Disociální porucha osobnosti v podmínkách výkonu trestu Analýza účinnosti prostředků korekce antisociálních forem chování v peninteciární praxi

Souhrn

Obsahem článku jsou výsledky výzkumné studie, zaměřené na analýzu výchovných prostředků používaných v penitenciární praxi u antisociálně se chovajících a disociálních poruch osobnosti. V rámci uvedeného šetření byla realizována analýza účinnosti odměn a trestů, jako prostředků modifikace chování osob ve výkonu trestu odnětí svobody (VTOS). Případné odlišnosti byly zjišťovány mezi skupinami odsouzených, rozdělených dle faktorů, které jsou považovány za významné z hlediska rozvoje delikvence a její recidivy. Zjištění jsou využitelná ve forenzní praxi psychiatrů, psychologů a etopedů při korekci vzorců chování delikventů. Pro soudní znalce pak práce může být přínosná především z hlediska vyhodnocování perspektiv disociálních poruch osobnosti, recidivistů, jejich možné resocializace. Na našem souboru jsem prokázali, že možnost pozitivního ovlivnění vzorců chování současně používanými výchovnými prostředky u disociálních poruch osobnosti a antisociálně se chovajících jedinců výkonem trestu odnětím svobody prakticky chybí.

Klíčová slova:
disociální porucha osobnosti, antisociální chování; účinnost odměn a trestů; výkon trestu odnětím svobody, penitenciární proces; prizonizace; kriminalita; resocializace.

ÚVOD DO PROBLEMATIKY

Problematika kriminálního chování a možností jeho eliminace patří ke stěžejním otázkám forenzní praxe. Způsoby řešení tohoto společensky nepřijatelného chování jsou z důvodu závažnosti a negativních důsledků pro společnost často diskutovaným problémem a předmětem zvýšeného zájmu společnosti. Tuto zvýšenou pozornost si zcela pochopitelně vyžádal mimo jiné značný kvantitativní růst a také zřetelné kvalitativní proměny. Pozornost společnosti je soustředěna na racionální řešení tohoto problému. Nejedná se však o pouhou ochranu společnosti. Jedná se o způsob a zejména cíl zacházení s nositeli antisociálních poruch chování, spočívající ve snaze o dosažení změn [3]. Poruchy osobnosti jsou centrálním problémem kriminality a nejčastější diagnózou v psychiatrických soudních posudcích. Změna by měla spočívat v korekci dosavadních, společensky nepřijatelných vzorců chování, přičemž by se mělo jednat o změnu pokud možno trvalou. Pracovníci působící v rámci penitenciární péče nemohou sami o sobě splnit očekávání občanů, že vyřeší problematiku kriminality a následné recidivy. Ta je odrazem stavu společnosti, jejích jednotlivých subsystémů, samotnou existencí disociálních poruch osobnosti, poruch osobností obecně a v neposlední řadě rodiny [15]. Mohou však specifickými postupy na vězněné jedince působit s cílem eliminovat negativní důsledky psychosociálních faktorů, které na ně v různé míře a intenzitě působí. Jedná se o komplex psychologických, etopedických a dalších speciálně terapeutických postupů, které sledují nasměrování osobnosti delikventů do adaptivních sociálních struktur [4].

Stěžejním posláním vězeňské služby a jejích specialistů (psychiatrů, psychologů, pedagogů a terapeutů) je tedy v souladu s výše uvedeným účelem uspokojovat potřebu bezpečí občanů a obecně proklamovanou potřebu společenské spravedlnosti. Působením na delikventy docílit toho, aby odcházeli z věznic s přesvědčením, že se trestná činnost nevyplácí a že je potřeba žít řádným životem v souladu se zákony. K dosažení cíle takové náročnosti však nestačí pouhá izolace a střežení vězňů, ale především odborná a kvalifikovaná práce při zacházení s delikventními jedinci, uplatňování individuálních programů zacházení a dalších specifických výchovných aktivit [1, 2]. Jednou z významných překážek je prizonizace. Jedná se o specifickou adaptaci na uvěznění spojenou mj. se ztrátou zájmů, schopností, pracovních návyků [3]. Vede k úpadku a depravaci osobnosti ve smyslu proměny na zkušeného kriminálníka. Tento aspekt byl šetřen na základě kritéria provovězněný a vícevězněný [17] (tabulky 4-6).

Disociální porucha osobnosti je bezpochyby nejfrekventovanější z poruch osobnosti, která je v psychiatrických znaleckých posudcích diagnostikována. Podle Študenta až 30 % všech deliktů spáchají jedinci diagnostikovatelní jako poruchy osobnosti. Mnohem větší podíl mají poruchy osobnosti na páchání deliktů závažných, zvláště násilného charakteru [13]. Disociální porucha osobnosti je podle Pavlovského charakterizována především lhostejností k citům druhých, naprostou a trvalou nezodpovědností a nerespektováním sociálních norem, neschopností udržet trvalé vztahy při schopnosti nové vztahy lehce navazovat, velmi nízkou tolerancí k frustraci a nízkým prahem pro spuštění agresivního jednání, nepřipuštěním pocitu vlastní viny, neschopností poučit se z dosavadních zkušeností a tendencemi k racionalizaci vlastních jednání se svalování viny na okolí [10]. Léčení poruch osobnosti obecně je v psychiatrii z úkolů nejtěžších. Úprava antisociálního chování u disociálních poruch osobnosti v rámci výkonu trestu je, vzhledem k charakteristikám této poruchy osobnosti, ve vymezujícím a aktuálnímu prostředí, v němž se jedinec nachází (VT), úkolem nesmírně obtížným.

Z psychologického hlediska lze v procesu prizonizace, tj. v postupném přizpůsobování se způsobu života ve vězení a ve společenství odsouzených, rozlišit dvě složky [6]. Jde o institucionalizaci, která označuje adaptaci na vysoce organizovaný vězeňský život. Je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Druhou, závažnější složkou prizonizace, je ideologizace, která spočívá v identifikaci s kriminální subkulturou. Projevuje se například osvojením si a užíváním kriminálního argotu. Spočívá ve vnitřním přijetí subkulturních norem a pravidel, hodnot a postojů a také v systému racionalizací jako obranných mechanismů. Věznění jedinci vytvářejí sociální skupinu, která má specifickou strukturu a hierarchii rolí s pevně vymezenými pravidly, právy a povinnostmi. Její základní charakteristikou je tendence k exteriorizaci zla. Skupina společně nachází nepřítele mimo sebe sama a své nepřátele racionalizuje do nepříznivých společenských poměrů, do špatných zákonů, do nespravedlivých soudců, do nepřátelského vězeňského personálu. Vzhledem k tomu, že vězni vytvářejí vlastní neformální skupiny se společnou nespecifickou motivací, kterou jsme označili jako exteriorizaci zla, můžeme očekávat rafinovaná zdůvodnění vlastní kriminální činnosti. Dále lze očekávat vnitřní solidaritu a účelovost jednání.

Výkon trestu odnětí svobody tedy vede ve většině případů vlivem prizonizace a sociální izolace k eliminaci většiny sociálních rolí. Dochází k úbytku vědomostí, dovedností a návyků. Vede k apatii a ztrátě zájmu o společenskou seberealizaci. Tyto změny se stávají překážkou pozdějšího návratu do společnosti [15].

Základní cíl penitenciární praxe [3] spočívá v aplikaci specifických postupů a následném dosažení korekce nežádoucích způsobů chování do sociálně žádoucí, nebo alespoň přijatelné formy. Cílem dále je, aby taková změna byla pokud možno trvalá a nedocházelo k recidivnímu jednání. Psychologická podpora by proto měla být zaměřena na eliminaci rizikových faktorů, které pravděpodobnost recidivy zvyšují. Jsou to mj. negativní důsledky výše popsaného procesu prizonizace. Dále je důležité posilovat sociální vazby. Šanci k řádnému společenskému životu zvyšují pracovní návyky a dovednosti. Větší pravděpodobnost získání práce posiluje vzdělání a dosažení profesní kvalifikace. O to se snaží specialisté a další pracovníci v průběhu penitenciární péče, mimo jiné v rámci programu zacházení, v jehož náplni dochází k realizaci pracovních, vzdělávacích a specifických terapeutických aktivit.

Jedním z předpokladů toho, aby bylo výchovné působení účinné, je dostatek vědomostí o psychosociálních aspektech souvisejících s uvězněním, znalost individuálních možností vězněných jedinců, aby mohly být stanoveny prostředky jejich pozitivního ovlivňování [9, 12]. Neméně důležitá je znalost toho, jak lze modifikovat jejich chování výchovnými prostředky. Při práci (zacházení) s odsouzenými osobami k výkonu trestu odnětí svobody, a s tím souvisejícím uvězněním, mohou vybraní pracovníci hodnotit jejich chování a udělovat odměny a ukládat tresty.

Jejich význam spočívá mj. zvláště:

• v korekci chování vězňů do požadované formy,
• ve zpětné vazbě za pracovní výkon,
• v hodnocení plnění stanovených aktivit,
• výsledně v možném podmíněném propuštění z výkonu trestu.

V následujících tabulkách je uveden hierarchický přehled výchovných prostředků dle zákonné normy, kdy jsou tyto prostředky seřazeny od 1 do 9 dle významnosti (9 – nejlepší odměna a nejhorší trest) (tab. 1, tab. 2).

CÍL ŠETŘENÍ A UŽITÉ METODY

Cílem našeho šetření bylo:

• zjistit, jaká je účinnost odměn a trestů, které jsou vybranými pracovníky vězeňské služby v rámci jim svěřené pravomoci využívány v rámci působení na modifikaci chování vězněných jedinců,
• kvantitativní a následně kvalitativní analýzou zjistit, zda je účinnost jednotlivých odměn a trestů u různých skupin vězeňské subkultury odlišná,
• z následných zjištění stanovit závěry a doporučení z pohledu forenzní psychiatrie, psychologie a etopedie pro práci pedagogických a výchovných pracovníků vězeňské služby v průběhu penitenciární péče (uvěznění).

Šetření bylo realizováno (2007/2008) u 294 odsouzených mužů ve VTOS z různých věznic a vazebních věznic ČR. Průměrný věk šetřeného souboru činil 30,5 roku. Poprvé ve vězení (prvovězněných) bylo 116 osob, vícevězněných 178. Svobodných bylo 202 osob, ženatých 30 a rozvedených 62. Těch, kteří ve VTOS pracovali (trvalý způsob) bylo 170, 124 osob bylo bez práce. Charakter trestné činnosti nebyl při tvorbě souboru zohledněn.

Pro zjištění účinnosti a následný rozbor byly použity tyto metody:

• párové srovnávání odměn a trestů,
• Spearmanův koeficient korelace,
• kvalitativní analýza,
• diagnostika souboru dle MKN 10 ( výzkum).

VÝSLEDKY ŠETŘENÍ A JEJICH ROZBOR

V souboru prvovězněných jsme diagnostikovali u 47 jedinců disociální poruchu osobnosti. To odpovídá 40% zastoupení disociální poruchy osobnosti ve skupině prvovězněných. U zbytku v této skupině byl přítomen minimálně jeden znak pro tuto poruchu charakteristický.

V souboru vícevězněných jsme diagnostikovali u 138 jedinců disociální poruchu osobnosti. To odpovídá 77% zastoupení disociální poruchy osobnosti ve skupině vícevězněných. U zbytku v této skupině byly přítomny dva znaky pro tuto poruchu charakteristické.

Pro celý zkoumaný soubor pak platí, že disociální porucha osobnosti byla přítomna u 63 % jedinců.

Dle MKN (výzkum) diagnostických kritérií disociální porucha osobnosti ( F 60.2) musela splňovat všeobecná kritéria pro poruchu osobnosti (F60) a musely být přítomny alespoň tři z následujících znaků:

• lhostejnost k citům druhých,
• naprostá a trvalá nezodpovědnost a nerespektování sociálních norem, pravidel a závazků,
• neschopnost udržet trvalé vztahy při schopnosti vztahy bez nesnází vytvářet,
• velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro spuštění agrese, včetně násilí,
• neschopnost zakoušet vinu nebo se z nepříznivé zkušenosti, zvláště trestu, poučit,
• výrazná tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování přijatelného zdůvodnění pro chování, které jedince přivádí do konfliktů se společností.

Pro celý zkoumaný soubor byly dále diagnostikovány další poruchy osobnosti jako: paranoidní porucha osobnosti, schizoidní porucha osobnosti, emočně nestabilní porucha osobnosti, histriónská porucha osobnosti a jiné specifické poruchy osobnosti. Tyto poruchy byly diagnostikovány celkem u 24 osob jak ze souboru prvovězněných tak vícevězněných. Navýšily tak procento výskytu poruchy osobnosti pro celý soubor 294 zkoumaných delikventů o 8 %. Celkem tak byl výskyt všech poruch osobností u delikventů ve výkonu trestu odnětí svobody navýšen na 71 %.

Toto zjištění odpovídá předpokládanému vysokému zastoupení diagnózy disociální porucha osobnosti u vězněných delikventů. Není v rozporu s nálezy Študenta, který sice odhadoval, že asi 30 % všech deliktů je spácháno jedinci diagnostikovatelnými jako porucha osobnosti, ale současně upozornil, že daleko větší podíl mají poruchy osobnosti (bez bližšího rozlišení) u deliktů závažných a zvláště násilného charakteru. V jeho „ sestavě“ 150 pachatelů vražedného jednání nalezl rysy příslušející poruchám osobnosti u 2/3 mužských pachatelů. Sám se domníval, že mezi recidivisty se bude diagnóza poruchy osobnosti vyskytovat téměř ve 100 % [13]! Odlišnosti v účinnosti, tj. vlastně v preferenci, byly zjišťovány u níže uvedených skupin, rozdělených na základě faktorů, které jsou významné pro delikvenci a její recidivu.

1. Korelace pořadí odměn a trestů interpretovaných zákonnou normou s pořadím celého šetřeného souboru.

Porovnáním pořadí byla zjištěna vysoká vzájemná korelace. Tuto vysokou míru korelace pořadí můžeme interpretovat jako skutečnost, že zákon implicitně předpokládá účinnost odměn a trestů pro vězeňskou populaci. V právní normě se podařilo bez ohledu na odlišnosti, či jedinečnosti téměř zobecnit výchovné prostředky pro většinu případů. Zda je tomu tak u různých skupin vězeňské subkultury segmentované dle anamnestických dat, která jsou námi ve shodě s řadou autorů [7, 16] považována z hlediska delikvence za významná, nám ukazují další komparace (tab. 3).

2. Korelace pořadí odměn a trestů preferovaných celým souborem s pořadím zjištěným u prvovězněných odsouzených.

U pořadí preference odměn mezi celým šetřeným souborem a prvovězněnými byla zjištěna korelace blížící se hranici střední míry. Ačkoliv ji nelze považovat za statisticky významnou, lze bližším, kvalitativním rozborem pak zjistit, že prvověznění odsouzení na první místo zařadili zvýšení kapesného. Toto zjištění pravděpodobně vyplývá z mladšího věku a většího počtu svobodných jedinců této skupiny vězňů, kteří nemají pravidelný přímý kontakt s blízkými, v řadě případů nemají žádné rodinné zázemí. Jsou tedy při získávání prostředků odkázáni na příjmy za práci pro věznici. Pro pedagogické pracovníky a specialisty se naskýtá možnost vhodným způsobem posilovat kladný vztah k práci, přímo související se získáním finančních, a tedy materiálních prostředků. Práci považujeme vedle rodinného zázemí jako nejvýznamnější faktor ovlivňující recidivu delikvence. Vhodná aplikace odměn a trestů by měla mít za cíl zejména rozvoj sociálních dovedností, kterými jsou pracovní dovednosti a návyky výkonu trvalé činnosti (tab. 4).

3. Korelace pořadí odměn a trestů interpretovaných zákonnou normou s pořadím zjištěným u vícevězněných odsouzených.

Porovnáním pořadí celého souboru a v tomto případě vícevězněných osob byla zjištěna pouze střední míra korelace pořadí u trestů. Tuto odlišnost lze považovat za významnou. Bližším rozborem lze totiž zjistit, že zatímco jako nejhorší trest uvedli vícevěznění odsouzení umístění do uzavřené cely po práci, nejméně jim vadí trest umístění do samovazby. Toto zjištění můžeme interpretovat jako výrazný prizonizační jev, kdy vícevěznění jedinci nemají motivaci k práci, což může být jednou z příčin recidivy kriminálního chování již v adaptační fázi [4, 15].

Za druhý nejhorší trest je považován pobyt na uzavřené cele (omezení v uspokojování materiálních potřeb). Konstatujeme shodu s předchozím zjištěním. U vícevězněných došlo zcela pravděpodobně vzhledem k opakovanému pobytu ve VTOS k ztrátě sociálních dovedností, souvisejících se seberealizací a orientaci na uspokojování základních (materiálních) potřeb (TV, kouření apod.). Stejně jako u prvovězněných můžeme doporučit etopedům, vychovatelům a dalším specialistům působit na posilování vztahu k práci vhodnou kombinací výchovných prostředků (v tomto případě odměna za pracovní výkon).(tab. 5).

4. Korelace pořadí odměn a trestů zjištěných u kategorie prvovězněných a vícevězněných odsouzených.

U odměn byla zjištěna korelace na hranici střední míry, u trestů pak mírně vyšší pozitivní míra korelace. Opět je nutné kvalitativní posouzení. Na jeho základě lze vyvodit následující závěry. Jako nejdůležitější odměnu uvádějí prvověznění zvýšení kapesného, vícevěznění umístění na uzavřenou celu po práci. Toto interpretujeme ve shodě s předchozími jako zjištění nižší míry prizonizace u prvovězněných odsouzených, u kterých lze předpokládat vyšší účinnost výchovných prostředků při ovlivňování motivace k práci a v důsledku možné eliminace opakovaní delikvence (tab. 6).

5. Korelace pořadí odměn a trestů zjištěných u kategorie odsouzených ve věku do 26 let a věku nad 26 let.

Vysoká míra korelace pořadí mezi skupinou vězňů do 26 let a starších nám naznačuje, že věkový faktor není z hlediska volby odměn či trestů významný (tab. 7).

6. Korelace pořadí odměn a trestů zjištěných u kategorie odsouzených majících přímý kontakt s blízkými (pravidelné návštěvy) a odsouzených bez přímého kontaktu s blízkými.

U preference odměn byla zjištěná korelace na hranici nízké míry. Oproti našemu očekávání však zjišťujeme preferenci materiálních výhod před možností být s blízkými mimo věznici. Zde, v budování sociálního zázemí, spatřujeme společně s kladnou pracovní motivací největší prostor pro práci specialistů v průběhu penitenciární péče. Tam se jim nabízí u příležitosti návštěv, kdy mohou působit jak na vězněného jedince, tak na jeho rodinné příslušníky či blízké osoby. Posilování vazeb má s pracovní seberealizací přímou souvislost. Stejně jako v procesu socializace, který nelze oddělit od procesu individuace, je to u prizonizace. Mohu se rozhodnout pokračovat v kriminálním způsobu života, nebo se vrátit k rodině a práci. Úkolem etopeda a dalších specialistů je na základě individuální znalosti správně své postupy, v tomto případě odměny a tresty, aplikovat, a tím ovlivňovat osobnost vězněného jedince (tab. 8).