Miniportréty slavných českých lékařů: Profesor MUDr. Bohumil Prusík – zakladatel české angiologie

Profesor Prusík, stejně jako jeho velcí učitelé profesoři Josef Thomayer a Josef  Pelnář, pocházel ze Šumavy. Narodil se v Klatovech 26. května 1886. Maturoval s vyznamenáním na klatovském gymnáziu v r. 1905, studoval potom na pražské lékařské fakultě, kde promoval v r. l910.

Hned po promoci nastoupil jako externista na II. pražskou interní kliniku, krátce pak na oční a gynekologicko-porodnickou kliniku, ale již od října 1911 se stal asistentem na II. interní klinice profesora Thomayera, kde působil až do r. 1930.

Již před I. světovou válkou podnikl řadu studijních cest. V r. 1912 do Švýcarska, v r. 1913 do Německa a v r. 1914 do Anglie, Holandska a Francie.

Hned po válce v r. l920 byl habilitován Thomayerovým nástupcem profesorem Pelnářem a v r. 1926 získal titul zprvu nehonorovaného mimořádného profesora; v r. 1928 již profesora honorovaného.

V r. 1930 se stává přednostou propedeutické kliniky po jejím prvním přednostovi profesoru MUDr.Antonínu Veselém. V r. 1935 byl pak jmenován řádným profesorem. V této funkci zůstal až do r. 1940, kdy po příchodu Němců byly zavřeny české vysoké školy.

B. Prusík kolem sebe seskupil skupinu nadšených mladých lékařů, se kterými rozvíjel v té době řadu nových, dosud v ČSR nepoužívaných vyšetřovacích a léčebných postupů.

Za okupace se stal přednostou interního oddělení Nemocnice na Vinohradech. Sem s ním přišli někteří spolupracovníci z jeho propedeutické kliniky, a brzy zde vybudoval, pokud to doba dovolila, nový dobře fungující lékařský kolektiv. Do něj např. patřili Miloš Nedvěd, který zahynul pak v r. 1943 v Osvětimi, Josef Mašek, Zdeněk Reiniš, jeho pozdější nástupce, Bohumil Havránek, který zahynul tragicky za revoluce a jiní a jiní.

Hned po osvobození v r. 1945 se stal přednostou IV. Interní kliniky, kde setrval do r. l958. V letech l952–l963 byl současně vedoucím angiologické laboratoře při IV. interní klinice. Do důchodu odešel až v r. 1963.

Prusík patří k nejpozoruhodnějším osobnostem české medicíny, řada jeho prací měla mezinárodní prioritu. Mimo jiné upozornil na přímý vliv adrenalinu na myokard při úplné atrioventrikulární blokádě, měl prioritní sdělení o pituitrinu, o účinku kyseliny nikotinové a jejích derivátů na cévní choroby a rozvedl diagnostiku neurocirkulační astenie.

Pro své objevy byl v r. l939 navržen na Nobelovu cenu (u nás jako první), ale válka toto udělení zastavila.

Prusík mimo jiné přivezl v roce 1912 do Československa první elektrokardiografický přístroj opatřený za vlastní peníze, daroval jej potom klinice, s pomocí EKG diagnostikoval poprvé infarkt myokardu na živém pacientovi.

Zavedl buď ještě u Pelnáře, nebo již na své propedeutické klinice nové metody: kapilaroskopii, mikrometodu na zjištění glykemie, a provedl u nás první perimyelografii s použitím jodové kontrastní látky (spolu s Ladislavem Volicerem). Mimo jiné též jako jeden z prvních v ČSR začal používat u diabetiků inzulín.

Po r. l945 rozpoznal též jako jeden z prvních, že nejzávažnější problémem interní medicíny díky antibiotikům nebudou již infekční choroby, ale že se jím stanou choroby cévní. Věnoval se plně angiologii, stal se zakladatelem české moderní angiologie, byl autorem základní učebnice Nemoci končetinových cév v klinické praxi (spolu se Zdeňkem Reinišem, 1959) a zabýval se, jako jeden z prvních u nás, i do té doby podceňovanou geriatrií.

Prusík byl mezinárodně vysoce uznávaná osobnost., v letech 1961–1964 byl prezidentem Mezinárodní angiologické unie a byl také členem mnoha zahraničních internistických, kardiologických, revmatologických a jiných sopečností.

Profesor Prusík přinesl do české medicíny jako jeden z prvních i změnu orientace. Do první světové války byla česká lékařská věda orientována především na německou. Ale on již jako student na gymnáziu začal studovat nepovinně frančtinu a hlavně angličtinu a hned po promoci se jel učit k takovým velikánům světové medicíny jako byli sir Humphry Rollestone, James Mackenzie, sir Thomas Lewis, Ch. Laubra a P. H. White.

Do vlasti přivezl – též za vlastní peníze – řadu učebnic a příruček z anglo-americké medicíny a dal je k dispozici klinice.

Prusík v sobě spojoval velmi dobře tři úkoly, které se vyžadují od předního pracovníka lékařské fakulty:

• činnost léčebně preventivní,
• výukovou, a 
• výzkumnou.

Pacienti byli pro něj na klinice vším, byl k nim laskavý a byl jimi milován. Medikům přednášel s nadšením, přehledně a se skvělou dikcí a také jimi byl neobvykle ceněn. Vybudoval vynikající lékařskou školu a vždy zdůrazňoval její kontinuitu od Thomayera a Pelnáře. Prusík publikoval 165 odborných vědeckých prací včetně několika monografií. Byl jedním z posledních velkých českých internistů, který měl celkový přehled o celém vnitřním lékařství.

Profesor Prusík měl impozantní zjev. Vysoký, štíhlý, vždy vzpřímeně se držící, vždy elegantní s pečlivě zastřiženým knírkem pod nosem. Svými znalostmi a chováním, ale i svým zjevem vzbuzoval obdiv u svých pacientů, zvláště pak u pacientek. Říkalo se, že když je na pokoji, není možno pacientkám objektivně změřit puls, který je vždy nepřiměřeně zrychlený.

Měl vždy velký zájem o umění, stýkal se s mnoha umělci, někteří byli nejen jeho pacienti, ale i osobní přátelé, na příklad dirigent Václav Talich, malíř Jakub Obrovský či Otakar Nejedlý.

Toto bylo jeho převážně profesní curriculum vitae. Chtěl bych jeho portrét doplnit ještě dalšími méně známými skutečnostmi. Překrásnou knížku o něm napsali jeho žáci, pozdější přednostové IV. Interní kliniky Vladimír Puchmayer a Petr Bartůněk, pod titulem Bojovník proti bolesti (l986), kde shromáždili úctyhodný počet humorných i méně humorných historek o svém milovaném profesorovi. Vřele doporučuji k přečtení. Vyprávělo se však o něm ještě i mnoho dalších, takže z těch Puchmayerem a Bartůňkem nezachycených uvedu některé nejtypičtější.

Jak jsem poznamenal dříve, měl mezi svými přáteli a pacienty mnoho umělců, ale nijak se přitom nenechal jejich slávou či věhlasem ohromit..

Malíř Jakub Obrovský onemocněl nějakou virózou. Byl mrzutý, nevrlý, odmítal návštěvu lékaře. Rodina přes jeho odpor zavolala jeho přítele o čtyři roky mladšího profesora Bohumila Prusíka.

Prusík hned přišel a začal se vyptávat nemocného, co ho trápí, jaké má obtíže.

Ale malíř znechucený tím, že jeho rodina lékaře přece jen zavolala, odmítal odpovídat. Zarytě mlčel. Nakonec nevrle zabručel:

„Od čeho jsi doktor? Poznej si to sám, já ti nic povídat nebudu.“

Prusík pokrčil rameny a zvedl se:

„No tak to se nedá nic dělat. Když jsi jak ta němá tvář, tak si, zavolej zvěrolékaře. A ten ti řekne: „Utratit a zakopat!“

A Obrovský se rozmluvil.

Mladí profesoři vnitřního lékařství Bohumil Prusík a Josef Charvát byli v meziválečné době na internistické konferenci v Londýně. Při zpáteční cestě se chtěli vrátit parníkem přes Kanál la Manche a pak vlakem domů. Před cestou zjistili, že se chystá let vzducholodě R 101 z Londýna na Blízký východ a že ta vzducholoď má zastávku v Paříži. Daly se i zakoupit letenky. Rozmýšleli se. Prusík se zájmem o vše nové byl nadšeně pro. Opatrnější Charvát váhal, cesta vzducholodí nebyla levná, ale zbyly jim nějaké diety, a tak po delším rozvažování se dal přesvědčit. Došli si tedy do dopravní kanceláře, ale let byl již vyprodán.

„Před chvílí jsme prodali poslední volná místa, lituji,“ řekla jim slečna u přepážky. „Počkejte si na příští let.“

„Co se dá dělat, pojedem tedy, jak jsme chtěli původně,“ řekl Prusík.

Druhý den ráno, když jeli taxíkem na nádraží, slyšeli kamelota vyvolávat:

„Velké letecké neštěstí. Vzducholoď R 101 shořela.Velké letecké neštěstí!“

Prusík vyskočil z auta, koupil noviny, a tam byla zpráva, že ta vzducholoď R 101 při přistávání v Paříži narazila na nějaký pahorek, vzňala se a všichni cestující uhořeli.

Prusík se pak naklonil k Charvátovi:

„Tak to vaše váhání a rozmýšlení, pro které jsme zmeškali koupit si včas lístky, nám zachránilo život. Někdy, ač je to proti mému přesvědčení, je lepší moc nespěchat.“

I když byl Prusík mezinárodně uznávaný internista a kardiolog, v Československu nefiguroval zpočátku ve výboru Československé kardiologické společnosti. Ta byla založená v r. 1929, výbor měl 12 členů a každoročně se volila jedna třetina. Nové členy navrhoval obvykle její předseda profesor MUDr. Václav Libenský.

Profesor MUDr. František Herles, ač mnohem mladší než Prusík, se členem výboru stal a divil se, proč tam není a nebyl  Prusík.

A tu mu bylo jinými věci znalými vysvětleno, že je to proto, že Prusík před volbou prvního výboru v r. 1929 napsal Libenskému, že se rád a ochotně zúčastní práce výboru pod předsednictvím Ladislava Syllaby.

Při přednáškách i demonstracích při výuce mediků byl Prusík suverénní, nedal se ničím vyvést z rovnováhy. Jednou vykládal medikům v interní propedeutice o zásadách správného poklepu a poslechu:

„Dnes už lékaři často nedovedou ani klepat ani auskultovat, dnes se každý spoléhá na rentgen. Co potom, když rentgen není k dispozici. Zkušený lékař a zvláště internista musí pouze poklepem a poslechem – a to má k dispozici vždycky – zjistit i malé ložisko, tak jak to dříve uměli staří praktici, pro ty to bylo samozřejmé.

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

„Zde vám na nemocném předvedu, jak lze i malé ložisko spolehlivě vyklepat. Nález máme u něj ověřen na rentgenovém snímku před dvěma dny. Zde vidíte bronchopneumonický infiltrát vlevo dole při bazi. A teď dávejte pozor.“

Začal poklep. Vzorný, demonstrativní. Výrazná rezonance po celých obou plicích. A najednou dole ztemnění poklepu, dokumentující ložiskové plicní onemocnění. Všichni jsou přesvědčeni.

Až tu jeden z mediků se poněkud nejistě zeptal:

„Pane profesore, na tom snímku je ten nález vlevo a vy jste jej vyklepal na druhé straně,“

Posluchači strnuli. Profesor se bleskurychle podíval na snímek, pak na pacienta, načež pronesl se samozřejmou jistotou:

„Vidíte? Tady máte příklad typické migrující bronchopneumonie.“

Poměry na Prusíkově klinice demonstrují i dvě následující historky.

Po druhé světové válce nastoupila na kliniku řada mladých lékařů. Způsoby vyjadřování se poněkud uvolnily a slovník nabyl někdy značně nespisovných forem.

Na IV. interní klinice to bylo vrchní sestře proti mysli a rozhodla se, že tomu musí energicky udělat přítrž. Nebude se od teďka mluvit sprostě, za každé sprosté slovo bude pět korun pokuty. Přednesla to profesoru Prusíkovi, a ten to schválil.

Lékaři seděli na inspekčním pokoji a mladému doktorovi Ladislavu Čermákovi ujela pusa a řekl v nějaké větě „prd“.

Paní vrchní vylítla a vykřikla:

„Pětikorunu!“

Čermák se bránil, že to přece jen není žádné sprosté slovo.

Vrchní sestra se nechtěla dát a obrátila se na nejvyšší autoritu, na pana profesora. Ten rozhodl šalamounsky:

„No zaplatí jen 2,50, na pětikorunu by musel přidat ještě „-el.“

Na Prusíkově klinice začala právě velká vizita. Celá suita včetně všech lékařů i mediků, na které si Pan profesor velmi potrpěl.

Mladý MUC. Jaroslav Kašpar, pozdější primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení v Liberci, přišel lehce pozdě a ne zcela disponován. Předešlý den, či spíše předešlou noc slavil s kolegy absolvování rigorózní zkoušky. Omlouval se panu profesorovi, že měli doma nějakou rodinnou slavnost, takže zaspal.

Pan profesor je gentlemansky přerušil:

„To je v pořádku, pane kolego. Jen vám dám pro dnešek jednu radu. Nedýchejte moc zblízka na pacienty.“

Své povídání zakončím ještě jednou autentickou historkou z Prusíkovy kliniky, vypadá neuvěřitelně, ale je pravdivá.

Na klinice stážoval i jeden medik, který byl – abych to řekl šetrně – poněkud pomalu chápající. Na vše se znovu a znovu asistentů vyptával, a to i na věci evidentně jednoduché.

Jednou po přednášce profesora Prusíka o srdečních šelestech vyzvídal na jistém asistentu, jak to s těmi šelesty je:

„Pan profesor dělí šelesty na organické a neorganické, ale mně to není moc jasné.“

Kolega, známý vtipálek mu to objasnil:

„Víš, to máš tak. V přírodě existují četné šelesty neorganické, na příklad voda víří, to jsou šelesty vířivé, kamna odfukují, to jsou šelesty dmychavé. A na druhé straně máš šelesty organické. Kočka vrní, to jsou šelesty vrnící, husa syčí, to jsou šelesty syčivé…

Vtom jej medik přerušil:

„Děkuji, pane doktore, to je zcela jasné. Kdyby nám to takhle vyložil ten Prusík, tak bychom tomu všichni hned porozuměli. Děkuji.“

Profesor MUDr. Bohumil Prusík umřel rok po odchodu do důchodu 6. září 1964 v 78 letech při pobytu v milovaných Mariánských Lázních, kam často zajížděl

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.