Když úzkost bolí.

J. JANÍČEK

Když úzkost bolí.

Portál, Praha. Stran 203,.

ISBN 978-80-7367-366-6

Bytost, která by nikdy nezažila pocit strachu, napětí nebo nervozity, by se jen stěží mohla nazývat člověkem. Existence takové osobnosti je naštěstí zcela vyloučena. Naštěstí proto, že jednak by u ní zcela chyběly mechanismy upozorňující na nebezpečí a umožňující tak přežití, a jednak by ostatní „běžné“ jedince zřejmě nemohla chápat a sama by nejspíš nebyla nikdy pochopena. Ačkoliv nervozitu většinou hodnotíme jako nepříjemný, ba nezdravý stav mysli, nelze se jí vyhnout. Je stále s námi jako skrytý či méně skrytý společník, který je někdy život zachraňujícím pomocníkem.

Nepříliš často si připouštíme, že i v dnešním civilizovaném světě nám každý den hrozí velké množství zcela reálných nebezpečí. Některá se nám díky výhodám poměrně pohodlného, bezpečného a luxusního života v městských aglomeracích podařilo významně eliminovat, ale zato přibyla rizika jiná. Ta původní se mnohdy plíživě transformovala do jiné podoby, avšak nezanikla zcela. Při setkání s nimi je proto nejsme schopni vždy včas rozpoznat, a to už výhodné ani příjemné rozhodně nebývá. Právě v těchto situacích se může, jakoby znenadání a bez jakýchkoliv varovných příznaků, objevit stupňující se stres a úzkost.

Existuje vystupňovaná forma nervozity, tj. zvýšené nervové dráždivosti, jejíž dopady na život člověka by bylo možné přirovnat k bolesti. Její funkcí je zprostředkování informací a vysílání varovných signálů lidskému mozku. Ve chvíli, kdy přetrvává dlouho, a to po splnění své nenahraditelné funkce, znamená snížení kvality života.

Neurotická onemocnění, stejně jako psychiatrická léčba či psychoterapie, jsou v naší společnosti stále značně stigmatizující. A to dokonce přes frekvenci výskytu úzkostných poruch v posledních desetiletích, všeobecné povědomí o úkolech psychiatrie a psychologie a příslušnou osvětu.

Přínos knihy J. Janíčka spočívá v tom, že tématiku úzkostných poruch neprezentuje odborník, teoretik z oboru psychiatrie nebo psychologie, ale zasvěceně promlouvá člověk vystupující v psychoterapii v roli klienta. Hovoří zcela otevřeně a bez ostychu o tabuizovaných tématech úzkosti, neurózy a podobných obtížích, které znesnadňují a mnohdy znemožňují základní úkony, které za normálních okolností v životě provádíme a nepřikládáme jim zvláštní důležitost. Rozbor témat v knize je tak přístupný laikům, tedy potenciálním pacientům, jejich příbuzným, ale svůj nepopiratelný význam má samozřejmě pro pracovníky pomáhajících profesí působících v pedagogické činnosti, poradenství a v neposlední řadě může být velkým pomocníkem lékařům a ostatním zdravotníkům, případně studentům lékařství. Není žádným tajemstvím, že psychika významně souvisí s psychickým stavem, a činnost lékařů nelze omezovat pouze na samotnou diagnostiku a léčbu konkrétních fyzických obtíží.

Odhaduje se, že až 30 % pracovní doby lékař věnuje činnostem souvisejícím více s psychikou pacienta než s jeho fyzickým stavem. Vysvětluje, eliminuje obavy, setkává se s úzkostí, strachem z budoucnosti, snaží se navodit atmosféru důvěry, a pacient od něho právem očekává ohleduplnost a pochopení.

Praktickou roli hrají přílohy knihy: Práva pacientů ČR, Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti, seznam pracovišť psychiatrické a psycho-logické pomoci, kontakty na odborné společnosti, odkazy na související webové stránky a slovník odborné terminologie.

Úskalí tématiky spočívá v tom, že pokud jako laici nahlédneme do specializované odborné literatury, s největší pravděpodobností objevíme sami na sobě nejeden příznak typický pro úzkostné poruchy. Podobně jako studenti medicíny trpí chorobami popisovanými ve skriptech. Navíc strach, napětí nebo nervozita patří k naší každodenní zkušenosti.

Úzkostné ladění osobnosti rozhodně nerovná se anxiózní porucha osobnosti. Hranice mezi fyziologickým prožíváním úzkosti a onemocněním nemusí být zcela jednoznačně definovatelná. Spouštěcích mechanismů je mnoho, kořeny lze často nalézt v době dávno minulé a snadno se pak stane, že pověstná nepozorovaná a malá poslední kapka naplní pohár a setkáváme se s klinickým obrazem onemocnění.

Lidská psychika je značně plastickou oblastí, takže poruchy v této oblasti se mohou projevovat jako řada fyzických onemocnění. Zcela různá onemocnění se mohou projevovat velmi podobnými symptomy, což může vést k chybné diagnóze a terapii někdy neexistujících orgánových poruch. Psychikou vyvolané symptomy mohou úspěšně simulovat řadu závažných a ohrožujících orgánových onemocnění. To samozřejmě vyvolává obavy o vlastní zdraví a také podstatný strach ze smrti, typický právě pro úzkostné poruchy.

Pro pacienta je výsledek jednoznačný: podstupuje vyšetření, tráví čas v čekárnách nejrůznějších specialistů, avšak jakékoliv fyzické onemocnění se nedaří prokázat. Stává se tak pacientem podezíraným z hypochondrie či simulace, zatímco skutečný pramen utrpení zůstává neobjeven, neboť je skryt hluboko v lidské psychice.

Již staré přísloví říká, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch. Autor knihy přibližuje téma s jistou dávkou odlehčujícího humoru. Představuje specialisty psychologa a psychiatra, věnuje pozornost rozsahu problémů, které s nimi lze řešit a také poukazuje na rozdílnost obou profesí. Věcnými, podrobně a čtivě zpracovanými informacemi eliminuje strach a stud z návštěvy psychiatra a odstraňuje časem navršené mýty týkající se lékařského oboru psychiatrie.

V řešení úzkostných poruch je tedy třeba používat tzv. komprehenzivní přístup, tj. takový, který neodhlíží od žádné ze složek problému. Pro pacienta je tak mnohem více než znalost diagnózy podstatné vědět o předsudcích, s nimiž se může setkat. Žádný člověk nežije ve vakuu a mnohá pochybnost pramení právě z obav, jak naši nejbližší přijmou naše onemocnění, zda je vhodné seznamovat s ním kolegy v zaměstnání a jak je možné na eventuální nepochopení reagovat. Diagnózu samotnou je naopak vhodné vnímat jako určitou odbornou kategorii potřebnou pro rychlou a přesnou komunikaci mezi odborníky.

Pochopení základu psychosomatických poruch není dost dobře možné bez základní znalosti fyziologie nervového a kardiovaskulárního systému, stejně tak jako bez znalosti duševních pochodů a psychosomatického ovlivňování. I tato oblast je v knize J. Janíčka velmi dobře zmapována. Představuje čtenáři složitost procesů, na jejichž konci stojí boj nebo únik jako základní reakce na stres. Neléčené úzkostné poruchy představují skutečně reálnou hrozbu pro celý náš organismus. Mohou vyvolat snížení imunity, obezitu, zvyšují riziko kardiovaskulárních onemocnění a zvyšují také náchylnost jedince k sebevraždě.

Nejdramatičtější formou vystupňované úzkosti je panická ataka. Autor dokazuje, že opakovaná zkušenost pacienta s panickou atakou může působit terapeuticky, neboť při recidivě nedochází již k tak silné traumatizaci. Podobně jako v boji s úzkostí je základním východiskem pro pacienta snažit se přijmout myšlenku konečnosti vlastního života, akceptovat smrt, třebaže stojí ve středu úzkosti.

Odborně plánované a realizované vystavování zúzkostňujícím faktorům (expozice) jsou mnohdy velkou pomocí, jak se postupně učit přijímat nejistotu života. Základní zásadou je nezůstávat v případě panické ataky s nemocí sám a nesnažit se ji zvládnout pomocí „osvědčených“ lidových receptů nebo zaručených rad od známých. Akutní panickou ataku musí řešit odborník, neboť jinak může být faktorem vedoucí k sebevražednému jednání.

Kniha prezentuje i velmi praktické téma, a to pomoc rychlé záchranné služby v případě akutní panické ataky. Činí tak formou seznámení s organizací a fungováním záchranné služby a konkretizuje možné formy pomoci. To je velmi vhodné, neboť čtenář se může připravit a vybavit poznatky, které významně ovlivní jeho očekávání i připravenost pro situace, kdy bude rychlou záchrannou službu volat.

V každém případě je třeba pomoci záchranné služby využít, pokud je zřejmé, že panický stav nelze zvládnout laickou pomocí nebo v případě obav z ohrožení života. Výhodou je, že zkušený operátor na lince 155 může ihned poskytnout základní rady. Pro pacienty je důležité přehledně zpracované poučení o posloupnosti a detailnosti informací, které je třeba při telefonickém kontaktu operátorovi sdělit.

Pacienti dispenzarizovaní na psychiatrii či podstupující psychoterapii znají často základní techniky zklidnění. Jak již bylo uvedeno, významně pomáhá také předchozí zkušenost. Jakkoliv mohly být předcházející ataky dramatické, skončily stabilizací situace. Proti typickým obavám ze selhání srdce či udušení významně pomáhá také znalost fakticky probíhajícího infarktu nebo dušnosti. Život ohrožující selhání srdce vyvolané infarktem vede většinou k bezvědomí, takže na manifestaci paniky nezbývá čas.

Hyperventilace se od skutečného dušení odlišuje právě mírou vědomí pacienta. Skutečná dušnost zabraňuje mluvení a vynutí si polohu podporující zapojení pomocných svalů dýchacích, kdežto hyperventilace bývá provázena voláním o pomoc, gestikulací a celkově eskalovanou pohyblivostí. Paradoxně platí, že čím více příznaků pacient popisuje, tím nižší je pravděpodobnost skutečného ohrožení života. Potvrzují to i zkušenosti z hromadných neštěstí, kdy lehce zranění projevují daleko více snahy o přivolání pomoci než osoby s těžkými zraněními.

Řádky o rychlé záchranné službě v knize o úzkosti působí terapeuticky. Dopodrobna je rozvedeno, jaké vybavení je možno najít v sanitce, jakou specializací je vybaven personál a zahrnuje rovněž variantu, že vše nemusí skončit odvozem do nemocnice. Ten je v případě panické ataky pro pacienta navíc mnohdy jen potvrzením, že se skutečně děje něco velmi nebezpečného. Na druhou stranu přítomnost lékaře, zklidnění prostřednictvím rozhovoru nebo tlumících preparátů a ponechání pacienta v domácím prostředí má uklidňující vliv. Nemocniční prostředí navíc ještě nutně neznamená psychiatrickou nebo psychologickou intervenci, ačkoliv ta by ve chvíli akutní panické ataky byla nejvíce žádoucí.

Problematickou a mytologizovanou oblastí je také farmakoterapie užívaná v případě onemocnění spadajících do kompetence psychiatra. Laická veřejnost používá pejorativní označení „léky na hlavu“ a jejich užívání považuje téměř za negativní rys osobnosti. Často opakovaným omylem je ztotožňování úzkostných poruch s nedostatkem vůle, zatímco u fyzických onemocnění a bolestí je farmakoterapie akceptována jako zcela adekvátní a pochopitelná. Užívání psychofarmak rovněž nevylučuje psychoterapii, obojí se může velmi vhodně doplňovat a zvyšovat léčivý efekt.

Kapitola o psychofarmacích přibližuje jednotlivé typy užívaných preparátů a jejich účinků. Uvedeny jsou také účinky nežádoucí, jejichž výčet na příbalovém letáku může působit děsivě. Co do eventuálních nežádoucích účinků není mezi psychofarmaky a dalšími lékovými skupinami velký rozdíl. Setkáváme se především s nechutenstvím, zažívacími problémy, kožními projevy, případně únavou či poruchami spánku.

V psychoterapii existuje velká variabilita jednotlivých přístupů i názorů na ně. V psychoterapeutickém procesu se tak setkává nejen psychoterapeut a klient, případně jeho rodina, ale promítá se do ní prakticky vždy alespoň něco z dějin psychologie a psychoterapie, možná i dalších vědních oborů, a také mnohé neverbalizované osobnostní teorie či světonázor. V psychoterapii stojí na prvním místě setkání individuality psychoterapeuta a jeho klienta. Implicitně platí zcela zásadní funkce setkání pro celou medicínu, má-li plnit svoji funkci a pečovat o člověka v jeho celistvosti.

Významným faktorem je v současné době změna vztahu mezi lékařem a pacientem. Namísto staletími prověřeného paternalistického vztahu lékaře k pacientovi převládá vztah partnerský. Tato změna samozřejmě přináší řadu otazníků pro všechny zúčastněné, stejně tak jako etických dilemat. Na druhou stranu se zde odráží provázanost psychiky a těla, sociálního prostředí a s jistými obtížemi pojmenovatelné oblasti, která je někdy nazývána spirituální složkou osobnosti. Zatímco o prvních třech položkách se dnes už většinou nediskutuje, spiritualita člověka bývá i dnes zahrnována pod psychologické prožívání, funkci mozkových hemisfér a jejich souhru, případně bývá poněkud materialisticky popírána její existence vůbec. Právě toto téma v jinak velmi zdařilé publikaci, bohužel, zmíněno není. S úzkostí a strachem téma spirituality významně souvisí.

Výše prezentovaná kniha poukazuje na důležitost přístupu k pacientovi jako k celistvé a svobodné lidské bytosti s respektováním její složitosti a kom-plexnosti fungování biopsychosociální jednoty. Komprehenzivní přístup není pouhou moderní teorií lékařství nebo populárním a odborně vyhlížejícím slovním spojením, případně nevýznamnou kategorií z oboru rehabilitace.

Jana Neudörflová