Ageismus – hrozba sociální izolace ve stáří

Súhrn

V Evropě i v České republice dnes významné a komplexní téma stárnutí společnosti má již kromě ekonomických také mnohem širší sociální souvislosti. Jedním z nejvýraznějších aspektů moderních stárnoucích společností, a tedy i České republiky, je problém věkové diskriminace – ageismu. Ageismus se stává po rasismu a sexismu hlavním tématem v diskusi o rovnosti práv a příležitostí. Tato nová forma systematické stereotypizace a diskriminace jedinců kvůli jejich, obvykle vyššímu věku nabývá řady forem a je specifická tím, že kdokoliv může být její potenciální obětí, neboť každý člověk stárne od dne svého narození. To dává zkoumání ageismu a sociální exkluze z důvodu věku dnes v Evropě nesmírnou důležitost. Je to proto, že ageismus jako komplex většinou negativních sociálních konstruktů spojených s vyšším věkem se objevuje stále častěji. Je evidentní, že vzbuzují negativní dopady na individuální, rodinné a společenské rovině, brání inkluzi starších občanů do všech sfér života společnosti. Bylo by vhodné eliminovat praktiky ageismu a dovolit seniorům realizovat jejich skutečný potenciál ve všech oblastech života.

Jednou z cest, jak toho dosáhnout, je vědecký výzkum ageismu a diseminace poznatků, integrací různých disciplín se vztahem ke stárnutí, rozvojem národních, a především mezinárodních výzkumů, spolupráce v této oblasti s politiky, občanskou společností, neziskovými organizacemi, a zejména samotnými seniory. Stojíme tváří v tvář nové výzvě stárnoucího obyvatelstva Evropy. Nabízí se tedy podpora subjektů, které přijdou s inovativním řešením tohoto problému a které ho budou umět využít jako příležitost. Odpovídajícím způsobem zareagují na potřeby starších osob a umožní tak, aby se aktivní stáří stalo realitou – aby si starší lidé udrželi zdraví, nezávislost, aktivně se zapojovali do společnosti, protože i oni mají co předávat.

KLÍČOVÁ SLOVA:
ageismus – stárnutí populace – senioři – sociální bariéry – sociální diskriminace – sociální exkluze – sociální inkluze – sociální stereotyp

ÚVOD

Věk jedince není jen pouhý časový údaj, váže na sebe celý soubor psychických a sociálních charakteristik, sociálních rolí a očekávání z nich plynoucích. Diskriminační postoj a sociální exkluze často poškozují celý tento soubor a ovlivňují funkčnost jak společenské jednotky, tak celé společnosti. Dnes již existuje několik přesvědčivých zahraničních studií ukazujících, že negativní sebehodnocení starších osob jako jeden z důsledků ageismu zkracuje jejich naději na dožití. Ve svém konečném důsledku ageismus ovlivňuje funkčnost řady společenských sfér, včetně sociální politiky⁽¹⁰⁾.

Změny v sociálním postavení – sociální exkluze, ageismus

Koncept ageismu je v české sociální vědě a výzkumu poměrně novým pojmem. Nebyl dosud komplexně zkoumán a jeho existence byla zaregistrována pouze některými odborníky, např. českými gerontology, kteří tento koncept nezřídka omezují na problém zneužívání ve stáří (abuse), např. Tošnerová⁽¹³⁾, nebo klasické mýty o stáří, např. Haškovcová⁽²⁾ zmiňuje ageismus jako nepřátelské a agresivní chování vůči starým lidem. Problému se věnuje i L. Vidovičová⁽¹⁵⁾ v souvislosti s pracovní diskriminací seniorů: Ageismus je diskriminace na základě věku – „systematické stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří… Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech“ – je však přítomen v mnoha oblastech každodenního života, média nevyjímaje. Největší pozornosti se této problematice dostává v anglosaském světě, zejména ve Spojených státech amerických, kde je mu dosud věnována velká pozornost a odkud se začíná tento zájem postupně šířit do Evropy.

Pro anglický pojem ageism dosud nebyl v českém jazyce zaveden příhodný ekvivalent. Pouhý překlad „exkluze vzhledem k věku“ či „věkismus“ se nezdá příliš příhodný a užívá se počeštěný anglický název ageismus – podobně jako jsme zvyklí používat pojmy rasismus a nověji také sexismus. Těmito pojmy byl také vznik ageismu – pojmu a do značné míry i teorie – inspirován. Setkáme se občas i s opisem „věková diskriminace“, který však přece jen poněkud zužuje významovou komplexnost pojmu ageismus. Samotný pojem ageismus zavedl již koncem 60. let minulého století americký gerontolog Robert N. Butler. Podle vlastních slov vytvořil tento pojem v roce 1968, aby popsal stereotypy a mýty obklopující stáří a hluboké předsudky vůči stáří, které lze do jisté míry najít v každém z nás.

„Ageismus můžeme chápat jako proces systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří, podobně jako se rasismus a sexismus vztahují k barvě pleti a pohlaví. Staří lidé jsou kategorizováni jako senilní, rigidní ve svém myšlení a způsobech, staromódní v morálce a dovednostech… Ageismus dovoluje mladším generacím vidět starší lidi jako odlišné od nich samých, a proto jim brání, aby se identifikovali se staršími lidmi jako s lidskými bytostmi… Ageismus je manifestován širokým spektrem fenoménů jak na individuální, tak na institucionální úrovni: stereotypy a mýty, otevřené opovržení a averze, nebo jednoduše vyhýbání se kontaktu, diskriminační praktiky v bydlení, v zaměstnání a službách všeho druhu, přídomky, kreslené seriály a vtipy. Někdy se ageismus stává účelnou metodou, jakou společnost propaguje pohledy na starší s cílem setřást část vlastní zodpovědnosti vůči nim. Jindy ageismus slouží jako vysoce osobní záměr, chránící mladší (obvykle ve středních letech) – často za vysokou emocionální cenu – před přemýšlením o věcech, kterých se bojí (stárnutí, nemoc, smrt)“^{(6, 12)}.

Palmore vypracoval na základě tohoto popisu Butlera analytickou definici: Ageismus je „jakýkoliv předsudek nebo diskriminace proti nebo ve prospěch věkové skupiny. Předsudky vůči věkové skupině jsou negativní stereotypy vůči této skupině nebo negativní postoje založené na stereotypu. Diskriminace vůči věkové skupině je nepatřičné, nemístné negativní zacházení se členy dané věkové skupiny“⁽⁶⁾.

Příkladem předsudku je víra, že většina starších lidí je senilní, příkladem negativního postoje je pocit, že stáří je obvykle nejhorším stadiem života, a příkladem diskriminace je pevná hranice odchodu do důchodu bez ohledu na zdraví a schopnosti pracovníka. Předsudky lze rozdělit na negativní stereotypy (v majoritní společnosti rozšířené chybné nebo nepřiměřené povědomí o skupině) a negativní postoje. Stereotypy jsou spíše kognitivní, zatímco postoje afektivní. Je zde však vzájemná souvislost. Předsudky ve většině případů ústí v diskriminaci. Extrémními polohami vztahu ke starším jsou gerontofobie a gerontofilie^(a).

Staří lidé to nemají v České republice lehké^(b). Mladým často jejich věk závidíme, starší zase litujeme a podceňujeme, což staví seniory do podřízené role a snižuje to jejich sociální status. Z devětadvaceti evropských států mají s diskriminací kvůli věku největší praktické zkušenosti Češi. Diskriminaci, tedy záměrné znevýhodňování některých skupin obyvatel, považují za velký problém více než dvě třetiny Čechů. Nadpoloviční většina se zároveň shoduje na tom, že diskriminačního jednání v Česku přibývá^(c).

Za nejzávažnější způsob diskriminace v naší společnosti považuje polovina Čechů znevýhodňování podle věku. Na druhém místě je diskriminace podle rasy a národnosti (18 %), na třetím znevýhodňování na základě zdravotního postižení (14 %), na čtvrtém diskriminace podle pohlaví (10 %) (tab. 1).

Celkem 62 procent obyvatel Česka bez rozdílu data narození se v poslední době setkalo s projevy nedostatku respektu kvůli věku. A každý druhý dokonce z tohoto důvodu pocítil na vlastní kůži špatné jednání druhých. Věkovou diskriminaci považuje v Česku za vážný problém 53 procent dotázaných občanů. Na druhou stranu to vede ženy i muže k tomu, že se snaží s přibývajícími roky bojovat, například oblékáním, stylem života či plastickými operacemi. Zejména plastické operace, zlepšování vzhledu, vyhlazování vrásek zažívá renesanci a boom. Přitom operace není levná záležitost, výdaje jdou do desítek tisíc korun.

Z mezinárodního srovnání vyplývá, že za staré považujeme spoluobčany příliš brzy a za mladé zase později. Vnímaný konec mládí se v jednotlivých zemích Evropy liší od našeho až o 18 let, začátek stáří o 13 let. To potvrzuje, že mládí nebo stáří nejsou biologicky dané, ale definovány společenskou atmosférou, kulturou, ekonomikou, věkem odchodu do důchodu a tradicí. Podle sociologů vliv na to, jak se Češi staví k věkové diskriminaci, má také skutečnost, zda někdo v rodině či jejich blízký je právě mladý či starý. Osobní zkušenost totiž napomáhá k poznání, že ne každý mladík je drzoun a ne každý starší Čech je neschopný stařec.

Podceňování seniorů v Česku má několik důvodů^(d). Vyplývá například z horší ekonomické situace této skupiny. V zemích, kde mají senioři lepší ekonomické podmínky, je jejich postavení na vyšší úrovni, převládá spíše úcta a obdiv k jejich životním zkušenostem a znalostem.

Cesta z podceňování vede proto i přes zvyšování životní úrovně starších občanů. Senioři přes své ekonomické postavení vnímají svoje společenské postavení, což zpětně ovlivňuje jejich psychickou pohodu i zdravotní stav. „Pokud bude stáří evokovat chudobu, bude pro seniory těžké své postavení zvrátit a vydobýt si více respektu ve společnosti,“ upozorňuje studie. Starší lidé jsou občas manažery firem považováni za pomalé a neschopné se přizpůsobit změnám.

K postojům vůči seniorům může přispívat i mediální obraz starších lidí, kteří jsou občas prezentováni jako neschopní, přihlouplí jedinci či potížisté. K zápornému mediálnímu obrazu seniorů může přispívat i debata o penzích, kdy jsou senioři líčeni spíše jako skupina, která odčerpává ze společnosti peníze, stojí za vysokými daněmi a ničím společnosti nepřispívá, naopak je na jejích penězích stoprocentně závislá.

Ageismus v genderovém kontextu

Důchodkyním v ČR hrozí chudoba. Jsou na tom nejhůře v EU. Ženy v Česku mají v průměru výrazně nižší starobní důchod než muži. Pobírají zhruba o pětinu méně peněz a rozdíl se v posledních letech nemění. Ve výši penze se odráží počet odpracovaných let i výdělek, z něhož se posílá určité procento do důchodového systému. Ženy v Česku vydělávají téměř o čtvrtinu méně než muži, odvádějí tedy také méně. Pracují totiž v oborech a profesích s nižšími příjmy. Ale i na stejných pozicích mívají podle průzkumů menší mzdu než jejich kolegové. Důchod pak ovlivňuje i doba rodičovské dovolené či práce na částečný úvazek.

Kvůli nižším penzím hrozí ženám ve stáří chudoba mnohem víc než mužům. Žijí také déle, takže často zůstávají bez partnera a veškeré náklady na živobytí nesou samy. Sociologové mluví o feminizaci chudoby. Podle tři roky staré zprávy pro vládu o rovnosti žen a mužů devět z deseti chudých lidí nad 65 let v Česku jsou právě ženy. ČR je tak v Evropě zemí s nejvyšším podílem žen mezi seniory, kteří žijí v chudobě. Podle odborníků je nutné podmínky pro ženy a muže srovnávat. Rovný přístup je nutné prosazovat už na trhu práce, aby se propast v ženských a mužských výdělcích zmenšovala.

Ageismus jako forma exkluze

Věk lze považovat za diskriminační charakteristiku. V tzv. věkově integrovaných strukturách/společnostech není chronologický věk považován za kritérium pro vstup, výstup nebo participaci⁽¹⁴⁾. Opak věkově integrovaných struktur jsou struktury věkově segregované, které prokazatelně zvyšují riziko diskriminačních postojů. Dosáhnout absolutně věkově integrované společnosti není zřejmě možné. Stále budou existovat skupiny, které se budou přirozeně sdružovat na základě příbuzného věku (např. jesle, ročníky na základních školách, maturanti, vysokoškoláci). Cílem však je, aby – tam, kde je to možné a účelné –, byly segregační bariéry odstraněny a byla zvýšena propustnost sociálních skupin pro všechny věkové vrstvy. Jsou-li sociální skupiny příliš exkluzivní v rámci jedné věkové kohorty, je-li jednání a postoj determinován příslušností ke konkrétní věkové kohortě a je-li toto jednání či postoj emotivně zabarven, hovoříme o ageismu. Většinu forem sociální exkluze ve stáří lze dobře charakterizovat právě v pojmech vstupu, výstupu a participace.

Strukturální zdroje exkluze, spíše než individuální plynoucí z osobního selhání, uvádí také Mareš⁽⁴⁾. Sociální vyloučení je často vnímáno jako selhání některého z následujících systémů: demokratický a legislativní (občanská integrace); trh práce (ekonomická integrace); sociální stát (sociální integrace); rodina a pospolitostní systém (osobní integrace). Jak uvidíme při rozboru jednotlivých oblastí ageismu, bylo by možné každou z nich identifikovat v rámci tohoto rozdělení.

Ageismus v dopravě

Existuje u nás ageismus v dopravě? Každý jistě z každodenního života zná některé předsudky či negativní postoje vůči starším lidem. Je možné se setkat se zesměšňujícími názory, že „důchodci sprintují na volná místa“ ve vozidlech hromadné dopravy, že hromadnou dopravou „jezdí ve špičce, i když nemají co na práci“. Vyjádřením negativního postoje je názor, že „starým lidem by se měly sebrat řidičáky“, protože „zdržují dopravu a jsou nebezpeční“ – což je názor, který byl vyvrácen empirickým výzkumem⁽³⁾.

Jak však upozorňuje McHugh⁽⁵⁾, ageismus není jen individuální negativní postoj či předsudek. Je to totiž i strukturální záležitost, která je zakódována do celého společenského systému. McHugh vychází z pozic sociální geografie a sociologie kultury a zaměřuje svou pozornost na interpretaci prostorů a míst (spaces and places). V jeho pohledu nejsou místa a prostory jen netečným pozadím, jsou sociální konstrukcí a jsou zatíženy určitými sdílenými významy, přestože v každodenním životě je považujeme za dané a přirozené. Tato prostorová perspektiva chápe společnost a prostor jako neoddělitelné a vzájemně konstitutivní. Považuje triádu společnost – význam – prostor za nerozdělitelné znaky sociálního světa. Ageismus je podle McHugha nedílnou součástí některých míst a prostorů i jejich sociálních a kulturních interpretací a sdílených významů.

Pokusme se nyní nalézt a interpretovat ta místa v dopravním systému, v nichž by mohl být zakódován společenský ageismus. Která místa jsou pro staré lidi tabu? Která místa jsou utvořena tak, že nepočítají se staršími lidmi? Již jsme se zmínili o negativních postojích ke starším řidičům. Obecně řečeno není starý člověk v silničním provozu vítaným účastníkem. Je to prostor, který není pro seniory s jejich častými omezenými schopnostmi pohybu zařízen. V tomto prostoru u nás dominuje rychlost, dravost a agresivita, což jsou vlastnosti, které rozhodně nejsou spojovány se stářím. Oprávněně se zde senioři mohou cítit ponižováni či diskriminováni⁽⁸⁾.

V hromadné dopravě vyjadřuje naprostý nezájem o staré pasažéry například bezbariérovost. Vztah mezi seniory a místy a prostory, které obývají, odhaluje hluboce zakořeněné postoje a hodnoty. Naprostá nevhodnost systému veřejné dopravy pro osoby se sníženou pohyblivostí, tedy i pro starší lidi, bývá u nás řešena zaváděním bezbariérových linek⁽⁹⁾.V extrémním pohledu to lze vnímat jako stigmatizující akt, který způsobuje exkluzi nemohoucích a starších lidí ze systému veřejné dopravy, a přispívá tak k věkové dezintegraci a segregaci společnosti. Jistě lze argumentovat tím, že u nás nejsou peníze na obnovu vozového parku atd., ovšem například v Brně vidíme, že jen část nově pořízených vozidel hromadné dopravy je bezbariérová⁽¹²⁾. Naším cílem zde navíc není kritizovat politiku veřejné dopravy, ale pouze ukázat jednu z možných interpretací některých jevů.

Prevence změny v sociálním postavení ve stáří

Nejlepší prevencí předčasného stárnutí a prostředkem k prodloužení aktivního života je, kromě zdravého způsobu života a prevence vzniku onemocnění, aktivní využívání zkušeností, schopností a kontaktů, které byly získány v průběhu celého života⁽¹¹⁾. Se zvyšujícím se věkem klesá fyzický potenciál, psychický potenciál se však tak rychle nesnižuje, může dokonce i růst a starý člověk může dlouhou dobu získané zkušenosti a vědomosti využívat k prospěchu všech.

Odchodem do důchodu se mění životní stereotyp, přerušují mnohé sociální kontakty, sníží se finanční zdroje a člověk mnohdy začíná žít osaměle – reálnou se stává hrozba sociální izolace. Ta představuje ztrátu kontaktů s prostředím, ve kterém člověk žije. Také starý člověk je závislý na společnosti a sociálních kontaktech. Jejich ztráta je pro něj velkým stresem a může vést až ke smrti. Do sociální izolace se dostává starý člověk (i starší manželská dvojice) tehdy, žije-li sám, neudržuje-li kontakty s rodinou nebo známými. Většinou se sociální izolace objevuje u osaměle žijících starých jedinců, jejichž rodina je vzdálena nebo nemají rodinu a nemají žádné kontakty s přáteli, sousedy a okolím.

Zavázalová upozorňuje na to, že dosažení důchodového věku neznamená automaticky důvod pro odchod do důchodu. Je třeba postupovat zcela individuálně a přihlížet ke skutečným tělesným a duševním schopnostem a přáním starého člověka. Nucený odchod do důchodu je problematický, pro starého člověka mnohdy stresující, období odchodu do důchodu je závažným rizikovým momentem. Zavázalová mluví dokonce i o smrti z penzionování. Podle Zavázalové žije v naší seniorské populaci v sociální izolaci asi 20 % osob. Tato skupina je výrazně riziková a musí být pod trvalým dohledem zdravotnických i sociálních pracovníků⁽¹⁶⁾.

Závěr

Hrozba sociální izolace starších lidí je výzvou pro sociální inkluzi – změnu společenské atmosféry. Úkolem každé vyspělé společnosti je staré osoby integrovat, a ne je segregovat. V otázkách zaměstnávání je problém spojen s nabídkou pracovních míst, změnou na trhu pracovních míst, s nezaměstnaností a také vhodností práce, a zejména podmínek na pracovišti. Zájmem každé komunity by podle různých autorů mělo být také rozšiřování nabídek možností pro rozvoj aktivity starších lidí (např. inkluzivní aktivity, adaptační kurzy, univerzity třetího věku apod.). Sociální izolace je rovněž výzvou pro zavádění vhodných adaptací urbánního a dopravního systému pro potřeby starších lidí. Zabránění jejich sociální izolaci znamená zvýšení jejich životní a sociální aktivity, a tedy v důsledku i jejich prostorové mobility.

Autoři prohlašují, že v souvislosti s publikací článku nejsou ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyly podpořeny farmaceutickou firmou.

Odkazy:

• a) I když vidíme, že Palmorova definice hovoří o věkových skupinách obecně, konotace ageismu odkazuje ke stáří. Diskriminace mladých věkových skupin je uznána jako legitimní součást konceptu ageismu, není jí však věnována taková pozornost. Teorie předpokládá, že tato forma není tak častá jako diskriminace stáří a má méně negativních důsledků jak pro jedince, tak pro společnost.
• b) Stárnutí populace je nejcharakterističtějším rysem demografického vývoje České republiky i dalších rozvinutých zemí Evropy. Tento demografický vývoj bude v dalších letech pokračovat. Přispěje k němu zestárnutí populačně silných poválečných ročníků a v dalším období zejména prodlužující se pravděpodobná doba dožití. Demograficky řečeno bude česká populace stárnout shora věkové pyramidy. Podle střední varianty projekce demografického vývoje zpracované Českým statistickým úřadem by měli lidé starší 65 let v roce 2030 tvořit 22,8 % populace, v roce 2050 pak 31,3 %, což představuje přibližně 3 miliony osob. V roce 2007 tvořily osoby starší 65 let 14,6% obyvatel České republiky. Relativně nejrychleji se přitom bude zvyšovat počet osob nejstarších. Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 žít v České republice přibližně půl milionu občanů ve věku 85 a více let (ve srovnání s 124 937 v roce 2007). Naděje dožití při narození bude v roce 2050 činit 78,9 let pro muže a 84,5 pro ženy (oproti 73,7 let pro muže a 79,9 let pro ženy v roce 2007), uvedlo Ministerstvo práce a sociálních věcí.
• c) Vyplývá to z průzkumu agentury STEM v roce 2012.
• d) Vyplývá to z výsledků nedávné analýzy Hodnoty, postoje, chování, provedené v rámci projektu European Social Survey Sociologickým ústavem České akademie věd.

Mgr. Kateřina Maršálková

oddělení profesní legislativy,Ministerstvo spravedlnosti ČR, Praha

doc. Ing. arch. PhDr. Karel Schmeidler, CSc.

Ústav soudního inženýrství,Vysoké učení technické, Brno

doc. Ing. arch. PhDr. Karel Schmeidler, CSc.

e-mail: Ka1@seznam.cz

Je výzkumným pracovníkem REDECO-Stern, od roku 1991 vlastní architektonicko-urbanistickou a konzultační kancelář. Do r. 1994 působil na Ústavu architektonické tvorby, poté na Ústavu urbanistické tvorby Fakulty architektury VUT v Brně jako řešitel projektů zaměřených na architekturu, životní prostředí měst a sociální a dopravní aspekty urbánního rozvoje. V letech 2000–2011 pracoval jako vedoucí sekce společenských věd a urbanismu v Centru dopravního výzkumu v.v.i. Působil na vysokých školách a vědeckých ústavech v Anglii, Dánsku, Rusku, Německu, USA a Rakousku. V letech 1994–2001 byl zástupcem ČR v asociaci evropských škol urbanismu AESOP, od r. 2001 zastupuje ČR v organizaci ICTCT.