Porodní hmotnost a genetické pozadí rizika diabetes mellitus 2. typu u české populace

Souhrn

Úvod:
Riziko vzniku diabetu 2. typu (DM2T) a dalších metabolických poruch je spojováno s porodní hmotností. Nízká porodní hmotnost je asociována s vyšším rizikem inzulinové rezistence, DM2T a aterosklerózy, ovšem i vysoká porodní hmotnost je riziková z hlediska rozvoje DM2T ve vyšším věku. V této studii jsme se zabývali vztahem porodní hmotnosti a přítomností bio­chemických a antropometrických rizikových markerů DM2T v závislosti na genetickém pozadí kandidátních genů tohoto onemocnění.

Výsledky:
Byla nalezena asociace porodní hmotnosti s BMI a se složením těla v dospělosti. Nízká porodní hmotnost byla asociována s vyššími stimulovanými hodnotami glykemie a inzulinemie a s nižší periferní inzulinovou senzitivitou. Genetická analýza nasvědčuje tomu, že geny Ngn3 a PPARα jsou zapojeny do regulace konečné hmotnosti novorozence.

Závěr:
Ze studie vyplývá, že údaje o porodní hmotnosti by měly být nedílnou součástí základní anamnézy.

Klíčová slova:
porodní hmotnost –  diabetes mellitus 2. typu –  složení těla –  inzulinová senzitivita –  kandidátní geny pro diabetes mellitus 2. typu

Úvod

Riziko vzniku diabetes mellitus 2. typu (DM2T) a dalších metabolických patologií (obezity, hypertenze, dyslipidemie, kardiovaskulárních poruch) souvisí s porodní hmotností [1,2]. Nízká porodní hmotnost je asociována s vyšším rizikem inzulinové rezistence (IR), DM2T a aterosklerózy [1,3– 5]. Nejrozsáhlejší projekt zabývající se tímto tématem, metaanalýza 14 studií zahrnující více než 132 180 jedinců, vyčíslila asociaci nízké porodní hmotnosti a rizika DM2T poměrem ODDS o výši 1,32 [4]. Nižší porodní hmotnost vykazuje pozitivní korelaci se zvýšeným rizikem DM2T ve 28 z 31 studovaných populací [5]. Mechanizmus podmiňující tuto asociaci zatím není zcela jasný, nejvíce diskutovaná je v literatuře tzv. hypotéza fetálního programování [6,7] a dále fetální inzulinová hypotéza [8,9]. Obě hypotézy se vzájemně nevylučují, konečná porodní hmotnost a další vývoj dítěte je pravděpodobně výsledkem současného působení a vzájemných interakcí faktorů uvažovaných v obou hypotézách.

Hypotéza fetálního programování před-pokládá, že nitroděložní deprivace způsobí trvalý metabolický posun směrem k IR a dalším poruchám. Jedinci vystavení nedostatku živin v rané fázi vývoje vykazují po optimalizaci jejich příjmu rychlé přibývání na hmotnosti (catch-up-growth), což je predisponuje k rozvoji abdominálního typu obezity [10– 14], IR [15,16] a hypertenze [17].

Fetální inzulinová hypotéza předpokládá, že běžné genetické varianty, které vedou k mírnému poklesu inzulinové sekrece či sníženému účinku inzulinu, mohou predisponovat k rozvoji diabetu a zároveň být i příčinou nižší porodní hmotnosti, neboť inzulin představuje pro plod zásadní růstový faktor. Studie zabývající se ně­kte­rými monogenně podmíněnými formami diabetu tuto hypotézu potvrzují. Mutace v genech GCK, INS, INSR, IPF1, ABCC8, HNF1B a KCNJ11 vedou u dětí k poruchám glukózového metabolizmu a diabetu, současně jsou však příčinou i jejich nízké porodní hmotnosti [8,18– 21]. Monogenně podmíněné formy diabetu jsou však příliš vzácné na to, aby vysvětlily asociaci DM2T s nízkou porodní hmotností popisovanou v populačních studiích. Pozornost se tedy zaměřuje ke genetickým variantám, u nichž již byla popsána asociace s DM2T, a studuje se jejich vztah k fetálnímu růstu a porodní hmotnosti. Takto jsou studovány např. varianty v kandidátních diabetogenech CDKAL1, CDKN2A/ B, HHEX-IDE, IGF2BP2, SLC30A8, TCF7L2, PPARγ, KCNJ11, JAZF1 a dalších [22,23].

Také vysoká porodní hmotnost je asociována s následným vyšším BMI v dětství i pozdějším věku [4,24] a je riziková z hlediska rozvoje DM2T [25] (obr. 1). Zdá se, že asociace vysoké porodní hmotnosti a rizika DM2T v pozdějším věku odráží především matčin diabetogenní genetický potenciál, projevující se jak vyšší porodní hmotností dítěte (v důsledku zvýšené glykemie matky v průběhu těhotenství a následně zvýšenou sekrecí inzulinu –  růstového faktoru –  plodem), tak predispozicí dítěte k DM2T v důsledku předání rizikových alel dítěti [26].

Cíl

Cílem předkládané studie je analýza předpokládaných souvislostí mezi porodní hmotností a výskytem faktorů rizikových pro rozvoj DM2T v dospělosti. Těmito faktory jsou jak antropometrická data (centrální typ obezity, nízký podíl aktivní tělesné hmoty), tak bio­chemické parametry odhalující porušený glukózový a lipidový metabolizmus. Biochemická data byla stanovována jak ve stavu nalačno, tak i během 3hodinového orálního glukózového tolerančního testu (oGTT). Dalším naším cílem je zjistit, zda porodní hmotnost má souvislost s příslušností k určitým genotypům. Sledovali jsme 32 genetických polymorfizmů celkem ve 25 genech, u nichž je prokázán vliv na regulaci glukózového či lipidového metabolizmu. V neposlední řadě nás zajímá, zda ně­kte­ré z testovaných genotypů budou častěji zastoupeny buď přímo u diabetiků či potomků diabetických rodičů, nebo u gestačních diabetiček ve srovnání s kontrolním souborem. A zásadní otázka závěrem: Nalezneme-li alely genů asociující s porodní hmotností a nalezneme-li i alely genů v asociaci s DM2T, budou ně­kte­ré z nich totožné? Odhalení takových genetických variant by bylo velkým přínosem, fetální inzulinová hypotéza by se tak mohla opřít o exaktní data, byla by podložena konkrétními genetickými polymorfizmy.

Metody

Pro studii jsme použili data celkem 622 jedinců ve věku 20– 60 let, z toho 482 bylo žen, 140 mužů. Soubor se dále dělí na diabetiky 2. typu (soubor D, 54 jedinců, 40 žen, 14 mužů, věk 58 ± 11 let, BMI 31 ± 5 kg/ m²), přímé dospělé potomky diabetiků, kteří ovšem nejsou příbuzní se souborem D, jejichž alespoň jeden rodič trpí/ trpěl diabetem 2. typu, ale oni sami ještě žádné projevy onemocnění nevykazují (soubor P,123 jedinců, 85 žen, 38 mužů, věk 36 ± 11 let, BMI 25 ± 4 kg/ m²), gestační diabetičky, u nichž se onemocnění objevilo až v souvislosti s těhotenstvím (soubor G, 163 žen, věk 33 ± 5 let, BMI 24 ± 5 kg/ m²) a kontrolní soubor zdravých jedinců, kteří ani v rodinné anamnéze neuvádějí onemocnění diabetem 2. typu (soubor K, 282 jedinců, 194 žen, 88 mužů, věk 30 ± 10 let, BMI 23 ± 4 kg/ m²). Porodní hmotnost byla zjišťována v dotazníku spolu s dalšími osobními a rodinnými anamnestickými údaji. Ze studie byli vyloučeni předčasně narození jedinci a jedinci z vícečetných těhotenství. Antropometrické charakteristiky BMI, WHR, tělesné složení, obvody pasu, boků a břicha jsme stanovili u účastníků studie nalačno, standardní antropometrickou technikou [27,28], změřen byl též krevní tlak. Biochemické parametry glukózového metabolizmu zahrnují bazální glykemii, glykované proteiny, imunoreaktivní inzulin, proinzulin, C-peptid a glukagon. Lipidový profil je charakterizován celkovým cholesterolem (CH), HDL-CH, LDL-CH, triglyceridy, volnými mastnými kyselinami (VMK) a doplněn je mastnými kyselinami klasifikovanými podle stupně saturace do kategorií SFA, MUFA a PUFA. Glykemie, inzulin, proinzulin, C-peptid, glukagon a VMK byly u skupiny G, P a K sledovány i v průběhu 3hodinového oGTT (75 g glukózy). Studována byla variabilita těchto genů: ADIPOQ (polymorfizmus rs2241766), ApoE (polymorfizmus alel ε2, ε3, ε4), β2AR (polymorfizmus rs1042714), β3AR (polymorfizmus rs4994), FABP2 (polymorfizmus rs1799883), FTO (polymorfizmy rs1121980, rs17817449, rs1421085 a rs9939609), GCK promotor (polymorfizmus rs1799884), INSR (polymorfizmus rs1799817), INS VNTR (polymorfizmus rs689), IL6 (polymorfizmus rs1800795), KCNJ11 (polymorfizmus rs5219), LRP5 (polymorfizmus rs3736228), Ngn3 (polymorfizmy rs41277236 a rs4536103), NMB (poly-morfizmus rs1051168), NME7 (polymor-fizmus rs4656671), PGC1A (polymorfiz-mus rs8192678), PPARα (polymorfiz-mus rs1800206), PPARγ2 (polymor-fizmus rs1801282), SHBG (polymorfizmy rs6258 a rs6259), SLC30A8 (polymorfizmus rs13266634), SREBF1c (polymorfizmus rs2297508), UCP1 (po-lymorfizmus rs1800592), UCP2 (polymorfizmus rs659366), TCF7L2 (poly-morfizmy rs12255372, rs7903146 a rs7901695) a mitochondriální polymorfizmus T16189C. Varianty jednotlivých kandidátních genů byly stanoveny metodou RFLP, SSCP (ALFexpres II, Amersham Pharmacia Biotech), popř. metodou TaqMan genotyping assays (Real-Time PCR LC-480 Roche, Applied Biosystems). Při statistické analýze dat byly použity neparametrický Mann Whitneyův test, χ² test, případně Fisherův exaktní test (NCSS 2004, Utah, USA). Parametry závislé na pohlaví byly vyhodnocovány pro muže a ženy samostatně.

Výsledky

Porodní hmotnost byla v souladu s očekáváním v průměru o 180 g vyšší u chlapců než u děvčat (p = 0,003) (obr. 2). Četnost jedinců s nízkou porodní hmotností (< 25. percentilem) a vysokou porodní hmotností (> 75. percentilem) byla ve skupinách diabetiků, zdravých potomků diabetiků, gestačních diabetiček i kontrolních jedinců podobná (obr. 2). Byla pozorována souvislost porodní hmotnosti s tělesným složením v dospělosti. Muži spadající svou porodní hmotností do horního kvartilu (> 75. percentil), vykazovali v porovnání s muži středních (2. a 3. kvartil) a nízkých (< 25. percentil) hodnot porodní váhy statisticky významně vyšší tělesnou hmotnost v dospělosti (p < 0,01), vyšší BMI (p < 0,05), vyšší obvod pasu (p < 0,01), obvod boků (p < 0,01) i obvod břicha (p < 0,01). U žen byl tento trend patrný nejsilněji ve skupině zdravých kontrol, kde výsledky dosáhly statistické významnosti u tělesné hmotnosti (p < 0,01), BMI (p < 0,05) a u procentuálního zastoupení tukové tkáně (p < 0,05). Ženy s nejvyšší porodní hmotností měly v tomto souboru oproti ženám s porodní hmotností ve středním a nejnižším pásmu také nižší procento svaloviny (p < 0,05).

Pokud jde o bio­chemické parametry, v bazálních hodnotách jsme nezjistili přímou souvislost s porodní hmotností. Lipidový profil ani hlavní charakteristiky glukózového metabolizmu se na 5% hladině statistické významnosti nelišily mezi jednotlivými kvartily porodní hmotnosti. Nelišily se ani hodnoty krevního tlaku. Zajímavější výstup však poskytla statistická analýza stimulovaných hodnot během oGTT. Protože provedení testu je nepřípustné u diabetiků, byli z celkového souboru vyřazeni a všechny stimulované hodnoty jsou měřeny jen u souborů P, G a K (gestační diabetičky oGTT podstoupily, neboť u nich byla porucha glykoregulace omezena jen na dobu těhotenství). Ukázalo se, že po 1. hodině probíhajícího testu začíná být vyšší hladina glukózy v krvi u jedinců spadajících svou porodní hmotností do 1. kvartilu. Počínaje 90. minutou testu je tento rozdíl statisticky významný (p < 0,05), udržuje se i ve 120. minutě a významnost ztrácí až v průběhu 3. hodiny (tab. 1). Chování glukózy během testu kopíruje inzulin, kdy počínaje 90. minutou jsou hladiny imunoreaktivního inzulinu v séru u jedinců nejnižší porodní hmotnosti statisticky významně vyšší než u zbytku souboru (p < 0,05) a významnost rozdílu v inzulinemii se opět ztrácí až v průběhu 3. hodiny (tab. 1). S tímto pozorováním korespondují i hodnoty stimulovaného C-peptidu, jehož koncentrace v séru je u skupiny s nejnižší porodní hmotností statisticky významně vyšší již od 30. minuty testu (tab. 1). Zvýšené stimulované hladiny glukózy a inzulinu u jedinců nejnižší kategorie porodní hmotnosti se promítají i v hodnotách indexů inzulinové senzitivity (IS). Na snížení IS u této skupiny poukazuje v naší studii nejvýrazněji Cederholmův index [29], jehož výpočet vychází z hodnot glykemie a inzulinemie v prvních 2 hodinách oGTT [30] a odráží především periferní IS. U normálních zdravých neobézních jedinců se výše indexu pohybuje blízko hodnot 79 ± 14 mg * l² * mmol^–1 * mU^–1 * min^–1 [29]. Snížený bývá tento index u obézních a u osob se sníženou tolerancí glukózy. Nám vyšel index snížený u jedinců spadajících do kategorie nejnižší porodní hmotnosti ve srovnání s jedinci spadajícími do středního (p < 0,01) a nejvyššího (p < 0,05) pásma porodní váhy (tab. 1). Porovnáme li výši indexu mezi jednotlivými soubory, potvrzuje se, že index je snížený u osob s genetickou zátěží diabetem. Nejnižší hodnotu vykazují potomci diabetiků (74,35 ± 23,87 mg * l² * mmol^–1 * mU^–1 * min^–1) a gestační diabetičky (75,53 ± 20,38 mg * l² * mmol^–1 * mU^–1 * min^–1), v jejich rámci pak skupina s nejnižší porodní hmotností (66,26 ± 20,52 mg * l² * mmol^–1*mU^–1 * min^–1). Průměrná hodnota u kontrolního souboru byla naproti tomu významně vyšší (84,50 ± 22,50 mg * l² * mmol^–1 * mU^–1 * min^–1, p < 0,01).

Genetická analýza ukazuje na možnousouvislost porodní hmotnosti a příslušnosti k určitému genotypu u dvou z testovaných genů. Prvním z nich je polymorfismus rs41277236 genu Ngn3. Hodnocení komplikuje extrémní vzácnost minoritní alely, která se v homozygotní formě vyskytuje pouze u 7 z celkového počtu 481 genotypovaných jedinců. Četnost minoritní alely polymorfizmu je nejvyšší u těch účastníků studie, jejichž porodní hmotnost převyšovala 75. percentil (8,1 %), u jedinců střední kategorie porodní hmotnosti (2. a 3. kvartil) je zastoupena 4,5 % a u jedinců s nejnižší porodní váhou (pod 25. percentilem) pouhými 2,5 % (χ² = 8,6, p = 0,013) (tab. 2). Druhým zajímavým polymorfizmem v souvislosti s porodní hmotností je rs1800206 genu PPARα. Opět je nutné upozornit na velice vzácnou minoritní alelu polymorfizmu, v celém souboru 441 genotypovaných jedinců byl nalezen pouze jediný homozygotní nosič. Alelická četnost je zde rozložena opačně než u předchozího genu, minoritní alela je četnější v nejlehčí kategorii novorozenců (7,8 %) ve srovnání se středním hmotnostním pásmem (2,7 %) a s nejtěžší kategorií, kde je zastoupena 3,4 % (χ² = 9,77, p = 0,007) (tab. 3).

Testování, zda ně­kte­ré z hodnocených genotypů budou častěji zastoupeny u diabetiků, popř. jejich potomků či gestačních diabetiček, oproti kontrolnímu souboru, poukázalo hned na několik genů. Distribuce minoritních alel se na 5% hladině statistické významnosti mezi soubory lišila u genů ApoE, IL6, PGC1a, PPARγ2, SREBF1c, INS VNTR a genu SHBG. Žádný z těchtogenů se však neshodoval s těmi, u nichžbyla nalezena asociace s porodní hmotností.

Diskuze

Z hodnocení antropometrických údajů vyplývá asociace porodní hmotnosti se složením těla v dospělosti. Výraznější je u mužů, ti s porodní váhou nad 75. percentilem vykazují v dospělosti vyšší tělesnou hmotnost i BMI, a jak lze předpokládat z vyšších obvodů pasu, břicha i boků, mají tito muži i větší obsah viscerálního, a tedy z hlediska DM2T rizikového tuku. U žen je patrný obdobný trend. Zjištění, že děti s vysokou porodní hmotností mají v dospělosti vyšší BMI a více tuku, je v souladu s již popsanými závěry mnoha předešlých studií (obr. 1). Zpracování bio­chemických hodnot a především stimulovaných hladin glykemie a inzulinemie během oGTT naproti tomu vyhodnotilo jako skupinu s nejnižší IS, a tedy z hlediska pozdějšího rozvoje DM2T nejrizikovější tu, jejíž porodní hmotnost spadá pod 25. percentil. Tento závěr je zdánlivě v rozporu se závěrem plynoucím z antropometrických dat, tvar křivky „U“ na obr. 1 však dokumentuje, že o rozpor jít nemusí. Navíc je třeba mít na paměti, že zatímco soubor antropometricky charakterizovaných jedinců zahrnuje i diabetiky (starší jedinci s průměrným BMI již v pásmu obezity), soubor hodnocený v průběhu oGTT diabetiky zahrnovat nemohl.

Genetická analýza odhalila dva geny, u nichž je pravděpodobná účast na regulaci konečné hmotnosti novorozenců. Je jimi Ngn3 a PPARα. Ngn3 neboli neurogenin3 je transkripční faktor nepostradatelný pro správný vývoj pankreatu a střeva [31]. V ontogenezi se podílí na formování neuroektodermu, odtud název. Polymorfizmy v tomto genu jsou v současnosti zkoumány v souvislosti s diabetem a obezitou [32– 35]. Studie zabývající se vztahem mezi tímto genem a porodní hmotností dosud nebyly publikovány. Jak je patrné z našeho výzkumu, tento polymorfizmus se může na regulaci hmotnosti novorozenců podílet, a stát tak i v pozadí budoucí případné predispozice těchto dětí k DM2T. Druhým genem, který prokázal statistickou významnost ve vztahu k porodní hmotnosti, je PPARα a polymorfizmus rs1800206. Gen je opět transkrip­čním faktorem z rodiny jaderných receptorů a účastní se oxidace mastných kyselin. Již několik let patří k nejintenzivněji studovaným genům v souvislosti s diabetem [36– 38]. Závěry studií hodnotících asociaci polymorfizmu rs1800206 s DM2T jsou značně kontroverzní, ně­kte­ré asociaci nepotvrzují vůbec [36], většina však považuje minoritní alelu 162V za rizikovou [38]. Studií zabývajících se souvislostí genu s porodní hmotností není mnoho a neplynou z nich jednoznačné závěry [39]. Hodnocení rozložení alelických četností mezi kvartily porodní váhy v naší práci odhaluje asociaci s porodní hmotností, vzhledem k nízkému zastoupení minoritní alely, a tím i extrémně vzácnému výskytu jedinců v této alele homozygotních, bude třeba výrazné rozšíření souboru pro přesvědčivou interpretaci získaných dat.

Pohlédneme li komplexně na uvedené výsledky studie, nemůžeme s určitostí jmenovat konkrétní alely genů v přímé souvislosti s hypotézami fetálního růstu. Přesto naše data nastiňují zajímavý obraz, který by mohl vypovídat o zatím nejasných mechanizmech stojících v pozadí rozvoje DM2T. Tvar křivky „U“ na obr. 1 je dán dvěma zcela odlišnými výchozími pozicemi novorozenců (nízká vs vysoká porodní hmotnost dětí geneticky různě disponovaných rodičů) a následnými rozdílnými etiopatologickými drahami. Z našich dat vyplývá, že zatímco děti s vysokou porodní hmotností mají často tendenci setrvávat v pásmu vysoké tělesné hmotnosti i v dospělosti a právě velké množství viscerálního tuku u nich může být příčinou zvýšeného rizika DM2T, děti spadající do pásma nejnižší porodní hmotnosti mají vyšší riziko diabetu na základě odlišných mechanizmů. Potenciálním nebezpečím a případnou kauzální příčinou rozvoje DM2T je u nich patrně dispozičně snížená IS (koresponduje s fetální inzulinovou hypotézou a zároveň i s hypotézou fetálního programování) a až teprve s přibývajícím věkem, a tím v mnoha případech i s přibývajícími kilogramy, se tato latentní predispozice projeví ve formě manifestního DM2T. Takovému schématu přesně odpovídá i věkové složení našich souborů: antropometricky byli hodnoceni všichni účastníci studie včetně věkově nejstarších diabetiků a vyšla asociace vysoké porodní hmotnosti s vysokými hodnotami tělesné hmotnosti, BMI a obvody pasu v dospělosti. Naproti tomu snížené hodnoty IS, které byly popsány u jedinců s nejnižší porodní hmotností, vycházejí z hodnot měřených v průběhu oGTT, tedy bez diabetiků. Věkový průměr souboru tak činí 32 let, a co je velice podstatné, průměrné BMI souboru je 23,9 kg/ m². Bylo by proto podnětné a pro dokreslení nastíněných schémat nezbytné vyšetřit opakovaně za 15– 20 let alespoň ty jedince stávajícího souboru, kteří spadají do kategorie nejnižší porodní hmotnosti. Jaké procento z nich se během této doby zařadí do pásma nadváhy či obezity? Projeví se nárůst hmotnosti u těchto jedinců, kteří dnes vykazují nižší IS pouze při zátěžovém testu, rozvojem dalších symptomů DM2T? Bude křivka „U“ na obr. 1 podložena dalšími případy manifestace DM2T v úseku odpovídajícím nejnižším hodnotám porodní hmotnosti?

Závěr

Význam porodní hmotnosti jako faktoru, který se může uplatňovat v predispozici k metabolickým onemocněním, je diskutován již dlouho. Zdá se, že interakce porodní hmotnosti s geny účastnými v glukózovém metabolizmu a metabolizmu lipidů je důležitou součástí mozaiky DM2T. Naše studie nalezla asociace vysoké porodní hmotnosti s vyšší tělesnou hmotností a BMI v dospělosti. Nízká porodní hmotnost byla asociována s vyššími stimulovanými hodnotami glykemie a inzulinemie a s nižší periferní inzulinovou senzitivitou vyjádřenou formou Cederholmova indexu. Genetická analýza poukazuje na 2 geny s pravděpodobným vlivem na regulaci konečné hmotnosti novorozence: Ngn3 (polymorfizmus rs41277236) a PPARα (polymorfizmus rs1800206). Porozumění zákonům, kterými se řídí rané vývojové fáze plodu, a odhalení jejich vztahu k tělesnému složení, citlivosti k inzulinu a případné predispozici k DM2T na úrovni genů –  to je náročný úkol současného a budoucího výzkumu, neboť jeho postupné plnění je nutným předpokladem pro vývoj cílené farmakoterapie, která by pomohla mnoha projevům této nemoci v populaci předcházet. Z naší studie jednoznačně vyplývá, že údaje o porodní hmotnosti by měly být součástí základní anamnézy.

Studie je podporována grantem IGA MZ ČR NS/ 10209- 3/ 2009.

Seznam zkratek

ABCC –  ATP binding casette subfamily C

ADIPOQ –  adipocyte- ,C1q- ,and collagen domail- containing; adiponectin

Apo E –  apolipoprotein E

β2AR –  β2 adrenergní receptor

β3AR –  β3 adrenergní receptor

CDKAL –  CDK5 regulatory subunit associated protein1 like

CDKN2A/ B –  cyclin dependent kinase inhibitor 2A/ B

FABP –  fatty acid binding protein

FTO –  fat mass and obesity associated protein

GCK –  glukokináza

HHEX-IDE –  hematopoetically expressed homeobox- insulin degrading enzyme

HNF1B –  hepatic nuclear factor 1β

IGF2BP –  insulin like growth factor 2 binding protein

IL –  interleukin

INS VNTR –  variable number of tandem repeates v genu pro inzulin

INSR –  inzulinový receptor

IPF –  insulin promoter factor

JAZF –  just another zinc finger protein; zinc finger protein 346

KCNJ –  potassium channel inwardly rectifying

LRP –  low density lipoprotein receptor related protein

NMB –  neuromedin B

NME –  protein expressed in nonmetastatic cells

MUFA –  monounsaturated fatty acids

PGC1A –  PPARγ coactivator 1α

PPARα –  peroxisome proliferator activated receptor α

PPARγ –  peroxisome proliferator activated receptor γ

PUFA –  polyunsaturated fatty acids

RFLP –  restriction fragments length polymorphism

SFA –  saturated fatty acids

SHBG –  sex hormon binding globulin

SLC30A –  solute carrier family 30 (zinc transporter); člen rodiny zinkových transportérů

SREBF –  sterol regulatory element binding transcription factor

SSCP –  single stranded conformation polymorphism

TCF7L –  transcription factor 7 like

UCP –  uncoupling protein

RNDr. Daniela Vejražková, Ph.D.
www.endo.cz
e-mail: dvejrazkova@endo.cz

Doručeno do redakce: 4. 10. 2010