František Ninger ve vzpomínkách Jana a Ivana Hybáškových

Prof. MUDr. František Ninger, DrSc., jehož 120. výročí narození nedávno  bylo vzpomenuto, byl žákem Kutvirtovým. Ten ho již na konci 1. světové války, když ze zahraničního odboje zvěděl, že budou po vzniku samostatného státu Čechů a Slováků budovány dvě nové univerzity,  v Brně a Bratislavě, předurčil na místo přednosty ORL kliniky  do Bratislavy. Do Brna měl odejít z Prahy starší doc. Lang, který však v r. 1918 zemřel a tak se situace změnila. Ninger byl známým ctitelem a znalcem odkazu Mistra Jana Husa a J. A. Komenského a také vyznavačem Masarykova humanismu a demokratismu. Vychoval řadu ve své době skvělých odborníků, kteří byli vědecky a publikačně velmi aktivní a kteří postupně budovali ORL oddělení, především v zemských, ale i městských nemocnicích  (např.  Lédl v Olomouci,  Jindra v Brně, Ježek v Ostravě, Soukup v Kroměříži, Michl v Jihlavě, Tetera v Uherském Hradišti, Tardy v Litomyšli, Ferdinand v Hranicích, Havelka ve Znojmě, Králík v Třebíči aj.).

      V meziválečné éře byl jistě nejzdatnějším Ningerovým žákem Jan Hybášek. Poznal Ningera jako medik na přednáškách a zaznamenal si v deníku: „Ninger nám také v dnešní přednášce (12. 5. 1922) vyprávěl, jak podnikl studijní cestu po německých otorhinolaryngologických klinikách, že přišel také k prof. Killianovi a ten že mu řekl, že pro Čechy jest jejich klinika zavřená – že on nezapomene co Němcům provedli Masaryk a legionáři.“ O den později Hybášek vstoupil na půdu budované kliniky a v jeho deníku čteme: „Dal jsem se k Ningerovi za praktikanta – za bezplatného demonstrátora. Praktikuji na ambulanci.“ O dva dny později: „Jsem celý den na klinice prof. Ningera – otorhinolaryngologické. Dopoledne se dívám do uší a hltanů i chřtánů a nosu. Před polednem přišel kolega Samohýl – a že má mnoho práce. Já že mu pomohu malovat odpoledne obrázky. Do večera pak maluji vodovkami larynx v respiraci. Přicházejí asistenti a obdivují „umělce“. To prý bude mít „starej“ radost.“ Dne 17. 5.  si  Hybášek poznamenává: „Ve dveřích ambulance jsem se srazil s Ningerem: „To jste vy ten umělec?“ a podal mi ruku. A já: „Pane profesore, ono to moc umělecké není …“ a potom v přednášce už byl můj výtvor připíchnut na tabuli. Odpoledne po porodnici začínám dělat fonační postavení hlasivek, až do večera.“ A pak již maluje další a další obrázky, především patologických nálezů (dnes jistě unikátních, jako tbc, ozaenu, lues, lepru) a prof. Ninger je nanejvýš spokojen a snaží se pro  Hybáška vymoci odměnu a dokonce mu zřejmě z vlastního podstrčí nějaké peníze jako demonstrátorský plat. Ministerstvo školství a národní osvěty na Ningerův návrh v r. 1922 a znovu v r. 1923 prostřednictvím rektorátu  pak poukazuje MUC. Janu Hybáškovi  900 Kč. Ninger také prosadí v profesorském sboru pro Hybáška demonstrátorství s měsíčním platem 150 Kč a v okamžiku, kdy se v r. 1924 na klinice uvolnilo místo asistenta, je na Ningerovo doporučení MUC. Jan Hybášek jmenován „náhradním asistentem“ s platem 802 Kč měsíčně. To vše odstranilo dosavadní osobní chudobu Hybáška, který nenašel ve své rodině dostatek pochopení pro svá medicínská studia, a tedy ani finanční podporu.

Ale mimo deníkové záznamy zůstala osobnost Ningera i v mnoha Hybáškových vzpomínkách. Ninger byl pilný, ale ne geniální vědec a pedagog, ale tím, jak byl prodchnut demokratičností, vytvářel pro své žáky pestré a kvalitní možností vzdělávání i mimo kliniku, často v zahraničí, nebránil jim v odborném růstu, mohli se svobodně rozhodovat pro klinickou nebo mimoklinickou kariéru, netrpěl strachem, že bude odborně zastíněn svými žáky. To ho činilo velkým a po dlouhá desetiletí byl svými žáky proto vzpomínán. Ale měl i lidské slabůstky, např. nedochvilnost, a Hybášek ho rád, již jako docent, škádlil při jeho pozdních příchodech pohledy na své kapesní omegovky. Také asi záliba Ningera v Luhačovicích, kterým věnoval hodně pozornosti a času, vytvořila u Hybáška nevíru v racionalitu lázeňské léčby (obr. 1)

Sám jsem poznal prof. Ningera již jako dítě, často jsem doprovázel svého otce na nedělní  vizity a přitom jsem se tu a tam  potkal s fyzicky čilým, ale důstojným pánem, který měl na ježka zastřižené, již tehdy našedivělé vlasy, zvláštní  dikci i gestikulaci rukou. Obojí později uměl velice dobře napodobovat Robert Hladký, nástupce Františka Ningera na klinice.  Hladký, který byl mým strýcem, byl na studiích materiálně podporován Janem Hybáškem a také záhy po promoci dostal možnost odborně vyrůstat pod jeho vedením. Hladký se proto vždy hlásil k Janu Hybáškovi  jako svému učiteli. Ale nezapomínal nikdy zdůraznit též svůj zisk z duchovního světa prof. Ningera. Mé častější setkání s prof. Ningerem se pak odehrávalo za studií a  asi bych si neměl pro dobré dokreslení osobnosti prof. Ningera nechat pro sebe historku z vlastní zkoušky z oboru otorinolaryngologie v r. 1952. Konala se v pracovně pana profesora, která byla tvořena předsíní, místností sekretářky, knihovnou kliniky, jakýmsi malým respiriem  a kabinetem výukových pomůcek (kde ještě v r. 1965 byly obrazy Jana Hybáška z r. 1922/24). Bylo nás asi 6-7, co jsme čekali na zkoušku  v předsíni, pan profesor se někde zdržel. Mezitím někdo zazvonil u vstupních dveří, šel jsem otevřít a ve dveřích stála paní s dívkou. Paní řekla, že je tetou dívky, se kterou přichází na kontrolu, dívka trpí Pagetovou chorobou. Sdělil jsem jí, že  budou muset chvíli čekat. Když prof. Ninger přišel, srazil se na chodbě se svou pacientkou, vzal ji dovnitř a hned ještě jak jsme stáli, začal mne před ostatními zkoušet. Je jisté, že jen díky předchozí informaci jsem stanovil rychle diagnózu – dnes bych upřesnil, že šlo o monoostotickou osteodysplázii kosti horní čelisti. V dalším průběhu mne pan profesor požádal o předvedení otoskopie u nemocného a popis nálezu. Dal mi přitom ušní zrcátko značného průsvitu, které se dalo vložit jen do cavitas conchae, požádal jsem o menší a pan profesor mi podal, jistě ne úmyslně, zrcátko kojenecké. Neviděl jsem prakticky nic, ale po úvaze, že mi asi nedá vyšetřovat normální otoskopický nález, jsem „riskl“ a prohlásil, že vidím centrální perforaci. Pan profesor byl nadmíru spokojen.  Tehdy se tam objevil doc. Hladký s nemocným ze Slovenska, kterého chtěl jako kuriozitu ukázat panu profesorovi; nemocnému promodrávaly kůží chrupavky ušních boltců. Když jsem prohlásil, že to je ochronóza, byl pan profesor ohromen. To jsem ale skutečně poznal, i když mi to Hladký nikdy neuvěřil a myslel si, že jsem nemocného již někdy předtím viděl, diagnózu totiž nestanovil  ani jeden z klinických lékařů. (Onemocnění jsem  znal  z hradeckých přednášek významného českého chemika Škramovského, pokud si pamatuji, jde o patologii v metabolismu kyseliny hydrochinonoctové,  toto onemocnění jsem v životě pak již nikdy neviděl.) Po několika doplňujících otázkách a jejich uspokojivém odpovědění mi zapsal do indexu výtečnou. Ale překvapení mělo teprve přijít: i zbývajícím a více méně jen přikyvujícím kolegům po krátkém mávnutí pravicí napsal stejnou známku s poznámkou, že to jistě umí stejně dobře. Nebyl daleko od pravdy, byli jsme vzájemně se studijně hecující skupinka jinak ale veselých mediků. Záhy poté jsem se stal demonstrátorem kliniky.  Pro zúplnění pohledu na tehdejší aktéry a místo děje. Asi o dalších 10 roků později jsem navštívil prof. Hladkého, právě zkoušel tamtéž dva mediky ze Slovenska a tak jsem byl jen náhodným posluchačem. Studenti bojovali statečně se znalostmi a když prof. Hladký vyjádřil svou nespokojenost, vymlouvali se na svoje jazykové obtíže. Pan profesor jim nabídl, že mohou hovořit slovensky, ale ukázalo se, že to nikterak jejich odpovědi nekvalifikovalo a znovu se začali vymlouvat, že jsou vlastně Maďaři a  tak nedokáží tlumočit své jinak dobré znalosti. K jejich překvapení jim pan profesor položil otázky v maďarštině a nakonec je i maďarsky od zkoušky vyprovodil. Studoval totiž gymnázium v Nitře a zde se maďarštině naučil.

Pan prof. Ninger počítal s doc. Hybáškem, kterého pověřil v r. 1945 budováním velkého dětského ORL oddělení, logicky jako s integrální součásti kliniky. Proto snad po odchodu Jana Hybáška z Brna na nově budovanou lékařskou fakultu v Hradci Králové mu skoro rok držel místo docenta ještě i na vlastní klinice. Čile s Janem Hybáškem korespondoval, účastnil se hradeckých sympozií a  také i setkání s polskými otolaryngology ve Špindlerově Mlýně v r. 1963 a naposledy mezinárodního kongresu v Hradci Králové v r. 1965. Napsal také historicky významnou předmluvu k učebnici Jana Hybáška „Nosní lékařství” (Minerva, Brno, 1948) a společně napsali „Ušní lékařství” (Minerva, Brno, 1946, zde též citace 104 publikací F. Ningera do té doby). Tak brněnská otolaryngologická škola, založená  Ningerem, došla svého rozvinutí mj. v Hradci Králové a jejím prostřednictvím pokračování v žácích Jana Hybáška  - též v prof. Černém a Fajstavrovi v Praze. Uzavřel se tak zajímavě kruh, neboť prof. Ninger z Prahy vyšel. Pozoruhodností této školy, mimo samozřejmou vysoká vědeckost, odbornost a pedagogičnost, byla její demokratičnost: Učitelé vytvářeli podmínky pro odborný růst a přáli svým žákům maximální úspěšnost, kterou se necítili ohroženi, ale naopak potěšeni. I proto jsou vzpomínáni a jejich životopisy nevyžadují retuše.

Ivan Hybášek

Došlo 16. 10. 2006