Čekání na nového šéfredaktora – jde o mnohem více než jen o správnou osobu...

Avizovaný, i když do určité míry překvapivý odchod vedoucího redaktora našeho časopisu je logicky spjat s otázkou „co a jak bude dál“? Časopis si za poslední roky vybudoval silnou čtenářskou obec, soudě podle počtu předplatitelů, počtu návštěvníků na jeho webových stránkách a podle neformálních diskusí s jeho čtenáři, převážně členů České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (ČSARIM) a České společnosti intenzivní medicíny (ČSIM). Ale nejenom to – obhájil, díky své proporci původních prací i své místo na seznamu tzv. recenzovaných neimpaktovaných periodik, umožňujících vykazování otištěných prací do akademického kurikula (i když „jen“ v kategorii domácí články). O ekonomické soběstačnosti ani nemluvě. Za to vše bych chtěl odcházejícímu šéfredaktorovi Ivanu Heroldovi vyjádřit poděkování a uznání, protože vím, kolik úsilí, času a stresu stálo sestavení každého čísla do podoby, v jaké se dostal ke čtenářům – a to všechno po řadu let.

Odchod klíčové osoby z čela jakéhokoliv týmu je (téměř) vždy spojen s určitým rizikem, přestože většina manažerských pouček deklaruje, že každý je nahraditelný. V absolutním smyslu slova tomu tak jistě je, v reálném životě však často daná osoba/osobnost chybí, což si často bohužel uvědomujeme, až když jsme konkrétní situaci naplno vystaveni a musíme se s ní vypořádat. Odborná redakce časopisu měla po rezignaci svého šéfredaktora dvě jasná zadání – zajistit vydávání časopisu v plánovaných termínech a ve spolupráci s výbory ČSARIM a ČSIM hledat šéfredaktora nového. Přijal jsem dočasnou roli řízení časopisu, a proto mi dovolte několik úvah nad časopisem, který byl, je a vždy bude v mých očích jednoznačným symbolem stability, kontinui­ty a mimořádně vnitřní integrity našeho oboru. Máme využít období „hledání nového šéfredaktora“ k diskusím o budoucnosti a směřování našeho časopisu pro další etapu? Zastávám názor, že ano a velmi prosím čtenáře, aby to nebylo vnímáno jako kritika jeho stávající podoby (ostatně, byla by to kritika i sebe samého, protože jsem jedním z těch, kteří se na současném stavu časopisu podílí). Zásada konzervativců – neměnit nic jenom proto, že by to mohlo být „tak nějak“ lepší, by měla platit za všech okolností, na druhou stranu – každá nová etapa (a změna na pozici šéfredaktora je bez jakékoliv diskuse začátkem další etapy našeho časopisu), přináší možnost se „zastavit a ohlédnout“ a formulovat (či pokusit se formulovat) cíle a vize pro nebližší roky. Využijme takovéto příležitosti, zkusme diskutovat (jak v redakční radě, tak se čtenáři) o tom, co od našeho časopisu čekáme, jaký jej chceme mít, ale také – zda jsou naše očekávání reálná. Časopis se prakticky trvale potýká s nedostatkem kvalitních originálních příspěvků a stres šéfredaktora, že nenaplní příští číslo je pochopitelný. V minulých letech bylo naplnění téměř každého čísla vždy za „cenu“ extrémního osobního úsilí a faktického obvolávání těch, kteří svůj příspěvek slíbili, ale nedodali v požadovaném termínu. Tato situace není normální a v dlouhodobém kontextu ji považuji za „zničující“ pro chod časopisu, jeho kvalitu a pro celou tzv. akademickou anesteziologii [1]. Vydržet trvale takový nápor je úctyhodný výkon a i za to odcházející šéfredaktor, kolega Ivan Herold, má můj doživotní obdiv a respekt. Vždyť přece normální situace v každém dobrém časopisu musí být, že autoři usilují o to být otištěni a nikoliv, že redakce „shání“ autory (to říkám přesto nebo právě proto, že téměř denně chodí do našich mailových schránek výzvy z celého světa k zaslání prakticky jakýchkoliv textů s příslibem jejich otištění, pokud zaplatíme). Obava z nedostatku článků a udržení existence časopisu má totiž velmi blízko ke snížení „laťky“, přes kterou by měly texty přejít, aby mohly být otištěny. I proto téměř 100% udržení křehké rovnováhy mezi nároky na kvalitu a nedostatkem článků považuji za jednu z mnoha zásluh odcházejícího šéfredaktora. Zde je však na místě podle mého názoru zřetelně formulovat tezi, že ani sebelepší osoba v čele časopisu nemůže suplovat či vyřešit některé z klíčových problémů našeho oboru v diskusi na téma „akademická anesteziologie“ – nízký zájem o vědu a výzkum, nízká ochota a/nebo schopnost formulovat přesvědčivě (s využitím EBM) písemně své názory na odborná témata a existující fakt, že publikování původních prací v českém jazyce je v současném systému získávání akademických hodností vnímáno jako méně hodnotné, chcete-li – jako druhá liga. To je však nutno vzít jako holou skutečnost (jakkoliv bychom mohli o řadě aspektů tohoto problému, včetně role impakt faktoru jako ukazatele kvality vědy, dlouze diskutovat) a přizpůsobit se tomu – jak v našich očekáváních, tak z pohledu strategie časopisu. Osud, úspěch a pozice časopisu nejsou určovány primárně schopností a velikostí osoby, která časopis řídí, ale dominantně postojem k vědě, výzkumu a obecně k celé akademické medicíně v odborné komunitě. Tím, jaký zájem o „objevování nového“ u lékařů vyvoláme, a zda pro ně najdeme motivaci, respektive jak v nich tuto motivaci objevit a posilovat. Ono magické (a s trochou nadsázky mírně návykové) „it is nice to see your name printed“ většinou dlouhodobě nestačí, to hlavní je a vždy bude – naše vnitřní touha poznávat a objevovat, i když to zní jako otřepaná fráze.

V řadě formálních i neformálních diskusí zaznívá – usilujme o impakt faktor (IF). Jistě ano, ale musíme současně vědět, jaké cesty k jeho získání vedou – kvalitní původní články, vynikající angličtina a určitá doba (počítáno v letech), která ukáže, zda je o články zájem natolik, že jsou citovány v jiných zahraničních periodicích. Jiná cesta k získání IF nevede, respektive o ní nevím. Prvním krokem na dlouhé cestě k IF je tedy něco, co sebelepší šéfredaktor nemůže ovlivnit – dostatek dobrých původních článků. Nebude-li dostatek kvalitních originálních textů, je zřejmé, že náš časopis čeká osud „jen“ vzdělávacího media pro lékaře, případně ostatní zdravotnické pracovníky – nicméně ani to není, prosím, vůbec málo a nesmí být zaměňováno za něco podřadného – řada národních časopisů našeho oboru (Belgie, Nizozemsko, Německo) zvolily ze stejných důvodů stejnou (nebo velmi podobnou) cestu. Je však nutné členskou základnu na tento scénář připravit, i když pevně věřím, že ke ztrátě statutu časopisu nedojde. Ale pokud ano, ztratili bychom jako obor významný nástroj „národní akademické anesteziologie“.

Současný stav nabídky originálních prací je z tohoto pohledu nedostatečný a i proto zastávám názor, že pokud nebude dostatek původních textů, tak do doby zlepšení stavu (a snad jednou takový stav nastane), je k udržení existence časopisu v jeho stávajícím rozsahu a počtu čísel nutná jeho profilace jako kvalitního vzdělávacího periodika a v naplňování cílů systému „kontinuálního vzdělávání“ (CME = continuous medical education), přestože role a význam aktivit CME je u nás stále vnímána „méně důrazně“ než v jiných vyspělých zemích. Formou mohou být nové rubriky či sekce časopisu se svými editory, kteří budou odpovídat za ediční plán článků na celý rok a danými články budou průběžně doplňovat obsah časopisu – v míře, která bude reflektovat jak počet došlých originálních prací, tak udržovat roli časopisu v systému CME. Za podstatný faktor úspěchu této strategie ale považuji silnou vnitřní motivaci nových editorů, kteří danou roli musí vnímat jako projev odborného uznání a šance ukázat, že umí své znalosti, dovednosti a odborné názory formulovat do podoby, která vyvolá zájem čtenářů. A nikoliv, že roli editora rubriky „útrpně“ přijmou a bude je nutno pravidelně upomínat pro dodání slíbeného textu v termínu. Jsem přesvědčen, že v odborné komunitě je dostatek takových lékařů, kteří mají potenciál řídit svou sekci způsobem, který známe z jiných časopisů našeho oboru ve světě a kde z přehledných článků k danému tématu či problematice čerpáme pro udržení sebe sama „up to date“.

Jaký by měl být nový šéfredaktor? Minimálně tak dobrý jako ten předchozí, s plnou profesionální dedikací k této činnosti, s bohatými publikačními zkušenostmi, se schopností vytvořit tým, který z něj sejme tíži rutiny a bude mít možnost se věnovat opravdu strategii a směrování časopisu – to je bezesporu historická role, pokračovat v řadě významných osobností, s jejichž jmény je časopis a náš obor spojen (upřímně řečeno, to zda bude náš časopis jen elektronický nebo i tištěný, je v tomto kontextu pro mě marginální téma). V době psaní tohoto textu jsme výběru takovéto osoby velmi, velmi blízko. Nicméně to hlavní pro úspěch časopisu jsme my, široká odborná komunita, otevřenost a vstřícnost časopisu k ostatním oborům a odbornostem, motivace lékařů „vědět – pátrat – hledat – objevovat – dělit se o naše vlastní názory k danému tématu s ostatními“ (a vůbec nevadí, že máme často názory odlišné, právě naopak) – zde je klíč k úspěchu a zde je i schován osud našeho časopisu. Ale nejenom časopisu. Jsem přesvědčen, že i celého oboru – především v budování jeho pozice mezi ostatními, tzv. velkými obory, zejména chirurgickými. Uvědomme si prosím, náš obor je stejně tak „velký“ jako ostatní, je otevřený ke spolupráci se všemi, kdo o to projeví zájem, jen to musíme umět dávat našemu okolí účinně, přesvědčivě, strukturovaně a systematicky najevo. Časopis představuje jeden z účinných nástrojů dosažení a dosahování takovéhoto cíle, přestože je a bude vždy odrazem své doby, systému, v němž pracujeme, a systému, v němž získáváme akademické hodnosti. Osoba šéfredaktora je pro chod časopisu jistě zásadní, ale rozhodujícím faktorem jsou ti, kteří do časopisu přispívají.

prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D., FCCM

předseda výboru ČSIM

místopředseda výboru ČSARIM