Kafka a Rimbaud – jsou si blízcí?

Především mi dovolte předeslat, že název mého příspěvku nemá být ničím jiným než subjektivním pohledem literárního amatéra, který může být literárním profesionálem označen jako vskutku kuriózní v nejrůznějším významu toho slova. Pan profesor a přítel Mydlík tuto výhradu přijal s vědomím, že jde o osobitý způsob chápání geniálního Kafky i o snahu o jakýsi komparativní pohled.

K mému seznamování se s Kafkou docházelo velmi ponenáhlu a oklikou, nikoli nějak cíleně. Objev Kafkova díla byl vlastně náhodný a připomíná to, co se označuje zejména ve vědě jako serendipita. Toto označení má svůj historický kořen v putování 3 princů ze Serendipu, což je staré označení Srí Lanky, tak jak to popsal anglický autor Walpole. Tři princové putovali po tomto ostrově a nacházeli čirou náhodou věci, které vůbec hledat nechtěli. I pro mne se Kafka objevoval jaksi náhodně.

Poprvé jsem slyšel o Kafkovi, když se o něm zmínil náš gymnazijní profesor češtiny, který nás v rámci výuky vedl ke hrobu Karla Hlaváčka na libeňský hřbitov. Vyprávěl o deziluzi tohoto dekadenta z marné vzpoury společenského vyděděnce, který „naladil svou violu co možná nejhlouběji“ a zemřel ve svých 28 letech na TBC. Čirou náhodou mi pak vyprávěl o Kafkovi můj otec, který znal Kafku z právnické fakulty a byl přítelem Jiřího Wolkera, který také zemřel na TBC a léčil se v Tatrách podobně jako Kafka. Dokonce věděla o Kafkovi i moje matka, která se ve stejné době jako Kafka léčila jako mladá žena v Tatranské Poliance na TBC.

Kafkovo jméno mi tak zůstalo jaksi v podvědomí i poté, co jsem četl jeho Proces, jehož poslání, přiznám se, jsem zprvu nerozuměl, a vina či nevina pana K. zůstala pro mne záhadou.

Ke Kafkovi jsem se vrátil, až když jsem jako lékař pracoval 2 roky v etiopském Hararu. Opět jakási serendipita. V Hararu, který připomíná středověké město ve východní části Etiopie, žil v letech 1880 – 1890 francouzský básník Arthur Rimbaud. Proklatým básníkem přestal být už ve svých 19 letech. Od té doby nenapsal ani jeden verš. Do Hararu byl vyslán jako agent obchodní firmy v jemenském Adenu ve svých 25 letech. Ve volných chvílích jsem měl čas sledovat jeho osudy v tomto divném koutě světa. Krátce po svém příjezdu do Hararu píše Rimbaud své matce a sestře Isabele do Charleville ve Francii:

„Pořád pracuji v té samé boudě a dřu jak osel v zemi, ke které chovám nepřekonatelný odpor. Doufám, že tu skončím dříve, než se ze mě stane úplný idiot“.

Jindy si ale zase chválí klima i lidi. Z četných dopisů však většinou čiší zoufalství, smutek, nerozhodnost. Krátce před odjezdem z Hararu píše:

„Přeji Vám, aby Vaše žaludky byly méně ohrožené, než je ten můj a aby vaše zaměstnání bylo méně nudné než to moje.“

Hlavně si stěžuje na sílící bolest v pravém koleni do té míry, že i malý pohyb se stává nesnesitelným. Na nosítkách v nezměrných útrapách je pak nesen několik dnů přes Ogadenskou step do Džibuti, odtud do Adenu a lodí do Marseille, kde se podrobil amputaci pravé dolní končetiny pro zhoubný nádor kolene. Krátce po amputaci píše:

„Nevím, co mám dělat. Ze všech starostí se zblázním. Ani minutu nespím. Náš život je bídný až do konce. Proč vlastně existujeme?“

Zemřel ve svých 37 letech.

Tehdy mi opět vyvstal obraz France Kafky, který popsal velmi věrohodně začátky svého onemocnění tuberkulózou, jako bylo chrlení krve, teploty a stupňující se slabost a únava, a navíc strádal duševně. Trpěl rozpory svými i své doby. Byl duševně rozpolcený, trpěl pocity vyřazenosti, odtržení od reality. Pochopil jsem jeho vizionářství a předjímaní události budoucích podobně jako Rimbaud ve svých básních viděl svůj osud mezi pardály v divočině.

Rimbaud i Kafka pochybovali o smysluplnosti svého žití i svého vztahu k okolí, k ženám, ke své existenci a existenci života vůbec. Ponurost vyplývá i z dopisů obou nadlidsky uvažujících osobností. Pro Rimbauda je to Opilý koráb (Le bateau ivre), pro Kafku jeho dopisy Mileně, Deník, nádherné povídky i zlá předtucha budoucnosti. U obou lze vycítit dramatický rozpor mezi životní skutečností a vnitřním světem i nesmiřitelnost se současnou realitou.

Popis začátku jejich smrtelných onemocnění je až překvapivě podobný. Kafka je bezradný a zoufalý. Ve svém dopisu Mileně v dubnu 1920 píše:

„Asi tak před 3 lety to u mě začalo uprostřed noci. Vstal jsem vzrušený jako je člověk vším novým (místo abych zůstal ležet, jak se předepisuje, to jsem se dozvěděl později). To vyjednávání mezi mozkem a plícemi bylo strašné.“

V jiném dopisu Mileně píše:

„Mileno pomozte mi! Rozumějte víc než říkám. Nechci přijet do Vídně, protože bych tu námahu duševně nevydržel. Jsem duševně nemocný, plicní nemoc je pouze duševní nemoc, která vystoupila z břehů. Zapomínám jak jste mladá, snad ještě ani 25 let, snad teprve 23. Mně je 37, téměř 38, téměř o malý lidský věk víc, jsem skoro bělovlasý.“

Představuje si, jak Milena ho oslovuje: Nejsi vůbec nemocný, nýbrž neklidný a bojíš se udělat i jen krok na této zemi, která je samá past, proto máš obě nohy vždycky zároveň ve vzduchu, nejsi unavený, ale jen se bojíš nesmírné únavy……

V červenci 1920 v jednom dopise se zmiňuje i o Rimbaudovi. Je to jen náhoda? V Národních listech 6. července 1924 píše Milena Jesenská v nekrologu mimo jiné, jak Kafka vtěstnával svůj intelektuální strach před životem na bedra své nemoci (jako Rimbaud). Svět viděl plný neviditelných démonů, kteří ničí a rvou člověka nechráněného.

V jasných, slunečných dnech však oba neztrácejí humor, byť i poněkud zastřený kontextem dějů. Vzpomínám, jak na tomto místě Arnošt Lustig skvěle vyjádřil, jak z jedné situace odcházíme předčasně, na druhou přicházíme pozdě a jak obtížné je někdy stabilizovat tělesnou i duševní rovnováhu, zejména, je-li jedna z nich nemocná.

Kafka i Rimbaud byli individualitami s obtížným uplatněním a každé omezení jejich individuality vedlo k rozporuplným názorům na svět, život, sex a někdy ke spoutání různými vtíravými myšlenkami.

Pro oba, Kafku i Rimbauda, jsou příznačné jejich intuice a instinkt, které jako by vytěsňovaly ono přirozené ratio, vyžadující dedukci, hledání kauzality, souvislostí, hledání měřítek. Intuice, jakési vnitřní zření i instinkt jako  bezděčný názor jak intuici realizovat, vyplývaly z vlastní podstaty jejich osobností i z životních peripetií od poklidného prostředí rodiny, kam každý vzruch zalétal už změkčen a zmírněn, proteplen mateřskou láskou (u Kafky) či rozhodností (u Rimbauda) až pohodou rodinného krbu (u Kafky) či divným přátelstvím s Verlainem (u Rimbauda). V době, kdy už nemohli nával životních zkušeností zastřít obrazem svého mládí, dostávají se do jakéhosi divného niterného světa, který je odlišný od světa, v němž žijí. Nevědí na co se tázat a na co vlastně čekat odpověď.

Vizionářská intuice obou nachází dříve odpověď než otázku. Kafka i Rimbaud asi tušili, že je jejich osud určený dominující chorobou, je i symbolickou předzvěstí sociálních patologických dějů budoucích. V Kafkově případě to byl úděsný holokaust.

Jaroslav Blahoš