Docent František Novotný – poslední asistent J. E. Purkyně a „vir infelix“

V roce 2019 uplynulo 180 let od narození a 140 let od úmrtí Františka Novotného, jehož životní příběh zrcadlí složitost doby, ve které se odehrával, a přibližuje nám mimo jiné ovzduší na pražské univerzitě – a zvláště její lékařské fakultě – v době před jejím rozdělením na českou a německou v akademickém roce 1882/1883.

Z NUZNÝCH POMĚRŮ DO CENTRA DĚNÍ

František Novotný se narodil 22. března 1839 v Kamenici nad Lipou v chudé rodině truhláře obdařené devíti dětmi. S úspěchem absolvoval německé gymnázium v Jindřichově Hradci, kde maturoval v roce 1858. Jako mnoho vrstevníků z nezámožných rodin mohl pokračovat ve vysokoškolském studiu díky porozumění někoho z movitějších příbuzných. V jeho případě to byl strýc, vlastenecký kněz František Jaroslav Vacek, který svá literární díla uveřejňoval pod jménem Kamenický. Úspěšně procházel i náročným studiem medicíny na pražské lékařské fakultě a doktorát medicíny získal 4. června 1864. Opět si – stejně jako mnoho jiných chudých kolegů – během studií musel na základní životní potřeby přivydělávat. Podařilo se mu získat asistentské místo v přírodopisném oddělení Národního muzea a díky tomu i díky svému nadání a píli publikoval již jako student v roce 1862 v přírodovědném časopise Živa svoji první odbornou stať „Mlžové v Čechách žijící“. Zde došlo patrně k prvému setkání Novotného s Janem Evangelistou Purkyněm, který tento časopis založil (1853). V té době také Purkyně učinil Novotného bibliotékářem své proslulé rozsáhlé knihovny.

Novotný se velmi aktivně účastnil studentského spolkového života. V roce 1863 stál u kolébky Klubu mediků českých, který byl v roce 1868 přetvořen na oficiální Spolek českých mediků v Praze. Na jeho půdě vystupoval – do roku 1868 jako jeho předseda – velmi rozhodně v boji o zřízení české univerzity a její lékařské fakulty.

PŘEKVAPIVÝ NÁSTUPCE

8. ledna 1864 František Novotný nastoupil jako asistent do fyziologického ústavu, který založil Purkyně na sklonku roku 1849 v domě čp. 74 ve Spálené ulici, kde zároveň bydlel. Zde se také konaly jeho přednášky. Je třeba připomenout, že v odborných kruzích se předpokládalo, že Purkyně označí za svého nástupce jednoho ze svých nejvýznamnějších žáků, Johanna Nepomuka Czermaka (Čermáka) (1828–1873), habilitovaného v roce 1854. Czermak získal profesuru roku 1855 ve Štýrském Hradci, poté působil v této funkci v Krakově a Pešti. Toužil však po uplatnění ve svém rodném městě. Pocházel ze staré pražské lékařské rodiny, která mu umožnila, aby si vybudoval a v letech 1860–1865 řídil svůj soukromý fyziologický ústav v Nových alejích v Praze (pozdější Národní třída).

Purkyně se však obával, že pokud by byl Czermak jmenován jeho nástupcem, musel by odejít do penze. Proto doporučil za svého nástupce zcela oddaného Františka Novotného, jenž ho obětavě a nezištně zastupoval v přednáškách, které již Purkyně nemohl ze zdravotních důvodů konat. V historii se nemá říkat „co by kdyby“, je ovšem nesporné, že fyziologie na pražské lékařské fakultě by se pod vedením Czermaka, světově proslulého řadou originálních objevů (např. zdokonalením Garciova laryngoskopického zrcátka, metodou zadní rinoskopie) rozvíjela zcela jinak. Srovnání Czermakových a Novotného vědeckých výsledků vyznívá jednoznačné ve prospěch prvého.

PERIPETIE HABILITAČNÍHO ŘÍZENÍ

V době Novotného nástupu na asistentské místo na počátku roku 1864 bylo Purkyňovi 77 let a neúprosně se u něj hlásily příznaky stáří. V seznamech přednášek je Purkyně až do svého úmrtí 28. července 1869 – tj. do letního semestru 1869 – uváděn jako přednášející. Novotný i jeho přítel farmakolog Karel Chodounský (1843–1931) a další uvádějí, že Purkyně již de facto nepřednášel a výuku za něj konal Novotný v obou zemských jazycích, což v případě českého jazyka nebylo jednoduché, protože česká terminologie se teprve vytvářela. Uveďme zde jako zajímavost, že český výraz pro histologii – tkaninosloví – vymyslel patrně Novotný, protože Jungmannův slovník ho neuvádí.

V té době ovšem Novotný ještě nebyl ani habilitován. Žádost o habilitaci podal 7. července 1869, krátce před Purkyňovou smrtí. Poté ji však ze zatím neznámých důvodů stáhl a znovu ji obnovil 22. dubna 1870. Jako jediný v té době se odvážil podat svou habilitační práci „O subjektivních zjevech oka“ v českém jazyce a česky pronesl i habilitační přednášku. Posuzovateli jeho práce byli Rakušan Maxmilian Heinrich von Vintschgau Vintschgau, v letech 1867–1870 profesor fyziologie na pražské lékařské fakultě, kterému byl v roce 1867 zřízen druhý fyziologický ústav v budově tzv. Svatováclavských lázní ve Václavské ulici. Dostal zde dvě místnosti. Druhým posuzovatelem byl slezský rodák Vincenc Alexandr Bochdalek (1801–1883), anatom a patolog. Habilitační řízení proběhlo úspěšně, ačkoli Novotného publikační činnost byla i na jeho dobu nevelká (6 časopiseckých statí především v Časopisu lékařů českých), ale co do obsahové stránky byly jeho práce hodnoceny velmi kladně. Byly věnovány zejména histologii a embryologii. Chystal také učebnici histologie, jejíž torzo se však bohužel nedochovalo.

Habilitován byl 30. června 1870. V protokolech ze zasedání profesorského sboru lékařské fakulty nalezneme již 3. října 1871 překvapivý zápis o tom, že Novotný požádal o profesuru z fyziologie, ačkoli počet jeho publikací nevzrostl (až na sklonku 70. let uveřejnil tři své práce ve Věstníku Královské české společnosti nauk, jednu v roce 1877, dvě v roce 1878). Žádost byla dána k vyjádření ministerstvu kultu a vyučování ve Vídni, ale o několik týdnů později – 10. listopadu – byla stažena. Bohužel se zatím nepodařilo nalézt důvody tohoto jednání.

V ÚZKÝCH PO LIKVIDACI PURKYŇOVA ÚSTAVU

Novotný byl také pověřen likvidací Purkyňova fyziologického ústavu. Několikrát požádal, aby mu byla prodloužena lhůta k jeho vyklizení. Na konci zimního semestru v roce 1870 skončila jeho asistentura, čímž přišel o pravidelný plat. Titul soukromého docenta mu ho nezaručoval. Mohl pouze vybírat od posluchačů nevelké částky tzv. kolejného (pokud od něho nebyli osvobozeni) a žádat o občasné renumerace, což také s menším či větším úspěchem činil. Neúspěšně žádal i o místo obvodního lékaře v Praze, protože neměl doktorát z chirurgie (jednotný titul MUDr. byl uzákoněn až roce 1872, kdy byl vydán nový rigorózní řád). Naopak odmítl profesuru v Německu i v Rusku.

Po zrušení Purkyňova fyziologického ústavu ve Spálené ulici nastala pro Novotného velmi obtížná situace, se kterou se vyrovnával až do své smrti – přednášet a vědecky pracovat v ústavu vedeném německými přednosty, kterým více či méně vadilo jeho výrazné češství, nemohl. I jeho nejvěrnější žáci a přátelé ale vzpomínají také na to, že jeho povaha nebyla jednoduchá, bývá označována i jako nešťastná, a komunikace s ním proto byla dosti často poněkud obtížná.

Ještě za Purkyňova života byl do Prahy povolán v roce 1867 zmíněný profesor Vintschgau. Ze zápisů schůzí profesorského kolegia a ze seznamů přednášek je zřejmé, že neprodleně zahájil paralelní přednášky z fyziologie a začal budovat fyziologický ústav ve Svatováclavských lázních. V Praze ovšem dlouho nezůstal, již v březnu 1870 odešel do Innsbrucku.

Jeho nástupcem byl 6. března 1870 jmenován německý fyziolog, od roku 1865 profesor na proslulém vídeňském Josefineu (speciálním lékařském učilišti pro vojenské lékaře), Karl Evald Konstantin Hering (1834–1918). Jednalo se o mezinárodně uznávaného vědce s řadou priorit v různých oblastech fyziologie (např. originálními publikacemi o vztazích mezi dýcháním a krevním obrazem), s nímž se mohl Novotný vědecky obtížně srovnávat – a byl si toho patrně sám vědom. Jejich vztah byl nepochybně výrazně poznamenán i složitou problematikou národnostní. Hering byl významným reprezentantem německé strany a rozhodným odpůrcem řešení jazykové otázky na pražské univerzitě. Po příchodu do Prahy dostal Hering na umístění svého ústavu na vybranou mezi starým Purkyňovým fyziologickým ústavem a Svatováclavskými lázněmi. Rozhodl se pro druhou nabídku.

Z protokolů profesorského sboru je zřejmé, že Hering se hned po svém příchodu do Prahy začal velmi intenzivně starat o zvelebení svého pracoviště, a nutno říci, že vedení fakulty ho v tomto jeho úsilí plně podporovalo. Neprodleně požadoval získání dalších místností ve Svatováclavských lázních a už v březnu 1871 dostal povolení ke koupi celého objektu i štědrou dotaci pro jeho adaptaci (10 000 zl.). Jeho roční plat byl 2000 zl., jak trpce upozorňoval Novotný ve svých žádostech o pevný příjem. Hering také dostal dva asistenty, mechanika a dva sluhy; Novotný zde pracoval do konce života bez jakékoli podobné pomoci a jeho postavení bylo opravdu nezáviděníhodné.

OBLÍBENÝ PŘEDNÁŠEJÍCÍ NAVZDORY SLOŽITÉ POVAZE

Přednášková činnost Františka Novotného byla velmi bohatá. Vedle základní přednášky z obecné fyziologie (5× týdně 1 hodina) vypisoval 1–4hodinové specializované přednášky z embryologie, teorie a praxe mikroskopie, praktická cvičení z fyziologie a histologie a z histologie nervstva a čidel. Někdy přednášel až 13 hodin v týdnu.

Také Hering nabízel posluchačům vedle 5hodinové přednášky řadu speciálních přednášek s obdobnou tematikou jako Novotný – fyziologii smyslů, akustiku, praktická cvičení z histologie a navíc i z fyziologické chemie (nikoli ovšem z mikroskopie, k níž zřejmě Novotný zdědil velký zájem po svém slavném učiteli).

Vzhledem k tomu, že u Novotného coby pouze docenta nemohli posluchači konat rigorózní zkoušky (fyziologie byla dle studijního řádu z dubna roku 1872 zkoušena v rámci prvního rigoróza), je toto důkazem, že byl u mediků – zvláště českých – navzdory své zvláštní povaze oblíbený, což zdůrazňují jeho životopisci.

Této obliby si Novotný velmi cenil, ale jeho ekonomické a pracovní podmínky byly opravdu tristní. Snažilo se mu je alespoň poněkud zmírnit několik jeho přátel, především budoucí profesor farmakologie Karel Chodounský (18431931), tehdy praktický lékař, budoucí profesor očního lékařství Josef Schöbl (18371902) a Vojtěch Náprstek (18261894), velmi známý vlastenec a zakladatel českého kulturního střediska s knihovnou a čítárnou U Halánků na Betlémském náměstí, kde dnes sídlí muzeum nesoucí jeho jméno.

PŘEDČASNÁ SMRT V BÍDĚ A NOUZI

V tomto muzeu je také dochována část pozůstalosti Františka Novotného. V ní je mj. uložen i nedatovaný dopis E. Eichrové (o níž se bohužel zatím nepodařilo nic bližšího zjistit), která Náprstkovi popisuje Novotného těžkou životní situaci a prosí, aby mu pomohl. Obává se, že „... musí bídou a nouzí zahynout“, až mu kupec nebude dávat na dluh, měsíce dluží za byt, bytná mu schovala šaty, aby mu je věřitel nezabavil, v ústavu musí poníženě prosit, aby mu byly půjčeny mikroskopy a pomůcky, sám si musí uklízet a mýt preparáty a kupovat věci na praktika, dělá vše za asistenta a sluhu, které nemá. Peníze dá za sklo a knihy, trpí zimou a hlady. Nemyslí, že pije, jak se o něm říká, a Hering „čeká na to, aby ho mohl zničit“. Prosí Náprstka, aby mu opět pomohl, aby mohl zůstat v bytě, a doufá, že mu také pomůže Svatobor (spolek založený v roce 1861 pro podporu českých spisovatelů a umělců a uctívání jejich památky). Jak Náprstek na tuto výzvu reagoval, se nepodařilo zjistit, ale Svatobor Novotnému určitou roční podporu poskytl a podobně učinil i Spolek českých lékařů. Je zajímavé, že sbírku mezi kolegy na fakultě neinicioval někdo z Novotného českých kolegů, ale rakouský Němec, významný profesor anatomie a histologie, Carl Toldt (18401920). Sbírka vynesla 300 zl. a byla určena na Novotného zotavení v Chuchli, kde byly tehdy oblíbené příměstské lázně. V té době již velmi rychle pokračovala jeho zhoubná žaludeční choroba, které za několik dní – 3. července 1879 – podlehl. Bylo mu 40 let. Dva dny po smrti, 5. července, byl uložen do hrobu na malém chuchelském hřbitově.

Již 12. července (tj. ani ne dva týdny po jeho smrti) vyšla v Časopisu lékařů českých „Zpomínka na dra Frant. Novotného“ z pera Karla Chodounského, ve které je vylíčen jeho těžký život. Čteme zde i tuto větu: „Vždyť míval k obědu housku a k ošálení hladu přimíchával do ní trochu opia!“ (s. 231). „Památce nešťastného učence“ věnoval jednu ze svých „podobizen“ i Jan Neruda (18341891).

Spolek českých mediků nezapomněl na svého zakladatele a rozhodl se nad jeho hrobem vybudovat pomník. Odhalení bylo stanoveno na 1. července 1882. Medici chtěli při té příležitosti uspořádat u jeho hrobu velkou vzpomínkovou akci, ale ta nebyla smíchovským hejtmanstvím povolena. Náhradou za ni se sešli 3. července na půdě Měšťanské besedy, kde vedle vzpomínkových proslovů zazněla i hudba.

Samotné odhalení pomníku proběhlo za účasti pouze hrstky přítomných, kteří se o něm dozvěděli víceméně náhodou. Nad hrobem Novotného, umístěném u hřbitovní zdi, byl postaven náhrobek nesoucí nápis: „Památce milovaného učitele svého Doc. Dr. Frant. Novotného naroz. dne XXI března MDCCCXXXIX zesnulého dne III července MDCCCLXXIX posvěcuje Spolek mediků českých v Praze. Odhalen 1. července MDCCCLXXXII.“ Nad nápisem byla osazena bronzová busta Františka Novotného od známého sochaře Josefa Maudera (18541920), která podle sdělení pana Riegra, který má rodinný hrob vedle hrobu Novotného, zmizela před asi 1015 lety. Pan Rieger laskavě rozsvěcí svíčky i pod Novotného deskou.

Prameny

Pozůstalost F. Novotného v Náprstkově muzeu.

Archiv Univerzity Karlovy: Hauptkatalog der Hörer der Fyziologie der Medizin Wintersemester 1867/8 – Sommersemester 1879.

Einreichungs-Protokoll des k. k. medizinischen Professorenkolegiums für das Jahr 1862/3 – 1878/79.

Ordnung der Vorlesungen an der k. k. Universität zu Prag 1867–1879.

Adresa pro korespondenci:

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

U Nemocnice 4, 121 08  Praha 2

Tel.: 224 965 621

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz