Miniportréty slavných českých lékařů Biochemik, farmakolog, výtvarník a básník profesor Ivo Hais

Hradecký biochemik profesor MUDr. Ivo Hais, byl typickým představitelem klasické kalokagatie. Výtečný vědecký pracovník v oboru chromatografie, ale současně i výborný sportovec, výtvarník a básník

Narodil se 5. července 1918 v Praze. Pocházel z rodiny, která měla umělecké skony; matka Julie Tůmová měla ateliér uměleckých ručních prací, kde mladý Hais občas vypomáhal. Její sestra Zdenka Mathesiová byla herečka, spisovatelka a překladatelka.

Hais vystudoval gymnázium v Praze, před vstupem na vysokou školu se rozhodoval mezi architekturou a medicínou- Nakonec vyhrála medicína. Nastoupil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, studium však přerušilo zavření vysokých škol Němci v r. 1939. Za okupace absolvoval abiturientský kurz na průmyslové škole, pak pracoval v klinicko-chemické laboratoři na Bulovce a hlavně v chemických laboratořích firmy Frágner v Dolních Měcholupech. Zde ho zasvětil do chromatografie pozdější profesor Josef Koštíř.

Po válce dokončil Ivo Hais medicínská studia: promoval v r. 1947 a pak pracoval ve farmaceutickém výzkumu Spofy. V letech 1961–1970 byl vedoucím katedry chemie a biochemie na hradecké lékařské fakultě. Habilitován byl v r. 1965 za své objevné práce v chromatografii. Byl dvakrát na delším studijném pobytu v Londýně, ale emigrovat nechtěl. Když jej v r. 1969 manželka přemlouvala k emigraci, z jakýchsi „starovlasteneckých důvodů“, jak sám říkal, odmítl.

Při prověrkách po vstupu sovětských vojsk na naše území byl zbaven vedení katedry a propuštěn z fakulty. Údajně proto, že je liberál a že nepochopil nebezpečí protisocialistických tendencí a nutnost sovětského vojenského zásahu. Komentoval to později v článku Racionalizace:

Představitel fakulty na schůzce, na níž byl nestraníku oznámen ortel prověrkové komise, se vyjádřil takto:

„Je všeobecně známo, že stranická organizace posoudila tvou činnost nepříznivě, že jsi z politických důvodů kritizován. Toto vše studenti vědí. Přitom studenti bohužel posuzují učitele hlavně z hledisek odborných, ne politických. Budeš-li se jim jevit jako odborně a charakterově dobrý, ale politicky kritizovaný, je tvé setrvání na fakultě nežádoucí z hlediska konsolidace právě proto, že jsi odborně dobrý.“

Ani potom nechtěl emigrovat, říkal:

„Já přece neodejdu proto, že přišli sovětští vojáci. Oni musejí odejít, ale já zůstanu.“

Jejich odchodu se dočkal, i když to trvalo déle, než si myslel.

Naštěstí se jej ujal děkan Farmaceutické fakulty, kde mohl vědecký pracovat, ale v žádném případě nesměl učit.

Teprve po roce 1989 po pádu komunismu byl rehabilitován a dostal titul profesora.

Jak jsem již uvedl, byl mezinárodně uznávaným odborníkem v oboru chromatografie, byl zván na četné mezinárodní kongresy, ale nesměl vycestovat mimo socialistické země.

Věnoval se potom hodně kulturní činnosti. Sám mně napsal:

„Verše jsem psal hlavně v letech 1955–1983, asi 600 básní. První pokus, který jsem tehdy považoval za dobrý, jsem poslal v roce 1955 do Květů. Ale šéfredaktor Jiří Šotola mi jej vrátil bez obvyklého zdvořilostního „pokoušejte se dál“, a tak jsem o uveřejnění dalších ani neusiloval. Společenská hodnota nepublikovaných a nečtených veršů je nulová, kdežto u odborných statí schopných k přijetí k publikaci nelze společenský význam vyloučit. A tak jsem opustil psaní veršů.“

Pan profesor mně kdysi věnoval několik svých básní, já jsem z nich dvě uveřejnil v jakémsi seznamovacím článku o neznámých autorech ve Zdravotnických novinách; ukázku jeho tvorby uvedu na konci tohoto medailonku.

Profesor Hais byl i výborný výtvarník. Jeho grafické a malířské práce, plastiky z hlíny, skulptury z kamene, dřeva i kůry, barevné fotografie vystavoval na mnoha lokálních expozicích, několik linorytů, což byla jeho nejoblíbenější technika, mi také poslal. I z nich byly některé zveřejněny ve výše zmíněném článku.

Hais byl všestranný sportovec. Od mládí byl členem YMCA, kde dostal základy v míčových hrách. Byl výborný bruslař, cyklista, cesta z Hradce do Prahy na kole, to pro něj nebyl problém, velmi dobře i běhal. Byl organizátor všech možných sportovních akcí hradecké fakulty. Z dob, kdy aktivně sportoval, pochází několik historek, některé z nich uvádím.

V roce 1973 byla zima, jen to praštělo. Řeka Orlice byla zamrzlá silnou vrstvou ledu, dalo se po ní jezdit na bruslích celé kilometry, dokonce i zkoušet nějaké figury, které by na zimním stadionu budily posměch.

Jednou si docent Hais řekl, že pro zpestření si vyjede na staré rameno řeky, na Bajčák, vedle tenisových kurtů u Malšovic. Podél břehu mrtvého ramene cupital na bruslích až k místu, kde se řečiště rozšiřuje. Byla už tma, svítila pouze světla pouličních svítilen z druhého břehu, která se na řece odrážela.

Vyrazil na lesklé zrcadlo. Bohužel to však nebyl led, ale voda. Přitékala sem kanalizace z Malšovic a ohřála vodu, takže zde nezamrzala. Rázem se ocitl po ramena ve vodě a po kolena v bahně. Vylezl rychle na břeh a klusal na bruslích k místu, kde předtím nechal boty. Přezutí nebylo snadné, zábly ho prsty. A než doběhl na fakultu, kde bydlel, zmrzla mu větrovka i košile na krunýř. Když košili svlékl, mohl ji postavit na stůl jako zvon na syrečky.

Bohužel, tím to neskončilo. Dostal třesavku, horečky a nakonec se z toho vyvinula myokarditida. Ale měl železné zdraví, a tak i to se vyhojilo.

Profesor Hais pracoval v Hradci Králové, jeho rodina bydlela v Praze. Dojížděl za ní, pokud se nekonala nějaká sportovní akce, jedenkrát v týdnu.

Jednou takhle v sobotu, bylo zrovna po výplatě, chtěl jet domů. Na autobusovém nádraží zjistil, že peníze připravené na cestu, někde ztratil. Tak si řekl, že ušetří jinak. Pojede do Prahy místo autobusem na kole a ještě udělá něco pro své zdraví. Vrátil se tedy na ubytovnu, převlékl se do šortek, nasedl na kolo a jel.

V Poděbradech si zašel do restaurace na menší občerstvení. Ale tady zjistil, že z kapsy šortek vytrousil i celý zbytek měsíční výplaty.

Tak musel dojet do Prahy o hladu. Něco sice pro zdraví udělal, ale moc na tom neušetřil.

Kdysi přemluvil docenta Haise biochemik docent Ing.Vladimír Chmelař, aby před začátkem pracovní doby běhali po parcích. To nebylo pro Haise nic nového, když byl v cizině na studijním pobytu či na kongresech, tak i kolem olivrejovaných vrátných ve čtyřhvězdičkových hotelích vybíhal v trenýrkách do ulic, ale doma v Hradci Králové se to oběma nezdálo nejvhodnější.

Docent Chmelař tedy navrhl, aby místo hlavním vchodem vybíhali zadem, aby vyskočili z přízemního okna radioizotopového oddělení (kde bylo Chmelařovo království) rovnou do sadů, které ze zadní strany přiléhaly k fakultě. Běžecká trasa pak vedla kolem domků, v nichž byli nouzově ubytováni studenti medicíny.

A tak tedy běhali.

Jednou trávil docent Hais s celou rodinou prázdniny na Šumavě. Jeho dcera Michaela se u rybníka seznámila s partou mladíků, z nichž se vyklubali posluchači hradecké lékařské fakulty.

Slovo dalo slovo a chlapci vypravovali Michaele mezi jiným:

„Máme u nás na fakultě taky takovýho bláznivýho docenta. Jmenuje se Hais. On ten cvok si myslí, že ho nikdo nevidí, když běhá ráno jen v trenýrkách po Pionýrských sadech. A my na něj koukáme oknem z postele, jak skáče z okna. Dokonce jsme jednou viděli, jak si při vyskočení z okna podvrtl kotník.“

Michaela pochopitelně v tu chvíli zatajila, že se jmenuje Haisová a že ten cvok je její otec.

O profesoru Haisovi je i řada dalších historek.

V roce 1948 se musel biochemik Ivo Hais předčasně vrátit ze služebního pobytu v Londýně, kam byl vyslán Spofou. Po únoru nové vedení podniku došlo k názoru, že pobyt a školení v kapitalistické cizině je nežádoucí. Již při návratu v Ruzyně měl pocit, že se vrací do klece. V poúnorové atmosféře se hned dobře neorientoval a byl roztržitý. V prvních dnech si zašel něco koupit do papírnictví v Husově ulici na Starém Městě. Požadované zboží neměli, tak vzal aktovčičku a odcházel.

Chyba byla v tom, že tehdy – zcela výjimečně – žádnou aktovku s sebou neměl. Jakmile se ocitl na chodníku, uvědomil si to a vracel se do krámu.

Proti němu vyběhl rozčilený pán, zcela brunátný, a hned na něj vychrlil:

„To je vaše aktovka?“

„Ne, není, tu jsem vzal omylem tady v papírnictví.“

„Jak to chcete dokázat?“ naléhal rozčilený pán.

„Jsem zvyklý nosit aktovku, a tak jsem ji ze zvyku vzal a neuvědomil jsem si, že není moje. Je té mé podobná,“ pokojně vysvětloval Hais.

„To je nějaké divné. Radši půjdem vedle na komisařství v Bartolomějské, a tam to vysvětlíte.“

Pán byl zřejmě nedůvěřivý.

Vtom se ozvala starší šedovlasá žena, která vedle na chodníku shrabovala do kbelíku zbytky dovezeného uhlí:

„Já to tomu pánovi mohu dosvědčit, pane. Jakmile si všiml, že má aktovku, praštil se do čela, řekl „Já vůl!“, a běžel zpátky. Já jsem svědek, pane.“

Majitel aktovky se na ni nedůvěřivě podíval:

„Opravdu řekl “Já vůl? No tak dobře.“

Spokojil se s tím a na návštěvě komisařství už netrval.

V Poděbradech se konala v sedmdesátých letech farmakologická konference. Probíhala temperamentní diskuse o možnostech a mezích experimentů v medicíně.

V zápalu výměny názorů se jeden z přívrženců kritického postoje k experimentům v lékařství, docent MUDr. Hais rozpálil a pronesl:

„Není možné, vážení kolegové, přenášet výsledky experimentů jen tak ze zvířete na zvíře, zejména ne na člověka.“

Docent Hais měl studenty, pokud ještě směl učit, opravdu rád. Měl k nim, zvláště při zkouškách, velmi citlivý přístup, vždy se snažil, aby se necítili nejistě a zbytečně nebyli ztrémovaní.

A jednou překvapil svou sekretářku paní Blaženu Lorenovou požadavkem, aby sehnala někde na katedře židli, která by byla větší než je běžné. Udivená paní sekretářka sháněla židli po celé katedře. Nakonec se jí podařilo přání pana docenta splnit. Když se ho ptala, nač takovou židli potřebuje, Hais jí to zdůvodnil:

„To je pro studenty. Chci, aby při zkoušce posluchači nebyli znevýhodněni, že já bych mohl sedět na vyšším křesle než oni.“.

A ještě jedna o studentech.

Kdysi se ho paní sekretářka zeptala na výsledek zkoušky u jedné medičky.

Pan docent ji překvapil:

„Já nevím, která to byla, na kterou se ptáte. Byla to ta, která měla ten atypický účes, nebo ta, co měla křivé nohy?“

Sekretářka byla udivená:

„Jak můžete, pane docente, vědět, že měla křivé nohy, když je měla pod stolem, nebo že ten účes byl atypický? Vždyť jste se na ní během zkoušky skoro nepodíval a jen jste si něco psal do papírů.“

„Ale, prosím vás,“ namítl examinátor. „Na ty papíry jsem si ji kreslil, protože ten účes mě zaujal, moc se mi líbil. Ona o tom pochopitelně nevěděla, a té druhé v minisukni jsem si ty nohy prohlédl, když odcházela. S takovýma nohama by neměla takové krátké sukně nosit“

Nakonec ty slíbené verše, typické pro jeho tvorbu..

Nates

Anatomie gluteů a tukových polštářů mezi nimi,

ač ta činí člověka člověkem,

aby vzpřímeně chodil, rukama pracoval a v sedě odpočíval,

mně nikdy nelákala.

Raději jsem studoval jízdní řády mozkových drah,

promítal na kůži útroby skryté v hloubce,

cítil, jak třepotá křídly bizarní motýl klínové kosti.

Ale když jsem myslil na prohlubně a vypukliny Venuše Krásnoboké,

v konečcích prstů mravenčilo.

A v klíně pálila touha roztavit dva pahorky jiskřivého sněhu.

Ze zdvojené cibulky jsem viděl vyrůstat štíhlý stvol dlouhých zad.

Nevím, zda trní, jež věnčí hýždě na obraze

se chystá do nich vbodnout věnec rubínů,

nebo zda ohražuje hájemství snů před smělcem.

O to přec nešlo. Vím.

Mučivě přesto sním

o hýždích v jitřních červáncích,

přes které tiše stoupá dým.

(1970) 

Paridův soud

Ty královský pasáku vovcí,

můžeš se vykašlat na smrtelný holky,

protože samy bohyně ti dělají striptýz.

Na tvým boubelatým jabku

se vodráží čelo Palas Atény, DrSc.,

klisní zadek ženy starýho Dia

a outlej pás děvky Venuše.

Pozor, ty nejsou zvyklý na férovou hru,

jsou zvyklý podmazávat soudce.

A ty, co prohrajou, no nepřej si ten bál.

Já kdybych byl na tvým místě,

vyhlásil bych rovnost bodů

a to jabko bych sněd sám.

Jenže ty ovoce nebaštíš.

Voč raděj ty máš ženský maso.

(1972)

Profesor MUDr. Ivo Hais zemřel ve věku 78 let 24. října 1996.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.