Úkaz zvaný fotbal
Autoři:
Petr Rampíŕ
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2008; 88(8): 490-491
Kategorie:
Historie/fejeton
No ne, no ne?!, podivila se Alenka.
Lewis Carroll: Alenka v říši divů
Tak už je to znovu tady! Několik měsíců netrpělivě očekávaný den D konečně nadešel a srdce statisíců pravověrných fanoušků se zachvěla blahem.
Začal nový ročník fotbalové ligy.
Je to vlastně opakovaná historie, protože tenhle den D přichází s železnou pravidelností a v přibližně stejnou dobu rok co rok. Obdobně jako monzumy nebo El Niňo. A mnohdy svým způsobem i s podobnými následky pro některé zúčastněné. O tom ostatně, byť ze zcela jiného úhlu pohledu, podrobně psal v předminulém čísle profesor Bartoš.
Proč vlastně tolik lidí tak nedočkavě čeká, až se opět otevřou brány fotbalových stadionů, když – jak je v našich zeměpisných šířkách notoricky známo – pak jejich ochozy skoro zejí prázdnotou. Navíc letos byla tahle fotbalová „menopauza“ alespoň částečně vyplněná evropským šampionátem. Pravda, na něm se naši borci zrovna nevyznamenali, ale to už jsou teď jen loňské sněhy.
Prakticky ve stejnou dobu, jen o pár dní později, začala i olympiáda. Sportovní světová událost číslo jedna, alfa i omega snažení všech sportovců. I na tu se čekalo. Jenže trochu jinak. Tu letošní navíc bohužel poznamenaly peripetie, které odkazu starořeckých olympijských her a couberti-novskému poselství dávají nahořklou pachuť. Ve starém Řecky kvůli olympijským hrám přestávaly války. V jednadvacátém století posloužila ta pekingská jako záminka pro vypuknutí bojů na Kavkaze.
I přesto však zůstává a doufejme že i zůstane pro drtivou většinu obyvatel této planety olympiáda celosvětovým svátkem.
Fotbal je něco jiného, něco na způsob drogy. Samozřejmě že se výsledky a průběh olympijských soutěží budou dopodrobna a opakovaně probírat i poté, co zhasne olympijský oheň. Ale to se vůbec nedá srovnávat se zaručeně zasvěcenými pivními hovory o fotbalu. To je téma, které v jednu chvíli dokáže účastníky proměnit v nepřátele na život a na smrt, aby z nich vzápětí – to když na hřiště vyběhnou aktéři v dresech se lvíčkem na prsou – udělalo bratry. Fotbal je zkrátka nekonečný příběh točící se kolem jediného magického slova:
Góóól..!
Tohle slovo snad nikdy nikdo nevyslovil šeptem; leda sám pro sebe jako motlitbu, zbožné přání, netrpělivou naději. Ale ne, když se stalo skutečností. V tu chvíli exploduje jako supernova uvolňující v jediném a jedinečném okamžiku všechno zadržované napětí, energii i emoce a rozdělí zúčastněný svět na dva tábory: na ty, kteří jsou bez sebe nadšením a ty, co najednou vypadají, jako by je nacpali pod ledovou sprchu v prosinci.
A to všechno jenom proto, že se černobílá kulatá věc dostala do prostoru, kde ji v pokračování dalšího přirozeného pohybu vpřed zabránila síť zhotovená výlučně k tomuto účelu.
Ano, vím, popsat takhle střelu, která znamená šanci na postup ze skupiny a nechává na čas vykvést naději na účast v dalších bojích o evropský či světový fotbalový trůn hraničí bezmála s rouháním. Tím spíše, že letos jsme si těchto pocitů příliš neužili. Jenže představte si, že byste měli vysvětlit „malému zelenému mužíčkovi“ odněkud z mlhoviny v Andromedě, o co tady vlastně jde, co je to fotbal; že se tímto výrazem označuje jistý druh činnosti spadající do kategorie her a že základním smyslem snažení jedenácti více či méně trénovaných jedinců rozlišitelných stejně barevnými trenýrkami a tričky – s výjimkou muže nazývaného brankář – je pod dohledem rozhodčího dopravit podle předem stanovených pravidel a v hranicích přesně vymezeného území míč do prostoru vytvořeného třemi pravoúhle spojenými tyčemi, zatímco dalších jedenáct obdobně vybavených protivníků se jim v tom snaží zabránit a naopak chce, seč jim síly stačí, dosáhnout stejného cíle na opačné straně hřiště. To vše výlučně pomocí dolních končetin. Výjimku v tomto směru tvoří zmíněný brankář, který na vnitřní ploše území určeného třemi čarami smí použít také ruce.
Nejspíš na vás bude koukat jako na blázna. Nemá totiž žádnou šanci pochopit to, co je jasné každému fandovi. Kvůli čemu se fotbal stal nejpopulárnější a nejrozšířenější hrou na této planetě. Co dokáže způsobit, že skupina solidních, důstojně vyhlížející mužů se z ničeho nic promění v klubko křepčících, uječených divochů. Proč usedlý, mírně zakulacený otec rodiny odkopne pantofle a s přidu-šeným výkřikem zoufalství a vzteku v obličeji, jehož výrazu by se polekal i King Kong se vrhne se zaťatými pěstmi k televizi, aby alespoň na dálku tomu „debilovi v černém“ dal najevo, co si o něm myslí. Odpískat v poslední minutě penaltu proti našim „zlatým hochům“ – a vůbec nezáleží na tom, jestli právem nebo neprávem – je zkrátka skandál. Na tom se shodnou všichni takto postižení fanoušci na světě.
Mimozemskému ET nebude patrně jasné ani to, proč spousta lidí je ochotna dát i nekřesťansky drahé peníze, trmácet se přes půl kontinentu a snášet nejrůznější ústrky a nepohodlí jen proto, aby byla „při tom.“ Nezbude mu než nevěřícně kroutit hlavou nad tím, že je to něco, o čem budou přímí účastníci s nemalou dávkou pýchy i nostalgie vyprávět ještě svým vnukům, ani to, že tohle vyprávění budou ti vnuci nábožně poslouchat. Bude se marně ptát, co vede šťastlivce, jemuž se podaří vsítit branku k tomu, aby dělal kotrmelce, přetahoval si tričko přes hlavu, skákal na bariéry, padal na kolena, a to všechno pokud možno najednou. Nevyjde z údivu, proč se nebrání, když jej ostatní spoluhráči – poté co jej horko těžko dohoní – zavalí jako lavina a prokazatelně se ho snaží umačkat. Navíc, v případě finálových zápasů o světový či evropský trůn, před očima králů, korunních princů, prezidentů, premiérů a dalších celebrit, kteří ovšem mají většinou v tu chvíli co dělat, aby zachovali zdání jakés takés důstojnosti.
A co teprve v případě, když jde o vítězný gól a z dotyčného hráče se rázem stane oslavovaný národní hrdina. Marně bude pátrat po tom, proč tribuny šílí a proč se stejně chovají desetitisíce diváků u stovky kilometrů vzdálených televizních obrazovek.
Nepochopí ale ani to, proč pro některé z lidí se právě ten jeden jediný gól může stát dostatečnou záminkou pro uvolnění stavidel frustrace, slepého vzteku, násilí a vandalismu.
Fotbal je zkrátka fenomén, který se patrně logicky nedá vysvětlit. Můžete přesně popsat pravidla, princip, herní systémy i jejich varianty a přece to nikdy nebude stačit, protože v úkazu zvaném fotbal se pod tím vším ještě skrývá kouzlo, které nejde pochopit jenom rozumem; k tomu je potřeba i srdce. Jinak nikdy nepocítíte ten zvláštní druh rozechvění a napětí před zahajovacím hvizdem. Nedokážete vychutnat rychlou kličku, nápaditou kombinaci na jeden dotyk, bleskový reflex brankáře či nechytatelnou střelu. Nezjistíte, co všechno má do sebe a jaké to je, když můžete to které utkání do detailu probrat s lidmi naladěnými na stejnou strunu, prožít si tu parádu nadvakrát, protože zápas, o kterém by si pravověrný fanda necítil potřebu pokecat – ať již v dobrém, či v špatném – by snad ani nestál za to, aby se hrál.
A co víc. Nikdy nepřijdete na to, jak chutná triumfální zvolání „Góóól..!“
Mimochodem – pokud náhodou patříte do této kategorie lidí, tak to snad raději ani nezkoušejte. Byl by to totiž ten nejosamělejší a nejnepochopitelnější zvuk pod sluncem.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2008 Číslo 8
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Chronická poškození triangulárního fibrokartilaginosního komplexu
- Akutní paréza lícního nervu – srovnání klinických a laboratorních parametrů u pacientů s boreliovou a idiopatickou etiologií
- Stenóza a. subclavia vlevo jako příčina progrese anginy pectoris po aortokoronárním bypassu: koronaro-subklaviální steal syndrom
- Exacerbace chronické obstrukční plicní nemoci z pohledu intenzivisty