Bude naše cesta bez vizí?

Vizionář, génius není ten, kdo mnoho zná. Vizionář či génius přidává hodně k tomu, co znali předtím. A zprvu vůbec nemusí být jasné, k čemu ta myšlenka nebo vize může sloužit.

Např. nedávno jsem byl svědkem diskuze mezi otcem a jeho oponující dcerou. On hovořil o své dizertační práci, jejímž cílem bylo modelovat a obecně řešit problém, jak se z hypotetického bodu A dostat do bodu B při použití různých matematických formulí. Dcera se jej nedbale optala: „A k čemu to? Jaký je praktický výstup?“ Otec odpověděl něco ve smyslu, že se jedná o nacházení obecných principů a že praktický výsledek je právě to hledání a někdy nalezení obecného principu. Škoda, že ten pán vědu nedělá. Jiný příklad můžeme vidět u právě zesnulého „vizionáře“ Steva Jobse (shodou okolností zemřel na generalizovaný nádor slinivky břišní). Sám hovořil ve své slavné přednášce z r. 2005 k promujícím studentům Stanfordské univerzity, jak se v mládí přihlásil na kaligrafický kurz. Ten byl věnován fontům, kombinacím písmen a tiskařině. „Bylo to krásné, starobylé a umělecky tajemné, což věda neumí zachytit. To mi přišlo fascinující. Nic z toho nemělo původně naději, že by to prakticky ovlivnilo můj život.“ Ve chvíli, kdy navrhoval první Macintosh, se mu zkušenosti z tohoto „nesmyslného“ kurzu vybavily a jistě i díky tomu začaly mít počítače hezké písmo. „Při pohledu dopředu tečky života nespojíte, musíte věřit, že se nějakým způsobem pospojují samy,“ říká Jobs. Mnoho příběhů vizionářství lze najít v minulosti, jako příklad uvedu dva: Kepler, Einsteinův oblíbenec, mohl lidstvo obohatit až poté, co se z velké části osvobodil od zděděných intelektuálních tradic, které byly do velké míry posvěceny nejen autoritou církve, ale i vším, co v té době omezovalo myšlení a zkušenosti v poznání světa a života lidí. A sám Einstein vysvětloval v r. 1919 svému devítiletému synovi Eduardovi, proč je tak slavný: „Podívej se na slepého brouka, který leze po povrchu koule. Nevšimne si, že jeho cesta je zakřivena. Mně se poštěstilo, že jsem si toho povšiml.“

Nebýt takových vizionářů, kteří jsou schopni vidět „za hranice“ a bořit paradigmata, svět by se mnoho neměnil. Jednoduše by odpočíval. Jistě, ne vše, co se mění a pohybuje kupředu, je přínosné a pozitivní. Ale srovnejme plážovou dovolenou, třebas s krásným stvořením s tělem od boha, s expedicí na nejvyšší vrchol světa, do Antarktidy či Oceánie. K moři nebo na chatu jezdíme téměř všichni. Nic proti tomu. Je však dobré, že jsou vizionáři, kteří se pídí po obecnu, kteří nevěří tlustým knihám, kteří jsou neobyčejně zvědaví a kteří zkrátka mění svět.

Jak se takové vizionářství projevuje v našem oboru? Nebýt toho, asi bychom stále žili v přesvědčení, že v žaludku nemůže žít žádná bakterie. Není ostatně zvláštní objevit bakterii přítomnou v době objevu u více než 50 % světové populace v čase molekulární biologie? Překvapuje mě, kolik patologů muselo v resekátech ze žaludků vidět Helicobacter pylori – opravdu ji neviděli, nebo paradigma antibakteriálního prostředí žaludeční kyseliny a respekt k tehdejším autoritám byly natolik silné? Vizionářstvím je objev i vývoj laparoskopické chirurgie a „naší“ gastrointestinální endoskopie. Počínaje prvními pokusy Rudolfa Schindlera „semiflexibilním“ endoskopem, kdy endoskopování přestalo být nebezpečné, a pokračujíce trpělivým Basilem Hirshowitzem, který sestrojil a nejen na sobě použil v r. 1958 prvního opravdu flexibilní fibroendoskopu. Je známým faktem, že okolí nebylo jeho prvním endoskopem nikterak ohromeno. Jistě i provedení endoskopické papilotomie, endoskopické resekce nebo disekce a nejnověji endoskopické myotomie lze zařadit mezi vizionářské počiny.

Je zřejmé, že ne všichni, kteří se věnujeme určitému oboru, musíme být nutně vizionáři. Těch je vždy méně. Avšak k tomu, aby se věci hýbaly kupředu, je nutné mít i jisté „vědecké“ podhoubí, které vyplňuje méně či více důležité střípky do celkové mozaiky vědění, někdy naznačuje špatné cesty či vylučuje některé z hypotéz. Podhoubí je zodpovědné i za ve vědě nezbytné konkurenční prostředí. A právě součástí takového podhoubí můžeme být my všichni, kteří se určitému oboru věnujeme.

Příroda nečiní skoků a ani česká medicína nebo gastroenterologie tak nebude činit. Je třeba si kriticky přiznat, že výstupy české gastroenterologie na poli výzkumném či vizionářském nejsou takové, jaké by mohly být. Několik autorů sice dosáhlo světové proslulosti (např. Mařatka se svou terminologií), avšak povětšinou (naštěstí rychle, což je zásadní rozdíl oproti minulému režimu) přijímáme prostředky již vymyšlené, aplikované a komerčně dostupné. Občas naše země slouží jako testovací území pro určitá akcesoria, která v zemi původu nemohou být zkoušena. A mnoho pracovišť se účastní „komerčních“ vědeckých studií, nicméně nikoli jako autoři či hlavní koordinátoři, ale převážně jako centra, která zařazují potřebné pacienty. Intelektuální přínos mizivý.

Několik autorů, kteří se na „výsluní“ již dostali, tak v převážné většině dosáhlo díky pracím, které byly vytvořeny v zahraničí a nikoli u nás doma (Hucl, Vítek, Pantoflíčková, Petrášek, Berčík).

Jak danou situaci zlepšit? Jak i mezi námi najít gastroenterologické či hepatologické vizionáře s mezinárodním významem? Velice rád bych byl svědkem hypotetické události, kdy nějakou metodu, vymyšlenou v naší zemi, budou aplikovat či zkoušet po celém světě.

Odpovědí je, samozřejmě mimo jiné, systematické vedení mladých lékařů nejen ke kvalitní péči o pacienty, ale též k pravidelné publikační činnosti. A to se týká i lékařů mimo akademická centra. Není důvodu, proč by lékař z regionální nemocnice nemohl napsat zajímavou kazuistiku či z regionálního hlediska zajímavé výsledky (např. rezistence H. pylori na antibiotika, regionální analýza účasti na screeningových programech apod.). Mělo by být samozřejmostí, že každé pracoviště sleduje základní statistické ukazatele své činnosti (kvalita endoskopie apod.) a jistě i tyto údaje lze v našem tisku publikovat. Bez takové aktivity se mladí lékaři nenaučí nejen psát (později se to již těžce dohání), ale též číst, přijímat a třídit medicínské informace. Lichá je premisa, že „věda“ patří jen na fakulty. Občas je mi smutno, když z úst jinak výtečného lékaře slyším povzdechy „nad těmi pisálky“. Ovšem mezi těmi pisálky jsou právě i ti vizionáři, díky kterým onen dotyčný lékař může např. provádět ERCP.

Samozřejmě že od akademických pracovišť čekáme nejen klinický, ale i experimentální výzkum v pravém smyslu slova s publikacemi ve kvalitních časopisech. Ale i příspěvky z neakademických pracovišť mohou do určité míry sloužit jako výše zmíněné „podhoubí“, alespoň na republikové úrovni, a tím dále podněcovat akademická pracoviště. Sám jsem si navíc jist, že u nás máme několik vizionářů, kteří mohou svět obohatit o své nápady i výsledky. Jen je třeba práci sledovat, analyzovat, „zapisovat do tabulek“ a odvážněji publikovat. Nikdo by se neměl obávat, že jeho nápad či výsledky jsou „nesmyslem“, každý však musí být připraven na kontroverze a diskuze s oponenty, někdy i velice zásadní.

Proto bych rád, aby se náš časopis stal publikační platformou i pro začínající lékaře, a rád bych, aby o svých výsledcích informovala nejen klinická, ale i ostatní pracoviště. Jen tak se zlepší kvalita i čtivost příspěvků našeho časopisu.

A jak odpovědět na námitku, že publikace v našem časopise nemá z hlediska „životopisu“ (alias CV) smysl, neboť se počítají jen ty „impaktované články“? Prvotním cílem publikací přeci není naše kariéra. Primárním cílem je informovat o poznání a předávat zkušenosti.

Jsem velice rád, že v následujícím čísle lze najít několik velmi zajímavých článků s různorodou tematikou. Jedná se jak o práce původní, tak přehledové, kde často autoři zmiňují své vlastní výsledky. Je vždy cenné, pokud přehledový článek píše autor s vlastními zkušenostmi, event. i publikační aktivitou k danému tématu.

Dr. Stefanová dochází v původním článku k závěru, že autofluorescence společně s NBI není přínosná k diagnostice low grade intraepiteliální neoplazie u pacientů s Barrettovým jícnem v důsledku vysoké míry falešné pozitivity [1]. Nicméně práce potvrzuje přínos těchto zobrazovacích technik v diagnostice high grade intraepiteliální neoplazie.

V přehledném článku se dr. Magnusková zabývá epidemiologií a etiologií karcinomu jícnu, zvláště cenné jsou údaje o epidemiologii karcinomů jícnu v naší zemi, kde se potvrzuje vzrůstající výskyt adenokarcinomu i u nás [2].

V dalším článku podává ucelený přehled na problematiku doposud stále experimentální techniky operací „NOTES“ dr. Ryska [3]. Ve druhé části článku autoři přehledně shrnují i vlastní experimentální výsledky. Kam se daná technika bude ubírat, je stále otázkou, zprvu překotný zájem o NOTES poklesl nejen na straně lékařů, ale i firem, nicméně stále existuje velká skupina nadšenců, kteří tento princip hájí. Nicméně právě díky NOTES se gastrointestinální endoskopie posunula velice vpřed díky vývoji nových akcesorií.

Dr. Štrosová pojednává ve své stati o nové a nepříliš často diagnostikované jednotce – eozinofilní ezofagitidě [4]. Cenná je zvláště zmínka o nové definici choroby, která již nepředpokládá přítomnost refluxu jako vylučující kritérium pro diagnózu eozinofilní ezofagitidy. Vlastní soubor autorů čítá 20 pacientů s prokázanou eozinofilní ezofagitidou, kde většina pacientů příznivě odpověděla na léčbu protonovými inhibitory.

Dr. Koller et al publikují velice dobře zpracovanou prospektivní analýzu 163 pacientů s nevarikózním krvácením do horní části GIT [5]. V multivariantní analýze prokázali, že nejvýraznějším prediktorem úmrtí (mortalita 13 %) bylo Rockalovo skóre vyšší než 3. Autoři nepotvrdili prospěšnost časné (do 6 hod) endoskopie ve smyslu počtu operací, komplikací nebo mortality. Zde je nutné zdůraznit, že počet pacientů ve skupině s časnou endoskopií je příliš malý k prokázání statistické významnosti určitých trendů. Je i pravděpodobné, že pacienti s časnou endoskopií byli „těžší“ oproti ostatním, proto se přínos časné endoskopie může skrýt.

Vážení čtenáři, přeji zábavné čtení a nezapomeňme, že nejen vědou a prací je člověk živ. Ani génius nevymyslí rovnici lásky…

MUDr. Jan Martínek, Ph.D.

Interní klinika 1. LF UK a ÚVN Praha

OGHM, ÚVN Střešovice

U Vojenské nemocnice 1200160 00 Praha 6

jan.martinek@volny.cz