Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství v letech 1940–1960

Nepopiratelným faktem je, že Nobelovy ceny (NC) za přírodní vědy a lékařství jsou nejprestižnější a nejvíce ceněné jak odborníky, tak laickou veřejností. Jaké jsou cesty k získání NC? Podle znění poslední vůle Alfreda Nobela (1835–1896), zakladatele nadace, by jí měli být oceněni vědci, kteří velmi nedávno představili vynálezy nebo učinili objevy v oboru fyzika, chemie a fyziologie. Nobel si přál, aby ceny za fyziku a chemii udělovala Švédská akademie věd a ceny za fyziologii a lékařství Karolinska Institutet, v podstatě švédská lékařská akademie. První NC byly uděleny roku 1901. Tvoří je peněžitá odměna, zlaté medaile a diplom. Ceny předává laureátům ve výroční den úmrtí A. Nobela (10. prosince) švédský král ve Stockholmu.

POSTUP NOMINACE A VÝBĚRU

Postup je následující: V září rozesílají Nobelovy komitéty pro daný obor výzvy k podávání návrhů na kandidáty na následující rok. Osloveni jsou členové Švédské královské akademie věd a Karolinska Institutet, členové Nobelových komitétů (složených pouze ze švédských vědců), laureáti vědeckých NC, dále stálí a činní profesoři uvedených oborů na univerzitách a v analogických institucích ve Švédsku a ostatních severských zemích, vědci ad hoc, mezi něž komitéty zahrnují vedoucí kateder či ústavů z šesti i více zemí (mimo severské) a vědci individuálně přizvaní k nominacím. Pro ad hoc nominátory (ať jednotlivce či instituce) je nominování uznáním jejich kvalit švédskými vědci a patřičně si ho váží.

Z uvedeného vyplývá, že ne každý může navrhovat kandidáty na NC. Navrhovatelé (nominátoři) nesmějí navrhovaného ani nikoho jiného o návrhu informovat. Veškeré materiály k nominacím i vlastní proces k udělení NC jsou na 50 let od podání návrhu utajeny, což znamená, že by všichni laureáti měli být udělením ceny překvapeni. Skutečnost je ovšem jiná. Nobelovy komitéty vyzvou ročně několik set navrhovatelů, z nichž však jen zhruba 200 pošle návrh do Stockholmu. Každý aktivní navrhovatel musí svůj návrh (nominační dopis s odůvodněním návrhu a přílohami) doručit nejpozději do 31. ledna příslušnému komitétu. Došlé návrhy komitéty roztřídí, některé rovnou vyřadí, většinou pro formální nedostatky, a zbylé přidělí k posouzení švédským odborníkům. V září daného roku každý komitét podá zprávu Švédské královské akademii věd nebo Karolinska Institutet, v níž uvede nejvhodnější kandidáty. Konečná rozhodnutí o udělení NC se uveřejňují v říjnu toho roku.

FAKTA ČÁSTEČNĚ ZPŘÍSTUPNĚNÁ

Lékaři při studiu na fakultách byli syceni mnoha objevy a vynálezy, které učinili nobelisté a studenti se to ani nedověděli. Také v učebnicích často u metod chybějí jejich autoři, a to včetně nobelistů. V článku jsou uvedeni nobelisté a jejich navrhovatelé z let 1940–1966, o nichž jsou už fakta veřejnosti volně přístupná. Neplatí to však právě u NC za fyziologii a lékařství od roku 1954, protože tento Nobelův komitét nadále utajuje nominátory a počty nominací.

LÉTA VÁLEČNÁ

V letech 1940–1942 cena nebyla udělena, zuřila 2. světová válka, kontakty nominátorů se Švédskem byly pro některé země omezené, a proto padlo rozhodnutí ceny neudělovat. Návrhy na kandidáty však přesto přicházely. V roce 1940 jich bylo 58, v roce 1941 pak 68 a 50 v roce 1942. Nejčastěji byli v těch letech navrženi J. H. Northrop (1891–1987) z New Yorku, J. Erlanger (1874–1965) ze Saint Louis (USA), R. Fahraeus (1888–1968) z Uppsaly (Švédsko), T. Sasaki (1878–1966) z Tokia, W. M. Stanley (1904–1971) z New Yorku, který obdržel NC za chemii v roce 1946, W. B. Cannon (1971–1945) z Cambridge (USA) a U. Brahmachari (1873–1946) z Kalkaty.

Ještě v průběhu války však bylo udělování NC obnoveno. V roce 1943 ji získali E. A. Doisy (1893–1986), profesor biochemie na Washingtonské univerzitě v Saint Louis, kterého navrhli pouze 4 nominátoři v letech 1931–1944, a H. C. P. Dam (1895–1976), též profesor biochemie, ale z Kodaňské univerzity, z jehož 6 nominací od roku 1938 dvě učinil nobelista z roku 1938 C. Heymans z Gentu. Cenu získali za objev vitaminu K (Dam) a za objasnění jeho chemické podstaty (Doisy). O rok později (1944) cenu získala dvojice Američanů J. Erlanger (1874–1965), profesor fyziologie na Washingtonské univerzitě navržený na cenu 17× v letech 1935–1944, a H. S. Gasser (1888–1965), fyziolog působící v Rockefellerově institutu pro medicínský výzkum v New Yorku, kterého provázelo 18 nominací z let 1944–1945. V diplomu měli oba napsáno, že cena je za objevy týkající se vysoce diferenciovaných funkcí jednotlivých nervových vláken.

PENICILIN I GENOVÉ MUTACE PO OZÁŘENÍ

První poválečnou NC obdržela trojice Britů A. Fleming (1881–1955), E. B. Chain (1906–1979) a H. W. Florey (1898–1968) za objev penicilinu a průkaz jeho léčebných účinků při různých infekčních chorobách. Fleming, bakteriolog a profesor mikrobiologie Londýnské univerzity, který studoval penicilin již od roku 1928, získal 32 nominací v letech 1943–1946; také jeho spolupracovníci z Oxfordské univerzity – biochemik Chain a lékař, bakteriolog a biochemik Florey byli opakovaně nominovaní v předcházejících letech.

V roce 1946 NC putovala do USA. Tam ji odvezl nobelista H. J. Muller (1890–1967, 12 nominací v letech 1932–1947), genetik, naposledy profesor zoologie na univerzitě v Bloomingtonu. NC mu byla udělena za poznatek, že rentgenové záření vyvolává genové mutace. Nebyl to čerstvý objev, s rentgenovým zářením a jeho účinky v genetice pracoval už od roku 1926 v Austinu (Texas).

PRAŽSKÁ STOPA

Mezi nobelisty fyziology a lékaře se zařadili i dva rodilí Pražané, totiž manželé Coriovi. Seznámili se při studiu medicíny na pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde oba promovali v roce 1920. Po dvouletém působení v Rakousku přijali nabídku z USA, kde v Buffalu pracovali 9 let jako badatelé v oblasti zhoubných nemocí. V roce 1931 se přestěhovali do Saint Louis ve státě Missouri, kde se na univerzitě postupně stali profesory biochemie a farmakologie. Carl Ferdinand Cori (1896–1984, 4 nominace v období 1945–1947) a Gerta Theresa Coriová (1896–1957) získali v roce 1947 polovinu NC za objev průběhu katalytické přeměny glykogenu. Druhou polovinu NC obdržel E. A. Houssay (1887–1971), profesor fyziologie (do roku 1943 na univerzitě v Buenos Aires), za objev role adenohypofyzárních hormonů v metabolismu cukrů.

FENOMÉN „RYCHLÝCH“ NOBELISTŮ

Pro rok 1948 byla NC přiřčena Švýcaru P. H. Muellerovi (1899–1965, 6 nominací v roce 1948), chemiku firmy J. R. Geigy v Basileji, v níž byl zodpovědný za výzkum látek pro ochranu rostlin. Tam objevil prostředek DDT jako kontaktní jed proti četným členovcům, kteří přenášejí na člověka infekční choroby. Používání DDT se rychle rozšířilo i do ochrany rostlin a dřeva. Použití DDT bylo kontroverzní a nyní je v četných zemích zakázáno. Mueller se řadí k tzv. rychlým nobelistům, NC získal v témž roce, kdy byl na ni navržen.

Švýcarský fyziolog W. R. Hess (1881–1973, celkem 46 návrhů od roku 1931) získal polovinu NC za rok 1949 za objev funkce mezimozku jakožto koordinátora činností vnitřních orgánů. Hess byl profesorem na Curyšské univerzitě. Druhou polovinou ceny byl odměněn Portugalec E. Moniz (1874–1955, 18 nominací v letech 1928–1949), lékař a neurolog, profesor univerzity v Lisabonu (do roku 1945), za objev terapeutické hodnoty leukotomie u určitých psychóz. První zákrok provedl již v roce 1935.

Nobelova cena za rok 1950 byla rozdělena na tři díly. Získali ji Američané P. S. Hench (1896–1965) a E. C. Kendall (1886–1972), třetím byl Švýcar T. Reichstein (1897–1996). Cenu získali za objev hormonů kůry nadledvin, jejich struktury a biologických účinků. Hench, profesor Mayo Clinic v Rochesteru, měl 11 nominací, všechny z roku 1950, stal se tedy tzv. rychlým nobelistou. Kendall, profesor ze stejné kliniky jako Hench, měl 27 nominací z let 1922–1950, 3× ho navrhl kolega z Mayo profesor Mann. Reichstein, chemik, profesor farmaceutické chemie a organické chemie na univerzitách v Basileji a Curychu, byl na cenu navržen pouze 2×, ale 15× na cenu za chemii v letech 1943–1950 (3× Houssayem, 3× L. Ruzickou).

Za výzkum žluté zimnice a vývoj účinné vakcíny obdržel NC za rok 1951 lékař-specialista na tuto chorobu M. Theiler (1899–1972), vedoucí oddělení pro medicínu a zdravotnictví Rockefellerovy nadace v New Yorku, jenž připravil imunologické sérum proti žluté zimnici. Kupodivu byl na cenu nominován jen 4×, a to v letech 1937–1951.

STREPTOMYCIN, KREBSŮV CYKLUS A KOENZYM A

S. A. Waksman (1888–1973) se stal nobelistou v roce 1952 za objev streptomycinu, prvního účinného antibiotika proti TBC, které objevil roku 1943. Waksman byl biochemikem na Rutgersově univerzitě v New Brunswicku. Na cenu byl navržen 43× v letech 1946–1952, z toho 23× v období 1950–1952.

Němci H. A. Krebs (1900–1981) za Anglii a F. A. Lipmann (1899–1986) za USA byli v roce 1953 odměněni NC za objev cyklu kyseliny citronové (Krebs) a za objev koenzymu A a jeho významu v intermediálním metabolismu (Lipmann). Krebse, profesora biochemie Sheffieldské univerzity, nominovalo 23 vědců v letech 1946–1953 z části (7×) na cenu za chemii (2× i G. von Hevesy), z části na NC za fyziologii a lékařství (16 nominací, po třech od O. Meyerhofa a od manželů Coriových). Lipmann, profesor biochemie na Harvardově lékařské škole v Bostonu, byl navržen na cenu 10× v období 1950–1953. Mezi nominátory byli nobelisté A. von Szent Gyorgyi (NC 1937) a manželé Coriovi (NC 1947). Lipmann svými pracemi velmi přispěl k rozšíření poznatků a mechanismu biosyntéz.

DALŠÍ ÚDAJE O NOMINACÍCH STÁLE V UTAJENÍ

NC za rok 1954 putovala do USA, kam ji odvezli laureáti J. F. Enders (1897–1985), T. H. Weller (1915–2008) a F. Ch. Robbins (1916–2003). Cenu obdrželi za objev schopnosti množení polioviru v tkáňových kulturách. Enders byl dětský lékař, profesor Harvardovy univerzity, jenž byl v letech 1952 a 1953 navržen na cenu 3×. Weller také působil jako profesor Harvardovy univerzity. Údaje o počtu nominací jsou stále utajeny. Robbins, profesor virologie na univerzitě Western Reserve v Clevelandu, má taktéž utajeny nominace. Stejně na tom jsou i následující nobelisté do roku 1966.

Švédský biochemik A. H. T. Theorell (1903–1982), profesor Nobelova lékařského institutu ve Stockholmu, získal NC roku 1955 za své objevy týkající se povahy a oxidace enzymů. Na cenu byl navržen nejméně 7× v letech 1936–1953, ale na cenu za chemii 42× v období 1937–1955. Za rozvoj srdeční chirurgie, zvláště za objev katetrizace srdce a patologických změn v oběhovém systému, získali NC za rok 1956 Němec W. Forssmann (1904–1979), kardiovaskulární fyziolog, profesor Mohučské univerzity, a dva Američané, A. F. Cournand (1895–1988), rodem Francouz, profesor Kolumbijské univerzity a její nemocnice Bellevue, velký specialista na srdečně plicní systém, a D. W. Richards (1895–1973), taktéž profesor medicíny na Kolumbijské univerzitě. Cenu za rok 1957 obdržel D. Bovet (1907–1992), farmakolog římského zdravotního ústavu, za objevy týkající se syntetických sloučenin, které působí na cévní soustavu a svalstvo kostry.

ČEŠTÍ NOMINANTI

V období 1940–1960 získalo Nobelovy ceny za fyziologii 36 laureátů, které navrhlo několik set navrhovatelů. Známý je počet nominací v letech 1943–1954 včetně navrhovatelů. Pro další roky (teoreticky do roku 1966) jsou údaje utajeny.

Čtyři čeští fyziologové a lékaři a jeden fyzikální chemik navržení na Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství nebyli úspěšní, navrhovali je domácí nominátoři a pouze Karla Šulce dva cizinci. Navrženi byli:

• Ivan Horbaczewski za rok 1911
• František Karel Studnička za rok 1934 a 1953
• Jaroslav Heyrovský v letech 1948, 1949, 1953 a 1958 (v roce 1959 získal NC za chemii)
• Jan Wolf za rok 1948
• Karel Šulc za roky 1952 a 1953

Adresa pro korespondenci:

RNDr. Jiří Jindra, CSc.

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Vlašská 355/9

118 00  Praha 1

Tel.: 257 286 341

e-mail: jindra@usd.cas.cz