K pětadevadesátinám farmakologické legendy prof. MUDr. Dr.h.c. Heleny Raškové, DrSc. (*2. ledna 1913)

K pětadevadesátinám farmakologické legendy prof. MUDr. Dr.h.c. Heleny Raškové, DrSc. (*2. ledna 1913)

Přímá úměra mezi výjimečností osobnosti a její dlouhověkostí není v české farmakologii neobvyklá. Na stránkách Časopisu lékařů českých jsme se před časem poklonili úctyhodně prožitým 88 letům jednoho ze zakladatelů české farmakologie na přelomu 19. a 20. století a jednoho z přímých žáků Purkyňovské školy profesora MUDr. Karla Chodounského (1843–1931). Počátek roku 2008 je příležitostí vzdát hold další přelomové osobnosti nejen české a slovenské, ale i celosvětové farmakologie, profesorce Heleně Hellerové – Raškové. Jako nezpochybnitelná tvůrkyně mezinárodně uznávané „československé farmakologické školy“ 50. a 60. let minulého století měla nemalý podíl na zakotvení farmakologie jako samostatné disciplíny v rámci světové organizace věd a na novodobějším pojímání farmakologických principů v etapě „startující farmakoterapeutické exploze“.

Z řady statí, které se v minulosti pokoušely o rekapitulace životního „curricula“ paní profesorky, vyplývá, že medicínu, vědu a mezinárodnost jí nadělilo samo prostředí, ze kterého vzešla. Otec Čech, matka Ruska, oba lékaři, působili v době jejího narození a v jejím nejranějším věku ve Švýcarsku na curyšské univerzitě. Jubilantka se ve svých vzpomínkách zmiňuje, že otec měl i matematické a hudební nadání a že jako nadšený violista byl členem „domácích kvartetových večírků“ spolu s Albertem Einsteinem a s dalším „nobelistou“ fyziologem Walterem Hessem. Obdivované polyglotství paní profesorky (schopnost plynulé konverzace mezi angličtinou, němčinou, franštinou, ruštinou a samozřejmě češtinou) má zřejmě prapůvod v mezinárodní rodinné atmosféře a v následné linguistické cílevědomosti v předmaturitních obdobích. Ta prožívala už v Československu, ve východočeském Dvoře Králové nad Labem, kde její rodiče po prvé světové válce zakotvili. Lékařskou fakultu na Karlově univerzitě absolvovala v letech 1931–1937.

První popromoční praxí byla pražská interní klinika se záměrem věnovat se balneologii, klinickou kariéru ji však přetnula německá okupace a násilná likvidace českého vysokého školství. Azylem se jí stal post závodní lékařky ve Fragnerově farmaceutickém průmyslovém podniku v Praze–Měcholupech (pohrobkem této první větší farmaceutické velkovýroby na našem území byla „Spofa“, pak „Léčiva“ a nyní „Zentiva“). Díky vlastenectví a prozíravosti dr. Jiřího Fragnera (syna zakladatele firmy a bratra architekta Jaroslava, autora poslední přestavby pražského Karolina) našlo v jeho instituci útočiště několik vědeckých osobností z uzavřené univerzity (mikrobiolog Ivan Málek, biochemici Jan Šůla a Josef Koštíř, farmakolog Jaroslav Lebduška, Josef Charvát jako klinický konsultant a další). Mezi jejich nejvýznamnější výdobytek této válečné éry patřil vývoj – před okupanty utajeného – originálního antibiotika Mykoin BF510, který byl klinicky úspěšně ověřován na jaře 1945, tedy v době, kdy ve středoevropském regionu nebylo o penicilinové éře ještě ani zdání. Jak sama paní profesorka uvádívá, byl to tento výzkum a tento tým, které ji motivovaly pro volbu farmakologie jako celoživotního profesionálního osudu. Na konci druhé světové války osvědčila svou příslovečnou mnohočetnou aktivitu při organizování „týlového“ zázemí svému muži dr. Karlu Raškovi (pozdějšímu profesorovi a mezinárodní epidemiologické autoritě), když se ujal rizika spojeného s likvidací tyfové epidemie v terezínském koncentračním táboře.

Záhy po znovuotevření českého vysokého školství byla však už mezi obnovovateli farmakologického ústavu lékařské fakulty na pražském Albertově. V jejich čele stál profesor Bohuslav Polák, poslední přednosta farmakologického ústavu před 17. listopadem 1939 a někdejší tvůrce slovenské farmakologie na bratislavské univerzitě. Mezinárodní kontakty, které v rámci poválečného uvolnění dr. Rašková navázala, jí umožnily odhadnout tehdy recentní farmakologické trendy, a stala se tak postupně přirozenou autoritou nejen mezi univerzitními spolupracovníky, ale i ve farmakologickém bádání rodícího se „sjednocovaného farmaceutického průmyslu“. Při poválečném hladu po vědění a bádání vznikl tak v pražském Purkyňově ústavu tým mladých farmakologických nadšenců, oplývajících entuziasmem a elánem, avšak nevyzrálých invenčně a metodicky a navíc improvizujících ve sporých laboratorních podmínkách. Se západoevropskou vědou se dařilo docentce Raškové komunikovat i po vytvoření politických bariér, takže v dobách mocenských tlaků, které orientovaly naši společnost výhradně na východ, udržela českou a slovenskou farmakologii v „kosmopolitnějších“ vědeckých kontaktech. Z její iniciativy se v Ústavu objevovaly takové západoevropské autority, jakými byli profesoři Heymans, Gaddum, Ariens, Burn, Cheymol, von Brücke. Uvědomovala si to i řada východoevropských farmakologických koryfejů (Aničkov, Zakusov, Koštojans, Birjukov z Ruska, Kubikovski z Polska, Szekeresz z Maďarska, Jung z východního Německa atd.), takže pražská farmakologie se stala spontánním vědeckým centrem, snažícím se překlenovat politické přehrady. Vyvrcholením této periody byl počátek 60. let, kdy se paní profesorce podařilo nepopsatelným manévrováním protlačit na první celosvětový farmakologický kongres, který se konal v srpnu 1961 ve Stockholmu, k aktivní účasti několik desítek českých a slovenských farmakologů. Při neméně složitém taktizování na tomto mezinárodním fóru pak prosadila (bylo to ve dnech, kdy vrcholila jedna z východo-západních krizí postavením berlínské zdi), aby se druhý světový farmakologický kongres konal v roce 1963 v Praze. Jeho význam v mezinárodních konsekvencích vyzněl jednak jako první poválečná takto rozsáhlá vědecká akce na východ od Aše a jednak jako vyvrcholení několikaleté snahy (zahájené na farmakologickém meetingu v Londýně 1947) po vytvoření samostatné farmakologické asociace na celosvětové úrovni. Z evropských farmakologů se na vzniku IUPHARu (Mezinárodní farmakologické unie) rozhodující měrou podepsali právě Helena Rašková a švédský profesor Börje Uvnäs. Jako ocenění těchto zásluh zastávali oba v předsednictvu této instituce v prvních funkčních obdobích zásadní a rozhodující funkce a v 90. letech jim Evropská unie udělila nejvyšší možné vyznamenání – zlaté medaile. Pro naše farmakology byl pražský kongres odrazovým můstkem, otevírajícím dlouhodobé stáže na špičkových západoevropských a severoamerických výzkumných pracovištích. Dominantním faktorem v této zahraniční explozi našich farmakologů byla osobnost paní profesorky s jejími konexemi a s odvahou ujmout se nejednoho z těch, kteří se díky původu či přesvědčení obtížně prodírali tehdejším tuzemským politickým klimatem. Pyramida jejích nejbližších spolupracovníků (v čele s profesorem Zdeňkem Votavou) a prvních žáků se rozrůstala na vědecké vnuky a pravnuky, kteří se v dalších desetiletích dostávali na nejeden významný výzkumný post nejen v Česku a na Slovensku, ale i ve vzdálenějších destinacích – v USA, v Kanadě, v Japonsku. Z té prvé generace žáků vyšli například Jiří Vaněček, Max Wenke, Miroslav Mráz, Vojtěch Grossmann, Václav Trčka, Vojtěch Sobek, Zdena Horáková, Miloš Háva, Ivo Janků a i autor této stati, z těch dalších následovníků např. Jiří Elis, Radan Čapek, Sixtus Hynie, Karel Mašek, Jan Štulc, Vladislav Eybl, Vlado Kovalčík, Pavol Hrdina, Pavol Švec, Viktor Bauer, Ota Gulda, Miloslav Kršiak, Jan Švihovec, Ladislav Volicer, Ondřej Kadlec, František Perlík, Radomír Nosál, Tomáš Sechser, Zdeněk Zídek a i několik osobností, pro které byla farmakologie vědeckým úvodem do klinických sfér, například Václav Špičák, Otto Küchel, Miroslav Šamánek.

Kromě met v experimentální farmakologii druhé poloviny 20. století, které jsou spojovány se jménem profesorky Heleny Raškové, je nepominutelná její iniciativa v historii lékové toxikologie. Československá toxikologická sekce, u jejíhož zrodu stála, byla v roce 1963 jedním ze zakládajících členů European Society for Study of Drug Toxicity, předchůdkyni dnešního toxikologicky šířeji pojatého EUROTOXu. První sjezdy evropské toxikologie se tak z iniciativy Heleny Raškové podařilo uspořádat na našem území – v Praze (1967) a v Karlových Varech (1974). Další podobor farmakologie, k jehož diferenciaci docházelo ve druhé polovině 50. let, byla klinická farmakologie. Její tuzemské zárodky jsou sice spojovány se školou profesora O. Šmahela v pražském krčském klinickém centru, ve stejné době však konstituovala H. Rašková klinicko-farmakologické oddělení (bez lůžkové baze) v rámci akademického Farmakologického ústavu, které s Krčí spolupracovalo. Evropská farmakologická historie tak zaznamenává paní profesorku při organizování prvních klinicko-farmakologických „dvojitě zaslepených“ a „placebových“ studií.

Publikační výčet výzkumných oblastí, do kterých ať již invenčně, anebo vlastními experimentálními přístupy H. Rašková zasáhla, je i určitou reminiscencí metamorfóz jejího vědeckého (a nejen vědeckého) života. Dají se z něho vyčíst začátky farmakologických testací v lékovém vývojovém skríninku (od zavádění testů na pyrogenitu ve 40. letech až k předklinickému a klinickému ověřování konkrétních látek, např. antithyreoidálního isothiouracilu a cytostatika 6-azauridinu), farmakodynamické studie a terapeutické aplikace rostlinných izolátů v chemických laboratořích F. Šorma a Vl. Herouta (apigenin, azuleny), stopování farmakologických interakcí na interoreceptorech, mechanizmy fenolem navozované nespecifická rezistence, které vyústily v systematický farmakologický výzkum bakteriálních toxinů (shrnutý do unikátní monografie v roce 1958) a i veterinárně směrovaný výzkum farmakoterapie dehydratovaného organizmu (v 70. a 80. letech, kdy ji tehdejší politikum donutilo opustit vědecké instituce, u jejichž zrodu stála). Seznam útvarů, které v prvním poválečném čtvrtstoletí iniciovala, je úctyhodný. V roce 1955 se jí podařilo osamostatnit a vytvořit farmakologický ústav Fakulty dětského lékařství (nyní 2. lékařské fakulty). V jeho čele stála do roku 1972. Své autority ve tvořící se Akademii věd využila k založení akademického farmakologického pracoviště nejprve jako laboratoře při Ústavu organické chemie a biochemie, později (od roku 1963) jako samostatného Farmakologického ústavu ČSAV. Jeho ředitelkou byla do roku 1970 (ústav splynul v roce 2001 s Ústavem experimentální medicíny). Vybudovala pobočku pražského farmakologického akademického centra v Bratislavě, ze které se v roce 1969 oddělil stávající Ústav experimentální farmakologie Slovenské akademie věd. V roce 1959 zorganizovala Československou farmakologickou společnost jako součást Lékařské společnosti J. E. Purkyně, opakovaně byla volena do funkce předsedkyně. Pokračovatelem je nynější Česká společnost pro experimentální a klinickou farmakologii a toxikologii ČLS JEP, profesorka Helena Rašková je její čestnou předsedkyní. Je tedy dodnes – se svou neutuchající diskuzní vitalitou – uprostřed nejednoho farmakologického a i nefarmakologického dění.

Formálním vyjádřením uznání všeho toho, co paní profesorka v historii lékových oborů ovlivnila, jsou desítky čestných členství a medailí vědeckých společností a vysokoškolských institucí od Západu po Japonsko, čestný doktorát Univerzity ve švýcarském Lausanne atd. Neformálnějším holdem je úcta široké farmakologické rodiny a zvláště všech těch, které svou neopakovatelnou vědeckou osobností bezprostředně „nakazila“ a kteří se snaží ve spirále dalšího objevování na její krédo navazovat.

Díky, paní profesorko!

Za Českou společnost pro experimentální a klinickou farmakologii a toxikologii ČLS JEP

prof. RNDr. Dr.h.c. Jaroslav Květina, DrSc.