Vizionář a průkopník ERCP MUDr. Ivo Skála, CSc., se dožívá významného jubilea

Je nám potěšením pogratulovat k osmdesátinám významnému českému gastroenterologovi, který spojil většinu svého profesního života s Institutem klinické a experimentální medicíny (IKEM, dříve Ústav pro výzkum výživy lidu). Jeho jméno jako endoskopického vizionáře je spojeno se dvěma mezníky: dr. Skála (obr. 1) provedl v roce 1973 na území bývalého Československa první diagnostické ERCP a v roce 1984 provedl první papilosfinkterotomii v České republice – na území bývalého Československa tento výkon provedl jako první prof. Anton Vavrečka roku 1982 v Bratislavě. V České republice vedoucí představitelé významných klinických pracovišť nenašli odvahu prof. Vavrečku následovat a byl to právě dr. Skála, který se dohodl s chirurgy Vinohradské nemocnice o eventuálním řešení komplikací a jako první v českých zemích sfinkterotomii před téměř 30 lety provedl v pražském IKEM. ERCP prováděli spolu s nezapomenutelným doc. F. Pirkem, nejen významným radiologem, a k rozšíření ERCP u nás přispěli publikováním řady statí a monografických příruček. Při četbě jejich kultovní publikace „Endo­skopická retrográdní cholangiopankreatografie“ vydané roku 1974 v Rozhledech v chirurgii zaujme stručnost, čtivost, důraz na zásadní a stále platné body (jako: „zdůrazňujeme, že pro zabránění vzniku komplikací má zásadní význam co nejšetrnější přístup“) a též vnitřní poctivost („kanylace se nám podařila 10× u prvých 40 pokusů“). Díky tomu se dr. Skála nesmazatelně zapsal mezi legendy české medicíny.

Dr. Skála se narodil 17. 12. 1933 v Praze. Po maturitě (1952) studoval v letech 1952–1958 na Fakultě vše­obecného lékařství UK v Praze s vynikajícím studijním průměrem (1, 06 z celkem 44 zkoušek, přičemž žádnou neopakoval). Během studia pracoval jako „pomvěd“ na IV. interní klinice a jeho první vědecká publikace vyšla v Časopise lékařů českých již v době studia. Věnovala se vylučování uropepsinu a byla oceněna na studentské vědecké konferenci. Po promoci pracoval na Interním oddělení Nemocnice Mělník a i zde, během práce na „neklinickém“ pracovišti, publikoval studii o vlivu inhibice žaludeční karboanhydrázy na žaludeční sekreci. V roce 1960 nastoupil jako řádný aspirant v Ústavu pro výzkum výživy lidu a v termínu obhájil kandidátskou dizertační práci, která se věnovala problematice resorpce tenkým střevem. Problematice onemocnění tenkého střeva se věnoval i později, již jako řádný vědecký pracovník Ústavu. Výsledkem této práce bylo získání patentu zařízení určeného k provádění enterobiopsie.

V roce 1963 úspěšně složil atestaci I. stupně a začal se věnovat problematice nesnášenlivosti kravského mléka. Soubor prací o intoleranci laktózy byl oceněn cenou naší odborné společnosti (tehdy Československá společnost pro gastroenterologii a výživu). Vedl též výzkumnou skupinu nutriční gastroenterologie a posléze gastro­enterologickou laboratoř nově vzniklého IKEM.

V roce 1975 složil atestaci II. stupně a od roku 1978 se systematicky zabýval problematikou gastroenterologických aspektů, zvláště pak komplikací v souvislosti s orgánovými transplantacemi. Výsledkem této systematické práce byl pokles mortality na krvácení do gastrointestinálního traktu po orgánových transplantacích ze 3 % na 0 %.

V roce 1969 vystoupil z KSČ, což jej stálo získání doktorátu věd a umožnění habilitace, k čemuž měl zajisté všechny předpoklady.

Od roku 1988 byl vedoucím gastro­enterologického oddělení I. interní výzkumné základny IKEM a v 90. letech pracoval jako vedoucí Endoskopického oddělení nově vzniklé Kliniky hepatogastroenterologie IKEM. V 80. letech byl členem komise vědecké rady MZd ČR pro rezortní plán výzkumu.

Dr. Skála patří i mezi významné pedagogy. Mimo řady monografií vedl jako školitel nemálo významných lékařů (např. dr. Chlumský, dr. Marečková), mezi jeho žáky lze řadit i dr. Drasticha a dr. Wohla. Pořádal kurzy gastroenterologie v rámci postgraduálního vzdělávání. Celkem je autorem nebo spoluautorem více než 250 publikací. Stále aktivně pracuje v IKEM.

Dr. Skála je šťastně ženatý, má dvě děti – syna a dceru, kteří se oba věnují medicíně tak jako jejich otec a dědeček. Je to vášnivý myslivec, „dědeček“ a milovník tradiční české kuchyně, ale především je to klidný a vstřícný člověk. A zasloužil se o českou gastroenterologii. Děkujeme.

Di tibi dent annos a te nam cetera sumes; sint modo virtuti tempora longa tua.

Jan Martínek, Julius Špičák, Pavel Drastich, Pavel Wohl, Petr Štirand, Tomáš Hucl, Marek Beneš, Halima Gottfriedová a další spolupracovníci