Hazard a patologické hráčství u seniorů

Súhrn

Patologické hráčství ve vyšším věku má některé specifické rysy a rizika. Léčba starších lidí by měla brát v úvahu jejich zvláštní potřeby. Efektivita léčby patologických hráčů vyššího věku je patrně srovnatelná s efektivitou léčby u lidí jiných věkových skupin.

Klíčová slova:
patologické hráčství, vyšší věk, léčba.

Úvod

Masivní rozšíření hazardu nastalo v České republice po roce 1990, a tento trend pokračuje i v současnosti (rok 2011). Vzhledem k tomu lze předpokládat nárůst počtu patologických hráčů vyššího věku. Tito lidé se objevují nejen v zařízeních specializovaných na léčbu návykových nemocí, ale v souvislosti s depresivními obtížemi i v ordinacích psychiatrů. Hazard je navíc spojen se značným stresem, což působí nebo zhoršuje i nemoci interní a jiné.

Počet patologických hráčů vyššího věku, kteří se pro tuto návykovou nemoc léčí, je nesrovnaně nižší, než by odpovídalo rozšířenosti problému v populaci. Důvody zahrnují mimo jiné

• větší izolaci,
• menší informovanost o léčbě,
• nižší mobilitu,
• větší pocit stigmatizace, apod.

Patologické hráčství seniora obvykle způsobí utrpení a zmatek v celé širší rodině. Na lékaře a jiné odborníky se proto mohou obracet i příbuzní patologických hráčů vyššího věku. Také příbuzní ovšem většinou tento problém vnímají jako rodinné stigma.

Příčiny

Problémy působené hazardem nemají jednu příčinu. Zdraví nebo nemoc vznikají v důsledku interakcí rizikových a ochranných činitelů na více rovinách. Některé z těchto faktorů jsou významnější, jiné méně. V tom se tato situace podobá šachové hře. Při ní také dochází k vzájemnému působení bílých figur (ochranné činitele) a černých (rizikové činitele). Podobně jako šachové figury ani rizikové a ochranné činitele nemají totožnou důležitost.

K nezávažnějším rizikovým činitelům patří dostupnost hazardu a jeho aktivní nabízení.

Některé rizikové faktory se u starších patologických hráčů mohou objevovat častěji než v mladších věkových skupinách. Sem patří např. (částečně podle 7):

• častější souvislost se zátěžovou životní událostí, např. odchod do důchodu,
• nezaměstnanost a obtíže při hledání práce,
• ovdovění,
• totéž se týká hazardu i zneužívání návykových látek. Zátěžové životní události v tomto věku zahrnují častěji i smrt příbuzných nebo přátel,
• samota a sociální izolace,
• depresivní a úzkostná symptomatologie je patrně ještě častější nežli u jiných skupin.
• postižení kognitivních funkcí, menší pružnost myšlení, někdy i naivita ve finančních záležitostech,
• tím, že velká část seniorů není v pracovním poměru, dochází k horšímu strukturování času a také to negativně ovlivňuje síť vztahu a uspokojování sociálních potřeb,
• senior obvykle obtížněji splácí dluhy z hazardu,
• lidé vyššího věku mají někdy častěji omezenější možnosti, co se týká kvalitního trávení volného času. Některé dřívější záliby (např. rizikové sporty) nelze dále provozovat s ohledem na zdravotní stav nebo finance,
• chronická bolestivá onemocnění často komplikují i duševní stav.

Faktorem, který se v Česku uplatňuje podstatným způsobem, je mnohde extrémní blízkost hazardu na rozdíl od lepších možností, jak trávit volný čas.

Dvě skupiny patologických hráčů vyššího věku

Podobně jako závislé na alkoholu vyššího věku lze si patologické hráče seniory rozdělit do dvou velkých skupin. Ti první začali s hazardem už ve středním nebo mladším věku, kdežto u druhých se problém s hazardem objevil až ve stáří.

Jaké jsou charakteristiky obou těchto skupin (částečně podle 3):

1. Senioři, kteří problémové hazardně hráli už v mladších letech:
   Mají větší dluhy a více sociálních problémů, u jejich rodičů se pravděpodobněji vyskytla návyková nemoc. Lze předpokládat celkově horší zdravotní stav.
2. Senioři, kteří začali problémové hazardně hrát až ve stáří:
   Jejich dluhy a sociální problémy nejsou tak velké, častěji se u nich objevuje úzkostná symptomatologie, pravděpodobnost návykové nemoci u rodičů je nižší, než u předchozí skupiny.

Specifické i společné rysy s jinými věkovými skupinami

Patologické hráčství je u seniorů spojeno s podobnými riziky jako u mladších lidí, což se týká i sebevražedných myšlenek a tendencí (5, 7). Větší část příznaků souvisejících s hazardem je společná většině patologických hráčů včetně seniorů, u seniorů ale najdeme i některé relativně specifické rysy.

Některé specifické rysy hazardu u seniorů

Zahraniční práce naznačují, že by se tento problém mohl vyskytovat relativně častější u žen, než je tomu v jiných věkových skupinách. Máme dojem, že i v této věkové kategorii převažují muži, i když jsme se setkali také s patologickou hráčkou ve věku 66 let.

Alkohol, benzodiazepiny a podobné látky, zvláště ve vyšším věku, zhoršují paměť u sebeovládání a znesnadňují psychoterapii. Souběžná léčba závislosti na návykových látkách je proto zásadně důležitá.

Hráčství a sázkařství i patologické hráčství bývají spojeny s nadměrným stresem. To nepříznivě ovlivňuje zdravotní stav starších patologických hráčů ještě více, než by to mu bylo ve středním věku. Důvodem je nižší odolnost starších lidí a to, že se u nich častěji objevují chronické nemoci.

Je známo, že na paměť a kognitivní funkce působí nepříznivě nadměrný stres. Toho bývá v životě patologických hráčů hodně. Lze proto předpokládat nižší výkonnost a horší soběstačnost.

Podvýživa je u českých seniorů poměrně častá (4). Tím spíše lze tento problém předpokládat u patologických hráčů vyššího věku. Důvodem jsou jejich omezené finanční možnosti dané skromným příjmem a velkými výdaji za hazard.

Jiménez-Murcia a spol. zjistili u patologických hráčů vyššího věku větší míru psychopatologie. U mladších patologických hráčů bylo zase častější vyhledávání nových podnětů, nižší cílesměrnost (self-directness) a větší závažnost problémů s hazardem.

Patologické hráčství ve vyšším věku vytváří komplikované klinické obrazy, protože, jak uvedeno výše, dochází k častějším kombinacím s 

• depresivní symptomatologií,
• podvýživou,
• organickými poruchami paměti,
• důsledky zneužívání psychoaktivních látek, a 
• chronickými tělesnými chorobami.

Tyto složité obrazy nebývají často správně diagnostikovány.

Bariéry pro vstup do léčby bývají u seniorů ještě silnější nežli u lidí středního věku. Sem patří např.

• pocity stigmatizace,
• omezené finanční možnosti,
• malá informovanost, nebo
• nesnadné dojíždění a horší mobilita.

U seniorů bývají častější pocity samoty. Problémy působené hazardem tuto izolaci ještě podstatně prohlubují.

Nekontrolovaná hazardní hra se někdy objevuje po nasazení antiparkinsonik, tedy léků, které se používají při léčbě Parkinsonovy nemoci. Ta se nejčastěji vyskytuje u lidí ve věku nad 50 let. Pokud by se jednalo o pouhý vedlejší účinek léků a ne patologické hráčství, po vysazení této medikace nebo jejím snížení, by také měly ustat problémy s hazardem.

Příklad z praxe

Pan J. Š., který se psychiatricky nikdy neléčil, byl k ústavní léčbě přijat v 63 letech poté, co prohrál najednou celý důchod. Pacient se svěřil bratrovi se svým úmyslem ukončit život, a bratr dal podnět k hospitalizaci. Na hazardních automatech hrál pan J. Š. přibližně od 55 let. Problém se zhoršil v jeho 61 letech nuceným odchodem do předčasného důchodu v souvislosti s reorganizací podniku. Co se jiných návykových problémů týče, kouřil 20 cigaret denně a denně spotřeboval 1,5 litru piva. Pozoroval souvislost mezi ovlivněním alkoholem a hazardem. Na možnost léčení pohlíží nyní spíše optimisticky, protože jeho „kamarádovi forbesákovi“ léčba pomohla.

Specifika léčby

V zásadě se používají stejné nebo podobné postupy jako u jiných věkových skupin. Podobná je i efektivita léčby. To se týká farmakoterapie i psychoterapeutických postupů (2). Často se používají antidepresiva ze skupiny SSRI i u pacientů bez depresivních obtíží, protože se tak mírní bažení po hazardu. Léčba patologických hráčů vyššího věku spolu s klienty jiných věkových kategorií je možná a obvyklá.

Psychologické překážky vstupu do léčby může oslabit např. anonymní poradenství nebo poskytnutí svépomocného manuálu (6).

V případě postižení kognitivních funkcí, nemusí být senioři schopni tak dobře využívat jinak velmi užitečné kognitivně-behaviorální postupy. Pomoci může např. častější opakování a důkladnější trénink těchto technik. To je vhodné i mladších klientů vzhledem k tomu, že při bažení (craving) jsou kognitivní funkce dočasně oslabeny i u nich.

Konfrontační přístup nebývá vhodný ani u nižších věkových kategorií. U seniorů je vysloveně kontraindikován s ohledem na jejich vyšší zranitelnost a nižší odolnost vůči stresu (7).

Jak uvedeno výše, antiparkinsonika mohou vést k výskytu nekontrolovaného hazardního hraní nebo k jinému impulzivnímu jednání. Každého klienta nad 50 let bychom se proto měli zeptat, zda takové léky neužívá a pak případně ve spolupráci s neurologem přizpůsobit volbu léků nebo dávkování.

Častým problémem patologických hráčů vyššího věku bývá samota. Z tohoto důvodu je prospěšná rodinná terapie. Při ní lze někdy aktivizovat síť bezpečných vztahů a dohodnout i praktická opatření, která pomohou překonat problém s hazardem.

Dlouhodobý kontakt s ambulantní terapeutickou skupinou, svépomocnou organizací či socioterapeutickým klubem pomáhají patologickému hráči vyššího věku k abstinenci a navíc mohou do jisté míry dočasně nebo i dlouhodoběji uspokojovat jeho sociální potřeby a mírnit pocity samoty.

Lidé vyššího věku se často ostýchají sportovat, nehledě k tomu, že některé sporty jsou pro ně nevhodné. Nevhodný bývá např. fotbal, basketbal a další sporty, kde dochází k prudkým změnám směru pohybu nebo tvrdým doskokům. V případě pádu je u seniorů podstatně vyšší riziko zlomeniny s ohledem na sklon k osteoporóze.

Sedavý způsob života ale zhoršuje duševní stav starších lidí i jejich tělesnou kondici a zvyšuje zdravotní rizika. Lidem vyššího věku proto doporučujeme vhodnou formu tělesné aktivity, ale takovou, která je pro ně vhodná a dostupná.

Nejčastěji se bude jednat o 

• chůzi,
• některá šetrnější cvičení z jógy,
• některá tradiční čínská cvičení, nebo
• zdravotní cvičení, která jim doporučí fyzioterapeut.

Samozřejmě při tom bereme v úvahu i to, čemu dává klient přednost. Cvičení nebo chůze působí příznivě i na paměť a mírní deprese nebo úzkosti.

Kromě tělesného cvičení lze stres a negativní emoce mírnit i dalšími způsoby, např. využíváním relaxačních technik, podpůrnou nebo jinou formou psychoterapie nebo vytvářením sítě vztahů.

Vzdělávací část léčby by měla zahrnovat i relevantní informace o výživě, pitném režimu, organizaci času, tréninku paměti, o tom, kde hledat pomoc pro praktické problémy nebo krizovou pomoc.

Mírnění škod

Jak uvedeno výše, hazard staršího patologického hráče může ohrožovat existenčně, i co se týká duševního zdraví a komplikovat situaci širší rodině. Jestliže není dočasně nebo dlouhodobě možná léčba a abstinence, mělo by se uvažovat o omezení způsobilosti k právním úkonům. To platí tím spíše, jsou-li přítomny další duševní poruchy nebo došlo-li k postižení kognitivních funkcí.

Omezení způsobilosti se obvykle týká hospodaření s finančními prostředky a nakládání s majetkem. Návrh k omezení způsobilost k právním úkonům se podává místně příslušnému soudu, iniciátorem návrhu může být i někdo z rodiny. Podstatné pro rodinu je to, že příslušné právní úkony osoby zbavené způsobilosti jsou neplatné.

Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc.

Psychiatrická léčebna Bohnice

Odd. léčby závislostí – muži

181 02 Praha 8

www.drnespor.eu