UROPATOLOGIE, PATOLOGIE MAMMY, CYTODIAGNOSTIKA...
Autoři:
O. Hes; R. Nenutil; J. Dušková...
Vyšlo v časopise:
Čes.-slov. Patol., 48, 2012, No. 2, p. 61-64
Kategorie:
MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...
UROPATOLOGIE
...byl popsán nový typ nádoru ledviny, navíc spojený s komplexem hereditárních syndromů
Komplex familiárního syndromu feochromocytom / paragangliom (PHEO/PGL) je způsoben autozomálně dominantní zárodečnou mutací sukcinát dehydrogenázy B (SDHB), C (SDHC) nebo D (SDHD).
Pacienti s PHEO/PGL mohou být postiženi renálním tumorem (tzv. syndrom PGL4), někdy v kombinaci s tzv. SDHB negativním gastrointestinálním tumorem (občas označován jako GIST typu 2) (1).
Renální tumory pacientů s PHEO/PGL jsou polymorfní, vykazují však obecně solidní typ růstu, eozinofilní až onkocytický typ buněk s častými intracytoplazmatickými vakuolami či inkluzemi. Zbytky původních renálních tubulů, či dokonce glomerulů bývají součástí nádorové masy. Některé případy jsou velmi podobné klasickému renálnímu onkocytomu. Většina pozorovaných nádorů nevykazovala „high-grade“ znaky, popsán je však i nádor se sarkomatoidní diferenciací. Důležitým diferenciálně diagnostickým rysem je, samozřejmě kromě anamnézy či spojitosti s výše jmenovanými extrarenálními lézemi, imunohistochemická negativita s protilátkou proti sukcinát dehydrogenáze (1–3).
Tumory měly většinou příznivé biologické chování, samozřejmě s výjimkou sarkomatoidně transformovaného případu.
Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že tyto renální nádory mají skutečně osobitou stavbu a díky uváděným publikacím lze na diagnózu pomyslet již při základním hematoxylinovém-eozinovém barvení.
Zdroje:
1. Gill AJ et al. Renal tumors associated with germline SDHB mutation show distinctive morphology. Am J Surg Pathol 2011; 35(10): 1578–1585.
2. Henderson A et al. SDHB-associated renal oncocytoma suggests a broadening of the renal phenotype in hereditary paragangliomatosis. Fam Cancer 2009; 8(3): 257–260.
3. Merino MJ et al. The unrecognised morphology of renal tumors in SDH syndromes: immunohistochemistry and genetic changes. Mod Pathol 2010; 23(Suppl. 206A): 917.
– O. Hes –
PATOLOGIE MAMMY
... grading karcinomu prsu v punkčních biopsiích má svá specifika, zejména v hodnocení mitotické aktivity
Jehlová punkční biopsie je v současné době základní metodou diagnostiky karcinomu prsu. V souvislosti s rozšiřováním indikací neoadjuvantní léčby se ale bohužel často stává i jediným odběrem materiálu, přinášejícím relevantní informaci o konkrétním nádoru. Shoda mezi gradem stanoveným z punkční biopsie a z resekovaného materiálu přitom nebývá vždy dobrá. Sám jsem si v praxi všimnul zejména relativně menšího počtu mitóz v punkčních odběrech, chyběla mi ale přesnější data. Částečnou odpověď přináší zde předkládaná studie z pracoviště prof. Ellise v Nottinghamu.
Autoři srovnávali standardně stanovený grade – tubulární formace (T), jaderná polymorfie (P) a počet mitóz (M), vše v třístupňové škále – v diagnostických punkčních biopsiích a následných resekčních vzorcích bez chemo- a radioterapie. V úvodních 100 případech zjistili identický grade v 69 případech. Ve zbylých 31 případech se jednalo zejména o změnu z G2 v punkci na G3 v resekátu (19 nádorů), případně o obdobný posun z G1 na G2 (7 nádorů). Podrobnější analýza ukázala, že zdrojem neshody jsou zejména počty mitóz. Pro ilustraci: 14 nádorů v punkci hodnocených jako do 10 mitóz/10 HPF (skóre 1) vykázalo v resekátu nad 22 mitóz/10 HPF (skóre 3). Špatná reprodukovatelnost gradingu se týkala zejména nádorů s charakteristikou T3 P3 M1 v punkční biopsii (tj. karcinomy bez tubulárních formací, s vysokou jadernou polymorfií s nízkým počtem mitóz). Ve validační sestavě 349 případů byly výsledky při standardním postupu obdobné (35% nesouhlas, 86 případů s upgrade). Autoři studie proto navrhují pro grading z punkčních biopsií posun v kritériu počtu mitóz z 10 na 6 pro dva body, případně použití mitotického skóre z axilární uzlinové metastázy, pokud je vzorek k dispozici. Posun kritéria z 22 mitóz/10 HPF na 11 pro tři body už ale žádné podstatné zlepšení souhlasu nepřinesl.
Osobně se snažím gradingu karcinomu prsu z punkčních biopsií vyhýbat. Pokud není předem známo, že je plánována neoadjuvance, podávám klinikovi při hodnocení diagnostické punkce jen rámcovou informaci (grade 1-2, grade 2-3) potřebnou pro rozhodnutí o léčebné strategii. Kompletní grading provádím jen u pacientek s neoadjuvancí, spolu se stanovením steroidních receptorů, proliferace a HER2. Pokud je však z jakýchkoliv důvodů exaktní grading z punkcí prováděn, doporučuji k výsledkům předkládané studie důsledně přihlédnout, použít upravená kritéria pro mitotické počty a zejména doporučuji vyhnout se diagnóze karcinomů G2 s kritérii T3 P3 M1 (skóre 7). Skoro vždy jde v takových případech o podhodnocení grade.
Zdroj:
O’Shea A-M et al. Histological grade of invasive carcinoma of the breast assessed on needle core biopsy – modifications to mitotic count assessment to improve agreement with surgical specimens. Histopathology 2011; 59: 543–548.
– R. Nenutil –
CYTODIAGNOSTIKA
… diferenciální diagnóza maligního mezoteliomu a ovariálního/peritoneálního serózního karcinomu nabývá na významu
Vzhledem k nárůstu incidence maligního mezoteliomu (MM) v průmyslových zemích a trvající vysoké incidenci a mortalitě serózního karcinomu ovaria (ovarian cancer – OC) nebo peritonea (primary peritoneal cancer – PPC) – zejména high grade – nabývá s ohledem na cílenou molekulárně biologickou léčbu na významu diferenciální diagnostika těchto novotvarů ve výpotcích.
Přehledný metaanalytický článek s včleněním výsledků vlastních studií poskytuje jak kritický pohled na v současnosti dostupné kombinace klasických histochemických technik (pozitivita v metodě PAS u adenokarcinomů je diastáza-rezistentní, zatímco u MM je podmíněna glykogenem diastáza senzitivním; barvení alciánovou modří pozitivní v obou typech tumorů je u MM hyaluronidáza senzitivní), tak zejména široký výčet imunohistochemických markerů a jejich použitelnosti v panelech.
Po kritickém metaanalytickém zhodnocení studií s min. 10 tumory jednotlivých typů vychází autorovi jako doporučitelný úsporný panel pro dif. dg. OC/PPC versus MM: BerEP4, B72.3, BG8, calretinin a desmin. Posledně zmíněný poslouží v odlišení nádorových a reaktivních mezotelií (desmin pozitivní pouze v reaktivních, případně s tímto cílem možno přidat EMA – silná membránová pozitivita v MM oproti slabé fokální u reaktivního mezotelu).
Molekulárně biologické markery představují v přehledu druhou část studie – většinou jsou převedeny rovněž do imunohistochemické roviny s tím, že se (zatím) neprosadily do uvažované diferenciální diagnostiky.
Z většího přehledu kandidátů této skupiny doporučuje autor analyzovat imunohistochemicky MUC4, claudin 3 a tenascin X s vysokou specificitou a senzitivitou pro OC/PPC. Markery pro RT-PCR – folátové receptory 1 a 3 a tenascin XB jsou zatím v širším testovaném výběru pro molekulárně biologické markery s vysokou senzitivitou a specificitou.
Zdroj:
Davidson B. The diagnostic and molecular characteristics of malignant mesothelioma and ovarian/peritoneal serous carcinoma. Cytopathology 2011; 22(1): 5–21.
– J. Dušková –
DERMATOPATOLOGIE
... nádory klasifikované ako dermálne leiomyosarkómy po inkompletnej resekcii recidivujú ale nemetastázujú a nemali by tak byť označované ako sarkómy
Dermálne hladkosvalové nádory s atypiami a minimálne jednou mitózou/10 hpf sú podľa súčasnej klasifikácie nádorov kože (,,WHO blue book”) klasifikované ako leiomyosarkómy (LMS), aj keď názory na ich biologický potenciál nie sú jednoznačné. Výsledky predchádzajúcich štúdií sú pravdepodobne skreslené zaradením dermálnych, subkutánnych a hlbokých LMS alebo sú z éry pred imunohistochémiou.
Kraft a Fletcher vykonali analýzu 84 prípadov dermálnych LMS (dLMS) s cieľom objasniť ich biologické správanie. Nádory boli lokalizované iba v dermis alebo vykazovali limitované povrchové postihnutie podkožia (s ,,pushing” okrajmi; častejšie v rekurentných tumoroch). Histologicky sa jednalo o difúzne alebo difúzne/nodulárne rastúce lézie s klasickou hladkosvalovou morfológiou a miernymi alebo stredne výraznými atypiami (jeden rekurentný prípad mal high grade atypie). Priemerná mitotická aktivita bola 4,7/10 HPF v primárnych nádoroch a 13,7/10 HPF v rekurentných nádoroch. FNCLCC grade 2 alebo 3 boli 3 % primárnych a 52,9 % rekurentných tumorov (v rekurentných tumoroch bola signifikantne častejšia nekróza a vyššia mitotická aktivita). Lokálna rekurencia sa vyskytla v 18 prípadoch, 12 z týchto prípadov však malo pri prvej resekcii pozitívne resekčné okraje, jeden mal tesný okraj a 5 neznámy údaj o okraji. ,,Pravá” rekurencia sa teda nevyskytla v žiadnom prípade s jednoznačne čistým okrajom. Metastázy alebo smrť následkom nádoru sa v súbore nevyskytli. Na základe týchto údajov autori navrhujú aby sa dLMS nenazývali sarkómami (so všetkými psychosociálnymi dôsledkami) a navrhujú pomenovanie ,,atypical intradermal smooth muscle neoplasms“, pričom široká excízia s negatívnymi okrajmi predstavuje primeranú liečbu.
Limitáciou štúdie je, že follow-up informácie boli dostupné iba u 62 % pacientov. V praxi je tiež mimoriadne dôležité presné odlíšenie od podkožných LMS, u ktorých je signifikantné riziko metastázovania. Podkožné LMS často rastú ohraničeným nodulárnym spôsobom, preto ak je tento rastový vzor zachytený v limitovanej povrchovej biopsii, je nutné zvážiť možnosť extezie (alebo dokonca metastázy) z podkožného origa.
Zdroj:
Kraft S, Fletcher CDM. Atypical intradermal smooth muscle neoplasms: clinicopathologic analysis of 84 cases and a reappraisal of cutaneous „leiomyosarcoma“. Am J Surg Pathol 2011; 35(4): 599–607.
– M. Švajdler ml. –
HEMATOPATOLOGIE
… definice Lennertova lymfomu je dnes jiná než v době jeho prvního popisu
Loni 4. června profesor Karl Lennert, jehož význam pro hematopatologii jistě není třeba zdůrazňovat, oslavil devadesáté narozeniny. Skupina nejen německých hematopatologů mu dala opravdu nevšední dar – zrevidovali jeho původní diagnózy v kielském registru a s výsledky seznámili širokou veřejnost v renomovaném časopisu. Aby to bylo obzvlášť pikantní, Sylvia Hartmannová s kolegy se ve své práci soustředila na lymfom pojmenovaný po oslavenci.
Z registru autoři získali 97 lymfomů bohatých na epiteloidní buňky. Nádory byly v průběhu času a měnících se klasifikačních schémat v “před-imunohistologické” a “před-molekulární” éře do registru zařazeny pod různými názvy jako epiteloidní buněčná lymfogranulomatóza, lymfogranulomatóza X, lymfogranulomatóza či Lennertův lymfom. Na archivním materiálu bylo doplněno imunohistologické a molekulární vyšetření. S ohledem na někdy až padesátileté stáří bloků ne vše fungovalo ideálně, obtížnější byl např. imunohistologický průkaz exprese CD4 a na molekulární úrovni se spolehlivě dařily jen studie na FR3 lokusu genu pro těžký řetězec imunoglobulinů. Přesto se autorům zdařilo jednotlivé případy zařadit podle současné klasifikace WHO. Klinické údaje k jednotlivým případům se již nedaly dohledat, a tak se jedná o čistě morfologickou studii.
Více než čtvrtina případů byly B-lymfomy, obvykle difuzní velkobuněčný B-lymfom, velkobuněčný B-lymfom bohatý na T-lymfocyty, lymfoplazmocytický lymfom či lymfom z buněk marginální zóny. Jen o něco méně byly v sestavě zastoupeny Hodgkinovy lymfomy, klasický i lymfocytárně predominantní. Ve dvou případech se jednalo o reaktivní léze.
T-lymfomy tvořily pouhou polovinu z původní sestavy. Šestnáctkrát byl popsán angioimunoblastický T-lymfom (AITL). Nádor je podle současné definice tvořen CD4-pozitivními T-lymfocyty často se světlou cytoplazmou. Imunohistologicky nabývají nádorové buňky charakteru folikulárních helperů (TFH) s expresí alespoň některých znaků z panelu CD10, BCL6, PD1, ICOS, SAP, CXCL13 a CCR5. Pro AITL je typická proliferace folikulárních dendritických buněk (FDC), venul s vysokým endotelem (HEV) a příměs CD20-pozitivních blastů s pozitivitou EBER, někdy s klonální přestavbou imunoglobulinových genů. V neposlední řadě je důležitým diagnostickým znakem klinický průběh onemocnění se systémovými příznaky.
Obdobně četný byl i periferní T-lymfom, blíže neurčený (PTCL). PTCL má obvykle silně atypické a zhusta velké buňky. Zajímavé je, že v polovině případů PTCL bohatých na epiteloidní buňky se u nádorových lymfocytů prokázal imunofenotyp TFH, přičemž ostatní morfologické charakteristiky vylučovaly příslušnost ke kategorii AITL. Navíc u dalších sedmi případů morfologický a imunohistologický obraz zařadil proces na pomezí AITL a PTCL.
Jednou se v sestavě objevil anaplastický velkobuněčný lymfom ALK-negativní.
Pouze osmkrát z devadesáti sedmi případů se autoři nakonec přiklonili k diagnóze Lennertova lymfomu. Původně čistě histologicky definovaný tumor je nyní chápán jako klonální proces z menších a jen mírně atypických T-lymfocytů spojený s nápadnou příměsí epiteloidních buněk tvořících kompaktní shluky. Nádor častěji exprimuje CD4 než CD8, pravidlem je pozitivita cytotoxických znaků, zejména TIA-1, obvykle však nikoli granzymu B. Proliferace stanovená pomocí Ki67 je poněkud nižší než u ostatních PTCL. Mohou být přítomny nečetné CD30-pozitivní imunoblasty. Z definice by nádor neměl exprimovat znaky FTH, nemá ani nápadnější zmnožení FDC a HEV. Příměs velkých B-lymfocytů s pozitivitou EBER a vzácněji i s klonální přestavbou imunoglobulinových genů je možná.
Co vyplývá z celé revize? Lennertův lymfom i po letech zůstává distinktní morfologickou jednotkou, byť je mnohem vzácnější. K vyšetření lymfomů bohatých na epiteloidní buňky autoři v diskuzi doporučují základní panel protilátek, který obsahuje CD20, CD30, CD3, znaky TFH (pro nás, běžné smrtelníky, nejspíše CD10, BCL6 a PD1), TIA1, Ki67, CD21 a EBER. A možná se rodí další subtyp T-lymfomu s imunofenotypem folikulárních helperů odlišný od AITL i vzácné tzv. folikulární varianty PTCL, což naznačovaly už některé předchozí práce nejen morfologické, ale i molekulární včetně genové expresní profilace.
Aniž bychom znali přesnou reakci profesora Lennerta na dárek na první pohled poněkud kontroverzní, publikované výsledky potvrzují, že rýpat se kriticky ve starých registrech vůbec nemusí být marné.
Zdroj:
Hartmann S et al. Revising the historical collection of epithelioid cell-rich lymphomas of the Kiel Lymph Node Registry: what is Lennert’s lymphoma nowadays? Histopathology 2011; 59: 1173–1182.
– V. Campr –
NEFROPATOLOGIE
… receptor pro epidermální růstový faktor zvyšuje poškození glomerulů a prohlubuje renální selhání u anti-GBM glomerulonefritidy
Rychle progredující glomerulonefritidy (RPGN) představují nesourodou skupinu onemocnění charakterizovanou v klinice rychlou ztrátou funkce a v morfologii tvorbou srpků ve většině glomerulů. Zvětšující se srpky vedou k útlaku glomerulárních trsů a k vyřazení postižených glomerulů z funkce. Mechanismy vzniku a progrese srpků jsou nejasné. Na tvorbě srpků se podílejí makrofágy, T lymfocyty, výstelka Bowmanova pouzdra i podocyty. Podocyty se normálně chovají jako neproliferující (terminálně diferencované) buňky. U RPGN získávají podocyty jiný fenotyp, který jim umožní pohyb po bazální membráně (GBM), vazbu k parietálním epitelovým buňkám a proliferaci. Uvedená práce dokumentuje účast HB-EGF (heparin-vázající epidermální růstový faktor) na tvorbě srpků a na klinickém průběhu anti-GBM GN v experimentálním modelu. HB-EGF je jedním z epidermálních růstových faktorů (spolu s EGF, TNFα, epiregulin atd.) a váže se ke dvěma typům receptoru pro EGF. Zvýšená exprese HB-EGF je následována zvýšenou fosforylací receptoru, kterou lze blokovat (pro EGFR specifickou tyrozinkinázou). V experimentu zvýšená exprese HB-EGF vedla k reorganizaci aktinového skeletu podocytů a také ke zvýšení jejich mobility. U myší s vyřazeným genem pro HB-EGF byl výrazně mírnější průběh GN, včetně menších morfologických změn v glomerulech, ale i menší albuminurie a lepší přežití zvířat. Protože HB-EGF může být produkován i makrofágy a T lymfocyty, autoři vyřadili systémovou produkci HB-EGF ozářením kostní dřeně, které nemělo na průběh RPGN žádný vliv a tím prokázali, že zvýšená produkce HB-EGF byla glomerulárního původu.
Aktivace HB-EGF a zvýšená fosforylace receptoru pro EGF v experimentálním modelu anti-GBM GN neznamená, že stejné mechanismy budou hrát roli v humánní patogenezi RPGN. Nicméně autoři současně dokumentovali, že exprese HB-EGF je výrazně zvýšená i v srpcích u lidí s různými typy RPGN, ale zůstává nezvýšená u jiných typů GN bez srpků. Zdá se tedy, že popsaný mechanismus bude mít vliv i na tvorbu srpků u lidí. Pokud by se tento mechanismus prokázal, bylo by možno změnit současnou léčbu části zánětlivých onemocnění ledvin cíleným použitím blokátorů receptoru pro HB-EGF.
Zdroj:
Bollée G et al. Epidermal growth factor receptor promotes glomerular injury and renal failure in rapidly progressive crescentic glomerulonephritis. Nat Med 2011; 17(10): 1242–1250.
– E. Honsová –
ORTOPEDICKÁ PATOLOGIE
… histologická diagnóza chrupavčitých tumorů centrálního skeletu je stále zatížena vysokou interpersonální variabilitou
Chrupavčité nádory jsou nejčastější primární tumory kostí – enchondromy a centrální chondrosarkomy reprezentují přes 20 % skeletálních tumorů. Terapie maligních kartilaginozních nádorů zahrnuje resekci en-bloc, i když současné (ne zcela ověřené) trendy pro G1 chondrosarkomy povolují kyretáž následovanou lokální kryochirurgií nebo fenolizací. Enchondromy lze léčit intralezionálním zákrokem, tedy kyretáží, či je možný jen vyčkávací přístup.
Klinické příznaky a rentgenologické rysy napomáhají odlišení maligních a benigních chrupavčitých nádorů, ale nejsou specifické. Pro mikromorfologické rozlišení mezi enchondromem a G1 chondrosarkomem se užívá několik histologických znaků, ale i na tkáňové úrovni je diskriminace často velmi obtížná.
Spolehlivost a reprodukovatelnost současných diagnostických metod byla testována mezi 18 expertními patology na 57 případech s 10-ti letým sledováním, u kterých byla diagnóza stanovena panelem expertů v rámci mezioborového konsensu.
Autoři analyzovali jednodušší klasifikační schéma, zahrnující mukoidní degeneraci matrix a zachycení původní kosti v nádoru (permeativní růst), jehož aplikace vedla k nesprávnému zařazení 3 z 57 tumorů. Komplikovanější schéma utilizovalo pravidlo, že při zachycení původní kosti jsou všechny nádory maligní, s výjimkou případu, kdy je buněčnost malá, věk pacienta je méně než 45 let, a mukoidní degenerace matrix je v menším rozsahu než 20 %. Při tomto přístupu byl pouze 1 tumor klasifikován nesprávně jako enchondrom.
Ze studovaných klinických parametrů autoři vyčetli, že často zdůrazňovaná spontánní bolest má určitý význam, ve studovaném souboru se cca 30 % enchondromů a asi 60 % chondrosarkomů manifestovalo spontánní bolestí. Lokalizace v axiálním skeletu a velikost větší než 5 cm jsou rovněž poměrně spolehlivým indikátorem malignity.
Histologický grading je významným prognostickým faktorem, v případě centrálních chondrosarkomů nejsou k dispozici žádné biomarkery. Ve studii byla nejen vysoká interpersonální variabilita v diagnóze enchondromu versus G1 chondrosarkomu, ale rovněž i ve stanovení histologického grade (G1 versus G2). Rozpoznání G3 chondrosarkomů bylo méně problematické.
Závěrem lze konstatovat, že nejspolehlivější kombinací znaků pro diagnózu centrálního chondrosarkomu G1 byla vysoká buněčnost, přítomnost zachycené původní kosti v nádoru, otevřený chromatin, mukoidní degenerace matrix v rozsahu > 20 % a věk nad 45 let.
Zdroj:
Eefting D et al. Assessment of interobserver variability and histologic parameters to improve reliability in classification and grading of central cartilaginous tumors. Am J Surg Pathol 2009; 33: 50–57.
– K. Veselý –
PATOLOGIE GIT
... existuje heterogenní skupina tzv. SDHB-deficientních gastrointestinálních stromálních tumorů
Uplynulý rok 2011 se v oblasti mezenchymálních nádorů trávicího traktu odehrával především ve znamení etablování nové podskupiny gastrointestinálních stromálních tumorů (GIST) charakterizované absencí imunoexprese podjednotky B enzymového komplexu sukcinátdehydrogenázy (SDHB) lokalizovaného na vnitřní mitochondriální membráně. Tento komplex propojuje Krebsův cyklus s dýchacím řetězcem a narušení jeho funkce (morfologicky detekovatelné jako ztráta exprese SDHB) vede k buněčné pseudohypoxii, která může hrát zásadní roli v patogenezi této skupiny tumorů.
Tím se tyto nádory odlišují od „klasických“ GISTů s mutací v genech KIT nebo PDGFRA, případně vzácnějších GISTů vyskytujících se mnohočetně v trávicím traktu při neurofibromatóze 1. typu. Tyto jsou totiž SDHB-pozitivní a aktivita sukcinátdehydrogenázového komplexu je v nich zachována.
Studie porovnávající molekulárně genetické vlastnosti, klinické ukazatele a morfologické znaky GISTů SDHB-pozitivních a SDHB-deficientních (též nazývaných SDHB-negativní, GIST pediatrického typu, nebo GIST 2. typu) se shodují v tom, že ač jde o heterogenní skupinu nádorů z hlediska klinického a molekulárně genetického, jejich morfologické rysy jsou poměrně specifické a umožňují alespoň vznést podezření na možnost diagnózy SDHB-deficientního GISTu. Současné poznatky o SDHB-deficientních GISTech jsou shrnuty v tabulce č. 1.
Dosavadní data také svědčí o neuspokojivé odpovědi SDHB-deficientních GISTů na terapii imatinibem. Naděje se nyní vkládají do inhibitorů tyrozinkináz druhé linie jako je sunitinib, sorafenib nebo dasatinib, nicméně oficiální terapeutická doporučení pro tuto skupinu tumorů nebudou ještě delší dobu k dispozici. Proto zatím role patologa v tomto případě spočívá zejména v rozpoznání těchto méně obvyklých stromálních nádorů jako možných GISTů na základě nálezu multinodulárního intramurálního tumoru žaludku složeného z epiteloidních buněk, a to především u dětí a mladých žen. Klinik by měl být dále informován o možnosti výskytu dalších tumorů vyskytujících se v rámci Carneyho trias nebo syndromu Carneyho a Stratakisové. Součástí diagnózy by také mělo být uvedení rizika agresivního chování podle některé z existujících klasifikací, ovšem s poznámkou, že pro tento typ nádoru má tato klasifikace nižší výpovědní hodnotu. Samozřejmostí by také mělo být zaslání případu ke druhému čtení na specializované pracoviště s možností další imunohistochemické a molekulárně genetické analýzy.
Zdroje:
1. Gill AJ et al. Immunohistochemistry for SDHB divides gastrointestinal stromal tumors (GISTs) into 2 distinct types. Am J Surg Pathol 2010; 34(5): 636–644.
2. Janeway KA et al. Defects in succinate dehydrogenase in gastrointestinal stromal tumors lacking KIT and PDGFRA mutations. Proc Natl Acad Sci USA 2011; 108(1): 314–318.
3. Pantaleo MA et al. SDHA loss-of-function mutations in KIT-PDGFRA wild-type gastrointestinal stromal tumors identified by massively parallel sequencing. J Natl Cancer Inst 2011; 103(12): 983–987.
4. Gaal J et al. SDHB immunohistochemistry: a useful tool in the diagnosis of Carney-Stratakis and Carney triad gastrointestinal stromal tumors. Mod Pathol 2011; 24(1): 147–151.
5. Gill AJ et al. “Pediatric-type” gastrointestinal stromal tumors are SDHB negative (“type 2”) GISTs. Am J Surg Pathol 2011; 35(8): 1245–1247.
6. Miettinen M et al. Succinate dehydrogenase-deficient GISTs: A clinicopathologic, immunohistochemical, and molecular genetic study of 66 gastric GISTs with predilection to young age. Am J Surg Pathol 2011; 35(11): 1712–1721.
– O. Daum –
Štítky
Patológia Súdne lekárstvo ToxikológiaČlánok vyšiel v časopise
Česko-slovenská patologie
2012 Číslo 2
Najčítanejšie v tomto čísle
- Neurodegenerativní onemocnění: přehled současné klasifikace a diagnostických neuropatologických kritérií
- Neuropatologie farmakorezistentní epilepsie - strukturální podklad a mechanismy epileptogeneze
- Vybrané biomarkery primárnych nádorov centrálneho nervového systému: krátky prehľad
- NÁDORY ASOCIOVANÉ S EPILEPSIÍ