Z historie péče o chudé a chronicky nemocné v Praze.
Chudobinec sv. Bartoloměje a Chorobinec Na Karlově.

Jdeme-li z Karlova náměstí od Faustova domu Vyšehradskou ulicí dolů k botanické zahradě, uvidíme na křižovatce ulic Vyšehradské a Na Slupi velkou novorenesanční budovu, ve které již po mnoho desítek let sídlí Ministerstvo spravedlnosti. Mnozí čtenáři jistě budou překvapení, že v této budově byl až do roku 1929 Chudobinec sv. Bartoloměje, patřící pod Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy. A právě v loňském roce uběhlo 90 let od chvíle, kdy byl 4. března 1926 jako evropská priorita z iniciativy pražské lékařské fakulty v budově městského Chudobince sv. Bartoloměje slavnostně otevřen Ústav pro choroby stáří lékařské fakulty UK v Praze. Jeho přednostou byl jmenován prof. MUDr. Rudolf Richard Eiselt (1881–1950).

Ale začněme od začátku. Nejdůležitějšími zařízeními pro chudé, staré a chronicky nemocné Pražany z Nového a Starého Města pražského byly Chudobinec sv. Bartoloměje a Chorobinec Na Karlově. Ty byly z počátku v majetku a správě místodržitelství, aby pak v 60. letech 19. století přešly z majetku a správy monarchie do majetku a správy královského hlavního města Prahy.

Chudobinec sv. Bartoloměje

Na rohu ulic Vyšehradské a Na Slupi stával už na počátku 16. století kostel sv. Bartoloměje a u něho špitál. Založili ho v roce 1505 měšťané z Nového Města. Impulsem pro jeho zřízení se stala epidemie syfilis. Špitál byl v průběhu své existence několikrát přestavován a upravován. V rámci reforem císaře Josefa II. došlo v roce 1784 ke zrušení jak kostelíka, tak i chudobince pro jejich celkově špatný stavební stav. Budovy se sice měly nově adaptovat na ústav pro choromyslné, ale od tohoto záměru se (prý pro nedostatek financí) ustoupilo a budovy byly ponechány neopraveny a opuštěny. Jak se však v následujících letech ukázalo, kapacita zrušeného špitálu chyběla a pro přestárlé a chudé pražské občany nebylo místo, kde by se o ně někdo postaral. Situace byla natolik naléhavá, že v roce 1808 pražský místodržící František hrabě Kolowrat a purkmistr Ondřej Steiner začali shánět peníze na jeho obnovení. Začal fungovat již v roce 1809, avšak od počátku neměl mít charakter špitálu, ale zařízení „pro chudé, kteří jsou pro stáří, zmrzačení nebo jiné vady k výdělku zcela neschopni, ale nemají žádné nemoci nakažlivé neb ošklivost vzbuzující“. Tak pravily jeho stanovy. Chudobinec byl zpočátku pod přímou správou místodržitelství, ale částečný vliv na něj měla i pražská obec (dozorem i finančně). Řízením ústavu byl pověřen správce a dva úředníci (sekretář a hospodář).

Významná změna nastala v roce 1860, kdy byl ústav převeden z majetku státu do majetku pražské obce. Touto změnou se značně zlepšily podmínky života chovanců. Počet chovanců celého ústavu byl stanoven maximálně na 400 osob, ale bylo ho dosaženo jen velmi zřídka. Chovanci byli ubytováni v ženské nebo mužské části. Ústav měl 52 pokojů, obvykle pro 6 až 10 osob, výjimkou byly dvoulůžkové pokoje. Pro každý velký pokoj byl určen opatrovník (někdy tuto funkci zastával některý z chovanců). Po příchodu do ústavu dostávali chovanci od ústavu spodní prádlo i oblek a boty. Na vycházky mimo ústav měli stejnokroj, který byl vyroben ze stejného šedého sukna. V ústavu měl každý vlastní lůžko.

Vnitřní řád ústavu měl kasárenský ráz. Budíček byl v létě v šest, v zimě v sedm hodin ráno. Po běžné hygieně měl každý chovanec povinnost upravit si lůžko. Přes den nebylo dovoleno ležet. Během dopoledne schopní jedinci pomáhali při údržbě ústavu a úklidu v něm i v jeho okolí. Mohli také využívat zahradu a opouštět ústav. Ti, kteří se pohybovali mimo ústav, měli však přísně zakázanou žebrotu. Aby se jí zabránilo, ti úplně nemajetní dostávali od ústavu kapesné 6 krejcarů na den. Návrat z vycházky byl pevně stanoven na pátou hodinu odpoledne. Denní strava: ke snídani káva s chlebem (na den libra chleba), k obědu „silná“ polévka, příloha s omáčkou nebo moučné jídlo, o svátcích navíc „pečeně“. Večeři si zajišťoval každý sám na své náklady (např. z kapesného).

V letech 1882–84 došlo podle plánu arch. Josefa Srdínka k rozsáhlé a zásadní přestavbě ústavu. Vznikly široké chodby, prosvětlené a menší pokoje. Areál za budovou ústavu ohraničený ulicemi Botičskou a Na Slupi sloužil jako zahrada a park, socha sv. Bartoloměje v zahradě zde byla ponechána. V novém komplexu budov, který dostal novorenesanční ráz a dodnes působí impozantním dojmem, byla obnovena kaple, kde se denně sloužily mše. Sochařská výzdoba na zevním průčelí budovy byla zadána J. V. Myslbekovi, který zde vytvořil velmi impozantní plastiky – alegorii Prahy a sochy štítonošů nesoucí citáty z bible: „Žíznil jsem a dali jste mi píti, lačněl jsem a dali jste mi jísti, nahý jsem byl a přioděli jste mne, nuzné pocestné uveď do domu svého“.

Po rekonstrukci se zvýšil počet pomocného personálu. O zdraví chovanců se staral lékař, který byl společný i pro Chorobinec na Karlově, kde také sídlil. Do chudobince přicházel každý den, prohlédl nemocné „chovance“ a poslal si pro léky. Nemocným chovancům byly vyčleněny speciální pokoje, „ústavní nemocnice“. Pokud bylo onemocnění vážnější, lékař rozhodl o přeložení do všeobecné nemocnice, v případě chronického stavu do Chorobince na Karlově. Po rekonstrukci ústavu (1884) byly všem v rámci denní stravy podávány i večeře.

V průběhu první světové války obsadil budovy Chudobince sv. Bartoloměje vojenský lazaret, který byl specializován na léčení raněných, jimž hrozila amputace dolních končetin nebo komplikace po amputacích. Nepohybliví nebo jinak postižení chovanci chudobince byli přesunuti do dívčí školy sv. Petra v Klimentské ulici. Zdraví chovanci byli umístěni v ústavech mimo Prahu nebo u soukromníků za peněžní náhradu, která zahrnovala jak ubytování, tak stravu.

Po skončení války začal chudobinec fungovat až od 1. května 1921, kdy mu byla navrácena budova a z rozhodnutí magistrátu se změnil název na „Chudobinec hlavního města Prahy“. V této době také vedení lékařské fakulty Karlovy univerzity vyvíjelo snahu získat v chudobinci určitý počet lůžek, kde by se mohla provádět výuka mediků, protože lůžková kapacita klinik ve Všeobecné nemocnici nestačila poválečnému počtu mediků. Proto lékařská fakulta oslovila městskou radu s nabídkou bezplatného zajištění lékařské péče na určitém počtu lůžek. Jak vyplývá z archivních dokumentů, „městská rada hl. města Prahy na svém zasedání v listopadu 1923 se usnesla, že přijímá nabídku lékařské fakulty UK na bezplatné opatření lékařské služby v městském Chudobinci u sv. Bartoloměje“. Vědecká rada lékařské fakulty reagovala na tento souhlas magistrátu usnesením, že organizací této lékařské služby bude pověřen prof. MUDr. Rudolf R. Eiselt a navrhla Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠaNO) ustavit Ústav pro choroby stáří. V roce 1925 MŠaNO vyslovilo souhlas s ustavením Ústavu pro choroby stáří. Dále se uvolilo, že poskytne finanční prostředky ve výši 14 000 Kč na stavební adaptace nutné k vyučovacím a vědeckým účelům, konkrétně kaple bude přestavěna na posluchárnu a některé místnosti na laboratoře a rentgen (archivní dokumenty ukazují, že stanovená částka byla dodržena!). Lékařská fakulta a MŠaNO se zavázaly, že lékaři budou zachovávat řád ústavu vydaný městskou radou.

Oficiální otevření a prohlídka Ústavu pro choroby stáří se konaly ve čtvrtek 4. března 1926 v 10 hodin dopoledne za účasti zástupců městské rady a lékařské fakulty. Přednosta Ústavu prof. MUDr. Rudolf Eiselt při této příležitosti proslovil přednášku s názvem „Proč studujeme nemoci stáří“. Nově ustavený ústav měl dva asistenty, byli to MUDr. Tolar a MUDr. Adler, a tři demonstrátory, MUDr. Kazila, MUDr. Španiela a MUC Suka. Činnost ústavu jak v oblasti pedagogické, tak i léčebné byla obdivuhodná. Ve své zprávě pro děkanát lékařské fakulty prof. MUDr. Eiselt píše, že přednášky a demonstrace se těší zájmu studentů, a přestože se konají v odpoledních hodinách, jsou hojně navštěvovány. V červnu 1929 Ministerstvo školství a národní osvěty schválilo jednomyslný návrh vědecké rady lékařské fakulty, aby se název Ústav pro choroby stáří změnil na Kliniku nemocí stáří.

V květnu 1929 byli obyvatelé chudobince během tří dnů přestěhováni do nově vzniklých Masarykových domovů v Krči a tam se také v průběhu dalších měsíců přemístila Klinika nemocí stáří.

Uvolněný komplex budov městského chudobince se stal od roku 1930 až do roku 1939 sídlem Ministerstva veřejného zdravotnictví. V roce 1939 byly budovy předány Ministerstvu spravedlnosti, které zde sídlí doposud, avšak od roku 1959 jen ve dvou třetinách této rozsáhlé stavby. Část stavby – zbývající třetina – byla rozhodnutím vlády vyjmuta ze správy Ministerstva spravedlnosti a převedena do resortu školství. V těchto prostorách vzniklo Gymnázium Botičská, které zde stále úspěšně působí.

Chorobinec na Karlově

Činnost Chorobince na Karlově se datuje od doby zdravotních a sociálních reforem Josefa II., ale vlastní historie areálu Karlova, to je chrámu a kláštera, je mnohem starší.

Kostel na skále proti Vyšehradu založil roku 1350 Karel IV. k poctě svého předka sv. Karla Velikého. Stavitel kostela není s určitostí znám, podle pověsti se za něj považuje pražský měšťan Bohuslav řečený Hedvábný spolu s Matyášem z Arrasu. Kostel byl vysvěcený roku 1377, v roce 1379 začal u kostela vyrůstat klášter pro řeholní řád Augustiniánů. Areál byl poničen za husitských válek, kostel pobořen a mniši z kláštera vyhnáni. Další pohroma přišla při vpádu Pasovských do Čech roku 1611. Kostel byl opět poničen, klášter vydrancován. Po částečné opravě za několik let nato dokonali dílo zkázy během třicetileté války Švédové. Až teprve v roce 1651 byla činnost kláštera plně obnovena. Chrám byl v té době ještě zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, a tak se do josefínských reforem stal Karlov také významným mariánským poutním místem v Čechách.

Za vlády Josefa II. bylo dvorskými dekrety (č. 150 ze 17. 5. a č. 309 z 28. 8. 1789) nařízeno, aby se opatství na Karlově změnilo v „chorobnici“ (výraz chorobinec se začal jako oficiální název používat až o 100 let později) a stalo se „útočištěm nevyléčitelných churavců a mrzáků“. Za téměř 15 000 zlatých byly provedeny nezbytné úpravy a 1. prosince 1789 byla chorobnice otevřena. Podle výnosu místodržitelství měli sem být přijímáni lidé, děti i dospělí, kteří „co neduživci již nějakého zaopatření užívají, a pak ti, kdo jsou nějakým nezhojitelným neduhem sklíčeni, o něž se špitály nechtěly starat, které ani pro dlouhodobý charakter jejich onemocnění nechtěli ošetřovat ve Všeobecné nemocnici“. Dalšími přijímanými osobami měli být klidnější „blázni“, lidé ochrnutí po mozkové mrtvici a osoby stižené epilepsií, hluchotou, slepotou, revmatismem, tuberkulózou, slabomyslností a marasmem. Pacienti chorobince byli oficiálně označováni jako churavci.

Chorobinec na Karlově spolu s Všeobecnou nemocnicí, porodnicí a blázincem spadal pod vedení společného vrchního ředitele. V čele vlastního chorobince stál správce, který měl na starosti celý provoz ústavu. Jemu byl podřízen ranhojič. Ten byl povinen poskytovat ošetření i léčbu a podle potřeby si vyžádat pomoc lékaře ze Všeobecné nemocnice. O nemocné (churavce) se staralo celkem 20 opatrovníků (10 mužů a 10 žen). Koncem druhého roku činnosti (1802) měl chorobinec 299 churavců. V dalších letech se počty nemocných pohybovaly mezi 300 a 400 osobami, s úmrtností kolem 30 %. Pokud někdy došlo ke zlepšení zdravotního stavu, byl churavec již jako chovanec přesunut do Chudobince sv. Bartoloměje. Podle instrukce gubernia z 18. října 1835 se o nemocné měl starat lékař spolu s ranhojičem a jeho asistentem.

Od 31. října 1862 převzalo správu chorobince od místodržitelství Královské hlavní město Praha. Od tohoto data se celková péče o nemocné (churavce) zlepšila. Byly provedeny nejen vnitřní i vnější stavební úpravy budov, změnu k lepšímu doznala i organizace provozu chorobince. Dohled nad chorobincem vykonával magistrátem jmenovaný správce, který měl v budově naturální byt, aby byl vždy k dispozici. Mezi jeho povinnosti patřily kancelářské práce, vedení matrik chovanců a jejich statistik, vedení pokladního deníku, výplatní knihy apod. Měl dohlížet na to, aby se dodržovaly dobré vztahy mezi ústavním lékařem a duchovní správou, která se starala o kostel.

Churavci byli rozděleni do čtyř ošetřovacích tříd. I.–III. třída si pobyt v chorobinci hradila sama, poslední čtvrtá byla zaopatřena zdarma, na náklad fondu nebo některé z nadací. Z fondu chorobince získávali zaopatření jenom chudí obyvatelé Prahy, mimopražští si vše museli zajistit sami nebo za ně musela platit jejich domovská obec. Rozdíly mezi třídami byly hlavně v ubytování a ve stravě. Příslušníci I. třídy měli svůj vlastní byt, sluhu a zvláštní stravu, kromě snídaně, oběda a večeře dostávali i svačiny. Za to museli v roce 1891 platit Pražané 1,3 zlatky na den, mimopražští 1,5 zlatky. Nemocní ve II. třídě nedostávali svačiny a byli ubytováni obvykle ve dvoulůžkovém pokoji. Všechno oblečení a ložní prádlo si museli obstarávat sami. Pražané platili 0,65 zlatky, mimopražští 0,90 zlatky za den. Churavci ve III. a IV. třídě získávali kompletní zaopatření od chorobince – ubytování, stravu i šatstvo. Jediný rozdíl byl v tom, že za pobyt ve III. třídě pacient platil (Pražan 0,45 zlatky, mimopražský 0,60 zlatky). IV. třída byla na základě vysvědčené nemajetnosti zdarma. Pro ilustraci: v roce 1864 bylo v chorobinci umístěno 281 nemocných (churavců), 95 mužů a 186 žen. Z toho v I. třídě pobýval jeden nemocný, ve II. třídě také jeden, ve III. třídě bylo 50 jedinců a ve IV. třídě 229 nemocných. Protože většina churavců III. a IV. třídy byla umístěna na většinou deseti- i vícelůžkových pokojích (světnicích), měl každý pokoj svou představenou opatrovnici (představeného opatrovníka). V paragrafech provozního řádu bylo mimo jiné stanoveno:

*Představení světnice a pomocníci nesmějí všichni ze světnice odejíti, vždy jeden musí být přítomen, aby churavcům, kdyby se nemoc zhoršila, rychle lékařskou pomoc zavolal.

• Ochromeným, pomateným a rozumu slabým churavcům, kteří nejsou v stavu pokrm a nápoj sobě podávat, musí představení světnic pokrmy, jídlo a nápoj, co jim náleží, svědomitě dávat a jich nešidit.
• Churavci, kteří se stolicí nebo močí znečistí, musí být čištěni a myti. Bez ohledu na čas musí se jim vždy čisté prádlo dávat. Známky proleženin se musí domácím ranhojičům hlásit.

Lékaři, který měl v ústavu zdarma byt, včetně topení a svícení, připadl hlavní úkol zmírnit nemocným útrapy, které provázely jejich chronická a nevyléčitelná onemocnění. Při akutním zhoršení se v odůvodněných případech nemocní přesouvali do Všeobecné nemocnice. V jeho povinnostech bylo každodenně procházet všechny světnice chorých, a to v létě od 8. hodiny, v zimě od 9. hodiny ranní. Kdykoliv bylo zapotřebí pečovat o nemocné i mimo ordinační dobu, dohlížet na opatrovnice, aby se dobře staraly o choré, na pořádek a čistotu a správnou stravu. Dlouholetým ústavním lékařem byl Dr. Křížek (zemřel r. 1893), po něm nastoupil MUDr. Jan Hněvkovský (zemřel r. 1896).

V roce 1897 nastoupil do funkce ústavního lékaře MUDr. František Procházka (1864–1934) s platem 1 200 zlatých ročně. V pamětní knize chorobince je zapsáno: „V osobě MUDr. F. Procházky získal ústav lékaře dovedného, snaživého a obětavého. Úřednictvo ústavu spolupracovníka nad jiné milého.“ Dr. Procházka se v roce 1904 habilitoval a ve školním roce 1904/5 a 1905/6 konal v chorobinci jednou týdně, v sobotu od 4 do 5 hodin odpoledne, přednášky: Patologie a terapie nemocí pokročilého věku (s demonstracemi). V roce 1909 byl jmenován profesorem pro lékařství úrazové, vnitřní a sociální. V prvních letech samostatného státu byl jmenován prvním řádným profesorem sociálního lékařství UK a přednostou ústavu sociálního lékařství, v roce 1922 odešel z funkce lékaře chorobince.

V období první světové války potkal Chorobinec na Karlově stejný osud jako Chudobinec sv. Bartoloměje. Jeho budovy zabrala vojenská správa pro nemocnici a chorobinec se musel přestěhovat do prostor chlapecké školy v Sokolské ulici. Po jejím skončení muselo nejdříve dojít k opravám budov chorobince a až následně se sem mohli přestěhovat chovanci. V roce 1926 po dohodě mezi Ministerstvem školství a národní osvěty s pražským magistrátem byla část lůžkového fondu svěřena lékařské fakultě, která zde zajistila bezplatnou lékařskou péči a konstituovala neurologickou kliniku s přednostou prof. MUDr. Haškovcem. V květnu 1929 byli pacienti chorobince přemístěni do Masarykových domovů v Krči a od roku 1930 tam pokračovala ve své činnosti i neurologická klinika vedená prof. MUDr. Ladislavem Haškovcem.

Uprázdněné prostory chorobince byly přechodně využívány jako pomocná nemocniční lůžka, například pro infekční oddělení Nemocnice Na Bulovce, a také pro administrativu magistrátu a jako archiv. Po válce zde byl umístěn nejprve archiv Ministerstva vnitra, potom Muzeum pohraniční stráže, nyní Muzeum policie. Kostel zůstal církvi a občas v něm probíhají bohoslužby.

doc. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc.

Geriatrická klinika 1. LF UK a VFN Praha

doc. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc.

e-mail: neuwirth.jiha@seznam.cz

Bývalý přednosta Geriatrické kliniky 1. LF UK a VFN, nyní její externí pracovník. Promoval v roce 1957.