Miniportréty slavných českých lékařů Profesor chirurgie MUD. Jiří Diviš

Jeden z našich nejvýznamnějších chirurgů, profesor MUDr. Jiří Diviš, se narodil 4. května 1886 ve východočeské Přelouči v rodině ředitele tamního cukrovaru Jana Vincence Diviše. Studoval na Malostranském gymnáziu v Praze, kde maturoval v r. 1905 a pak – i když z něj otec chtěl mít právníka – se přihlásil na medicínu na pražské lékařské fakultě, kde promoval v r. 1911.

Hned po promoci se stal operačním elévem na chirurgickém oddělené české dětské nemocnice a ještě v témže roce se tam stál sekundářem. Krátce byl pak operačním elévem gynekologické kliniky a pak i chirurgické kliniky. Hned po vypuknutí první světové války v r. 1914 byl povolán na vojnu, kde strávil první roky jako chirurg v polní nemocnici na ruské frontě v Karpatech. To byly otřesné zážitky, které v něm zanechaly stopy po celý život.

Ze života na karpatské frontě také pramení několik jeho působivých povídek, zde také vnikla jeho první odborná práce O střelných poraněních břišních, kterou publikoval v Časopisu lékařů českých v r. 1916, a kde shrnul své zkušenosti ze 120 případů. Během své služby na frontě ošetřil mladý Diviš víc než deset tisíc zraněných. V r. 1917 dostal těžkou úplavici a po jejím vyléčení strávil zbytek války v různých vojenských nemocnicích na Moravě

Zlomem v Divišově kariéře byl nástup do soukromého Pražského sanatoria profesora MUDr. Rudolfa Jedličky v Praze-Podolí 15. listopadu 1918. Toto sanatorium bylo v té době jedno z nejlépe vybavených lékařských pracovišť u nás, mělo dokonce rentgen, což byla jinde nevídaná novinka. Diviš se zde stal ústavním lékařem a současně Jedličkovým privátním asistentem.Velmi brzy se vypracoval na vynikajícího operatéra a v r. 1921 provedl spolu s Jedličkou první thorakoplastiku u nás.

Po válce přestávala stačit jediná chirurgická klinika, kterou měla k dispozici Karlova univerzita. Jedlička nabídl, aby do doby, než se rozhodne o definitivním řešení II. kliniky, se vzalo dočasně jako základ jeho Pražské sanatorium. Jeho nabídka byla přijata a II. chirurgická klinika zahájila v r. 1922 svou činnost. Jedlička se stal logicky jejím přednostou a Jiří Diviš asistentem. S tímto ústavem pak až na kratší výjimky zůstal spojen po celou svou medicínskou činnost.

V r. 1926 byl habilitován Jedličkou z patologie a terapie nemocí chirurgických a po Jedličkově smrti v tomtéž roce byl pověřen vedením II. chirurgické kliniky. V rozmezí let 1930–1933 byl primářem chirurgického oddělení Nemocnice na Vinohradech a poté v r. 1933 se stal přednostou na své II. chirurgické klinice. Jeho zásluhou se rozvíjela řada subspecializací. Diviš sám nejprve inklinoval ke kardiochirurgii, ale pak převládl zájem o chirurgii plicní. V tomto oboru se stal v Česko-slovensku průkopníkem.

V r. 1939 byl navržen na profesora, ale než to mohlo být realizováno, přišla německá okupace a zavření vysokých škol. Němci dokonce zabrali budovu II. chirurgické kliniky v Podolí se vším vybavením. Klinika byla zrušena, a Pražské sanatorium bylo přeměněno v lazaret SS. Diviš pak musel využívat nabídek jiných přednostů chirurgických pracovišť, aby mohl operovat. Situace se trochu zlepšila urychlenou výstavbou nemocnice v Motole, o níž se již uvažovalo od poloviny třicátých let. Montovaná stavba byla provizorně dokončena v r. 1943. Byla vybavena zařízením, jež Němci ukořistili v Norsku, a Diviš byl jmenován přednostou zdejšího chirurgického oddělení. Není bez zajímavosti, že toto válečné provizorium vzniklé začátkem čtyřicátých let, sloužilo jako Motolská nemocnice téměř až do konce 20. století.

Po skončení války byl Diviš jmenován profesorem s platností od r. 1939, a vrátil se na svou mateřskou kliniku, ale nikoliv již do Pražského sanatoria v Podolí, nýbrž do prostorů bývalé německé chirurgické kliniky ve Všeobecné nemocnici. (Německá univerzita přestala existovat a uvolnily se četné prostory pro české ústavy).

Po válce, jak píše dr. Antonín Kostlán ve svém článku Chirurg mezi totalitami, objevil Diviš v sobě nadšení pro sovětské osvoboditele, a svou výuku na fakultě obnovil přednáškou O historii ruské a sovětské chirurgie. V r. 1948 se angažoval spolu s Ladislavem Haškovcem a Ivanem Málkem v akčním výboru lékařské fakulty. To trochu ochladilo jeho vztahy k některým jeho blízkým přátelům.

Přibývalo mu mnoho ocenění a uznání. Operoval četné prominenty naše i zahraniční. Byl řádným členem ČSAV, byl zahraničním členem Pařížské Chirurgické akademie a řady dalších společností a spolků. Byl činný téměř do konce svého života, teprve narůstající ischemické příhody omezily jeho aktivitu

Toto bylo stručné shrnutí jeho profesní kariéry.

Nyní něco o něm osobně.

Profesor Diviš byl vynikající chirurg. Vždy byl týž – neokázaly, věcný, dokázal v klidu řešit všechny problémy od svých chirurgických počátků na frontě v Karpatech, až po vedení druhé chirurgické kliniky. Diviš neuznával axiomy a mýty často pronášené v té době jinými chirurgy například „lépe zemřít rukou boží než lidskou“ nebo „pro chirurga je srdce nedotknutelný orgán.“ Pracoval vždy podle současných patofyziologických poznatků a vlastních zkušeností. Nikdy neuznával superioritu svého oboru, nadřazenost chirurgie nad jinými disciplinami. Nebyl dogmatik a připouštěl názorovou diskusi. V lékařských kruzích si získal autoritu, která právě na těchto vlastnostech spočívala. Nikdy se sám neprosazoval, byl však uznáván spontánně. Ve své vstupní přednášce v r. 1934 nazvané Etika v chirurgii ukázal na nejdůležitější vlastnosti chirurga:

„Především je to úroveň ve vědě – ta musí být samozřejmostí. K ní pak přistupuje svědomitost, podle níž se pozná pravý chirurg. Kdo ovládá chirurgické umění, má i cit pro odpovědnost i sociální cítění. Chirurgické umění vyžaduje takt, ohleduplnost, dobrotu srdce, pevnost charakteru. Nemá-li člověk smysl pro tyto lékařské samozřejmosti dán od přírody, měl by si je osvojit především jako chirurg. Čím se chirurgie stává mocnější, tím má být mravnější. Cítit s trpícím, řídit se poznanou pravdou a naslouchat hlasu svědomí.“

Etický přístup k chirurgii, který Diviš převzal od svého milovaného učitele profesora Jedličky, zůstal pro něj trvalým odkazem.

Divišův žák a jeho velký ctitel profesor Zdeněk Vahala ve své monografii Jiří Diviš (1886–1959) srovnává Diviše s jiným velkým chirurgem té doby, profesorem Arnoldem Jiráskem.

Některé vlastnosti, hlavně skromnost a tolerance a takt Jiráskovi chyběly. Diviš byl neprůbojný a skromný člověk, Jirásek byl velmi úspěšný muž, který toužil po moci a majetku a hlavně po uplatnění vlastní osoby. Stal se prezidentem Lékařské komory, předsedou Chirurgické společnosti, hlavním redaktorem Rozhledů v chirurgii a měl i plno jiných funkcí. Zatímco Diviš svůj úkol viděl jedině v chirurgické práci, zasahoval Jirásek do veškerého společenského dění, v rozhlase popularizoval medicínskou problematiku jako dokonalý řečník a úspěšný debatér. Jako přednosta kliniky vyžadoval Jirásek absolutní kázeň a stanovený řád. Jeho výborní spolupracovníci se mohli uplatnit, jen pokud jim to dovolil. I to byl rozdíl proti poměrům na II. chirurgické klinice.

Pro své spolupracovníky byl Diviš především diagnostik a chirurg. Jak napsal Vahala:

„Musíme uvážit, že vyšel ještě z údobí, kdy nejdůležitější a často jedinou metodou byly metody klasické: aspekce, palpace, perkuse. Logika a empirie. Jeho oko bylo bystré, hmat jemný a jeho prsty dovedly mimořádně informovat o nálezech. Nezapomínal na poklep.“

Diviš byl vynikající učitel. Napsal 115 vědeckých prací, nejvýznamnější byly s problematikou plicní chirurgie, zvláště monografie o nádorech mediastina. Jinak monografie nechtěl psát, tvrdil, že zastarají někdy dříve, než vyjdou. Přednášel medikům jasně a stručně a bez divadelních efektů a hlavně to, co student má o chorobě vědět. Své žáky učil vědecky myslet a logické uvažování vyžadoval od mediků i při zkouškách.

Diviš vytvořil vynikající chirurgickou školu: Vilém Friedberger, Jaroslav Lhotka, Aleš Podzimek, Zdeněk Vahala, František Řehák, Eduard Hradec, Bohumil Špaček – ti všichni byli ovlivněni jeho postoji.

Byl nerad, když musel někoho ze svých spolupracovníků pokárat. I to však prováděl vždy mimo uši laiků. „Takhle si nepředstavuji solidní práci“. Nejhorší bylo, když řekl: „To je lazaret“, nebo „Je to horší než v Karpatech.“

Profesor Diviš měl krásné domácí zázemí. Měl inteligentní a energickou manželku, která řídila dům, který byl vždy otevřený kulturnímu životu. Mezi jeho přátele patřili například výtvarníci Jan Zrzavý, Václav Špála, Břetislav Benda, který ho portrétoval, houslista Josef Vlach, klavírista Jan Panenka či skladatel Jan Rychlík. Měl dvě děti. Dcera Gabriela se stala docentkou oftalmologie, syn Jiří, který byl za okupace čtyři roky vězněn v koncentračním táboře Oranienburg, byl později docent gynekologie. O děti se pečlivě staral a měl rád i jejich mladou společnost, která Divišovu vilku v Podolí od studentských dob navštěvovala.

Diviš vždy vypadal jako vážný člověk, ale humor měl rád, i když lascivní vtipy nesnášel. Sám se podle Vahaly ani nikdy neuchýlil k jadrnému projevu.

Byl od mládí štíhlý, a to se nezměnilo ani v průběhu pozdějších let. Jeho první šéf primář dětské chirurgie Kafka mu prý doporučoval smetanu, „aby zesílil, neboť jen tak může jako chirurg obstát“.

Jedl střídmě, alkohol pil je výjimečně, zato bohužel byl náruživý kuřák cigaret, které kouřil po každém jídle i během operace. A to i v sedmdesáti letech, přes své stenokardie..

Málo stonal a když už stonal, snažil se to překonat, aniž by o tom okolí pokud možno vědělo. Na vojně trpěl, jak jsem uvedl výše, těžkou dyzenterii. Sám se o ní vyjádřil ve své povídce Lubačovská nemocnice:

„Ošklivá nemoc, tahle úplavice, nepříjemná, hrozně nepříjemná. Kdo ji neprodělal, neuvěří. V údech hrozná malátnost, v hlavě pusto, v ústech pocit ošklivosti a v břiše nesnesitelné bolesti. A to ostatní: špatně se o tom mluví, hůře se to prožívá. Měl jsem pocit malomocného vzteku a skoro jsem plakal zlostí a únavou, když potřicáté a čtyřicáté jsem slézal ve dne v noci za potřebou, už dávno ne fyziologickou.“

V r. 1936 nebyl čtyři dny na klinice. Pak řekl asistentu Vahalovi:

„Vahalo, myslel jsem si, že vás budu volat, měl jsem akutní apendicitidu. Ale vzpomněl jsem si na Thomayera, jak ten ji uměl léčit. Nevzal jsem do úst nic, ani kapku vody. Když se pak obnovila pasáž, věděl jsem, že mám vyhráno.“

Jinak to probíhalo v r. 1946, kdy ho apendicitida postihla v Karlových Varech. O tom vyprávěl asistent Špaček, pozdější přednosta chirurgické kliniky:

„Jednoho krásného podzimního podvečera jsem sloužil. Volala mě sestra, že se mám dostavit k profesorovi do jeho pracovny. Přece byl ve Varech. Co se stalo, že přijel? Profesor seděl u svého psacího stolu, popelavý obličej. Řekl, že od rána mu bylo špatně a měl bolesti v břiše, tak se vrátil rychlíkem do Prahy. A protože to vypadalo na akutní zánět slepého střeva, odvezla ho dcera a kliniku. Vyšetřovat a ošetřovat vlastního šéfa či manželku, to jsou nejtěžší rigorózní zkoušky, které musí chirurg v životě skládat. Ještě dnes cítím na sobě upřený pohled jeho modrých očí s otázkou: Je to k operaci? Není tam infiltrát?

Protože šlo o klasický obraz akutního zánětu slepého střeva, řekl jsem: „Podle toho, co jste nás, pane profesore, učil, musím vám doporučit bez váhání operaci. Mám vám někoho zavolat? Poláka?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ten není v Praze, Musíte to udělat sám. V lokálním umrtvení.“

Operaci jsme začali poslušně v místním znecitlivění, ale jakmile jsem se dotkl pobřišnice, požádal pan profesor o narkózu. Samozřejmě šlo o gangrenózní zánět červu těsně před perforací. Po probuzení z narkózy jsme profesora uložili na připravené lůžko v jeho pracovně. Ráno jsem jej zastihl, jak si v nějakém odborném časopise prohlíží práci o komplikacích po apendektomii. Když jsem se ho zeptal, jak se mu daří, byla jeho první odpověď:

„Pamatujete se na tu paní, co nám umřela po apendektomii na pyelotrombózu?“

A tak dříve, než jsem se podíval na nemocného, musel jsem odstranit ze stolu všechnu nakupenou lékařskou literaturu a současně jsem požádal všechny členy lékařského týmu kliniky, kteří se zatím shromáždili v předpokoji, aby sehnali nějakou lehčí četbu. Další ošetřování probíhalo hladce, převazy sledoval pan profesor pozorně pomocí zrcátka, které držel v ruce.“

Podobný svérázný postup měl při léčení svých koronárních obtíží. Když volali jednou ráno z chirurgie na IV. interní kliniku profesora Prusíka, že pan profesor Diviš má infarkt, aby pro něj připravili lůžko, přišel Diviš až ve čtyři hodiny odpoledne, sám a pěšky. Na klinice nedodržoval léčebný režim, vždy ráno vstal, umyl se, oholil, pak si lehl na postel a očekával příchod sester.

Sejně si počínal i při podobných stavech doma. Jeho dcera Gabriela, lékařka, potvrzovala, že odmítal jakoukoliv její pomoc. Po několika letech, v r. 1959 stonal doma, a jako obvykle se nenechal imobilizovat. Sám si obstarával své potřeby. Když ho přišel zkontrolovat ordinář dr. Neuman, zastihl ho mimo lůžko. Natočil mu na přenosném elektrogardiografu EKG, byl pozván do vedlejšího pokoje na černou kávu, a když se asi po pěti minutách vrátil, byl už pan profesor již prakticky mrtev. Elektrokardiogram ukázal čerstvé ložisko a sekce plno starších jizev v myokardu.

Na konec medailonku uvedu ještě tři historky, které doplňují portrét pana profesora. První vyprávěl neurochirurg, profesor Zdeněk Kunc.

Jednoho mezinárodního kongresu v Kodani se zúčastnila skupina našich chirurgů. Mezi nimi Arnold Jirásek, Vladislav Rapant, Bohumil Špaček a také Jiří Diviš.

Před odletem z Prahy seděli v Ruzyni na letišti a popíjeli kávu. Při vzrušené chirurgické debatě zavadil nějak profesor Kunc o rukověť džezvy a ta se vymrštila tak nešťastně, že se její obsah vylil na světlé šaty profesora Diviše a trochu i na šaty Kuncovy.

Diviš zachoval ledový klid. Omyli se, osušili. Odlétli.

V Kodani byl servírován první oběd. Na stole stála mísa s rajskou polévkou. Tentokrát zaúřadoval profesor Špaček a zase tak nešťastně, že převrhl mísu právě na profesora Diviše. Špaček se nešťastně omlouval. Ale i teď zůstal Diviš klidný. Pouze se podíval na své dvakrát znečištěné šaty a suše poznamenal:

„Asi si je budu muset dát vyčistit. Jen prosím, abych již nebyl příště obsluhován.“

Druhá historka je ještě z doby, kdy byla II. chirurgická klinika umístěna v Podolském sanatoriu. Její přednosta, tehdy ještě docent Diviš, při výuce mediků vždy zdůrazňoval při podezření na náhlou příhodu břišní i nezbytnost vyšetření per rectum. Zvláště kladl důzaz na toto vyšetření při podezření na apendicitidu, kdy se může takto zjistit i bolestivost peritonea v Douglasově prostoru.

Jednou to v posluchárně demonstroval. Nechal přivézti pacienta přijatého s podezřením na zánět červu. Poučil jej, aby se nestyděl a nebál se říci, kde ho to bolí. Jakékoliv zastírání bolestivosti by mohlo vésti i k chybné diagnóze. Po vyšetření aspekcí, palpací a perkusí si natřel prst rukavice vazelinou a jemně, jak to jen Diviš uměl, jej zavedl nemocnému do konečníku.

„Bolí to?“

„Nebolí, pane docente.“

Diviš zamířil prstem směrem k slepému střevu:

„A teď to bolí?“

„Nebolí, pane docente, opravdu nebolí.“

Diviš protáhl obličej, pak zahýbal prstem všemi směry.

„A máte přitom aspoň nepříjemný pocit?“

„Ani ne, pane docente. Spíše příjemný.“

Posluchárna se neudržela a zaburácela smíchem. A s nimi i pan docent

MUDr. František Řehák, pozdější profesor chirurgie, když byl ještě mladým lékařem na Divišově chirurgické klinice, onemocněl těžkou enteritidou. Pro výraznou dehydrataci byl přijat na svou mateřskou kliniku. Službu konající kolega MUDr. Šmat jej chtěl přirozeně zavodnit, a tak mu aplikoval 20% roztok glukózy.

Jak už to u lékařů bývá, smůla je smůla, a v místě infuze se na ruce doktora Řeháka objevila tromboflebitida.

Druhý den při vizitě to bylo referováno přednostovi kliniky profesorovi Divišovi. Pan profesor si prohlédl poničeného mladého kolegu, pokýval hlavou a pak pronesl památný komentář:

„Když je člověk prázdný, jak plechový Kristuspán, tak dokáže všelicos.“

Pan profesor Diviš zemřel ve věku 73 let v Praze 2. července 1959.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.