Osamělost v etiologii somatických onemocnění

Súhrn

Osamělost nepředstavuje pouze psychický a sociální problém, který působí na psychiku jedince, ale je také problémem medicínským. Osamělost je stav podobný dlouhodobé stresové zátěži, kdy je organismus vyčerpáván. Lidé, kteří jsou osamělí, vykazují spánkové obtíže a horší kvalitu odpočinku, mohou se u nich častěji vyskytovat různá somatická onemocnění. Mnoho z nich vzniká jako důsledek snížené obranyschopnosti, ale nejvýznamnější problém těchto osob představuje vysoký výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Článek podává přehled somatických onemocnění a komplikací spojených se sociální a emoční osamělostí.

Klíčová slova:
osamělost, sociální izolace, somatická onemocnění, kardiovaskulární onemocnění.

Úvod

Osamělost je citový stav prázdnoty a izolace, oddělenosti a odcizenosti od ostatních lidí. Příčin osamělosti může být mnoho. Často to může být ztráta blízké osoby, rozchod, rozvod, smrt, ale pocity osamělosti mohou také kupodivu nastat po narození dítěte, vstupu do manželství a jiné významné životní události. Osamělost může nastat také ve vztazích, kde chybí dostatečná komunikace nebo cit.

Sociálně izolovaní jedinci se cítí opuštěně, ale osamělost („loneliness“) není synonymem pro sociální izolovanost. Osamělost je přesněji definována jako skličující pocit, který vychází z rozporu mezi požadovanými a skutečnými sociálními vztahy. Osamělost a pocity osamělosti, jakožto specifický psychologický a medicínský fenomén se diferenciálně diagnosticky liší od psychiatrických poruch, jako jsou úzkostně depresivní poruchy apod., a proto pacient obvykle nereaguje ani na běžnou psychiatrickou léčbu. Osamělost může být následkem nízkého sebevědomí a neschopností navazovat sociální kontakt. Paradoxně se osamělí lidé vyskytují častěji ve velkých městech, kde jsou lidmi obklopeni neustále.

Osamělost může být záležitostí dětství, ale nejvíce se vyskytuje v období časné i pozdní dospělosti (12). Dle studií osamělostí trpí více než 30 % osob ve věku nad 55 let. Osamělost provází mnohé sociální i zdravotní problémy. Často bývá spojena s depresemi a zvýšeným rizikem sebevražedných sklonů či rozvojem alkoholismu. Má negativní vliv na učení a paměť. U dětí nedostatek sociálního kontaktu může vést k antisociálnímu chování, sebepoškozování nebo delikventnímu chování.

Sociálně izolovaní lidé vykazují spánkové obtíže a horší schopnosti zotavení i odpočinku, častěji se u nich setkáváme s některými somatickými onemocněními. Navíc bylo zjištěno, že lékaři poskytují lepší péči pacientům, kteří mají silné zázemí rodiny a jsou rodinou podporováni, než pacientům osamoceným (4, 8).

Osamělost a genetické dispozice?

V současné době je intenzivně studována celá řada genů hrajících úlohu zejména v procesech neurotransmise v souvislosti s rozvojem psychických poruch. Naproti tomu nebyly dosud provedeny téměř žádné studie zabývající se genetickou podstatou osamělosti. Studie dvojčat přitom uvádějí podíl genetických faktorů při vzniku osamělosti v rozmezí 48–55 % (např. 2).

Genetická predispozice psychických poruch obecně závisí na souhře řady genů (polygenní determinace). Zatím jsou k dispozici první výsledky. V souvislosti s osamělostí byl sledován např. genetický polymorfismus genu pro serotoninový transportér (22). Jeho asociace s depresivními a úzkostnými stavy byla mnohokrát potvrzena (např. 5, 14, 15). Krátká varianta S je spojována s nižší transkripční činností genového promotoru, která inhibuje uptake serotoninu. Dle studií homozygotní jedinci pro alelu S vykazují zvýšené riziko rozvoje úzkostných poruch a ve srovnání s homozygoty pro alelu L jsou více senzitivní k úzkostným podnětům. Stejný biologický mechanismus se uplatňuje i v případě osamělosti a u osamělých jedinců se zvýšeně vyskytuje alela S (22).

Na základě sledování pouze jednoho polymorfismu určitého genu však nelze činit ani formulovat jednoznačné závěry a pochopit souvislosti. Psychické poruchy jsou heterogenního původu a v jejich rozvoji se uplatňuje mnoho mechanismů. Jak je navíc známo, zejména gen pro serotoninový transportér je spojován s celou řadou psychiatrických poruch a vzhledem k úzké souvislosti s rozvojem deprese není jasné, zda výše uvedená studie nereplikovala pouze dosud zjištěné nálezy a nesledovala zejména depresivní jedince spíše než jedince osamělé.

Genetická podstata osamělosti tak není objasněna, ačkoli je pravděpodobné, že určitá dispozice k ní existuje.

Osamělost a somatické obtíže

Chronickou osamělost lze ve svém důsledku hodnotit jako stav jistým způsobem ohrožující život. Je spojována s psychickými a fyzickými zdravotními problémy. Osamělost typicky provází

• úzkost,
• deprese,
• poruchy paměti i spánku (12).

Z oblasti somatických onemocnění studie prokázaly, že osamělé osoby mají vyšší riziko nádorových onemocnění, častější je u nich arteriální hypertenze, dyslipidémie a nepřekvapí tak i vyšší riziko kardiovaskulárních a cerebrovaskulárních onemocnění (21). Dochází ke snížení funkce imunitního systému (12) a celkově se tak zvyšuje nemocnost a časná úmrtnost osamělých osob (3,4).

Osamělost je určitou formou chronického stresu, při němž se vyplavují stresové hormony a dochází k chronické aktivaci sympatického nervového systému. Z toho vyplývají možné zdravotní následky podobně, jako je tomu u chronického vystavení stresu:

• svalový hypertonus se souvisejícími muskuloskeletálními obtížemi,
• zažívací obtíže (nechutenství, přejídání),
• poruchy spánku,
• bolesti hlavy,
• akcelerace aterosklerózy.

Kardiovaskulární obtíže

Obdobně jako např. u depresivních nebo úzkostných pacientů (13, 17), nejvýznamnějším zdravotním problémem u osamělých osob bývají kardiovaskulární onemocnění. Bylo prokázáno, že osamělost v dětství zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění v dospělosti a osamělé děti mají o 37 % vyšší pravdě­podobnost budoucího onemocnění srdce a cév (5).

Provedené studie prokazují, že osoby, které se nikdy nevdaly nebo neoženily, mají až o 58 % vyšší riziko předčasného úmrtí oproti osobám žijícím v manželství. U rozvedených klesá na 27 % a ovdovělých na 39 %. Nejčastější příčinou smrti jsou u nich právě kardiovaskulární onemocnění.

Dle Nausheena a kol. (16) je osamělost spojena s odlišnou reakcí na stresovou situaci a zvýšeným rizikem vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Nausheenova studie sledovala reakci na navozenou stresovou událost. U sledovaných osob byla zjištěna korelace osamělosti s reaktivitou diastolického krevního tlaku (DBP) na stresovou událost (16). K podobným závěrům dospěla i studie amerických autorů (3, 4).

Za příčiny zvýšeného rizika oběhových onemocnění u osamělých lze označit chronicky zvýšené koncentrace stresových hormonů spolu s dlouhodobou hyperaktivací sympatického nervového systému. Těmito mechanismy dochází ke zvýšení krevního tlaku a přímému negativnímu působení uvedených faktorů na cévní stěnu a svalovinu myokardu. Současně se zhoršuje inzulínová senzitivita, což může vést k poruchám glukózové homeostázy a negativním změnám metabolismu plazmatických lipidů.

Navíc osamělí lidé jsou obecně méně fyzicky aktivní, více pijí alkohol, ale také méně dbají na bezpečné chování, jako je např. zapnutí bezpečnostního pásu. I tyto faktory ovlivňují kardiovaskulární riziko osamělých a musí být součástí úvah o důvodech zvýšeného výskytu kardiovaskulárních chorob u osamělých osob.

Poruchy spánku

Osamělost má také negativní vliv na kvalitu spánku (9). Vede k častému probouzení během noci a v důsledku k průměrně o 30 minut kratší době spánku než u ostatních lidí.

Obtíže se spánkem se vyskytují také následkem stresu. Jak již bylo zmíněno dříve, osamělost je pro organismus svým způsobem chronický stres. Byla zjištěna úzká souvislost mezi osamělostí, stresem a spánkovými obtížemi (1).

Potíže se spánkem nastávají i při depresi a i zde může být úzká provázanost – řada lidí se může cítit osaměle, protože jsou depresivní. Deprese i osamělost vedou k tomu, že člověk je méně aktivní a chodí spát dříve, aniž by se cítil ospalý.

Studie sledující kvalitu spánku potvrzují souvislost spánkových obtíží a zhoršené kvality spánku v souvislosti se sociální osamělostí (19).

Poruchy spánku mají také vztah k riziku metabolických a oběhových onemocnění. Syndrom spánkové apnoe patří mezi samostatné rizikové faktory diabetu 2. typu i infarktu myokardu. Zhoršení kvality spánku u osamělých může tedy být dalším mechanismem přispívajícím ke zvýšení rizika aterotrombotických cévních komplikací.

Uvedené souvislosti dobře dokumentují komplexní vztahy, které musíme zvažovat při hledání mechanismů spojujících osamělost se (zdánlivě nesouvisejícími) somatickými obtížemi.

Poruchy imunity a další onemocnění

Stejně jako dlouhodobý stres má chronická osamělost vliv na obranyschopnost organismu. Na základě nejnovějších studií se ukazuje, že osamělí mají méně pohotovou imunitní odpověď na zánětlivé stavy, zejména se snižuje tvorba protilátek (6). Na druhé straně mají osamělí jedinci vyšší hladinu fibrinogenu, typického reaktantu akutní fáze zánětu (20).

Osamělost má vliv na osu hypotalamus – hypofýza – nadledviny (HPA osa) (20) a ovlivňuje přirozenou diurnální variabilitu kortizolu (7). Pocity smutku a osamění určitý den vedou ke zvýšení hladiny kortizolu den následující. Silné pocity osamění jsou také spojovány se vzestupem kortizolemie, což je v dobrém souladu s představou o osamělostí navozené aktivaci stresové reakce (7).

V tomto kontextu by pak mohla osamělost souviset i s rozvojem nádorových onemocnění. Studie sledující příčiny předčasného úmrtí u osamělých lidí však tuto skupinu chorob neprokázaly jako zvýšeně se vyskytující příčinu úmrtí. Ve zvířecích experimentech však bylo prokázáno, že stres a dlouhodobá sociální izolace působí na oslabení imunity a rozvoj karcinomu prsu a onemocnění má pak i agresivnější průběh (11).

Osamělost a sociální izolace také významně působí na duševní stav a rozvoj psychických poruch. Přispívají k rozvoji stařecké demence a úbytku kognitivních funkcí (23). Osamělí lidé mají podle Wilsonovy studie dvakrát vyšší riziko rozvoje Alzheimerovy demence.

Závěr

Osamělost je problémem nejen sociálním, ale může být i závažnou zdravotní komplikací. Míra sociální podpory je dle aktuálních studií přímo spojena se zdravotním stavem (18). Chronická osamělost představuje pro organismus biologickou zátěž, srovnatelnou se zátěží při dlouhodobém stresu. Nejvýznamněji působí na kardiovaskulární systém, ovlivňuje kvalitu spánku a působí poruchy imunitního systému.

Osamělost zasahuje do mnoha neurohumorálních regulací a ovlivňuje řadu tělesných systémů. Přestože se tématu osamělosti nevěnuje velká pozornost, je zřejmé, že tento fenomén zvyšuje četnost a zhoršuje průběh řady psychických i somatických onemocnění. A právě z těchto důvodů by lékaři, bez ohledu na svoji odbornost, měli věnovat pozornost nejen objektivnímu somatickému stavu pacienta, ale také jeho sociální situaci i způsobu, jakým ji pacient prožívá.

PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, PhD., MBA
Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN
Ke Karlovu 11
121 08 Praha 2
E-mail: ptacek@neuro.cz