání, k tělesné výchově a sportu…). Nezbytná je spolupráce se specialisty.

Lékařský posudek vydává registrující poskytovatel posuzované osoby, pokud zákon nestanoví jinak. Posuzujícím lékařem je lékař se způsobilostí v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktický lékař pro děti a dorost, pokud zákon nebo jiný právní předpis nestanoví jinak. Například pro vrcholový sport je posuzujícím lékařem lékař v oboru tělovýchovné lékařství, pro pracovně lékařské služby lékař v oboru všeobecné praktické lékařství či pracovní lékařství.

Sankce za pozdní vyhotovení posudku či za vydání posudku, k jehož vystavení nemám kompetenci, jdou do statisíců.

SOUČASNÉ TRENDY V NÁHRADNÍ PÉČI O DĚTI

Schneiberg F.

Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK, Praha, Česká republika

Autor se zamýšlí nad současným stavem náhradní péče o děti, zejména po účinnosti novely Zákona o sociálně právní ochraně. Tato úprava podstatně změnila dosavadní vybudovaný systém zejména náhradní rodinné péče a je otázkou, zda v zájmu a ku prospěchu dětí. Institut pěstounské péče na přechodnou dobu, velice vehementně podporovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí a mnohými nestátními subjekty, v Zákoně jednoznačně podpořený na úkor jiných možností, vede nejen k poklesu zájmu o klasickou dlouhodobou pěstounskou péči, ale i o osvojení. Finanční podpora přechodných pěstounů je jednoznačně preferuje před pěstouny klasickými. Rovněž tak doprovázející agentury mají slušný finanční zisk. Je otázkou, zda to je v zájmu dětí, kde bychom měli upřednostňovat dlouhodobé stabilní výchovné prostředí. Zrušení povinnosti krajských úřadů zřizovat poradní sbory pro náhradní rodinnou péči činí ze zprostředkování náhradní rodinné péče pouhý administrativní úkon bez odborného posouzení. Do přechodné péče se tak dostávají nepřipraveným pěstounům rizikové děti s různou negativní anamnézou, bez řádného vyšetření a stanovení zdravotní a sociální prognózy. Navíc plánovaný zákaz přijímání dětí do zařízení neřeší otázku potřeb dětí, ani to, kde případně budou potřebné děti vyrůstat. V poslední době přibývá dokonce informací o tom, že i tam, kde matka se chce o dítě v zařízení starat a zacvičovat v péči a při tom se např. léčit ze závislosti, je jí dítě odebráno a umístěno v přechodné pěstounské, a to dokonce velmi daleko od jejího bydliště. To vše pod rouškou ochrany dětí před deprivací v ústavním zařízení. Je to však i k jejich prospěchu a v jejich zájmu?

PRENATÁLNÍ DÍTĚ – ETICKÝ, MEDICÍNSKÝ, SPOLEČENSKÝ KONTEXT

Slaný J.^1,2, Slaná M.¹, Hromková M.¹

¹ Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave, Slovenská republika

² Detská klinika, Fakultná nemocnica Trnava, Slovenská republika

Úvodem autor vysvětluje sám použitý pojem „prenatální dítě“ – během civilizačního a kulturního vývoje lidské společnosti dochází postupně k „zjemňování“ přístupu k dětem – ačkoliv infanticidie obvykle nebyla nikde právně ukotvena, řada civilizací a kultur v minulosti ji uplatňovala – od antického Řecka či Říma, přes evropský středověk, kdy až v tzv. biřmovacím věku (tedy v čase před nástupem puberty) byly děti „registrovány“ společností, a to až do 20. století, kdy se na straně jedné začala vysoce uplatňovat ochrana dítěte již narozeného (obrovský rozvoj neonatologie, neonatální resuscitační péče, následná péče o rizikového novorozence včetně tzv. rané péče… apod.), ale na straně druhé na dítě před narozením se tento přístup a vidění zatím neuplatňoval a dítě před narozením nepožívá takovouto srovnatelnou ochranu… Autor se domnívá, že již užívání pojmu „dítě“ pro toto období vývoje člověka je určitou známkou rozšíření ochrany a péče, kterou dnes poskytujeme novorozenci, i na dítě zatím nenarozené… Dále pak autor diskutuje, jak na prenatální život nahlížejí jednotlivé profese, jako jsou biolog, filosof, teolog, právník, politik… Je však zřejmé, že tyto jednotlivé pohledy popisují vždy daný problém jen z úzké (resp. zúžené!) perspektivy daného oboru. Jako klíčové vidí autor dvě otázky – respekt k lidské důstojnosti a druhou otázkou je, kdy vlastně vzniká lidský život. Autor rozebírá historický vývoj pojmu osoba, pohledy významných filosofických škol na toto téma, včetně morální filosofie I. Kanta. V další části diskutuje autor otázku, kdy vzniká lidský život, dále pak aspekty etiky prenatálního vývoje člověka v oblasti genetické, imunologické a embryologické. Domnívá se, že celý lidský život je jedním kontinuálním procesem, od okamžiku oplození až do smrti – a to dle autora opravňuje chránit člověka od jeho početí až do jeho smrti.

Podpořeno v rámci projektu APVV-14-0646, SR, „Analýza potrieb sociálnej služby v oblasti včasnej intervencie v podmienkach Slovenska“.