Hovory s Laurou
Tentokrát s MUDr. Radimem Uzlem, CSc.
Vyšlo v časopise:
Prakt Gyn 2015; 19(3): 151-153
Kategorie:
Rozhovor
S Radimem Uzlem se známe již dlouhá léta a mohu říci, že nás pojí přátelství. Vážím si ho jako člověka i jako odborníka, od kterého jsem se mnohé naučila. Letos oslavil pětasedmdesátiny a tomuto výročí bych chtěla věnovat náš rozhovor.
Od roku 1973 máš atestaci 2. stupně z gynekologie a porodnictví. Tehdy to představovalo vyšší, jakousi „primářskou“ kvalifikaci. Co tě přimělo k rozšíření specializace ještě o lékařskou sexuologii? Takových gynekologů jistě nebude mnoho.
Máš pravdu, že sexuologům zpravidla stačí pouze základní atestace, a to většinou z psychiatrie nebo gynekologie. Samozřejmě bych si teď mohl vymýšlet různé ušlechtilé pohnutky, ale pokud mám konečně kápnout božskou, zvýšená specializace přinášela vyšší plat, takže přiznávám důvody zištné. Už kandidatura věd pro mne znamenala měsíčně tři stovky navíc a sexuologická specializace dokonce pět set. A to bylo v dobách, kdy u nás, jak říká moje kamarádka Uršula Kluková, ještě prachy platily.
Pět set korun jenom tak ze dne na den?
Byla tenkrát přijata nová koncepce oboru gynekologie a porodnictví a v nemocnicích III. typu byla konstituována funkce krajského ordináře pro gynekologickou sexuologii a endokrinologii. Pochopitelně jsem se o tuto specializaci zajímal, protože představovala i léčení neplodnosti. Tenkrát v sedmdesátých letech třeba asistovaná reprodukce představovala téměř science fiction. Dokonce i slovo ultrazvuk nám tehdy znělo jako meziplanetární lety. Neexistovala laparoskopie, těhotenské testy se prováděly na bílých myších onou proslulou Aschheimovou-Zondekovou reakcí. Za mužskou neplodnost se počítalo už méně než 5 miliónů spermií v mililitru ejakulátu a její řešení spočívalo v inseminaci nativním semenem anonymního dárce.
To specializované místo ordináře jsem dostal v Krajském ústavu národního zdraví, tedy v „kúnzu“, jak se pro jednoduchost tehdy říkalo, v Ostravě. Dokonce jsem pak šestnáct let pracoval na stejném porodním sále, kde jsem se 33 let předtím narodil.
V gynekologické ambulanci se tedy tehdy řešila i mužská sexuologie?
V té době neexistovala v Ostravě žádná sexuologická ordinace. Nejdříve jsem musel na dlouhodobé školení do Sexuologického ústavu v Praze, kde byl mým hlavním školitelem tenkrát profesor Hynie, legenda české sexuologie. Jeho učebnice je dnes ovšem tak trochu „old fashion“, abych použil newspeaku. Je poněkud puritánská, velmi zdrženlivě se vyjadřuje k masturbaci a odsuzuje veškerou pornografii. Také léčba transsexuálů představovala tenkrát spíš jakýsi terapeutický výstřelek. V Sexuologickém ústavu jsem měl učitele zvučných jmen: doktorku Pondělíčkovou, doktora Mellana, doktora Bartáka nebo doktora Brzka. Jako ústavní psycholožka tam působila doktorka Iva Šípová, která později neblaze proslula předmluvou k pochybné publikaci Léčení homosexuality. Bohužel se jí asi nikdo nezeptal, kolik vyléčených homosexuálů v životě viděla.
Tedy soudím, že i zacházení s transsexuály bylo v té době asi v zárodku, nebo se mýlím?
Ve spolupráci s psychiatrickou léčebnou v Opavě jsme tak už v roce 1975 založili první interdisciplinární komisi „pro změnu pohlaví“. Jelikož jsme mohli projednávat pouze pacienty ze Severomoravského kraje, stěhovali se k nám tehdy transsexuálové z celého Československa. Měli zajištěnou psychiatrickou péči v Opavě, gynekologii v KÚNZ Ostrava a nesmírně zdařilými konverzními operacemi přispěl v Třinci znamenitý plastický chirurg doc. Klusák, který později v roce 1969 emigroval a jako špičkový operatér se uplatnil v zahraničí. Pomlouvačné a závistivé jazyky pak vyprávěly, konec konců jak jinak, že mnohem více než změna pohlaví mu tam vynášela změna obličejů.
Ve svém životopise uvádíš také četné zahraniční praxe. To bych předpokládala, že se ti ovšem poštěstilo až po roce 1989, nebo ne?
Vzhledem k určitému politickému uvolnění a zejména díky obratnosti a manévrovacím schopnostem mého nezapomenutelného šéfa, primáře Jiřího Šráčka, se mi podařilo několik služebních výjezdů za železnou oponu už počátkem osmdesátých let. Vzpomínám třeba na cytologický kongres v belgickém Liége a zejména pak na desetidenní studijní pobyt v Ústavu pro lidskou reprodukci v holandském Leidenu. Ministerstvo zdravotnictví tehdy poskytovalo dokonce jakési stipendium. V Lutychu nám ty ministerské peníze s kolegou Hoňkem stačily na dvě svezení na kolotoči v lunaparku a v Leidenu za to byly dvě skromné večeře. Kdybych se nechal zlákat do restaurace s obsluhou „nahoře bez“, tak by to byla večeře jenom jedna – bylo to tam dvojnásobně drahé. Po návratu jsem pak musel vyplňovat hlášení, s kým jsem se tam setkal a na co se mne ptali. Po pravdě jsem napsal, že kromě odborných diskusí v ústavu jsem byl osloven pouze jednou nizozemskou prostitutkou, kterou jsem však musel odmítnout pro nedostatek finančního krytí.
Ty debaty v západoevropské odborné šíři musely být určitě přínosné, ne?
To nepochybně! Už tehdy, počátkem osmdesátých let, bylo pro nás holandské zákonodárství v oblasti plánovaného rodičovství jakýmsi neuskutečnitelným ideálem. Zcela běžná byla třeba dobrovolná sterilizace na žádost, kterou podstupovali zejména muži, kteří si před tím pro jistotu nashromáždili několik dávek ejakulátu v semenné bance. Označovalo se to jako „fertility insurance“. Ústav pro lidskou reprodukci byl soukromým ambulantním zařízením, vazektomie tam prováděli jako na běžícím pásu, každý den několik. Sterilizovaní muži odjížděli bezprostředně po výkonu vlastním autem domů, pouze jim bylo předem doporučeno, aby si oblékli přiléhavé spodní prádlo. V Holandsku byla v té době sterilizována přibližně třetina populace, pochopitelně s blahodárným dopadem na nutnost užívání antikoncepce a radikálním snížením počtu interrupcí. Pochopitelně to všechno souvisí s pověstným nizozemským volnomyšlenkářstvím a dlouholetou politickou tolerancí. Ostatně se vůbec nedivím tomu, že tam kdysi utekl i doma pronásledovaný Jan Ámos Komenský. Jeho jméno znali všichni moji holandští kolegové, ale téměř žádný z nich nevěděl, že to byl Čech.
Semenná banka, to byl asi také ještě tenkrát u nás dost abstraktní pojem bez konotace k reálné instituci, že?
Skutečně jsem se s možností kryokonzervace semene poprvé setkal na své stáži v Holandsku. Dokonce tam v té době existoval spolek dobrovolných dárců semene. Pořádali společné večírky a během jejich průběhu se občas některý z účastníků vzdálil do ústraní, aby masturbací získal dárcovský ejakulát. Samozřejmě v té době neexistovala infekce HIV/AIDS a také na ostatní sexuálně přenosné choroby, „stdéčka“ byli tito večírkoví „matadoři“ vyšetřeni jen orientačně a zběžně. Taky se asi nevedla žádná pečlivá evidence. Za účast na večírku dostal každý jakousi symbolickou částku guldenů a odznak, kterým se holandští dárci kupodivu veřejně pyšnili. Po skončení večírku se pak semeno zmrazilo. Neexistovaly tenkrát žádné počítače, kryokonzervační proces s tekutým dusíkem se prováděl víceméně „na koleně“, jako médium se používal glycerin smísený v určitém poměru s vaječným žloutkem. Tak trochu humorem zavání skutečnost, že se nám to nedařilo s vejci nakoupenými v obchodě, zato žloutky od slepic z domácího chovu v Jeseníkách se projevily jako kvalitní a spermie byly po rozmrazení dokonale schopné oplození. Díky tomu se nám pak podařila první umělá inseminace zmrazeným semenem v Československu a porod zdravého dítěte.
Ostravský primář Šráček byl taky znám jako tvůrce prvního Československého antikoncepčního tělíska Dana. Co si matně vzpomínám, ten patent vznikl ještě v dobách jeho působení v Brně, ne?
Byly s tím spojeny zajímavé peripetie. Na plastickou hmotu k výrobě IUD byly pochopitelně kladeny vysoké nároky, jako je naprostá netečnost k tělesným tkáním a zachování takzvané tvarové paměti. Nositelem licence na výrobu tohoto plastu byla západoněmecká firma BASF, která v důsledku katolického managementu nebyla ochotna poskytnout patent k výrobě něčeho tak hnusného, jako je antikoncepční prostředek. Ale nebylo by to proslulé diplomatické umění primáře Šráčka, který na jednání s touto katolickou firmou položil zásadní dotaz: „A vy byste si snad, pánové, přáli, aby se vám ti komunisti v Evropě ještě stále více rozmnožovali?“ A souhlas k výrobě prvního Československého tělíska byl promptně udělen.
Tělísko nazval primář Šráček DANA, což měla být zkratka akronym Dobrá A Neškodná Antikoncepce. Ve skutečnosti se tak jmenovala vynálezcova manželka MUDr. Dana Šráčková, docentka pediatrie.
Z Ostravy jsi pak přišel do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Co tě táhlo do Prahy?
To už mi bylo skoro padesát let, místo se v tomto věku mění poněkud obtížně. Nicméně když mi tehdejší ředitel doc. Presl nabídl práci v této špičkové gynekologické instituci, tak jsem příliš dlouho neváhal. Hrdinsky jsem snášel problematické mezilidské vztahy v tomto ústavu, na které jsem nebyl z Ostravy zvyklý. Tam mezi spolupracovníky panovala nesporně lepší spolupráce a vzájemná solidarita než v Praze. Možná i menší závist a pomluvy.
Naštěstí jsem se díky mezinárodní spolupráci stal od roku 1992 výkonným ředitelem nevládní organizace – Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu a byl jsem placený z fondu International Planned Parenthood Federation podle mezinárodního platového tarifu. Což ovšem závist některých kolegů vystupňovalo až k nepříčetnosti. Ale já mám z toho docela slušný důchod. Tedy, samozřejmě, ne z té nepříčetné závisti.
A ve své práci v SPRSV pokračuješ dosud? Nejsou tam nějaké věkové limity?
Děkuji ti za tvou ohleduplnou otázku. Pochopitelně ve svých 75 letech dělám už jenom „čestného“ předsedu. Funkci jsem zdědil po svém zesnulém šéfovi primáři Šráčkovi. Ta funkce je pochopitelně bezplatná a jsem tomu rád, protože organizace se z původní seriózního téměř vědeckého seskupení gynekologů, sexuologů, psychologů, sociologů a demografů změnila v organizaci mladých aktivistek feministického ražení. Naposledy jsem byl na jejich setkání v Berlíně asi před osmi lety a poté, co jejich čelná představitelka – prý studentka zdravotnické školy z jedné severské země – prohlásila, že není žádný rozdíl mezi homosexualitou a transsexualitou, jsem už na jejich mezinárodní setkání přestal jezdit. Boj za sexuální práva, svobodu volby a úsilí o zodpovědnou sexuální výchovu už přenechávám mladším.
Ale máš ještě nějaké aktivity, koníčky nebo oblíbenou činnost?
Mé největší hobby cestování jsem ukončil vysněnou cestou na Nový Zéland letos v březnu. Pokračuji ve spisovatelské činnosti, publicistice a vydaných osmnáct knih mi vyneslo funkci místopředsedy Obce spisovatelů České republiky. S hrůzou jsem zjistil, že se výrazně zvýšila česká závistivost, když si dnes už lidé závidí i neplacené funkce.
Taky učím na Univerzitě v Hradci Králové a přednáším nejen na odborných seminářích, ale troufl jsem si i na zábavná vyprávění historek z nemocnice a ze soudních síní.
Ze soudních síní?
Už třicet let dělám soudního znalce a za tu dobu jsem už zažil ledaco. Soudní síň, a ostatně ani nemocnice, nejsou zrovna ta nejpříhodnější místa pro nějakou legraci, ale občas se tam přece něco zábavného přihodí.
Tak na závěr aspoň jednu nemocniční historku pro mě a naše čtenáře
Ta je skutečně ze života a odehrála se asi v roce 1991 v Ústavu pro péči o matku a dítě. V Podolí si tenkrát doslova podávaly dveře četné zahraniční delegace a já jsem měl za úkol doprovázet skupinu japonských gynekologů. Při závěrečném rozloučení jsme si vyměňovali vizitky a jeden japonský kolega se představil jako doktor Ogino. „No, to je pane doktore, překvapení, vy budete asi ten vynálezce Oginovy-Knausovy metody využití neplodných dnů, kteroužto s oblibou zejména katolická církev vydává za metodu antikoncepční,“ blýskl jsem se před japonským kolegou svým gynekologickým i náboženským vzděláním. „To se, pane kolego, trochu pletete,“ dostalo se mi odpovědi. Ten slavný Ogino byl totiž můj otec. A sám nakonec přiznal, že i jeho narození svědčí o tom, že mu ta jeho metoda příliš nefungovala“.
Milý Radime, děkuji Ti velmi za to, že jsi byl ochoten se podělit o Své životní zkušenosti se mnou i se čtenáři našeho časopisu. Společně Ti přejeme do dalších let méně lidské závisti a neutuchající radost ze spisovatelské tvorby, kterou nás obohacuješ.
doc. PhDr. Dr. phil. Laura Janáčková, CSc.
LauraJanackova@seznam.cz
Oddělení somatopsychiky, Sexuologický ústav VFN PrahaInstitut partnerských vztahů, Praha
www.ipav.cz
V letošním roce slaví významné životní jubileum
MUDr. Radim Uzel, CSc.,
český gynekolog, sexuolog, regionální politik, popularizátor sexuologie, čestný předseda a člen vědecké rady Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu a vysokoškolský pedagog a autor řady odborných i populárně vědných publikací, místopředseda Obce spisovatelů České republiky.
Sexuologická společnost ČLS JEP společně se Sexuologickým ústavem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze přejí společně jubilantovi hodně zdraví a pohody v profesním i osobním životě.
Ad multos annos!
Štítky
Detská gynekológia Gynekológia a pôrodníctvo Reprodukčná medicínaČlánok vyšiel v časopise
Praktická gynekologie
2015 Číslo 3
- Ne každé mimoděložní těhotenství musí končit salpingektomií
- Je „freeze-all“ pro všechny? Odborníci na fertilitu diskutovali na virtuálním summitu
- I „pouhé“ doporučení znamená velkou pomoc. Nasměrujte své pacienty pod křídla Dobrých andělů
- Gynekologické potíže pomáhá účinně zvládat benzydamin
Najčítanejšie v tomto čísle
- Oční indikace k císařskému řezu
- Syndrom pánevní kongesce a jeho léčba
- Dydrogesteron – klinické výhody jeho metabolické neutrality
- Jak správně postupovat při podezření na znásilnění nebo pohlavní zneužívání