Mlčení – jeho moc i bezmocnost

Přednáška na 124. kongresu Německé společnosti pro chirurgii v Mnichově

Mlčet může jen ten, kdo ovládá alespoň jednu řeč, kdo dokáže mluvit. Řeč je nám důvěrná, mlčení se nás ve stejné míře nedotýka – anebo přece? Připomínám například přemýšlivé mlčení, odmítavé mlčení či mlčení ze strachu a připomínám taky smrt, která je němá. To vše patří k našemu malému světu, který našim smyslům otvírá jen zlomek frekvencí elektromagnetických polí (3). Ale i s tím jsme schopni proniknout jak do vesmírných dimenzí na straně jedné, tak do atomárního mikrosvěta na straně druhé, do světů mlčení.

Sebekontrola buněčného rozmnožování, které podléhá veškerý život, působí němě (20). Dnes tak vysoce aktuální evoluce je němá. My, řečí obdaření lidé, se domníváme, že jsme jejím “majstrštychem“. Přesto hlavní slovo patří mlčení, V tomto případě ukazuje svoji moc.

Jednoduché, lehce představitelné, a proto i svůdné, bývá ale také často nesprávné. A naopak. Dva příklady:

Pohled skrze dalekohled. Ukazuje nezřídka již neexistující a dávno zmizelé hvězdy.

Klamný obraz PET-CT. Znázorňuje pouze funkci, samotná existence vlastního orgánu zůstává bez obrazu, je tedy němá (26).

Orgán ale představuje spojení formy i funkce. To už dnes víme. Einstein kdysi řekl: Co vás vede k tomu myslet si, že Bůh musel stvořit svět tak, abyste ho pochopili?“ My se ovšem raději pohybujeme v představitelném a v jistém slova smyslu falešném světě. K tomu velmi napomáhá mlčení. Jiný druh mlčení.

Hledáme v životě štěstí, bezpečí, osobní pohodu (14). K tomu všemu patří uznání. Podle Hegela je uznání hnacím motivem světových dějin. Mýtus je pak jeho vyvrcholením. Platí to obecně, ale i v oblastech, kde snaha po uznání může být dvojsečná. V současné době je věda vysoce ceněným nástrojem k dosažení pozornosti – mluvením. Každý přece zná nebo si umí představit ten úžasný pocit být v centru pozornosti, kdy ješitnost povzbuzovaná sympatiemi přímo rozkvétá.

Dar řeči má pouze člověk. A díky tomu i písmo a dějiny. V eonech světa existujeme sotva pár vteřin, ale díky své vynalézavosti jsme dokázali během několika posledních století prodloužit délku lidského života o sto procent. Vynalezli jsme ovšem také náboženské války (14).

Svým zdokonaleným dalekohledem uviděl Galilei stínový okraj měsíce jako areál vroubený jasným pohořím (7, 13). Velkolepý pohled na útvary osvětlené heliocentrickým Sluncem. Zářivý příklad potvrzující Koperníkovu teorii. Současníci se však zdráhali skrze tento dalekohled podívat. Mohli by spatři něco, co odporovalo bibli. Pro tyto skeptiky nakreslil Galileo tato svítící horstva v knize „Siderius nuntius“ (Hvězdný posel, Benátky 1610). Galileova disputace s církví je dostatečně známá.

Učení církevní hodnostáři nechtěli Galileem potvrzená Koperníkova pozorování uznat jako dokázané pravdy, byli ochotni brát je v úvahu pouze jako možnou hypotézu. Mlčenlivé utajení trvalo staletí, až papež z Krakova dal někdejšímu krakovskému studentu Koperníkovi za pravdu. Od roku 1543, kdy kniha „De revolutionibus orbium coelestium libri sex“ spatřila světlo světa, uplynulo bezmála půl tisíciletí.

Stefan z Kalkaru, Tizianův žák, vynalezl pro Veselovu knihu „De humani corporis fabrica libri septem“ úchvatně kreslené „oživené“ kostry. Bestseller. Takováto kostra, prošpikovaná Kirschnerovými dráty, se objevila v roce 1941 – bezejmenná.

Známe lidi, jejichž objevy byly zatajeny vynuceně. Klein změřil v Praze v roce 1929 poprvé u osmnácti pacientů srdeční minutový objem a výsledky uveřejnil v roce 1930. Byl však Žid. V roce 1938 se musel odstěhovat do Argentiny. Jeho práce, podobně jako mnoha jeho druhů, byla zatajena. Jiné byly naopak vysoce odměněny (21, 22).

Mýtus tak může být jedním z prostředků, jak umlčet poznání. Podle Goetheho vznikají barvy smíšením světla a tmy. Neúnavně hanil Newtona a Fraunhofera: „Bůh stvořil přírodu prostou, vy ale hledáte umění!“

To sedělo. Fraunhofer tehdy mlčel. Na jeho náhrobku čteme dvě slova: aproximavit sidera – přiblížil nám hvězdy. A to je pravda.

Najde se ovšem i bezchybný mýtus: Einsteinova teorie relativity z roku 1905. Sto fyziků tehdy ihned uveřejnilo sdělení, jak je tento malý zaměstnanec 2. třídy bernského finančního úřadu pošetilý. I nadále se pak vzájemně potvrzovali ve svých závěrech (8). Měli, jak se dnes říká, vysoký Impact factor, zatímco ten Einsteinův byl tou dobou nulový.

Mimochodem – nedávno vyšlo sdělení o jediné smrtelné retroperitoneální flegmoně s osmi autory. Jeden psal, sedm se vezlo s sebou.

Pozorujeme dvě formy sdělení. Dnes nepostradatelnou a vysoce rozvinutou INFORMACI, která zaplňuje k prasknutí obrovské sály a vedle toho stejně důležité POZNÁNÍ, uchovávající se v malých, k uzoufání prázdných prostorách.

O poznání se předpokládá, že je správné a definitivní, proto se o něm nemluví. Kongresy stejně jako časopisy se převážně zabývají informacemi, které se. podobně jako při volbě sportovce roku, různě poměřují a srovnávají a sbírají hlasy pro zvolení té nejlepší. Vysoký Impact factor nám však stěží někdy nadělí poznání. Je uznávaným, ale klamným měřítkem významu.

I dnes se prostě jako pravdivé zdá to, co většina, v níž se cítíme tak bezpečně, za pravdivé považuje. Bázeň a izolace vyváží omyl, tak jako legenda pravdu.

Frühwald říká na adresu záplavy informací:

„Občas nám jsou vnucovány s hlasitou zuřivostí. Již dávno známé se vydává za nové. Na tomto poli jsou doma chóristé. Najdou se mezi nimi i okouzlující osobnosti. Dokážou se dopracovat až do nejvyšších postavení. Už nebojují, ale také neztrácejí. Předsedají.

Poznání je ale kultura volného myšlenkového hnutí, ve kterém se snaží uplatnit individualisté, kteří umějí, chtějí a nepřestávají přemýšlet. Nadšenci, často vytrvalí až k zarputilosti, a přesto jejich hlas je mnohdy takřka neslyšitelný.

V procesu poznání hraje významnou roli i náhoda. Ale ta potká jen hledající“ (14).

Lavinu informací, ale také vědění, se dnes pokoušejí zkrotit i vydavatelé. Jedno z našich uznávaných nakladatelství má 15 vydavatelů a 79 poradců. Více než polovina nabízených příspěvků bývá mlčky odmítnuta. Budiž, ale tento fakt nechává otevřenou otázku, kterou si logicky kladou odmítnutí autoři: Kdo prověřuje znalosti „mého“ znalce, mého recenzenta?

Velký počet znalců se tak stává mlčící výhrůžkou.

Má-li autor smůlu, dostane nálepku „špatný.“ Pro něho je anonymní znalec „zlý“ a rázem má k němu stejnou důvěru jako kobře královské. Jak z toho ven? Snadno. Je bezpečnější, snažší a nadějnější psát inkoustem průměrnosti.

Silentium livoris, se říkávalo ve starověku: mlčení ze závisti.

Všichni znalci se pravděpodobně snaží být spravedliví, ale následkem mlčení víme jen to, co se nám zdá být, a co možná někdy je, nespravedlivé.

Zeus kdysi, jak popisuje Pythagoras (12), přikázal Hermovi vybavit lidi různými schopnostmi, aby mohli společně žít v jednom státě. Nakonec se nebeský posel zeptal:

„Ještě zbývají pocity práva a studu. Mám jimi také obdarovat jen některé?

„Ne,“ řekl Zeus, „tyto pocity jsou určeny všem.“

Platí to i dnes?

My operatéři jsme více náchylní k neprozkoumaným informacím než k prozkoumanému poznání. Vysílení vítězstvím se méně kloníme k rerum cognoscere causas, jít k podstatě věci, a podléháme spíše strenua inertia, čilé nečinnosti. Činnost je totiž někdy maskovaná lenost.

Pro mnoho poruch neexistuje ideální chirurgické řešení. Ztracený jícnový reflex nemůže být plně nahrazen. Vážnost chirurga ale přece nesnižuje přiznání, že to lépe neumíme. Vykrucování jen potvrzuje dnes námi často posmívané poznání minulosti. Od třináctého do počátku sedmnáctého století stálo v učebnicích fyziky, že buben potažený telecí kůží zmlkne, když se ozve buben opatřený kůží vlčí. Všichni to tehdy zřejmě brali jako fakt. Nikdo to nezkontroloval, a jestli ano, jeho hlas nebyl slyšen.

Odstranění adenomu neudělá na karcinom rekta žádný dojem (23, 26). Při lokání recidivě karcinomu rekta přiměje příslušný genom (15) tumor i pole operační rány k nám skryté regeneraci lymfatického systému. Lymfatický orgán přichází a odchází – celoživotně. Hic Rhodos – hic salta!

Nedokázaná tvrzení většinových rozhodnutí jsou pevným hradem, do něhož se nové poznání dobývá jen s největšími obtížemi. Pravda a omyl klušou vedle sebe (16). Podobá se to jisté situaci, kterou si vynutili kočí za královny Viktorie  Anglii. Když se koně začali stávat přebytečnými, vymohli si jejich spolujízdu na lokomotivě.

Lidem se zpravidla nezdá pravděpodobné, že by pravda neměla být na straně větších čísle. Přesto však správné může být jiné, byť osamocené mínění.

Poznání nepřichází náhle, nevyskočí na svět jako bohyně moudrosti Athena z hlavy Dia. Chirurg Miles citoval v roce 1908 patnáct předchůdců jeho základního poznání o radikální extrafasiální operaci karcinomu rekta. Vždy totálně odstranil mezorektum (4). K tomuto postupu se následně a nezávisle propracovalo sedm dalších operatérů. Je to revue úspěchu jedné z opakovaných, vždy znovu prověřovaných myšlenek. (23–27).

Staudingovy obrovité molekuly byly dlouho vysmívány, naopak mnohými byly zaznamenány trojité spirálovitě formovaný Paulingovy bílkoviny DNA, Správnou dvoušroubovici DNA nakonec objevili Watson s Crickem, ale jako první ji uviděla Rosalind Franklinová. Tu ovšem již nikdo nevzpomněl.

Mnohá rčení odkazují na moc mlčení:

Si tacet philosofus mansisses – kdybys mlčel, zůstal bys filozofem. Qui tacet, consentires videtur – kdo mlčí, souhlasí. Řeč je stříbro, mlčení zlato. Když si něco myslíš, neříkej to, když něco řekneš, nepiš to, když něco uveřejníš, nediv se.

Z dějin jsme se dodnes nepoučili, dále zůstáváme pod temnou hvězdou mlčení. Přitom je nejvyšší čas vzdát jeho moci. Přinejmenším v hraničních případech bychom snad mohli a měli krotit vlastní ambice, třeba jen pozorným naslouchání, abychom pomohli k uplatnění jiným. Mlčení, které nás provází životem, je jako spirála: začíná pokorou a skromností, ale pokračuje přes klam k podvodu a nemorálnosti (17).

Prof. Dr. med. Dr.h.c. mult. F. Stelzner

em. Director Chirurgische

Universitätsklinik

Sigmund Freud Str. 25

53127 Bonn

Germany

Překlad:

Dr. med. Dimitrij Pick

Artz für Chirurgie

Thomas Mann str. 2

40699 Erkrath

Germany