Vítězslav Hálek vzpomíná na poslední setkání s J. E. Purkyněm
Ke 150. výročí smrti Jana Evangelisty Purkyně

Dr. Jan Evangelista Purkyně c. k. profesor fyziologie na staroslavné univerzitě pražské není více. Skonal dne 28. července 1869 před dvanáctou hodinou polední po dlouhé nemoci ammoniaemii. Sláva nezapomenutelné památce jeho!“ Tuto zprávu nelezli čtenáři v Časopisu lékařů českých dne 31. července 1869. Tři týdny poté uveřejňuje Vítězslav Hálek v Květech vzpomínku na své poslední setkání s Purkyněm (1). Jeho článek přibližuje ovzduší posledních měsíců Purkyňova života, a proto jej uvádíme v celém rozsahu:

„O letošní Nový rok před polednem přišla k Purkyňovi deputace ‚Umělecké besedy‘, aby jemu co místopředsedovi svému odevzdala ozdobnou, skvostnou adresu spolku. Purkyně ležel na loži; oko jeho bylo více zavřeno než otevřeno, tvář byla již velice přepadlá, a kdo jej po delší čas již nebyl viděl, snadno si pomyslil, že už sotva povstane. Když jsme k němu vešli, pootevřel oči, poněkud pozvedl hlavu a prohlížel si jednoho po druhém. Některé z nás poznal, jiné neznal, buď že se na ně již nepamatoval, aneb se mu vůbec nebyli vtiskli v paměť. Koho poznal, jmenoval ho ihned jménem a bylo na něm viděti patrnou radost, když jméno uhodl, jako by říci chtěl: ‚Hleďte, znám vás ještě.‘ Jména těch, kterých neznal, museli jsme mu opakovati, a když se přeci neupamatoval, přešel zrakem k následujícímu, aby jeho jméno zvěděl.

Když byl všecky takto pozdravil, byla mu přečtena adresa: její obsah sledoval s velkou pozorností, jinak ale bez patrného namáhání. Adresa ta byla svým časem uveřejněna i v těchto listech. Když byla přečtena, nastala malá pauza, ale bylo patrno, že Purkyně chystá se mluvit. Pak počal: ‚V tom, co jsem slyšel, jest mnoho pravdy, ale také ledacos, co jest přemrštěno – ale náleží to k celku, poněvadž každý takový list musí míti jakési básnické vyzdobení, to už tak žádá věc. Já ovšem ledacos vynašel, ale s tou nesmrtelností jména nesmí se to brát tak doslovně. Možná, že za sto let málokdo více bude vědět, co jest Purkyně, ale to nevadí. My taky nevíme, kdo vynašel pluh, ale pluh proto přece koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává, ne jméno, a to jest to hlavní. Třebať tehdy neznali potomci moje jméno, věc jim bude sloužit, to dostačí.‘

Purkyně vše to mluvil jasně a bylo patrno, že při mluvení tom velice oživnul. Najednou jako by si sám skočil do řeči, pravil: ‚Ukažte mi to, jaké pak to je?‘

Adresa ta byla velmi těžká a my nemohli mu ji dáti do rukou, neboť by ji byly již neunesly. Ale Purkyně ji chtěl míti v rukou, my mu ji tudíž zdánlivě dali, ale sami jsme ji drželi. A tu on hlavu povedl a skoro se vzpřímil. Počal si ji prohlížeti s patrnou zálibou a byl skoro jako dítě. Povídal: ‚Ježíšku, to je to hezké‘ a počal si pomlaskávati jazykem. Prohlížel si vše dlouho a ptal se, kdo co zhotovil: Maixner malbu, Sandtner desky atd. Pak se usmál na nás a pravil: ‚Co pak to stálo? Mnoho-li musím já připlatit? Neboť jsem také člen.‘

Všichni rozuměli jeho žertu a smáli se, přičemž i Purkyně smál se velmi srdečně.

Co jsme tak stáli kolem něho a skoro již se chystali k odchodu, vešel do dveří mladý muž s krátkým vousem v pěkné tváři, štíhlý, na jednu nohu pokulhávaje.

‚Kdo pak to je?‘ ptal se Purkyně.

‚Račte-li se ještě na mne pamatovati, jsem bratr profesora Čermáka – Jaroslav,‘ uváděl se příchozí.

‚Jak pak bych se nepamatoval? Vy jste ten tulák –‘

‚Ano, ten tulák.‘

‚Ten kulhavý –‘

‚Ano, ten.‘

‚Ten malíř Jaroslav Čermák?‘

‚Ano, ten.‘

‚Nu, kde pak jste se nyní toulal?‘

Jaroslav Čermák vyprávěl o svých posledních cestách.

‚A jest-li pak se přece někde osadíte?‘

‚To já sám nevím. Nyní jsem v Antverpách.‘

‚Tak vidíte, vy se touláte pořád po světě. Jest-li pak víte, že Karel zemřel?‘ Myslil svého syna malíře.

‚Vím to, pane profesore.‘

‚To je šlakovitá věc s tou smrtí. Já to dosavad nemohu pochopit, že Karel zemřel. On zrovna jen odjel. Ten měl veselou smrt. Jako kdybych ho viděl, jak ještě kouřil cigáro, bafal, bafal –‘ při tom Purkyně napodoboval, jak kouřil – ‚a při tom některém bafnutí zapomněl nevydechnout duši. On umřel skoro s vyšpoulenými ústy, já myslil, že ještě kouří, a on již dokouřil. Ten mně zrovna odjel a mně někdy jest, jako by ještě musil přijít. Já tak lehce nemohu umřít. Umírám přece již dost dlouho, ale tělo se mi ještě zpouzí, nechce.‘

To vše vypravoval Purkyně se známou žoviálností, skoro s humorem, ale dojem toho vypravování byl mocný.

Purkyně pak se podíval na mne a na Čermáka, neboť ostatní byli již odešli, a pravil: ‚No, což je vám to divno? Vy také musíte umřít, pane Čermáku.‘

‚Vím, vím.‘

‚A vy také,‘ pravil mně.

‚Ovšem.‘

‚Nu tedy a já také, jen že mi to umírání trvá již dlouho.‘

Pak mne ještě představil Jaroslavu Čermákovi a pravil: ‚Jest-li pak mne ještě přijmete za spolupracovníka do Květů?‘

Řekl jsem, že mi bylo vždy radostí, vzpomněl-li si na Květy.

‚Ba, vzpomínám si a byl bych rád, kdybych mohl hodně mnoho do nich pracovat. Ale přeložil jsem vám zatím některé Goethovy písně. Tamhle v té přihrádce jsou, můžete si je vzíti.‘

Já se do přihrádky podíval, ale nenašel jich; řekl jsem mu, že tam nejsou.

‚Nejsou tam? Šlakovitá věc, kde pak jsou? Teď se nepamatuju, kam jsem je dal.‘ A počal si vzpomínati ‚Nevím již. Ale to nic nedělá, já vám je pošlu.‘

Pak zas pohlédnuv na Čermáka, pravil: ‚Tak vy jste teď v Antverpách? Vy ještě se můžete mnoho toulat. Já jsem se již dotoulal. Já už na žádné cesty nepůjdu. Já už odpočívám od cest.‘

Na to vidouce, že by další přítomnost naše ho unavovala, chtěli jsme odejít.

‚Jen počkejte ještě. K čemu už také chcete odcházeti? – Inu, ale jděte přece, nejde to už.‘

Na to jsme odešli. Od toho času nemluvil jsem více s ním, aniž jsem ho viděl.“

OTEC ZLOMENÝ SYNOVOU SMRTÍ

Purkyňův rozhovor s Jaroslavem Čermákem, v němž připomíná smrt syna Karla, ukazuje, jak hluboce jej zasáhla a nemohl se s ní vyrovnat, když říká: „Mně někdy jest, jako by ještě musil přijít.“ O smrti syna Karla vypráví malířova choť Marie poněkud jinak (2): „Bylo již pozdě večer, když skonal, a nedala jsem dědouška budit. Ráno mu sdělil Karlovu smrt doktor Novotný. Byl na ni připraven, ale zdrtila ho. Krásné ráno to bylo; květná neděle. Stála jsem u otevřeného okna a zvonil umíráček; bylo ho slyšet tak zřetelně. Děti se probouzely a ubohý starý otec, sehnutý, zlomený, bez jediného slova se ubíral do pokoje svého syna. Nechala jsem jej samotna, byl tam velmi dlouho. Když se vracel, byl ještě sehnutější a jeho tvář všecka změněna. Tiše odcházel do svých pokojů a neobjevil se celé dopoledne. Teprve, když přijel syn Emanuel, promluvil… Po smrti Karlově už začínal scházet, a třeba si jeho pevná povaha pomáhala, nebyl to přece už dřívější dědoušek.“

OSLAVY ZLATÉHO DOKTORÁTU

Hálkem popsaná lednová novoroční návštěva Purkyňova lože se konala několik týdnů po předchozí prosincové připomínce Purkyňova „zlatého doktorátu“, jak se nazývá padesáté výročí promoce. Tyto oslavy byly pečlivě připravovány a proběhly velmi slavnostně. Již v předvečer 9. prosince 1868 byl uspořádán pochodňový průvod k Purkyňově bytu, kde byla zazpívána slavnostní kantáta a Purkyně pak z balkonu poděkoval. Následujícího dne se dostavila do Purkyňova bytu ve Spálené ulici řada delegací. Byl to především Spolek českých lékařů, který vedl profesor Bohumil Eiselt, jenž předal blahopřejnou adresu i stříbrný vavřínový věnec, který Purkyňovi vsadil na hlavu. Následovala deputace Královské společnosti nauk s Františkem Palackým, zastupitelé města Prahy s primátorem Karlem Leopoldem Klaudym, zástupci Umělecké besedy, sbor doktorů a mnoho dalších. Spolek českých mediků předal Purkyňovi jeho velký portrét namalovaný Petrem Maixnerem. Docházela řada pozdravů z mnoha evropských měst. Mezi gratulanty však přítomní postrádali zástupce pražské univerzity.

Náročné oslavy, návštěvy a přijímání delegací oslavence velmi unavovaly, jak vzpomíná jeho snacha Marie: „Po všech těch dojemných scénách se dědoušek cítil tak vysílen, že jsme ho museli uložit do postele. Dal se zamknout a poručil, aby ho nikdo nerušil. Měla jsem strach, nedalo mi to a tiše jsem se plížila ke dveřím poslouchat, není-li mu nic. Bylo už šero a já viděla skleněnými dveřmi dědouška ležet na zemi. Hlasitě sténal. Trhla jsem zvoncem, letěla k němu a vzala jeho hlavu do obou rukou: byla chladná a ledový pot stál na čele. ‚To jste hodná,‘ řekl tiše. Přiběhl Emanuel a jiní a dopravili jsme ho zpět do postele. Chtěl si prý dojít pro knihu a upadl; bez pomoci nemohl vstát. Smutný pohled, strašlivá ironie: kolem plno květin, čestných darů, řádů a diplomy a mezi tím vším ubohý oslavenec bezmocný na zemi.“

POSLEDNÍ VEŘEJNÉ AKTIVITY

Purkyně pak zůstával na lůžku dlouhé měsíce. Až v květnu bolesti polevily a mohl vstát z lože. 18. května dokonce předsedal spolkové schůzi, jak čteme v Časopisu lékařů českých. Jeho zdraví se však stále zhoršovalo. Dr. František Novotný, který jej v poslední době zastupoval v jeho přednáškách, nemocného pravidelně navštěvoval a ošetřoval. 17. června nalezl první proleženinu. Purkyně si byl nepochybně vědom, jaký význam má tento nález, ale zachovával i v nejhorších okamžicích nemoci vyrovnaný klid. Koncem června se dostavily horečky a 25. července se objevily uremické křeče. Následujícího dne upadl do bezvědomí a ve středu 28. července v 11 hodin 45 minut tiše zesnul. Týž den večer byl sejmut sádrový otisk jeho tváře a patolog profesor Václav Treitz tělo zesnulého nabalzamoval a provedl pitvu. Příčinou smrti byla uremie (podle tehdejší terminologie ammoniaemie) způsobená selháním ledvin jako důsledek hypertrofie prostaty (3).

POHŘEB HODNÝ PURKYŇOVA JMÉNA

Na sobotu 31. července byl stanoven pohřeb (4), který byl pečlivě připravován. Vítězslav Hálek oznámil, že se Umělecká beseda účastní s praporem, Julius Zeyer jménem Akademického čtenářského spolku rovněž hlásí policii, že 24 studujících s tupými špadony (tak byly v 19. století nazývány rapíry či meče) půjde kolem vozu a bude tvořit čestnou stráž. I čtenářský spolek půjde s praporem. Svou účast oznámilo i 9 dalších spolků a organizací. Organizátoři pohřbu stanovili pořadí všech 29 spolků a organizací, které se pohřbu účastní.

Městská rada rozhodla o vyvěšení černých praporů na obecních domech, kudy bude smuteční průvod procházet. A sice na Vyšší dívčí škole, věži Novoměstské radnice, na Hrádku, na Staré rychtě u starého Bartoloměje. Kostelík svatého Bartoloměje se nacházel v místech rozvětvení dnešních ulic Na Slupi a Vyšehradské – tam, kde nyní stojí ministerstvo spravedlnosti.

Pohřební průvod vycházel od Purkyňova bytu ve Spálené ulici v 6 hodin večer. Procházel ulicí Ovocnou (dnes 28. října), přes Můstek, Rytířskou ulicí, Karolinem, dále Královskou třídou, ulicí Havířskou, přes Příkopy a Václavské náměstí, Vodičkovou ulicí, na Karlovo náměstí a pokračoval ulicí Emauzskou (dnes Vyšehradskou) na Vyšehradský hřbitov. Tam došel za počínajícího soumraku v půl deváté večer. Nad hrobem promluvil probošt Vyšehradské kapituly Václav Štulc a pěvecké spolky zazpívaly chorál. Za světel pochodní v hlubokém tichu rakev ozdobenou vavřínovým věncem a červenomodrobílou slovanskou trikolorou spustili do hrobu čtyři bývalí Purkyňovi asistenti – Antonín Frič, Eduard Grégr, Karel Chodounský a František Novotný.

Adresa pro korespondenci:

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1. LF UK a VFN

Kateřinská 32, 120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz