Zaokrouhlíme to, vážený

Prahu přepadlo léto. Jako by chtělo dokázat, že tu pořád ještě je, že se nezapomnělo v tropických krajích, že se letos jen tak potuluje kolem a že když na to přijde, dokáže i v červenci vyčarovat den dva, kdy se z rozbouřené oblohy neřítí přívalové deště. A přepadlo ji v plné parádě. Město se dusilo nenadálým žárem, a kdo měl jen trochu možnost, hledal přechodné dobrodiní stínu a orosené sklenice. Ulice se v časném nedělním odpoledni vylidnily, dokonce i Karlův most jakoby osiřel a silueta Hradčan se v rozpáleném vzduchu telelila jako fata morgana. Vydat se dobrovolně ven mohli v těchto zabijáckých hodinách snad jen skutečně nenasytní turisté.

Právě devět takových se náhodou sešlo v jedné tramvaji. Čtyři Italové, tři Němci a dva Francouzi tvořili cizojazyčné ostrůvky v poloprázdném voze. Kromě nich se tam – soudě z jejich mučednických výrazů – octli zjevně z donucení ještě čtyři Pražáci.

Stál jsem na zadní plošině a zasmušile meditoval nad bezbřehou zlomyslností osudu, který, nadán neomylným instinktem, ukázal prstem na mě, abych v takovémto dni a v takovéto hodině něco musel, když všichni ostatní evidentně nemusí nic.

Tok těchto truchlivých úvah přerušil uhlazený muž, který se zvedl z předního sedadla a plynulým pohybem zkušeného eskamotéra vykouzlil odznak revizora.

Ach jo, povzdychla si skoro hmatatelně česká část přítomného osazenstva, protože každý pohyb v tomhle vražedném vedru vážil minimálně tunu. Díky výjimku nepřipouštějícímu zákonu schválnosti, kvůli němuž libovolný předmět mizí ve čtvrtém či jakémkoliv dalším rozměru vteřinu předtím, než jej potřebujete, propuklo všeobecné chaotické hledání lístků po kapsách a kabelkách. Zvenku to muselo vypadat, že tramvaj postihl kolektivní záchvat tance svatého Víta.

Sdílel jsem tyto všeobecné pocity, i když ne úplně. Fakt, že se objevil někdo, kdo stejně jako já něco musí, způsobil, že pohled, kterým jsem ho sledoval, říkal jediné: bratře. Tím spíše, že podle regulí by vlastně měli být dva; takhle na svých tramvajáckých bedrech nesl chudák dvojnásobný kříž povinností.

Italové, k nimž zamířil jako k prvním, však reagovali jinak. Navzdory obecně proslavenému temperamentu se jako mávnutím kouzelného proutku se proměnili v amatérské sousoší, pro něž v jakémkoliv katalogu mohl být pouze jediný název: skupina mrtvých brouků. Zřejmě se chlácholili nadějí, že je v této formě kontrolní orgán Dopravních podniků přehlédne.

Nepřehlédl.

Tyčil se nad nimi jako skalní věž. Monumentální a neodstranitelný.

Ovšem ani Italové nehodlali jen tak složit zbraně. Když pochopili, že nehybnost kamenný masiv nerozpustí, zkusili to jinak. Věrni své pověsti předvedli rázem scénku jako vystřiženou z Felliniho filmů: tramvají se rozlehlo kulometné staccato vzpínajících se slabik, doprovázené kilometry spletitých křivek, takže se zdálo, že mají ruce na atomový pohon.

Palivo jim došlo asi po minutě.

Revizor nic.

Stál mlčky, s vědoucím úsměvem, před nímž by zbledla i Mona Lisa, a čekal. Pak vytáhl blok s propisovačkou a pronesl jediné slovo, odkoukané zřejmě taky z italských filmů:

Carabinieri?

Dopadlo to, jak muselo. Během dalších deseti vteřin šustily bankovky měnící majitele.

Na řadu přišli Němci.

To už se tramvaj probudila. Ospalou letní nudu vystřídalo něco na způsob radostně nedočkavého očekávání. Jen máloco dokáže ušlechtilému člověku zvednout náladu tak, jako drobné neštěstí bližního. To se potom v těle rozlije takový zvláštní, hřejivý pocit, a člověk rázem ví, že dnešek zbůhdarma nepromarnil.

Utajovaná naděje se změnila ve skutečnost. Další příděl stovek zmizel v bezedné peněžence trestající Nemesis. Lehké rozladění snad způsobil jen vlastní akt předávání peněz: všichni postižení zachovali čítankový smysl pro povinnost v německém podání – nehnuli ani brvou.

To už se oči všech přítomných, přitahovány magnetickou silou, upíraly na Francouze. Česká enkláva mávala jízdenkami jako o závod, jen aby nepřišla o finále. Ostatně i revizor je vnímal jen tak mimochodem. Blížil se k francouzské dvojici jako majestát. Takhle nějak musí kráčet sám Osud.

Mladík si to zřejmě uvědomoval; mene tekel napsané ve výrazu jeho tváře hovořilo více než jasnou řečí.

Dívka na sedadle před ním však zdvihla hozenou rukavici. Zkusila to se šarmem. Měla ho požehnaně. Sex appeal ji vyzařoval z každého póru a obtáčel se kolem blížícího se žulového menhiru jako závoj. Pohled, který na něj upřela, by rozpustil ledovec a úsměv by jí v tu chvíli záviděla i Afrodita.

Marně. Stejně tak dobře se mohla pokoušet koketovat s náhrobním kamenem.

Mamon zvítězil.

Humor je přece jenom ta nejúžasnější věc na světě. Až na Francouze se tou dobou více či méně skrytě už uculovali všichni. Dokonce i dosud strnule chladným Němcům se rozzářili oči a koutky úst postihla drobná křeč. Venku svítilo slunce, byla krásná neděle, lidé vlídní a usměvaví. Jedním slovem pohoda.

Naplněn skvělou náladou jsem nonšalatně a s elegancí vypěstovanou dlouhými léty ukazovaní tramvajenky vytáhl plastikový obdélník.

„Chtělo by to zaokrouhlit, co?“ prohodil jsem bodře s převahou člověka, na něhož jsou všichni výběrčí krátcí.

„Zajímavé,“ řekl ten sympatický pán, „ ale teď bych rád viděl vaši průkazku.“

Podíval jsem se na rozevřené desky ve své ruce.

Na legitimaci Syndikátu novinářů vás při troše štěstí pustí do zoo nebo třeba i na Matějskou pouť. Na pražské revizory bohužel valný dojem nedělá.

„Asi jsem se musel splést, když jsem přendaval věci ze saka...“

„Asi,“ souhlasil bez špetky účasti nebo pochopení. Žádný sympaťák, žádný bratr. Studený, nepřístupný, ohavný obelisk.

„Takže to přeci jen zaokrouhlíme, že?“

Celá tramvaj se v tu chvíli už svorně a nepokrytě pochechtávala nahlas. Skutečně nechápu, co vidí lidi směšného na tom, když člověka postihne smůla a má zbůhdarma vyhazovat těžce vydělané peníze. Je to primitivní, zlomyslné, pokořující a nedůstojné.

Zachmuřeně jsem se za ním díval, jak ve stanici pomalu sestupuje ven, když se z otevřených dveří náhle ozvaly rachotivé, štěkavé zvuky.

Obelisk se smál.