Historicko-medicínská výročí v roce 2008

OSOBNOSTI

25 let (1983)

Slavík, Jaroslav (17. 11. 1901 – 8. 7. 1983) – docent ortopedie. Velká část jeho vědeckých publikací byla věnována problematice pes equinovarus a coxa plana. Je autorem monografie Coxa plana. Své celoživotní zkušenosti shrnul v Příručce ortopedické chirurgie.

Špinka, Josef (17. 12. 1905 – 18. 3. 1983) – docent chirurgie LF UK v Plzni. Před válkou se zabýval problematikou chirurgické léčby tyreotoxikóz. Již v roce 1943 zavedl jako první u nás soustavnou preventivní prohlídku novorozenců s vrozenou kyčelní dysplazií. Zasloužil se o vybudování plzeňské kliniky

Žlábek, Karel (8. 1. 1902 – 22. 5. 1983) – profesor normální anatomie LF MU Brno. Od počátku se zabýval převážně myologií, věnoval se také dějinám anatomie. V závěru své kariéry se zabýval otázkami cévního zásobení ledvin. Je autorem řady učebnic. Velké zásluhy měl o vybudování brněnského anatomického ústavu a jeho anatomického muzea.

50 let (1958)

Brychta Jaroslav (1899–1958) – lékař a praktik v Hradci Králové. Od roku 1938 působil jako správce bioklimatické stanice tamtéž. Zakladatel československé biometeorologie a bioklimatologie.

Hůlka, Jaroslav (1893–1958). Český oftalmolog od roku 1924 působící v USA. Je autorem knih Fakta o tuberkulose v Československu, Sociální diagnostika tuberkulosy, Sociální přehled tuberkulosy v Československu a Podivnosti americké medicíny.

Janoušek, Stanislav (11. 2. 1900 – 4. 2. 1958) – profesor vnitřního lékařství. Vynikl v problematice klinické enzymologie. Studoval proteolytické systémy a pepsinogen v krevním séru. Je objevitelem korelace kathepsinového systému s intenzitou transaminační aktivity séra.

Klein, Karel (1890–1958) – internista. V roce 1946 byl habilitován v Praze, od roku 1948 žil a působil v USA, věnoval se mj. překládání Purkyňových spisů. Je autorem monografií Novější názory na patogenesi ikteru a Funkcionální vyšetřování zažívacího ústrojí a ledvin a spoluautorem knih Patologie a terapie chronických průjmů či Správná výživa zdravých a nemocných.

Lauterer, Zdeňek (22. 4. 1891 – 22. 2. 1958) – profesor psychiatrie a neuropatologie LF MU Brno. V ústavu pro choromyslné v Brně zřídil biochemickou a likvorologickou laboratoř a zavedl moderní diagnostické a terapeutické metody. Ve svých odborných publikacích se zabýval problematikou řady oborů, je autorem učebních textů pro mediky a za jeho života nevydané monografie Lékařská psychologie.

Lukeš, Jan (19. 4. 1885 – 14. 5. 1958) – profesor všeobecné patologie, patologické anatomie a mikrobiologie LF MU Brno. Ve své vědecké činnosti se věnoval především veterinární patologii a mikrobiologii. V roce 1922 objevil a bakteriologicky prokázal původce štutgartské nemoci psů přenosné na člověka. Dále se zabýval srovnávací patologickou anatomií tuberkulózy.

Zahradníček, Jan (13. 6. 1882 – 12. 10. 1958) – profesor ortopedie a dětské chirurgie. Habilitován prací o amputacích, publikoval spisy o břišní chirurgii, čelistní chirurgii, onemocnění páteře a traumatologii. Průkopnickou se stala především jeho moderní koncepce operační léčby vrozené luxace kyčelního kloubu. Vedle vědecké práce se zasloužil o rozvoj péče o tělesně postižené.

75 let (1933)

Feierabend, Bohuslav (23. 7. 1895 – 6. 7. 1933) – docent sérologie a imunologie. Vybudoval a vedl oddělení pro výrobu léčivých sér a očkovacích látek Státního zdravotního ústavu v Praze a zasloužil se o jeho propagaci. Má výrazný podíl na rozvoji výroby imunobiologických preparátů v Československu.

Franz, Karel (18. 3. 1864 – 9. 12. 1933) – profesor vnitřního lékařství. V rakouské a později v československé armádě vedl protituberkulózní boj. Byl organizátorem zakládání vojenských léčebných ústavů. Jako nejvýznamnější vědecký přínos jsou považovány jeho práce o použití tuberkulínu u zdravé populace.

Moll, Leopold (2. 3. 1877 – 21. 2. 1933) – docent dětského lékařství na DMF, profesor téhož na MF ve Vídni. Je autorem bezmála stovky odborných publikací, z nichž nejvýznamnější je monografie Säugling und Kleinkind. Ve své vědecké práci se zabýval především kojeneckým věkem a péčí o kojence

Slavík, Vladimír (3. 8. 1866 – 4. 9. 1933) – profesor soudního lékařství. Autor několika set odborných článků a soudně lékařských posudků. Své letité zkušenosti s problematikou příčin náhlého úmrtí a diagnostikou otrav zpracoval monograficky v práci Aetilogie náhlého úmrtí a jeho soudně lékařská důležitost a Soudně lékařská diagnostika otrav.

Rubeška Václav (4. 2. 1854 – 25. 5. 1933) – patří k zakladatelům našeho moderního porodnictví a gynekologie a je autorem učebnic pro porodní babičky. Kromě této opakovaně vydávané publikace uveřejnil okolo 100 prací. Věnoval se zejména ovariálním cystám, retrodeviaci uteru a zhoubným novotvarům dělohy a pochvy. V rukopise zanechal rozsáhlé Příspěvky k dějinám porodnictví v Čechách.

100 let (1908)

Bláha Roman (5. 8. 1908 ) – profesor rentgenologie LFH UK. Zabýval se různými úseky radiologie, nejvíce rentgenovou osteologií. Z této oblasti publikoval dvoudílnou monografii Rentgenologie kostí a kloubů, první toho druhu u nás. V roce 1939 obdržel Československý válečný kříž.

Eiselt, Bohumil (28. 8. 1831 – 22. 8. 1908) – profesor vnitřního lékařství. Věnoval se interně v celém jejím rozsahu, zvláště se zaměřoval na choroby hrudní a infekční nemoci. Proslul jako výborný diagnostik. Od 60. let usiloval o vydání velkého českého lékařského kompendia, které se podařilo uskutečnit až v roce 1878, kdy vyšel pod jeho redakcí prvý sešit Odborné patologie a terapie (do roku 1889 vyšlo pět dílů, šestý nedokončen).

Čížková, Jiřina (17. 9. 1908) – profesorka dětského lékařství LFH UK. Zakladatelka dětské endokrinologie v Československu a klinického dorostového lékařství. Spolu s profesorem Peterem stála u zrodu československé dětské gynekologie. Společně s profesory Brdlíkem a Procházkou založila ambulantní a klinickou péči o dětské diabetiky. Významné jsou též její práce o inhibičním faktoru růstu.

Kruta, Vladislav (27. 6. 1908 – 6. 9. 1979) – profesor fyziologie. Zabýval se především fyziologií srdce, druhým hlavním oborem jeho činnosti byly dějiny lékařství. Mimo vlastní obor se zasloužil o vybavení továrny na penicilín v Roztokách u Prahy. Za války se jako kapitán letectva, lékař československé armády a poradce exilové vlády aktivně účastnil zahraničního odboje.

Mašek, Josef (8. 3. 1908) – profesor vnitřního lékařství. Svou vědeckou práci zaměřil na choroby trávicího ústrojí a látkové přeměny, po válce zvláště na poruchy glykoregulace a střevního vstřebávání. Od 50. let 20. století řešil komplex otázek výživy, metabolismu a jeho poruch. Horlivě propagoval správnou výživu.

Matys, Václav (7. 10.1868 – 18. 11. 1908) – profesor očního lékařství. V roce 1905 byl habilitován pro oční lékařství. Od roku 1908 vedl soukromou praxi v Praze. V témže roce byl rovněž jmenován mimořádným profesorem oftalmologie. Publikoval práce z okulistické embryologie.

Nedvěd Miloš (21. 9. 1908 – 23. 3. 1943) – docent vnitřního lékařství in memoriam. Pozornost soustředil především na problematiku léčby a odstraňování bolestí, hypoglykémie a chorob končetinových tepen. Z jeho iniciativy a pod jeho vedením vznikl tzv. Nedvědův plán, který stanovil mnohé zásady budoucího socialistického zdravotnictví v osvobozené republice. Zahynul v koncentračním táboře Osvětim–Birkenau.

Padovec Jaroslav (12. 10 1908 – 19. 6. 1982) – profesor gynekologie a porodnictví LFH UK. I mezinárodně uznávané jsou jeho práce o rakovině děložního hrdla, cenná jsou také jeho pojednání o prekancerózách a prevenci maligních chorob ženských pohlavních orgánů. Druhou hlavní oblastí jeho zájmu byly otázky srážlivosti krve při porodu a u gynekologických chorob. Zabýval se také trombolickou chorobou v oblasti gynekologie a porodnictví.

Petráň, Václav (29. 5. 1908 – 11. 9. 1962) – docent psychiatrie LFH UK. Za hlavní oblast jeho zájmu je považována průmyslová psychiatrie netoxikologická a zejména toxikologická. Zabýval se i toxikologií lékovou, psychiatrickou biochemií a imunologií. Mimořádně hodnotná je mj. jeho monografie Psychiatrická péče o pracující, zvláště v průmyslových závodech.

Piťha, Václav, ml. (30. 4. 1908 – 16. 10. 1974) – profesor neurologie. Ve svých neurologických pracích popsal řadu nových semiologických jednotek. Publikoval práce na pomezí neurologie s vnitřním lékařstvím, oftalmologií, pediatrií, neurochirurgií a dalším. Zvláštní pozornost zaměřil na elektroneurologii a dětskou neurologii. Je autorem nebo spoluautorem deseti monografií.

Procházka, František (25. 12. 1908 – 10. 7. 1944) – docent vnitřního lékařství in memoriam. Vědecky se zabýval poruchami látkové výměny, klinicky hematologií. Aktivně spolupracoval s odbojovou skupinou ÚVOD. Za svou činnost byl vězněn, mučen a popraven v Drážďanech. Habilitován pro patologii a terapii nemocí vnitřních posmrtně v roce 1946.

Šercl, Miroslav (14. 2. 1908 – 14. 9. 1972) – profesor neurologie LF UK Hradec Králové. Ve své vědecké práci se věnoval většině neurologických disciplín. Byl výtečným organizátorem, zasloužil se o vybudování a rozvoj klinických pracovišť v Olomouci i Hradci Králové a dalších léčebných a rehabilitačních pracovišť v Severomoravském kraji.

Šilink, Karel (24. 8. 1908 – 23. 6. 1973) – docent vnitřního lékařství. Přední československý endokrinolog, průkopník Charvátovy koncepce boje proti endemické tyreopatii, zakladatel endokrinologického ústavu. V 60. letech 20. století se zabýval především lékařskou kybernetikou. Autor monografie Endemic Goitre and Allied Diseases.

Šimek, Jiří (19. 7. 1908) – docent neurologie. Jeho práce z klinické neurologie obsáhly nejrůznější nosologické jednotky. Rozsáhlá je skupina prací o EEG (mj. monografie Jak číst elektroencefalogram). Je autorem nebo spoluautorem několika studijních textů a učebnic. Patří mezi přední představitele československé neurologie.

Vencovský, Eugen (9. 4. 1908) – profesor psychiatrie LF UK. Ve své odborné činnosti se věnoval téměř všem psychiatrickým oborům. Hlavními obory jeho zájmu jsou psychofarmakoterapie a farmakopsychiatrie. Zabýval se také historií psychiatrie. Vychoval vlastní psychiatrickou školu. Hodnocen je také jako neúnavný organizátor československé i světové psychiatrie.

150 let (1858)

Anton, Gabriel (28. 8. 1858 – 5. 1. 1933) – profesor psychiatrie a neurologie na lékařských fakultách v Insbrucku, Štýrském Hradci a Halle. Za jeho hlavní dílo jsou považovány monografie Angeborene Erkrankungen d. Zentralnervensystems a Bau und Leistung d. Stirnhirnes.

Kraus, Friedrich (31. 5. 1858 – 2. 3. 1936) – docent vnitřního lékařství na DMF v Praze a profesor téhož na MF ve Vídni a Štýrském Hradci. Autor četných studií o nemocích metabolismu, krve, srdce, plic a infekčních nemocí. Pozoruhodné je jeho devatenácti svazkové dílo Spezielle Pathologie und Therapie.

Kuffner, Karel (5. 12. 1858 – 22. 2. 1940) – profesor psychiatrie a neuropatologie. Zakladatel české vědecké psychiatrie a významné psychiatrické školy. Své poznatky, zejména ze studia psychóz, publikoval v článcích, přednáškách, větších pracích a také v řadě vydaných soudních posudků. Vrcholem jeho díla byla dvoudílná první česká učebnice oboru Psychiatrie pro studium a praktickou potřebu lékaře I, II. Ve svých publikacích vytvořil mj. českou psychiatrickou terminologii.

200 let (1808)

Bayer, Tadeáš, šlechtic z Bayerů (7. 10. 1737 – 1808) – ředitel lékařsko-chirurgických studií. Pro mediky ve vojenské nemocnici v Hybernské ulici zavedl klinickou výuku. Kromě jiného napsal pro historii zdravotnictví cennou monografii Beschreibung der Armenversorgungsanstalten in der königl. Böhmischen Hauptstadt Prag.

Dlauhý, Johann (26. 3. 1808 – 29. 7. 1888) – profesor patologické anatomie. V Praze propagoval pokrokové vědecké názory svého učitele K. Rokytanského. Do soudního lékařství přinesl zásady patologicko-anatomického myšlení a techniku pitvy. Za jeho hlavní dílo je považován spis De pneumonia adultorum secundum observationes in nosocomio Pragensi collectas.

Hofmeister, Franz st. (8. 12. 1808 – 20. 1. 1878) – děkan doktorského kolegia. Ve spolku německých lékařů v Praze často referoval o svých klinických zkušenostech. 6. 2. 1847 byla provedena v jeho přítomnosti v nemocnici u milosrdných bratří první éterová narkóza u nás. V roce 1866 mu byl udělen rytířský kříž Františka Josefa.

Král, Josef (1808–1890) – lékař a praktik v Rakovníku. Působil také jako starosta města, zemský i říšský poslanec. Je autorem spisu Conspectus morborum in clinico medico Pragensi.

Oppolzer, Johann, rytíř (4. 8. 1808 – 16. 4. 1871) – profesor vnitřního lékařství. Významný představitel tzv. pražské lékařské školy, stoupenec pokrokových vědeckých směrů v medicíně. Zaváděl fyzikální vyšetřování nemocných orgánů a fyziologicky zdůvodňované léčení. Stál u zrodu pražského fakultního časopisu VHP. Publikoval málo, soukromě byly vydány jeho přednášky o speciální patologii.

Reiss, Franz Alois (12. 8. 1808 nebo 17. 9. 1809 – 27. 3. 1861) – profesor farmakologie. V roce 1851 vydal tiskem své přednášky Grundzüge der Pharmakognosie zum Behufe seiner Vorlesungen, byl jedním ze zakladatelů fakultního časopisu VHP, do kterého přispíval recenzemi a referáty, zejména z farmakologie a balneologie.

250 let (1758)

Matuška, Ignác Hadrián (16. 11. 1758 – 7. 12. 1819) – profesor speciální patologie a klinické praxe. V Praze přednášel jako první lékařskou literární historii – dějiny lékařství. Je autorem práce Über Blatternausrottung, Blattern und Kuhpocken Impfung, ve které se projevil jako zastánce variolizace.

UDÁLOSTI

(25 let) 1983

Americké botaničce Barbaře McClintockové byla udělena Nobelova cena za medicínu a fyziologii za její objevy struktury pohyblivých genů.

Biopsie choriových klků byla zavedena do prenatální diagnostiky. S genetickou diagnózou bylo tak možné začít již od osmého týdne těhotenství.

Orgánové výzkumy mozku, které uskutečnil Mahlon DeLong v Baltimoru, přinesly nové poznatky o Alzheimerově chorobě.

Nová očkovací látka proti lepře, kterou vyvinuli v National Institute for Medical Research v Londýně, byla testována v Norsku.

Americký vědec James F. Gusella z Bostonu poprvé zmapoval gen choroby u člověka, a to Huntingtonovy chorey.

(50 let) 1958

Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii získali americký biolog George Wells Beadle a americký biochemik Edward Lawrie Tatum za objev, že účinnost genů spočívá v regulaci určitých chemických pochodů. Zároveň se laureátem stal americký mikrobiolog Joshua Lederberg za objevy genetické rekombinace a organizace genetického materiálu u bakterií.

Švédský kardiochirurg Āke Senning implantoval ve spolupráci s Rune Elmquistem ve Stockholmu jednomu svému pacientovi kardiostimulátor.

V Paříži byly poprvé úspěšně léčeny oběti záření transplantací kostní dřeně.

Britský gynekolog Ian Donald dokázal pomocí ultrazvukové techniky zobrazit plod v těle matky.

Francouzský hematolog Jean Dausset objevil HLA-systém důležitý pro imunitní ochranu. Tím byl vytvořen předpoklad pro imunosupresi rozhodující při transplantaci ledviny.

(75 let) 1933

Americký genetik Thomas Hunt Morgan se stal laureátem Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii za objevy o významu chromozómů jako nositelů dědičnosti.

Němečtí badatelé Tadeusz Reichstein, Andreas Grüssner a Rupert V. Oppenauer téměř současně provedli syntézu vitaminu C. V tomto roce se poprvé vědecky zkoumal obsah vitaminu C v různém ovoci.

Americký chirurg Evarts Ambrose Graham poprvé úspěšně odstranil celé plicní křídlo stižené karcinomem.

Londýnský fyziolog Henry Hallet Dale rozdělil autonomní nervový systém do dvou částí a pojmenoval je „parasympatikus“ a „sympatikus“.

Adolf Hitler byl jmenován říšským kancléřem a nacionálně-socialistická politika začíná zasahovat i oblast lékařství. V témže roce v Halle začal první rasově hygienický kurz, byla ukončena činnost pokladenských lékařů neárijského původu a uzavřeny byly sexuologické výzkumné ústavy.

(100 let) 1908

Ruský biolog Ilja Iljič Mečnikov a německý lékař Paul Ehrlich získali Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii jako ocenění jejich prací o imunitě.

Richard von Zeynek, ordinář pro lékařskou chemii na pražské německé lékařské fakultě, prosadil léčbu diatermií, tj. hlubokým prohřátím těla vysokofrekvenčními proudy.

Vídeňský gynekolog Friedrich Schauta uveřejnil monografii na téma odstranění dělohy (vaginální hysterektomie) u rakoviny děložního hrdla.

Leo Buerger, proferor urologické chirurgie v New Yorku, popsal chorobu zvanou thromboangiitis obliterans, která působí tepenné uzávěry na základě zánětu vnitřní cévní stěny.

V Praze byl založen Zemský spolek pro výchovu a opatřování slepých. Jeho předsedou byl profesor očního lékařství na české lékařské fakultě v Praze Jan Deyl.

(150 let) 1858

Rudolf Virchow postavil svou buněčnou patologii (Cellularpathologie) na biologický základ a zahájil tak éru medicíny založené na skutečných přírodovědných principech.

Při Purkyňově Živě začala vycházet příloha s názvem Domácí lékař. Jejím redaktorem byl J. Podlipský.

(200 let) 1808

Francouzský lékař Franćois Joseph Victor Broussais zveřejnil své Histoire des phlegmasies ou inflammations chroniques (Dějiny chronických zánětů) a založil tak fyziologické lékařství.

J. N. Corvisart vydal pod názvem Nouvelle méthode pour reconnaitre les maladies internes de la poitrine (Nová metoda zjišťování vnitřních chorob hrudníku) francouzský překlad Auenbruggerovy práce o perkusi, kterou několikanásobně rozšířil vlastními poznámkami.

(250 let) 1758

Anton de HaĎn zavedl na vídeňské klinice měření tělesné teploty pacientů.

(300 let) 1708

Herman Boerhaave publikoval v Leidenu první vydání svého díla Institutiones medicae, jež se staly základní učebnicí na mnoha lékařských fakultách v Evropě 18. století.

Pařížskému ranhojiči Jean-Luis Petitovi se v zásadě náhodou podařilo první úspěšné odstranění očního zákalu.

Po velmi mírné zimě se v Polsku, Slezsku, Prusku, Pomořanech, Moravě a Čechách šířil dýmějový mor. Předposlední epidemie této nemoci ve střední Evropě vypukla následujícího roku.

(350 let) 1658

Athanasius Kircher v díle Scrutinium physico-medico pestis uveřejnil výsledky svého mikroskopického zkoumání. Choroboplodné organismy, které pozoroval, považoval za následek hnití a označil je jako animalcula.

Byla založena matrika pražské lékařské fakulty.

(450 let) 1558

Tiskem byl vydán spis L. Cornara Trattato de la vita sorbia věnovaný problémům osobní hygieny a také nemocem ve stáří.

(600 let) 1408

Francouzský teolog Jean de Gerson sepsal spis De arte moriendi (O umění umírat). Dílo se stalo základem v pozdním středověku velmi populárního žánru „nauky o dobré smrti“ (ars bene moriendi).

(700 let) 1309

V turecké Amasyi byla založena první Seldžucká nemocnice. Následujících 14 let zde působil proslulý lékař a překladatel do tureckého jazyka Šerefeddín Sabonucuoglu.

(1000 let) 1008

Podle říšských pramenů řádila v tomto roce v německých oblastech intenzivně epidemie („mor“), šířící se již několik let Evropou. Anály a kroniky vydávají svědectví o „nevýslovně velkém množství obětí“

(1550 let) 458

V Japonsku je pramenem Nihon – šoki doložena první soudní lékařská pitva: císař Jújraku nařídil pitvat princeznu Takuhaty, jež spáchala sebevraždu.

Zkratky

DMF – Deutsche medizinische Fakultät

LF – lékařská fakulta

LFH – lékařská fakulta hygienická

MF – medizinische Fakultät

MU – Masarykova universita

UK – Universita Karlova

VHP – Vierteljahrschrift für die praktische Heilkunde