Prevence rakoviny plic způsobené radonem

Súhrn

Ministerstvo zdravotnictví ČR vzalo na vědomí doporučení SZO ze září 2009 o tom, že každý stát by měl vypracovat komplexní Radonový program tak, aby vedl ke snížení jak celkového rizika případů rakoviny plic v populaci, tak individuálního rizika u osob vystavených vysokým koncentracím radonu. V ČR byl takový program zahájen už v 80. letech minulého století, a MZ ČR vydalo jako první legislativní opatření vyhlášku č. 76/1991 Sb. Později převzal gesci v této problematice Státní úřad pro jadernou bezpečnost.

Na základě výzvy SZO se MZ ČR oficiálně zapojuje opět do spolupráce na Radonovém programu ČR organizovaném v rámci usnesení vlády č. 594 ze 4. května 2009 na roky 2010–2019. V rámci tohoto programu MZ ČR praktické lékaře vyzývá, aby se s radonovou problematikou v místě svého působení seznámili a uplatnili svůj vliv na zvýšení obecného i individuálního povědomí o tomto zdravotním riziku. V článku jsou uvedeny základní údaje o radonu a zdroje dalších informací.

Klíčová slova:
radon, kouření, rakovina plic, oblasti zvýšeného rizika radonu, informovanost občanů.

Úvod

Radon v ovzduší budov a jeho negativní účinky na zdraví lidí jsou už dlouho předmětem zájmu laické i odborné veřejnosti. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) jej mezi prokázané karcinogeny pro člověka zařadila už v r. 1988 (1). Kromě specialistů na poli radiační ochrany se radonu a jeho negativnímu působení na zdraví věnuje i resort zdravotnictví.

Světová zdravotnická organizace reagovala na nové poznatky o riziku ozáření z radonu vyhlášením celosvětového projektu International Radon Project, který byl ukončen 21. 9. 2009 vydáním Příručky WHO k radonu v budovách (4). V tomto textu se konstatuje, že radon je kancerogen a představuje po kouření druhou hlavní příčinu rakoviny plic. WHO doporučuje státům přijmout národní strategii radonových programů s cílem snižovat celkové riziko v populaci protiradonovou prevencí i individuální riziko u osob vystavených vysokým koncentracím radonu. Ministerstvo zdravotnictví ČR se proto do Radonového programu aktivně zapojilo, jmenovalo svého zástupce a vytýčilo konkrétní úkoly.

Radonový program – program prevence

Ochrana proti radonu v ČR je řízena tzv. Radonovým programem, který byl realizován již ve dvou dekádách, neprobíhá nahodile. Legislativním počátkem byla vyhláška MZ ČR č. 76/1991 Sb. (3), která směřovala k regulaci expozice obyvatelstva radonu v bytech. Protože je problematika ochrany zdraví před touto přírodní noxou stále aktuální, byl Radonový program v květnu 2009 Usnesením vlády ČR č. 594 schválen na dalších deset let. V r. 2010 tedy začíná jeho třetí etapa. Koordinátorem radonového programu je Státní úřad pro jadernou bezpečnost, na realizaci se podílí i další resorty a krajské úřady. K radonovému programu se svými aktivitami připojilo i Ministerstvo zdravotnictví ČR, které Radonový program aktivně podporuje.

Radonový program se ve své třetí dekádě mění, obrací se na občana, přináší mu informace a snaží se ho získat k aktivní dobrovolné a svobodné spolupráci. I v Evropě, kde je připravována k radiační ochraně nová legislativa, se diskutuje, zda snížení ozáření v soukromých stavbách může být vynucováno (a pokud ano, v kterých případech), nebo zda má být ponecháno na svobodném rozhodnutí majitelů budov. Výjimkou jsou budovy ve veřejném zájmu, jako jesle, školky, školy, apod.

Podrobnosti Radonového programu jsou specifikovány v tzv. Akčním plánu, který je dostupný na internetových stránkách Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), www.sujb.cz. Cílem třetí dekády Radonového programu je prostřednictvím promyšlených a koordinovaných kroků přispět ke snížení počtu úmrtí na rakovinu plic v důsledku zvýšeného ozáření radonem a jeho dceřinými produkty v bytech. Toho lze dosáhnout zejména důsledným uplatňováním preventivních opatření při výstavbě nových domů a prováděním ozdravných opatření v bytech, školských zařízeních a podporou odradonování vodovodů pro veřejné zásobování pitnou vodou.

Hlavním obsahem třetí dekády Radonového programu je šíření informací a snaha o zvýšení zájmu a vlastní aktivity těch, kteří ve zvýšeném riziku radonu žijí. I nadále se počítá za určitých podmínek u těchto aktivit s finanční podporou státu.

Proč jsou informace o radonu určeny také praktickým lékařům

Praktický lékař je první, kdo se dozvídá o zdravotních potížích lidí, ke komu se lidé s důvěrou obracejí. V prvé řadě by měl mít dostatek informací. Cílem autorů tohoto sdělení je kvalifikované informace a jejich zdroje nabídnout. Každý praktický lékař by měl být informován o podmínkách, v jakých jeho pacient žije, jak a kde bydlí. Na úlohu radonu v životním prostředí a jeho nebezpečí pro zdraví lidí by neměl zapomínat. Měl by proto vědět, že v určitých oblastech našeho státu je toto nebezpečí značné (obr. 1.), ale že ochrana lidí před tímto rizikem je možná a že je řízena Radonovým programem, ke kterému se Ministerstvo zdravotnictví ČR aktivně hlásí. Je zde místo pro jeho preventivní a osvětové působení, pro šíření informačních materiálů. Potřebné materiály může získat ve Státním ústavu radiační ochrany. Může se zde také přihlásit k odběru pravidelně dvakrát ročně vydávaného Radon bulletinu, který přináší čtenářům nejnovější informace, poznatky, rady a zkušenosti (přihlášky na adrese alena.drabkova@ suro.cz).

Měl by využít své přirozené autority a podpořit měření a realizaci všech dostupných ozdravných opatření (zejména v případech výskytu rakoviny plic u nekuřáků). Praktický lékař musí vědět o zdravotních účincích radonu a musí správně chápat smysl směrné úrovně u radonového rizika v domě. Množství informací najde např. v publikacích Státního zdravotního ústavu v Praze, které jsou vydávány pod názvem Manuál prevence v lékařské praxi (10).

Co by měl vědět každý lékař

Zemská kůra obsahuje různá množství radioaktivních prvků, včetně uranu. Tyto prvky jsou nestabilní, podléhají přeměně, při níž vznikají nové radioaktivní i neradioaktivní prvky, za vzniku záření. Jedním z prvků přeměny uranu je radon, přírodní radioaktivní plyn.

Podle chemických vlastností patří radon k vzácným plynům spolu s neonem, kryptonem a xenonem. Je z nich nejtěžší, je bez barvy a bez zápachu, s ostatními chemickými prvky nereaguje. Ze země radon uniká a dostává se do ovzduší, někdy i z vody, ve které může být rozpuštěn. Jeho zdrojem ve starších stavbách mohou být i nevhodné stavební materiály. Do domů je radon nasáván díky podtlaku, který vzniká v důsledku rozdílu teplot v objektu, venku a pod objektem (obr. 2.). Uplatňuje se zde tzv. „komínový efekt“. Zatímco ve venkovním prostředí se radon ředí vzduchem a jeho koncentrace je velmi nízká, dosahuje zhruba 10 Bq/m³, v budovách se může kumulovat a dosáhnout vysokých koncentrací.

Výsledné množství radonu v budově závisí na koncentraci radonu v půdním vzduchu a na vzduchotěsnosti domu vůči podloží. Je regulováno větráním. Inhalace vysokých koncentrací radonu významně zvyšuje riziko plicní rakoviny, protože proces jeho přeměny probíhá pak i v dýchacích cestách. Uvolňované ionizující záření poškozuje buňky bazálního epitelu dýchacích cest a může iniciovat jejich zhoubný zvrat.

U nedostatečně izolovaných domů a při nedostatečném větrání je riziko vzniku onemocnění zvýšené. A protože dnes známe cesty, jak nebezpečí kancerogenního působení radonu v budovách odstranit nebo alespoň významně snížit (6, 7, 8, 9), měl by nezbytnost takových preventivních a ozdravných opatření podpořit informací a doporučením i praktický lékař. Řada těchto opatření nemusí být ani složitá, ani příliš nákladná.

Důkazy škodlivého působení radonu

Epidemiologickými studiemi bylo celosvětově prokázáno, že se vzrůstající koncentrací vdechovaných produktů přeměny radonu a vzrůstající délkou pobytu v takovém prostředí se zvyšuje pravděpodobnost onemocnění rakovinou plic. Vznik jiných onemocnění způsobených radonem v ovzduší nebyl prokázán. V minulosti se studie týkaly horníků uranových dolů, kde bylo riziko sledováno přibližně od konce druhé světové války v několika zemích světa, včetně naší republiky (11, 12). V posledních dvaceti letech bylo toto riziko jednoznačně potvrzeno i pro byty.

Velmi významné pro kvantifikaci rizika jsou závěry společné analýzy výsledků třinácti epidemiologických studií provedených v Evropě, mezi nimiž je i studie z České republiky (5, 6) (obr. 3). Tato studie dospěla ke stanovení tzv. koeficientu relativního rizika 0,16 na 100 Bq/m³, což znamená, že při každém zvýšení objemové aktivity radonu v objektu o 100 Bq/m³ se pravděpodobnost výskytu rakoviny plic u jeho obyvatel zvyšuje o 16 %. S použitím uvedeného koeficientu lze odhadnout, že ročně zemře v České republice v důsledku vysoké koncentrace radonu okolo 900 lidí na zhoubné plicní onemocnění. Je to asi 16 % ze všech úmrtí na plicní nádory, kterých je u nás ročně asi 5 600.

Pokud je koncentrace radonu vyšší než průměrná, tj. 118 Bq/m³, a to je u 30 % české populace, je vyšší než 16 % i relativní riziko vzniku zhoubného onemocnění. Když překročí v některém domě relativní riziko hodnotu 50 %, dá se říci, že zapříčinění rakoviny plic radonem převažuje nad ostatními faktory. Pro srovnání – zhruba stejný počet lidí zemře u nás ročně při dopravních nehodách.

Radon a tabák

Již delší dobu je známo, že kouření je příčinou velkého počtu diagnostikovaných plicních rakovin. Kouření jednoho balíčku cigaret denně po celý život zvyšuje riziko onemocnění rakovinou plic oproti nekuřákovi 10krát až 20krát. Stejně zvýšené riziko má nekuřák bydlící celoživotně ve vysoké koncentraci radonu (2).

Při zkoumání kombinovaného působení spalin tabáku a radonu bylo prokázáno, že kombinace těchto faktorů riziko zhoubného onemocnění značně zvyšuje. Problém je v tom, že účinky radonu jsou stochastické, pravděpodobnostní. Podobné je to u tabáku, ale tam cítí každý lékař nutnost preventivního, osvětového působení. Identické je to – či mělo by být – u radonu v ovzduší.

Jak dlouho o radonu víme

V 16. století zaznamenali Agricola i Paracelsus vysokou úmrtnost na zvláštní plicní onemocnění v oblasti těžby stříbra v saském Schneebergu a Jáchymově. Nemoc končila chrlením krve, ale provázely ji jiné příznaky, než tehdy známé souchotiny. Výskyt této nemoci, později pojmenované „Schneebergská nemoc“ stoupal souběžně s intenzifikací dolování stříbra, mědi a kobaltu. Jako rakovina plic byla tato nemoc diagnostikována v r. 1879.

Významným způsobem posunuli znalosti v této oblasti Henri Becquerel, který v r. 1896 objevil radioaktivitu a Marii Curie Sklodowská, která zkoumala radioaktivitu uranu a v r. 1898 objevila radium. Posléze, v r. 1900, objevil německý fyzik Ernest Dorn, že soli radia produkují radioaktivní plyn radon. V r. 1901 byla naměřena v důlním ovzduší vysoká koncentrace radonu a byla vyslovena hypotéza o příčinném vztahu mezi radonem v ovzduší a rakovinou plic. Od vyslovení hypotézy uplynulo půl století, než byla objevena pravá příčina onemocnění – krátkodobé dceřiné produkty radonu, které mají kovovou povahu, vychytávají se v plicích a ozařují je.

První poznatky a první měření byly  spojeny s důlní činností. Dnes víme, že expozice radonu je obecným jevem, jeho koncentrace závisí na geologických podmínkách zemského podloží daného místa.

Co ještě víme jistě

Na základě současných znalostí představuje expozice radonu v budovách a zvláště v obytných domech závažný zdravotnický problém. Bez ohledu na jakékoliv nejistoty a pochyby je třeba jednat. V rámci Radonového programu byla v uplynulých letech na základě mnoha měření Českou geologickou službou sestavena prognózní mapa radonového indexu geologického podloží. Dnes tedy víme, ve kterých částech státu riziko radonu nehrozí a kde je naopak zvýšené – viz obr. 1.

V uplynulých dekádách Radonového programu bylo vynaloženo úsilí k vyhledání budov, v nichž koncentrace radonu v ovzduší převyšuje doporučené hodnoty. Ty byly stanoveny na základě dosavadních znalostí takto:

• ve stávajících budovách 400 Bq/m³,
• v novostavbách 200 Bq/m³.

Tyto hodnoty uvádí vyhláška č. 468/2005 Sb., prováděcí vyhláška k atomovému zákonu č. 18/1997 Sb. v platném znění. Při překročení těchto hodnot ve stávajících stavbách se doporučují vhodná ozdravná opatření. Někdy postačí zvýšit intenzitu přirozeného nebo nuceného větrání, jindy jsou na místě stavební úpravy objektu. A co je důležité – v odůvodněných případech se tato opatření mohou realizovat za finanční podpory státu.

Se státní podporou na ozdravná opatření se v určitém rozsahu a za specifických podmínek počítá i do budoucna. Dotace není určena pro novostavby, týká se staveb, k nimž bylo vydáno stavební povolení před vydáním výše uvedené vyhlášky (3). Stát nabízí pomoc a podporu, občan se může svobodně rozhodnout, zda chce tuto podporu přijmout, zda chce o své zdraví pečovat, zda chce zvýšit ochranu zdraví svého a svých dětí, zda chce zvýšit cenu své nemovitosti.

Pohled do budoucna

Náš stát vlastně podstatnou část své úlohy již splnil – zavedl legislativní cestou povinnou protiradonovou prevenci u novostaveb a umožnil bezplatným měřením vyhledat většinu rizikových staveb, poučil jejich majitele o riziku a nabídl finanční pomoc při realizaci ozdravných opatření. Radon není vidět, ani cítit. To je zřejmě příčina, proč pouze malá část obyvatel vzala informace o zdravotním riziku zvýšené koncentrace radonu v ovzduší vážně a přistoupila k realizaci ozdravných opatření. Vysoká míra laxnosti občanů ve vztahu k tomuto vážnému riziku je alarmující. Zdá se, že informací není dosti a nezbytné je jejich stálé opakování a zdůrazňování. A lékař, zejména ten v první linii kontaktu s obyvateli, by měl být kvalifikovaně poučen a vědět, že další potřebné informace o radonu, o tomto závažném neviditelném nebezpečí, najde ve výše zmíněných odborných institucích a na jejich webových stránkách

MUDr. Ariana Lajčíková, CSc.

Státní zdravotní ústav

Šrobárova 48

100 42 Praha 10

E-mail: alajcik@szu.cz