Vladimír Vondráček

Před několika málo lety jsem napsal medailonek o panu profesorovi MUDr. Vladimíru. Vondráčkovi. Vyšel jednak v časopisu Praktický lékař a jednak v knize Čeští lékaři – spisovatelé v nakladatelství Triton v roce 2006. Obsahoval jako většina mých medailonků jeho stručný životopis i profesní curriculum vitae jakož i některé jeho aforismy, zkrácený přehled jeho literární činnosti a několik historek o něm.

Během doby od vyjití knížky jsem získal další větší počet roztomilých historek o nezapomenutelném panu profesorovi, také některé další aforismy, a jelikož si myslím, že by nepublikovány zapadly, uvádím je nyní jako jakýsi doplněk či pokračování k výše uvedené knize.

V knize je uvedena historka i o asistentských příjmech na klinikách a přednostové se k nim měli vyjádřit. V nepřítomnosti Prusíkově, kterého v té době zastupoval Vondráček, je uveden jeho výrok k paní sekretářce, který ji navrhl toto znění: „To je jednoduché. Páni si vydělávají drobnými krádežemi a dámy prostitucí.“ Sekretářka na tento dotaz neodpověděla.

Později jsem slyšel ještě jinou, poněkud upravenou verzi.

Bylo to na schůzce vysokoškolských asistentů. Na programu byly platové otázky. Bylo plno hořkosti. A řečí... Ti radikální s tím chtěli praštit, jiní chtěli rezignovat, dokonce padlo i slovo stávka.

Do debaty zasáhl svým suchým způsobem i docent Vondráček: „Nevidím žádných důvodů k nějakým strohým opatřením. Zde je jediná pomoc, a to svépomoc. Bude nutné, aby si každý našel nějaké vedlejší zaměstnání. Pro dámy, pokud jsou mladé a hezké – a to jsou téměř všechny – bude nejvhodnější přivydělávat si prostitucí. Pro pány pak navrhuji zvýšit si svůj příjem drobnými krádežemi. Já sám osobně jsem se rozhodl, že budu žebrat před Všeobecnou nemocnicí.“ „Dejte starému profesorovi korunu na kořalku!“

Jedna historka ze šedesátých let 20. století, kterou bychom mohli nazvat „Předběhl dobu“.

V té době se konal celostátní neuropsychiatrický sjezd v Bratislavě. Profesor Vondráček si zamluvil dva jednolůžkové pokoje, jeden pro sebe a druhý pro svou paní. Vždy byl zvyklý spávat na sjezdech či konferencích sám. Sjezdová kancelář však objednávku nějak popletla a rezervoval mu v hotelu Děvín jeden dvoulůžkový pokoj.

Když to Vondráček při prezentaci zjistil, rozčílil se. Recepční se omlouval, že oni za to nemohou, že takto to dostali od pořadatelů sjezdu. A že žádný volný pokoj nemají k dispozici a že se zkrátka nedá nic dělat.

Vondráček však nepovolil. Nechal si zavolat ředitele a vše začalo znovu. Fronta před recepcí se prodlužovala. Ředitel se zmínil, že mají jen rezervu dva pokoje pro cizince, na kterou nesmějí sáhnout, jinak nic.

Teď profesor Vondráček vzplanul. Vzal svůj deštník, od kterého se nikdy neodlučoval, a začal jím mlátit do recepčního pultu. „Ten pokoj musím dostat! Jak vidím, jsem tu na Slovensku cizinec.“

Kravál, všichni před recepcí zvědavě přihlíželi. Nakonec pan profesor ten pokoj pro cizince dostal.

Vondráčkovi měli letní vilu v Senohrabech. Jedné sousedce ze známé pražské rodiny se udělal o prázdninách na ruce nějaký ekzém. Přišla se poradit ke svému sousedovi, panu profesorovi Vondráčkovi, který tu trávil část dovolené.

Ten, ačkoliv nebyl specialistou dermatologem, se na ekzém podíval a předepsal nějakou mast. Za týden byla vyrážka téměř pryč.

O příštím víkendu se přišla sousedka ukázat a děkovala: „Pane profesore. Zhojilo se to nádherně, já nevím, jak bych se vám mohla odvděčit.“

Vondráček si promnul svůj dlouhý vous a pak suše pronesl: „Myslím, že od té doby, co Féničané vynalezli peníze, by tato otázka neměla být problémem.“

Profesor Vondráček byl pověstný, jak uměl vtipně a rezolutně ukončit někdy dlouhotrvající a nikam nevedoucí odborné debaty.

Jednou, na zasedání vědecké rady lékařské fakulty se vlekla diskuze o přestavbě systému studia medicíny. Debata byla nekonečná, bez výsledků. Konečně asi po 2 hodinách povstal profesor Vondráček. Jeho vysoká postava se napřímila a pronesl stručné konstatování „Pane děkane, odhaduje se, že v běžné lidské populaci je asi 20 % psychopatů. Račte si spočítat, kolik jich je tu dnes mezi námi.“ A posadil se.

V senohrabské vile profesora Vondráčka při jednom odpoledním sezení se stočila řeč na to, odkud se berou některá neobvyklá jména měst a vesniček

Tu Vondráček začal s vážnou tváří vykládat: „No, někdy mají jména opravdu bizarní původ. Třeba v jedné lokalitě na Hradecku stály kdysi dvě rytířské tvrze. V jedné vládl mladý hezký vladyka Jarek, ve druhé starý rytíř, nevím již, jak se jmenoval, a ten měl hezkou dceru Lenku, říkali jí Leni. Mladí se chodili koupat do blízké řeky. Jednou chtěla právě vlézt do vody, Jarek na ni vykoukl z vrbiček a zavolal: „Kuk, Leni.“ A od těch dob se té obci říká…“ – a tu se profesor odmlčel.

Kdosi z posluchačů vykřikl: „Kukleny!“

„Ne!“ odvětil suše pan profesor „Vysoké Chvojno. Vždyť jsem vám říkal, že ta jména mají někdy bizarní původ.“

Několik historek o panu profesorovi je i z jeho proslavených demonstrací a seminářů, na kterých bývala obvykle velká účast jak odborné, tak i laické veřejnosti.

Na semináři psychiatrické kliniky byl demonstrován případ pacienta s těžkým depresivním stavem, který byl na ni přeložen z Charvátovy interní kliniky. Pacient byl diabetik, celkem dobře kompenzovaný na léčbě inzulinem. Mladý pacient se dostal na interní kliniku po léčení lidového léčitele pana Choce. Ten mu vysadil inzulin a pacient upadl do diabetického kómatu. Na interně měli dost práce, aby se z něho dostal, vznikl však depresivní psychotický stav. Následovala vzrušená debata, profesor Mysliveček navrhl, aby se podalo na pana Choce trestní oznámení. „To je přece jasný případ, kdy pan Choc opět těžce poškodil pacienta“. Další a další psychiatři se přidávali

Ke konci debaty zasáhl profesor Vondráček: „Je to hezké a správné, co tady všichni cítíme a navrhujeme. Ale pan Choc to dělal již za první republiky, dělal to i za protektorátu a dělá to, jak vidíme, i nyní. Ale je přece obecně známo, že se u něho léčilo a léčí mnoho prominentů za každého režimu, dokonce i několik manželek profesorů naší fakulty.“

A bylo po debatě.

Jindy demonstroval posluchačům pan profesor jednu pa­cientku, kterou mu připravil jeho asistent jako případ chronického alkoholismu s halucinacemi s tím, že všude vidí ve svém bytě krysy. Začal rozhovor, vyšlo pak najevo, že se sice občas napila, ale nikdy moc a jen příležitostně. Moc to nehrálo. Přišla pak řeč na její zrakové halucinace, na to, že všude vidí samé krysy.

„No, ano, ty vidím všude, mám jich doma plno. Sežerou mi, na co přijdou. Marně s nimi každej den bojuju, nedokážu je vyhubit.“

Její odpovědi byly jinak logické, nekonfabulovala, bludy jinak neměla, intelekt lehce podprůměrný. Rozpadlá nebyla. Psychiatři mají pravidlo, že alkoholikovi se nedá nikdy věřit, co se týče jeho konzumace alkoholu, ale tady to vypadalo dost věrohodně. Vondráček raději demonstraci přerušil, rozhodně obraz nebyl typický. A nechal pacientku odvést a přivést dalšího.

Po přednášce se zeptal asistenta, který mu onu pacientku s alkoholovou halucinózou připravil, jak k té diagnóze došel.

„No přece, když ona pořád mlela o tom, že má doma plno krys.“

„Víte co, pane kolego, jeďte se tam podívat.“

Asistent si myslel něco o střeleném starém pánovi, ale příkaz je příkaz, tak jel. Vzali s sebou i pacientku.

Otevřeli byt a zde jedna krysa na druhé, vykukovaly za každým rohem nábytku.

Vondráček při svých demonstracích ukazoval jednou pa­cienta, který se vracel na kliniku znovu a znovu. Pacient zprvu ochotně odpovídal, někdy byly odpovědi rozumné, někdy bizarní. Při jedné odpovědi se zarazil, nedůvěřivě se podíval na profesora a nepřátelsky prohlásil: „Vy jste špión! Viděl jsem vás často v různých přestrojeních!“

Vondráček se domníval, že pacient ho viděl v převlecích v mnoha filmových rolích, tak to přešel. Vyptával se dál, ale pacient se zatvrdil a odmítal dále odpovídat.

„A můj předchůdce pan profesor Mysliveček byl také špión?“ zeptal se pan profesor.

Pacient zmlknul, chvilku rozvažoval a pak řekl: „Ne, to byl slušný člověk.“

Profesor Vondráček byl představitel tak zvaného „konstruktivního pesimismu“. Co to je? To je schopnost počítat spíše s nepřízní náhod. Například své žáky učil, že když si sedají na židli, mají předpokládat, že židle s nimi spadne. Když se tak nestane, budou příjemně potěšeni.

A tak se psychiatři Vondráčkovy školy vyznačují tím, že si vždy pečlivě prohlížejí židli, než na ni usednou.

Ke konci ještě dvě vyjádření k problémům sexuologickým.

Profesor vyšetřoval v ordinaci staršího pacienta a probíral s ním podrobně anamnézu.

Depresivní pacient vysvětloval rezignovaně všechny své obtíže: „Já vím, pane profesore, tím vším je vinen můj nezřízený život.“

„V jakém ohledu nezřízený?“ tázal se se zájmem profesor.

„V jakém ohledu nezřízený?“ opakoval pacient.

„Na to se vás právě ptám.“

Pacient hlasem, jako by chtěl spálit za sebou všechny mosty, pronesl temně: „Pohlavním“.

Profesor Vondráček: „Pohlavním?“

„Ano, pohlavním. Já neznám míru, ačkoliv vím, jak mi to škodí,“ odpověděl pacient.

„A kolikrát denně jaksi…?“

„Dovolte, pane profesore,“ řekl dotčeně pacient. „Já jednou měsíčně.“

Profesora Vondráčka navštívil jiný neurotik. Ten měl poruchy opačné. Stěžoval si na poruchy potence. „Pane profesore, já nevím, co už budu dělat. Ono je to pořád horší a horší. Zrovna včera jsem byl se slečnou. Byli jsme v divadle, pak ve vinárně. Vzal jsem ji k sobě domů, všechno vypadalo nadějně… a zas nic. Já jsem z toho již zoufalý.“

Vondráček pokýval hlavou, promnul si svůj vous a pak se účastně zeptal: „A ani koitus ze zdvořilosti jste nesvedl?“

Poslední historka je o panu profesorovi, jaký dovedl být kavalír.

Jednou při rigorózní zkoušce nechával studenty po vytažení si otázky posadit se v knihovně kliniky a tam si odpověď připravit.

Zkoušku skládala MUC. Vomdrová, pozdější asistentka neurologické kliniky. Vytáhla si otázku Postavení psychiatrie v současném socialistickém zdravotnictví. Byla z toho zděšená.

Vondráček to na ní poznal. „Vám se ta otázka moc nelíbí?“ Studentka nešťastně kývla.

„Mně také ne. Tak si vytáhněte jinou.“

Vytáhla si vděčně jinou a při ní excelovala.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.