Žena v mrazáku

Molekuly v rozběsnění,

nechť ať v cokoli se spojí,

hnidopišství neobstojí,

svaté je jen vytržení

Christian Morgenstern

Přiznám se, že mám jistou slabost pro ženy. Vysvětluju si to tím, že se mi líbí nesrovnatelně víc než muži. Zejména ty hezké. Je to možná nespravedlivé, ale už se s tím zřejmě nedá nic dělat. Považuju prostě ženu za jeden nejbáječnějších vynálezů, jaký se kdy na této planetě objevil.

Použil jsem slovo vynález. To samozřejmě vůbec neznamená, že bych si dovolil bytost tak jedinečnou srovnávat s nějakým tupým, obyčejným a naprosto nezajímavým předmětem jako je třeba počítač. Podobnost spočívá v tom, že tváří v tvář vynálezu a ženě nezbývá člověku než žasnout.

Je zde ovšem i jeden základní rozdíl; zatímco u computeru máte jistou naději, že časem snad přece jen něco pochopíte, v případě ženy jste odsouzeni k žasnutí navěky. A to ve všech směrech významu tohoto slova. Je totiž nadána schopnostmi, o kterých se nám, přízemním smrtelníkům opačného pohlaví, ani nezdá.

Vezměte si třeba takou jednoduchou, všední situaci: Potkají se dvě známé. Obě příšerně chvátají. Ovšem zase ne natolik, aby si nenašly chvilku na pár slov; těch nejdůležitějších, která alespoň jedné z nich leží na srdci a která prostě musí ven. Vznikne konverzace, jež má v sobě cosi strhujícího:

„Ahoj, ahoj...jsem moc ráda že tě vidím. Co jsem ti to vlastně chtěla říct...jo, poslyš, Pavlína mi řekla, žes jí řekla, co jsem ti říkala, abys jí neříkala.“

„Ta drbna! To je celá ona! A to jsem ji dvakrát zdůrazňovala, aby ti neříkala, že jsem ti to řekla!“

„Já se ti divím. Jako bys ji neznala! A ne abys jí řekla, že jsem ti řekla, že mi to řekla.“

„Spolehni se! Jak bych jí mohla říct, žes mi řekla, co ti říkala, abys mi neříkala. To by věděla, že jsem ti řekla, co mi říkala, abych ti neřekla.“

Člověku jde z toho hlava kolem. Obě ženy se přitom rozejdou s příjemným vědomím, jak si hezky popovídaly a jak si báječně rozumějí.

A to je ve skutečnosti ještě zcela neškodná, dětská rozcvička, proti příležitostem, kdy podle jejich názoru o něco doopravdy jde. Nechtějte pochopit, jak se taková událost pozná, co ji vyvolá nebo jakými pravidly se její příchod řídí. Nezvládnete to. Každé ženě je to však odjakživa naprosto jasné. Možná proto, že ženám je většina věcí naprosto jasných a ty, které se do této kategorie náhodou nevejdou, nestojí za to, aby se jimi zabývaly. Dejme tomu že padne věta:

„Byla jsem v salónu krásy.“

Nám to může připadat jako prosté konstatování; salóny krásy se zřizují proto, aby je ženy navštěvovaly. Všechno je tedy jak má být, a tak na podobná sdělení obvykle něco zamumláme a jdeme od toho. Je to prostě informace, s níž se dá naložit jediným způsobem – co nejrychleji ji zapomenout.

To se ovšem netýká žen. Každá, která zaslechne podobnou napohled neškodnou větu se vnitřně zachvěje blahem, protože prostě ví, že právě teď přišla její chvíle. Přes tvář ji přeletí takový zvláštní výraz. Jásavý. Asi jako indiánskému náčelníkovi těsně předtím, než sáhne po skalpovacím noži. Každému musí být jasné, co si v tu chvíli myslí; že totiž kdyby dotyčná chodila do příslušného salónu denně, nebude jí to stejně nic platné. To samozřejmě ale neřekne. Neudělá ani jízlivou poznámku typu:

„Skutečně? A na kdy tě objednali?“

Něco takového se hodí leda pro amatéry. A protože hlavním a celoživotním oborem každé ženy je ženství, chová se v něm jako profesionál. Namoduluje ten nejmedovější tón a zašveholí:

„Vypadáš báječně. To muselo stát fůru peněz!“

Sladký hlas na křídlech severáku. Dejte přitom kterékoliv ženě do ruky libovolný předmět, kterým se dá malovat – nezáleží na tom, jestli to bude ohořelá sirka nebo maskáro od Diora – a okamžitě se pustí do složitého rituálu líčení. Začnou čáry máry a neskončí, dokud ona sama neusoudí, že se jí na obličej už nic dalšího nevejde, anebo nedojdou psací potřeby. Plést do této činnosti se rovná hazardování se životem.

Bylo by to vlastně prosté a mohli bychom se potutelně pochechtávat, nebýt jedné maličkosti. Klasik, jenž už dávno bezmocně zvolal „ženo, tvé jméno je faleš,!“ věděl, o čem mluví.

Tohle všechno je ve skutečnosti jen kondiční trénink, metoda, jak se udržovat ve formě. Těžké dělostřelectvo míří úplně jinam. Koho z nás by neděsila jen představa té strašlivé otázky:

„Kde jsi zase byl? Víš, kolik je hodin? A podívej se na sebe, jak vypadáš!“

To už není severák. Za těmito slovy se rozkládají ledovcová pole a arktické pustiny. Dvoumetrový habán s rameny jak vrata od garáže se najednou mění v trpaslíčka uhněteného z listového těsta a namočeného v cukrové polevě. A co všechno pak takovéhoto zmateného podimužíka čeká, než získá alespoň podobu neduživého adolescenta, raději nevzpomínat.

Dobrá, řekněme, že v podobném případě se dá připustit jistý důvod pro ochlazení atmosféry. Ale v podstatě jde jen o výjimku, potvrzující pravidlo. K tomu, aby se žena utábořila v mrazáku, stačí hrozně málo; prakticky cokoliv, co ji napadne, že vás mělo napadnout a nenapadlo. Mžik, a je uvnitř. Skrz celofánovou stěnu chladu vás pozoruje, jak si lámete hlavu, co jste zase provedli, řekli a nebo naopak neřekli.

Je to ryze odborný zájem, a proto také jakékoliv pokusy o rozmrazování, jsou v tuto chvíli předčasné. S pravděpo-dob-ností hraničící s jistotou lze říci, že ať uděláte cokoliv, jen ji utvrdíte v přesvědčení, že se nachází na tom nejlepším možném místě a že vám to patří.

Zbývá vlastně jediné: počkat, až jí tam začne být zima, až se v námraze objeví první trhlina. Teprve pak můžete začít s postupným a veleopatrným odstraňováním ledových pláství. Nesmíte ovšem propást ten správný okamžik, tu pravou vteřinu zakolísání. Jinak se sotva zrozená puklina s cvaknutím znovu zavře.

Ale když se vám to povede...

No, co si budeme povídat. Vědomí, že na konci této cesty čeká knoflík, který přepíná mrazák na teplomet, není přece zase tak docela k zahození.