Tahle země není pro mladý

V současné době se naplno rozbíhá neblaze napínavý příběh, na jehož rozuzlení by se mohlo sázet – iniciativa Děkujeme, odcházíme. V době, kdy píšu tento text, samozřejmě není známo, jak celá akce nakonec dopadne. Kromě toho je zřejmé, že poražených bude více a vítěz patrně žádný. Odpustím si komentář fandící jedné, či druhé straně a připojím několik vlastních, a tedy zaujatých poznámek. Stojím si za tím, že příznačným rysem českého lékaře jsou empatie a altruismus, často ovšem neformalizované zářivým úsměvem. V současné době je opět již poněkolikáté reprizován seriál Nemocnice na kraji města. Zaujme i po desetiletích, od současných seriálů se liší i tím, že díly mají příběh, který si lze zapamatovat. Vzpomene si někdo, že by se v seriálu řešily finanční problémy? V době jeho natáčení nastupovala do praxe má generace a osobní finanční problémy pochopitelně řešit musela – je pozoruhodné, že jí to nikterak neubralo na motivaci, která se naplno rozvinula okamžitě po roce 1989: být po všech stránkách co nejrychleji integrovaný do mezinárodního akademického a vědeckého společenství. V té době se domácí odborné společnosti podílely na vzniku sazebníku výkonů a nastartovala se nekončící diskuze o postgraduálním vzdělávání. Na atmosféru jednání si vcelku dobře pamatuji, zmínky o výdělku lékařů se jaksi považovaly za nemístné. O prostředky se mezitím přihlásili jiní a nastavil se systém jejich distribuce, v němž příjmy zdravotnického personálu nejsou adekvátní a který se bude měnit jen bolestně. Současný střet nemocničních lékařů s establishmentem je mimo jiné střetem generačním. Je pozoruhodné, že za obě strany mluví zástupci jedné již nemladé generace. U strany establishmentu je to pochopitelné, protože ji přirozeně reprezentují. Pokud i sympatizují se stranou rebelující, svou existenci pochopitelně obvykle nevsadí. Převažují tedy hlasy kritické a hlasy mladých, o které se do značné míry hraje, není slyšet téměř vůbec. To má dvě hlavní příčiny: jednak jako neznámé tváře jsou pro média nezajímaví, dále pak necítí potřebu s generací, od které se přirozeně distancují, diskutovat. Veřejnost, která se cítí střetem ohrožena, vlastně o názorech této generace začínajících lékařů a vědeckých pracovníků téměř nic autentického neví. O mnoho více nevíme ani my učitelé, kterým se opět přirozeně mladá generace nesvěřuje. Určitou výjimkou je situace, kdy v rodině vychováváme vysokoškoláky. I tehdy se nám však dostává převážně informací nepřímých. Poselství je ovšem zřejmé: atmosféra se mění a my se dostáváme jakousi spirálou blízko místa, kde jsme již jednou byli a kam jsme návrat neplánovali. Opět se prosazují vlastnosti, které jsme považovali jednou provždy za zavržené. V oblasti medicíny jsme svědky pozoruhodného kontrastu – běžná rutinní medicína přináší výsledky statisticky často více méně srovnatelné s vyspělým světem na západ od našich hranic, stav akademické medicíny (patrně nejen medicíny) a výzkumu je tristní. Pedagogické úkoly se plní formálně a bez nadšení z obou stran: při výuce významná část mediků ostentativně spí, či svačí a vyučující se v obavách ze zesměšnění a negativního zpětného hodnocení zdráhá zasáhnout. Zaujatý dotaz z auditoria je výjimečný a zasluhuje upřímné poděkování. Jaký rozdíl proti zahraničním kroužkům, kde bez ohledu na etnickou příslušnost nespí nikdo a výuka bývá zábavně interaktivní. Absolventi žádající o místo se obvykle bezelstně podiví, pokud padne dotaz na výzkumné zkušenosti a bývají potěšeni, když se výzkum nepožaduje. Nadšení pro výzkum nepřispívá stav, kdy jsou školenci post­graduálního vědeckého studia zneužíváni jako levná sekundářská pracovní síla. Podrobnější výčet konkrétních problémů by byl prakticky nekonečný, ale jeho důsledek je možné vcelku jednoduše shrnout: v oblasti výzkumu a vysokého školství přešlapujeme na místě. V devadesátých letech jsme se nově poměřovali se zeměmi Evropského společenství. Dnes jsme formálně jeho součástí a diskuzi o tom, proč v jakékoli dohledné době v oněch nemate­riálních oblastech nedosáhneme úrovně jeho historické části (Rakouska, když ne Německa), si již nikdo netroufá ani otevřít. Jednoduše jsme nepřijali za své samozřejmé, avšak často ne zcela zjevné normy tohoto světa. Transparentní motivující kariérní systém, který jinak adoptovaly zcela různé politické systémy za zcela různých okolností vědouc, že mladá motivovaná generace a její vysoce vzdělaná elita je základní zárukou společenské evoluce a prosperity. Příkladů ze zcela odlišných oblastí je bezpočet: Pinochet po nástupu k moci vyslal stovky studentů na severoamerické univerzity, jež po návratu postavili základy nejstabilnější jiho­americké ekonomiky. Izrael v době největšího ohrožení v padesátých letech budoval Weizmannův výzkumný institut. V současné době nejlepší studenti prestižních západoevropských univerzit jsou Asiaté. Po absolutoriu se obvykle vrací, protože domácí podmínky předčí příležitosti eurounijní. Americký prezident Obama na vrcholu krize přisypal mimo jiné i do měšce výzkumu.

V jednom z posledních čísel jednoho ze zdravotnických periodik odhaduje děkan první lékařské fakulty počet odcházejících absolventů (mimo současnou akci) na třináct procent. Jiní s nadhledem rozvíjejí úvahy, že i z ostatních zemí se odchází, případně že se vždy odcházelo na zkušenou, a jak nás navrátilci po letech obohatí. S nadhledem citují Viktora Dyka a Švandu Dudáka… Nikdo však neanalyzuje, o jaký vzorek absolventů (repetenti to patrně nebudou) se jedná, jejich konkrétní pohnutky, výhrady a cíle… Je téměř jisté, že do apatické země se ti nejlepší nevrátí, stejně jako do ní nesměřují kvalitní absolventi z ekonomicky i společensky daleko problematičtějších regionů. Tahle země zkrátka není pro mladý… a v naší nemladé generaci začíná převládat pocit zmarněné neopakovatelné šance.

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.
Klinika hepatogastroenterologie IKEM
Vídeňská 195/9, 140 21 Praha 4
julius.spicak@ikem.cz