Ctirad John. Zrcadlo mých lásek aneb vzpomínky.
Vyvolal a sestavil František Houdek. Praha: Galén 2009. 334 stran.

Po několika velmi zdařilých memoárech z lékařských kruhů (Mařatka, Wagner, Schreiber aj.) se objevuje další. Autorem je 95letý nestor českých imunologů a otec mediálně slavného syna. Memoráry jsou živě napsané a autor je doprovodil svými verši, které, na rozdíl od ostatních básníků, zplodil většinou až v pokročilém věku.

Celé dílo je prodchnuto poezií a optimizmem, autor vidí svět jako příjemný a růžový, bez větších problémů, i když nepochybně si své nepříjemnosti prodělal, avšak nonšalantně je přechází. Jako politicky neangažovaný nebyl příliš uznáván. Nevzpomínám si ani, že by nás kdysi zkoušel. Všechny své životní problémy přechází s nadhledem, jaksi ,,sub speciae aeternitatis“, a na své případné soupeře a odpůrce hledí s bohorovným klidem.

Jedináček, rodák z jihočeských Čičenic, pochází z kantorské rodiny. Již od dětství miloval umění. Hrál v ochotnickém divadle. Již při studiu medicíny spolupracoval s profesory zvučných jmen, jako byli Laufberger a jiní, jejichž ocenění si velmi vážil. Maturoval sice v protektorátu, ale studia na medicíně absolvoval až po revoluci v roce 1949. Potom natrvalo zakotvil v Mikrobiologickém ústavu prof. Patočky. Ve své autobiografii nás zasvěceně provází hlubokou znalostí odborné i společenské problematiky imunologie v celém poválečném období.

Zajímavě na nás působí tehdejší způsob vědecké práce. Přednosta rozdělil problémy svým spolupracovníkům, kteří na nich rádi a úspěšně pracovali. Pokud je to nebavilo, ústav opustili, což nebývalo běžné. Jaký rozdíl oproti dnešku. Najít skulinu dosud nevybádaného problému bez složitých laboratorních metod je téměř nemožné. Proto výsledky jedné úzké skupiny badatelů již neříkají nic podobné skupině jiného zaměření. Všichni jsou soustředěni na umístění článku do časopisu s pokud možno vysokým impakt faktorem. Klinici však bohužel už proto nemají dostatek času a energie pro dosažení akademického úspěchu ve vlastním oboru. Tolik jen povzdech nad dalším osudem klinické medicíny, i když přínos základního výzkumu je pro ni nedocenitelný. Vzpomeňme jen na způsob a výsledky léčby hematologických malignit a srdečního infaktu před 40 lety. Velký vliv měl na autora pobyt v pařížském Pasteurově ústavu v 60. letech. Ovšem kde a jak dnes převážně vzniká vědecký pokrok?

Koncem šedesátých let organizoval prof. Charvát kurzy zaměřené na pokroky v medicíně. Charvát tehdy prorokoval, že největší pokrok očekává v imunologii. I když cesta byla spletitější, než si akademik představoval, měl nakonec pravdu. Molekulární biologie se přenesla napříč všemi obory, imunologii nevyjímaje.

Netřeba se dívat na období normalizace v ČR jenom negativně. Byla to i doba možnosti koncentrace úsilí a myšlenek, které dříve nebo později byly nebo mohly být zúročeny. Doba byla oproštěna od pozlátka kongresů, bohužel ale i pobytu ve významných laboratořích. Jedni, kterým to bylo dopřáno, pracovali na svém lánu, druzí svou beznaděj utráceli všelijak. Jako první příklad kromě autora musím uvést i mladšího fyzikálního chemika prof. Hobzu, který využil této doby k získání světového jména. To jsme sice mohli v řadě případů udělat mnozí, avšak chyběla nám naděje a někdy i příležitost.

Ctirad John se s obdivem zmiňuje o různých osobnostech vědeckého života. Mluví nadšeně o filozofu Hejdánkoi, biologu Seklovi, biochemiku Koštířovi a mnoha dalších. S lehkostí mluví i o tehdejší aféře, známé i nám medikům, týkající se náhlého rozpuštění celé katedry chemie na Plzeňské lékařské fakultě koncem padesátých let. Věnuje jim pouze zmínku o neobvyklé touze jejich učitelů pobývat v Praze.

Memoáry se píší také proto, aby byla odtajněna část tajemství. Pokud si někdo přečte knížku s tímto záměrem, bude zklamán. Vše bylo tak, jak má být...

doc. MUDr. Milan Kment, CSc.
Vedoucí redaktor časopisu Česká a slovenská gastroenterologie a hepatologie
kment@fnkv.cz